Přechod Lúčanské Malé Fatry, hřebenovka nádherného pohoří na Slovensku

Polozapomenuté slovenské hřebenovky

Jednou z nejcennějších komodit světa je čas. Tohle je stará pravda a já ji mohu jen potvrdit. Za celý rok jsem se ostudně vypravil "jen" do rumunské Čokloviny v Šureanských horách, Moravského krasu a na Malou Fatru. No a právě o Malé Fatře se ve stručnosti rozepíšu v tomto cestopisu.

Zapomenutý soused

Zpočátku hledám něco, co by mohl zvládnout i můj osmiletý syn, ale bohužel se situace s časem, zdravím, počasím a dalšími okolnostmi natolik komplikuje, že se rozhoduji pro samostatný vandr pro dospělé. Hned od této změny jsem rozhodnut pro přechod Lúčanské Fatry, což je jižní soused známější Kriváňské Fatry, přičemž obě části tvoří pohoří Malá Fatra.

Jižní část je nižší, výrazně lesnatější, obklopená výraznějšími a "hezčími" horami, takže poněkud upadá do turistického zapomnění. Přesto všechno stojí za návštěvu, neboť kromě hezké přírody nabízí neobvyklé pohledy na okolní horstva, výživné stoupáky a samozřejmě i klasické "panoramata".

Čtěte také: Přechod Martinských holí aneb Fatransko-turčanský Karpattrek (1)

Po dohodě vyrážíme nakonec auty. Docela dopálí v Žilině, neboť v celém městě nelze zaparkovat. Takovou buzeraci jsem v životě neviděl a musím konstatovat, že kdykoliv se v tomto severoslovenském městě vyskytnu, vždy nastane nějaký průšvih. Dosti rozladění tedy měníme plány a vyrážíme na jih do Rajeckých Teplic, kde normálně parkujeme a čekáme na autobus. Tento nás má vyvézt do Fačkovského sedla. Úvodní část se tedy nemění, poněvadž máme změněnou cílovou destinaci.

Po několika telefonech a sms se úspěšně scházíme na místní autobusové zastávce a teprve tady se dává dohromady kompletní skupina odvážlivců. Jdu já, Kysuč, Vajgar, Janča, Alča, Jura a Moriss. Celkem sedm lidí, z toho dvě děvčata. Cestou autobusem rozebíráme s Kysučem jeho návštěvu Lesotha a koštujeme první Šariš. Kysuč se svěřuje, že ačkoliv má projetý svět, tak na Slovensku je snad teprve počtvrté.

Ve Fačkovském sedle navštěvujeme moderní kolibu s originálním názvem "Koliba" a rozhodujeme se něco pojíst. Musím konstatovat, že gastronomická úroveň je na rozdíl od cen velmi nízká. Je to dáno především neschopnou a línou obsluhou. No nic. Na náladě mi to moc nepřidá, ale kopec je kopec a tak vyrážíme vstříc prudkému stoupání na vrchol Reváň, což je první vyhlídkový bod po cestě. Z Fačkovského sedla sem míří hromady turistů, nicméně jdou všichni nalehko.

Brzy jsme v lese a nastává docela problém. Pěšina je neuvěřitelně rozbahněná, což má za následek, až komediální situace. Na webu horské služby sice psali, že některé chodníky jsou těžko průchodné po silných deštích, ale tolik bláta se skutečně jen tak nevidí. Zablácený jsem až po kolena, ale na rozdíl od jiných jsem ani jednou nespadl.

Konečně dosahujeme sedla za Reváněm, kde je louka s výhledy a zde dáváme pauzu. Přicházím těsně po Jurovi, čekáme na ostatní. Situaci dokonale vystihl Vajgar, který prohlásil doslova: "Rade, můžu říct, že mě to na vandru s tebou nepřekvapuje, ale takovýma sračkama jsem v životě nešel!"

Dáváme kratší pauzu, srocujeme skupinu a jdeme dál. Terén již není tak prudký a i bláta výrazně ubylo. Tento fakt se projevuje na tempu a poměrně brzy dosahujeme odbočky ke Klackému vodopádu a následně i vrcholu Kľak. Tento 1 352 metrů vysoký skalnatý kopec je neobyčejně výraznou krajinnou dominantou celého západního Slovenska. Pro svůj nezaměnitelný tvar si ho žádný turista nemůže splést. Podobným majákem je třeba Velký Choč, Lysá hora, Babia hora nebo Velký Rozsutec.

Z kteréhokoliv směru některý z těchto (a i mnohých dalších) kopců vidím, hned se dokážu zorientovat. Malofatranský Kľak mi dlouho unikal, ačkoliv jsem ho viděl snad ze všech světových stran z jiných hor. Teď jsme tady, dáváme vrcholové pivko a kocháme se pěkným výhledem do kraje. Skvrnou na kráse je nejen opar nad okolními horami a občasná oblačnost, která nedovoluje stoprocentní požitek, ale také nesmyslná vrcholová růžice, ze které nejsem schopný vyčíst nic. Dosti komplikovaně určuji podle mapy významné kopce v okolí, zatímco bezvýznamné brdky jsou na růžici zaznačeny.

