Makalu trek, skvělá treková trasa v Nepálu. Z pralesa míříme konečně do hor

Do Himalájí s kardiostimulátorem? Proč ne (1)

Batoh mě tíží, mačky se při každém kroku zařezávají do mrazivého sněhu, slyším jen křupání sněhu a svůj vlastní dech. Sunu se dopředu velmi pomalu, ale každá myšlenka na návrat mi dodává síly.

Sedla Sherpani col a West col musíme přejít. Jsou pro úspěšné dokončení našeho treku klíčová. Vracet se zpátky do Tumlingtaru je to poslední, co bychom chtěli. Navíc bychom si o Mera Peaku mohli nechat jen zdát. Monotónně šlapu a hlavou se mi honí, co všechno této chvíli předcházelo.

Máme za sebou měsíce plánování a příprav. Rozhodli jsme si vše zařídit sami a také celou akci absolvovat s minimální podporou nosičů, nejlépe bez nich úplně. Po třech letech se znovu vracím do velkých hor.

Čtěte také: Gharwalský Himaláj, treking k pramenům Gangy

Na podzim roku 2009 mi byl zcela nečekaně implantován kardiostimulátor a já tehdy nevěřila, že znovu začnu lézt, sportovat a podnikat tyto náročné akce. Teď vím, že to jde a budík funguje a dodává mi klid. A nejen mně, i mým spolulezcům.

A protože nejsem žádný troškař, jedu do Himalájí rovnou se dvěma budíky - jeden je jenom můj a věrně mi slouží a hlídá srdce, druhým je Zdeněk, můj lezecký partner. Přezdívku Budík má už od základní školy. O náhody zkrátka v životě není nouze. Můj život je spjat s budíky.

Makalu trek

Na letišti v Káthmándú vládne chaos a nás čekají první problémy. Nechtějí nám vzít do letadla plynové bomby. Zdeněk musí vyházet věci z batohu a plynovou bombu jim ukázat. Pracovníci letiště s ní chvíli pobíhají po letištní hale tam a zpět a pak nám ji zase vrátí. Prý je vše v pořádku. Pak už nám nic nebrání v přeletu do Biratnagaru a následně Tumlingtaru, kde začíná naše horské putování.

Na letišti v Tumlingtaru nás čeká Sherpa Dawa, který nám má pomoci s věcmi prvních sedm dní. Ještě jsme ani nevyrazili z Tumlingtaru a problémy už s ním začaly. Dle dohody s agenturou jsme měli přejet džípem do vesnice Chichira a každého nás to mělo stát 15 dolarů. Dawa to měl zařídit. Dle něj se ale do Chichiry dojet nedá. Prý pouze do Numu.

V domnění, že nám tedy nic jiného nezbývá, jedeme jen do Numu. Ale ouha. Hned v první vesnici Kandbari džíp zastavuje. "Konec, dál se jet nedá. A dáte mi 4 500 rupií," hlásí řidič. Není s ním kloudná řeč a náš Sherpa ho jen podporuje. Asi po hodině dohadování mu dáváme peníze a pokračujeme pěšky vesničkou Kandbari.

Od rána jsme kromě dvou koláčků nic nejedli, takže si dáváme první nepálskou polévku a kupujeme si každý litr balené vody. Po přestávce šlapeme dál. Najednou nám Sherpa oznamuje, že do Numu jsou to ještě minimálně čtyři hodiny cesty. A za hodinu se smráká.

Co teď? Zkoušíme, aby nám domluvil jiný džíp. Nadšeně odbíhá a vrací se s tím, že auto sehnal za 4 500 rupií. Dlouho, hodně dlouho přemýšlíme, co dělat. Došli jsme k závěru, že nemůžeme den ztratit a jen tak promrhat. Budeme ho potřebovat spíš v horách. Nezbývá nám, než si za ty nekřesťanské peníze džíp najmout. Už za tmy nás dováží do Numu do lodže. Je hnusná, její obyvatelé nepatří zrovna k těm příjemnějším a všude spousta velkých černých pavouků. Z prvního dne v Himalájích jsme hodně rozčarovaní.

Odhodlaní se poprat s dalšími případnými problémy připravíme ráno Sherpovi 20 kg materiálu, které nám má vzít, a vyrazíme na snídani. Objednáme si vaječnou omeletu. Zdenda na ni nevěřícně zírá: "To je jako všechno? Vždyť ta omeleta je tak ze dvou velikostně těžce podprůměrných vajec. A co nějaké pečivo k ní? To nebude?" - nechce se smířit s minisnídaní.

Chápu ho. Pro člověka zvyklého ke snídani jíst omeletu vyrobenou minimálně ze čtyř vajíček velikosti XXXL, čtvrt kilogramu anglické s půlštryclí chleba navysoko namazané máslem, musí být těžké si jen "podráždit"žaludek nepálskou snídaní.