Dolů a zase nahoru

Po delší kochačce se vracíme k odbočce ke Klackému vodopádu a vydáváme se velmi strmě dolů. Poměrně brzy jsme na louce se schovanou útulnou, poté následuje ještě strmější sešup lesem přímo k potoku. Po jeho přebrodění se vydáváme doprava. S Jurou jdeme docela vpředu, takže nám zbývá i čas na vymýšlení hovadin. U jednoho z malých přítoků s asi půlmetrovou kaskádou se zastavujeme, kaskádečky nadšeně fotíme a při příchodu ostatních to i komentujeme. Náš vtípek vyšel a většina kamarádů uvěřila, že tento pidičůrek je skutečný Kľacký vodopád.

Mnohem větší atrakce se však nachází o pár desítek metrů dál po pravé straně. Potok překonává skalní práh třicetimetrovým vodopádem, který je jednou z největších atrakcí Lúčanské Fatry. Chvíli se kocháme a fotíme, nicméně času není nazbyt a tak pokračujeme po cestě stále dolů.

Původně jsme měli namířeno k rozcestí na místě zvaném "Bak" a potom po žluté do Vríčanského sedla, bohužel jsme po cestě potkali zajímavou zkratku a vydali se po ní. Opět klasická chyba a tak trochu moje slabina. Ze zkratky je docela šílený průchod mlázím a nakonec v prudkém svahu traverzujeme nad údolím. Docela zmordovaní docházíme na louku s pěkným výhledem na hezkou cestu, kterou jsme měli jít. Na ni se pak napojujeme a pro změnu stoupáme.

Po čase dosahujeme Vríčanského sedla cca 940 metrů vysoko. Janě je dost zle, takže stavíme tábor. Severně od sedla je vydatný pramen, v okolí je spousta dřeva, takže děláme i oheň. Jako místo na přespání je Vríčanské sedlo ideální. Ráno se budím nezvykle brzy, ale jsem narozdíl od ostatních už úplně čilý. Počasí je znatelně horší než včera, postupně se zatahuje a než se i zbytek pobalí, tak začíná pršet. V pláštěnkách a v mlze dosahujeme kopce Skalky a později i Janková. Na tomto vrcholu obědváme, přičemž se počasí poněkud umoudřuje.

Z Jankové následuje dosti strmý a bahnitý sešup do sedla a poté neméně strmý výstup na Úplaz a známou Hnilickou Kýčeru. Morfologie této části Malé Fatry lze bez nadsázky přirovnat k houpačce. Stále strmě z kopce nebo strmě do kopce. No a právě Hnilická Kýčera se se svými 1 217 metry nad mořem navždy zapsala do naší paměti opravdu strmým stoupákem.

Bylo po několikadenních deštích a ať už šli lidé do kopce nebo z kopce, vždy to vypadalo jako v grotesce. Nezapomenutelný byl Vajgar, který se svým těžkým batohem doslova hrabal v bahně nohama i rukama, ale přesto klesal dolů. Do tohoto okamžiku neznal význam slovenského slova "šmýkavý". Aspoň, že se člověk nasmál.

Nahoře dáváme pivo a za už relativně jasného počasí pokračujeme severním směrem po zalesněném hřebeni dál. Jura a já se skupince trochu trháme, pak zaostávám i já, takže až do sedla pod Usypanou skálou jdu prakticky sám. Tady trochu znejistím, zda jsem Juru někde nepředběhl, čekám tedy na ostatní.

Holky si stěžují na únavu, takže do hry přichází varianta spánku v sedle Majbíková. Současně nás dojíždí banda sráčů na motorkách a totálně devastují nejen ticho lesa, ale i turistický chodník. Mám sto chutí jim nastříkat můj pepřák proti psům a medvědům do ksichtu. Jdeme však dál a po pár metrech zcela náhodou potkáváme jednu známou z Ostravy. Docela sranda se takhle potkat na horách. V sedle později nacházíme Juru, který tam spal a motorkáři ho probudili.

Lúčanské lúky

Samotné sedlo Majbíková (někdy zvané Maríková) ke spaní zrovna dobré není. Dosti tam vyfukuje a nevíme, kde bychom našli vodu. Chvíli to vypadá, že se rozdělíme, tedy, že já, Jura a Moriss půjdeme spát do Grandhotelu Partyzán (někteří jedinci výpravy si až doposud mysleli, že mluvíme o nějakém skutečném grandhotelu) a později dáme zbytek přechodu Fatry sami, zatímco zbytek sestoupí k zámku Kunerád. Nakonec vítězí návrh, že půjdeme napřed, Moriss pohlídá věci a já s Jurou se vrátíme holkám pro batohy. Tak tedy jdeme.

Ač se do prudkého kopce snažíme sebevíc, není to nic platné. Na Horní louce s krásným výhledem na hřebeny Lúčanské Fatry jsme všichni poprvé a místo zelené odbočky k útulně jdeme dál po červené. Teprve Moriss, který jde z trojice vzadu kohosi potkává a útulnu nachází jako první. Naštěstí je terén přehledný a já s Jurou vidíme, že jde jinam.

U Grandhotelu Partyzán potkáváme dvojici postarších Slováků. Dostáváme borovičku, skládáme batohy a já s Jurou vyrážíme naproti zbytku výpravy. K našemu velkému překvapení je nacházíme u rozcestí Horná lúka. Byli docela rychlí. Holky už batohy nechtějí vzít se slovy, že to zvládnou samy, abychom neměli hloupé kecy. Nocleh s dvojicí Slováků je v pohodě, nikdo se moc neožere, jdeme spát brzy. K večeru se bohužel dosti mění počasí a i když je počátek května, začíná i poletovat sníh.

Horší počasí bylo i ráno, velice se ochladilo, je nám zima a fouká. Vajgar, Jana, Kysuč i Alča se s námi prozatím loučí a po zelené značce klesají k zámku Kunerad, kde shodou okolností chytli autobus. Já, Jura a Moriss pokračujeme dál po hlavním hřebeni Malé Fatry, přičemž jsme domluvení, že nás Vajgar s Kysučem vyzvednou ve vesnici Turie autem.

Cesta zpočátku prudce klesá do sedla, je dosti zima, ale stále jdu v triku. Postupně se naše miniskupinka opět roztrhá, Jura mi utíká a Moriss mi nestíhá. No a na vrcholu Veterné plně pochopím, proč se tak tento kopec jmenuje. Je šílený vichr, viditelnost nulová a teplota rovněž atakuje bod mrazu. Moc se nezdržujeme a přes kopec Vidlica dosahujeme nejvyššího bodu Lúčanské Fatry, 1 476 metrů vysoké Velké lúky. Úsek mezi Vidlicou a Velkou lúkou je značně podmáčený s bažinami a močály, takže se musí několikrát obcházet v kleči.

Na Velké lúce se v mlze fotíme a rovnou jdeme ke známému vysílači na Krížavě. Docela mě zmate obcházení betonového plotu, který se zčistajasna vynořil z mlhy, ale to není nic proti tomu, co bylo dál. Chodník v okolí kopce Krížava je neprostříhaný, plný vody a velmi těžko průchodný. Teprve trochu níž se kleč rozestupuje a zelená odbočka na Skalku je už úplně v pohodě.

Mlha nás bohužel trápí dál, takže ze zcela jistě krásného prostředí malofatranských luk nemáme nic. Z 1 308 metrů vysoké Skalky chodník velmi prudce klesá do sedla Kobylie. Následuje příjemný traverz lesem a poté chůze po zalesněném hřebínku pod vrchol Ostrý. V těchto místech se už mlha docela trhá a příroda nám nabízí krásné výhledy do hlubokých strží pod námi.

Těsně pod kopcem Ostrý scházíme do jednoho údolíčka, chvíli jdeme potokem a brzy jsme na rozcestníku. Jedna ze značek ukazuje Turie s nápisem "cez Železo". Zní to dobře, neboť předpokládáme, že půjdeme po nějaké zajištěné stezce. To se bohužel nekoná, ale stezka nabízí krásné výhledy do Rajecké kotliny. Kopec Čipčie už vynecháváme, traverzujeme jeho východním svahem, abychom poté po táhlém klesání sestoupili až k lomu nad obcí Turie.

V hospodě se bohužel nevaří, ale zjišťujeme, že zbytek skupiny už jede sem z podobného důvodu (asi jsme rozmazlení Čecháčci, ale najíst se v restauraci začíná být na Slovensku docela problém). Společně pak zkoušíme najít nějakou restauraci v Rajeckých Teplicích, ale obě auta se vzájemně ztrácí, takže nakonec jedu já, Vajgar, Jura a Jana domů, zatímco zbytek se vydává jiným směrem na Hranice. Šikovnou hospůdku nenalézáme ani jednu. Teprve kousek za Púchovem objevujeme luxusně vypadající hotel, kde nám jsou ochotní udělat smažák s hranolky. Nakonec je i docela dobrý.

Shrnutí

Lúčanská Fatra krásně zkompletovala moje čundry v této oblasti. Prošel jsem již všechna okolní pohoří, takže tohle jaksi chybělo. Konečně výhledy z Klaku nebo Hnilické Kýčery stály za tento výlet a jen můžeme litovat, že kopce jako Veterné, Skalka nebo Janková neposkytly výhled žádný.

Hřebenovka je překvapivě náročná. Doma jsem zjistil, že přechod Lúčanské Fatry má o celý kilometr větší převýšení, než přechod Jeseníků z Hrabišína do Ramzovského sedla. Nakonec se mi to i líbilo, i když už i takový Vtáčník nebo Polanu považuji za lepší cíl. Jak říká Moriss: "kopec je prostě kopec".

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.