Naše cesta zpočátku vede kolem rýžových polí a pomalu stoupá vzhůru. Po dvou hodinách chůze, v první vesnici, na kterou jsme narazili, Zdenda už švidrá hlady. Zželí se nám ho, takže zastavujeme v "restauraci" a objednáváme si polévku, jak jinak než čínskou, a chapati. Zdenda nabušený energií nahodí batoh a udá tempo. Přejdeme první sedlo a pak už začínáme pomalu sestupovat do vesnice Num.

Dále nás čeká prudký sestup dolů k řece Arun. Zdenda si obváže kotník, Pavel si stáhne koleno, zalepí první puchýře (ti chlapi dnes nic nevydrží) a můžeme se vydat na cestu. Řeku Arun překonáme po starém visutém mostě. Začíná nám pršet, takže následující tři hodiny prudkého stoupání se koupeme nejen ve vlastním potu, ale svou práci vykoná i déšť. Do vesnice Sedua, která se již nachází v Národním parku Makalu - Barun, přicházíme durch mokří.

Ze Seduy do Tashigaonu cestičku lemují rýžová pole, banánovníky a mnohametrové bambusy. Občas projdeme malými vesničkami a míjíme školáky v uniformách. Po 10. hodině přicházíme do větší vesnice čítající asi sedm příbytků. Máme docela hlad a v jedné z "restaurací" nám uvaří polévku. Než nám ji připraví, trvá to asi hodinu, což v nás vzbudí naději, že nebude čínská. Naše naděje se nenaplnily. Polévka je čínská. A pálí jako čert. Do Tashigaonu dorážíme za dvě a půl hodiny od polévkové přestávky.

Z pralesa míříme konečně do hor

Hned po ránu řeší Zdenda u snídaně, jak dlouho člověk může vydržet bez masa. Moje odpověď: "dlouho" ho v žádném případě neuspokojí: U balení batohu se znovu vrací k tématu maso: "Nevěřím, já myslím, že maximálně pět dní a dneska je to přesně pět dní, co jsem ho naposledy jedl…," teskně Zdenouš kvílí a vzápětí zbystří, když se podívá na mě, jak balím batoh: "ty táhneš dva šrouby? Na co? To snad není možné, my počítáme každý gram a ty táhneš šrouby navíc. To jsi nemohla místo šroubů vzít raději klobásy?"

Další etapa treku vede řádně do kopce, takže jen stoupáme a stoupáme. Cestou opět začíná pršet a padají kroupy. Takové nevlídno nás doprovází až do Khongmy. Ta už se nachází v nadmořské výšce kolem tří a půl tisíce metrů. Do lodžie docházíme durch mokří a hlavně docela zmrzlí, takže po dalbatu hned zalezeme do spacáků a usneme. Teda někteří. Zdenda má v noci zimnici a Pavel sračku. V noci nám prý dělají společnost myši. Já si jich teda nevšimla a ráno jsem tradičně neslyšela budík.

Průstup přes první sedlo Shipton Pass (4 250 m) je naprosto bezproblémový a navíc se cestou můžeme kochat výhledy na osmitisícovky Makalu a Kanchenjungu. Konečně si začínáme připadat jako v horách.

Lodže v Debotay je postavena jen z poskládaných kamenů, žádná malta mezi nimi není, takže občas trošku profukuje. Spíme v jedné místnosti s nosiči a trošku nadáváme na to, že na této straně hor ještě neobjevili význam komínu. Hořící oheň v rohu lodže vydatně kouří, oči nás štípou, kašleme. Nic příjemného.

Přes noc mrzlo, vše je pokryto stříbrnou jinovatkou, kterou ale rychle sluneční paprsky rozpouští. Sestup dolů k řece Barun je hodně prudký. Musíme být pořád ve střehu. Jde se v postatě jakýmsi korytem potoka, všude je vlhko, kameny i bláto kloužou. Párkrát nám to nepříjemně ujede.

U jednoho z malých přítoků řeky Barun se zastavíme a provedeme kompletní hygienu, vypereme spodní prádlo, triko a ponožky a pak pokračujeme traverzy podél Barunu nejprve sutí a po kamenech, později lesíkem dál. Cestou zase začíná pršet a je docela chladno.

V Yangle Kharka potkáváme za celou dobu první turisty a ke všemu jsou to zrovna Češi. Vrací se z BC Makalu. Měli v plánu průchod přes sedla jako my, ale kvůli výškové nemoci se vrací zpět. Je nám jich docela líto. Představa, že se nám to taky nepodaří a budeme se muset vracet stejnou cestou zpět do Tumlingtaru, se nám zdá děsivá.

Druhá nepříjemná zpráva, kterou se od nich dovídáme je, že v BC Makalu vůbec nikdo není. Doufali jsme, že tam bude spousta expedic a tak nebude problém najmout si nějakého nosiče na průchod přes sedla. A do třetice nám říkají, že mají zprávy o tom, že od zítra se má dramaticky zhoršit počasí.

Po večeři nám dělá "radost" ještě i náš nosič. Chce po nás další peníze. Konkrétně pět tisíc rupií. Prý nemá na jídlo na cestu zpátky. A to je pěkná blbost, protože peníze, které dostal na začátku treku, by stačily nám třem dohromady. Nic mu nedáme. Tak nám aspoň řekne, že s námi nepůjde až do BC Makalu, ale jen zítra do Langmale a pak se vrátí zpět do Tumlingtaru. Ach jo.

Yangle Kharka je moc pěkné místo. Údolím se vine říčka a všude kolem dokola se tyčí hradba zasněžených vrcholků hor. Příjemným stoupáním podél řeky Barun se dostáváme k lesíku na louky, na kterých se pasou jaci. Cestou míjíme jednu čajovnu, kde si dáváme čínskou polévku.

Porost pomalu mizí, až vymizí zcela. Všude už jsou jen kameny a tráva. Před obědem se opět začíná zatahovat a drobně sněží. Jsme ale už docela blízko Langmale Kharky. Tam se ubytujeme u vysmátého dědy a rozloučíme se s naším nosičem.

Všechny nás trochu pobolívá hlava, tak si dáme po jednom brufenu a zalezeme do spacáků. Vysmátý děda nám donáší postupně ananas, sušené meruňky a italský kozí sýr. K večeři nám uvaří dalbat. My mu zase dáváme framykoinovou mast do očí, protože je má neskutečně zarudlé a bolavé.

Touhy po mase

Vzhledem k pravidelnému vývoji počasí, které s sebou přináší kolem oběda oblačnost a srážky, nijak s aklimatizačním výletem neotálíme a vydáváme se na výstup na vrcholek (5 065 metrů), který je hned nad lodži, brzy ráno.

Cestou vzhůru narážíme na pár drobných modrých kvítků. V těch nejhornějších partiích tohoto bezejmenného kopce už jsou jen kameny. Sedíme na vrcholu a kocháme se. Je to nádhera. Jen dole z údolí řeky Barun už zase nastoupávají mraky.

Po půlhodině se zvedneme, seběhneme dolů a ještě chvíli chytíme sluníčko. Odpočíváme před lodží, popíjíme čaj s mlékem, chroupáme vynikající ananas a sýr. Je to balzám. Připadá nám, že snad větší pochoutku jsme v životě nejedli. Zdenda občas ze zvyku zahlásí: "Já chci MASO, MASO, rozumíš? MA-SO?"

V podvečer dorazí dva nosiči, se kterými jsme se cestou domluvili, že nám pomůžou s věcmi přes sedla. Ale ouha. Domluvených 16 dolarů se jim zdá málo. Chtějí každý 80 dolarů na den. S tím nesouhlasíme, žádná rozumná domluva s nimi není, tak je posíláme pryč. O jejich služby v tomto případě nemáme zájem. Je nám ale jasné, že nejtěžší úseky budeme muset přejít se sakra těžkým batohem.

Poslední etapa Makalu treku končí v základním táboře Makalu. Většina lidí se odtud vrací zase zpět do Tumlingtaru. Naše plány jsou však náročnější. Nejprve ale musíme zvládnout tuto poslední část první etapy treku. Dnes už kráčíme zcela sami bez nosiče, takže batohy řádně ztěžkly a tlačí nás k zemi, ale my se nedáme a pomalu pomaloučku se blížíme k základnímu táboru.

Napřed kráčíme po loukách, postupně trávu střídá suť, ale také se nám otevírají úžasné výhledy na osmitisícovku Makalu. BC zeje prázdnotou, jen v poslední lodži se nachází mladá děvčica, takže se u ní ubytováváme. Je to asi na dlouho poslední spaní pod střechou. Od zítra nás čeká stan.

Za odměnu úspěšného dokončení první části si vaříme puding. Je to pohádka. Než zajde sluníčko, sluníme se, sušíme věci, pereme špinavé věci a provádíme hygienu v ledovcové řece. A taky řešíme další způsob aklimatizace. Následující den bychom měli spát ve výšce 5 300 metrů a vzhledem k tomu, že je nám všem třem dobře a nepociťujeme žádné příznaky výšky, rozhodujeme se pro postup dál. Původně jsme totiž měli v plánu zůstat v BC jeden další den a aklimatizovat.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.