Projděte si Kysucké Beskydy, hřebenovka nádherného pohoří na pomezí Slovenska a Polska

Týden dovolené na horách? Proč ne? Projděte si… (2)

A to se už přiblížil čas hledat sestup do obce Novoť. Podle mapy jsme měli někde u vrchu Kaňovky (polsky Kaniówka), přijít do místa, kde jen kousek od státní hranice vede zpevněná lesní cesta právě do této obce. Rozcestník tam ale mapa neavizovala, a tak se staly nejlepším orientačním bodem hraniční kameny, jejichž čísla jsou v mapě uvedena. Ten důležitý má číslo III/136. Kousek za ním jsme odbočili doprava a jen asi po 150 metrech od hraniční modré značky narazili na širokou lesní svážnici.

Spát už jsme teď mohli v podstatě kdekoli, ale bylo by dobré najít vodu. Ta se objevila až s docela velkým potokem, který se k cestě najednou připojil, ale zároveň jsme došli k nějaké už honosnější chatě, takže bylo jasné, že civilizace je nedaleko. Tady bych doporučoval se zašít někam k tomu potoku a moc se neukazovat. My jsme využili azylu té chaty alespoň ve věci ohniště a trochu rovného plácku na spaní, ale cesta je dost frekventovaná, a tak jsme se nevyhnuli zbytečnému rozhovoru s domorodým obyvatelstvem, co tam pohledáváme.

Čtěte také: Týden dovolené na horách? Proč ne? Projděte si… (1)

Úterý 21. 8. 2012 - Novoť a chata Krawców Wierch

Na dohled prvním domům obce Novoť se objevil malý kamenolom a za ním požární nádrž, co je evidentně využívána i ke koupání (posléze jsme ji také vyzkoušeli, tedy aspoň někteří). Návštěva obce byla pojata zcela účelově jakožto odpočinkový den spojený s doplněním zásob a občerstvením.

Nakonec jsme to začali už snídaní v obchodě na rozcestí s hlavní silnicí vedoucí obcí ke státní hranici. Naproti obchodu byla i hospoda, ale nevařili tam a poslali nás do jiné jménem "Trend" asi půl hodiny chůze v centru obce kousek za kostelem. Mezitím se stihlo i to koupání. Jinak Novoť je celkem velká a vůbec neodpovídá představě zapomenuté slovenské pohraniční obce, řekl bych naopak, že přímo kvete.

Odpoledne jsme se svezli autobusem až na konečnou směrem na Ujsolské sedlo, a pak nás čekalo ještě tak 2,5 km po asfaltu na státní hranici. Autobus se postupně vylidnil a na konečnou jsme přijížděli již úplně sami. Řidičovi asi došlo, kam míříme, a tak nás vzal až na hranici.

Vyškrábali jsme se ke kovovému rozcestníku, který hrdě hlásil Hrubá Bučina 1:15 h, což je kopec až hodný kus za polskou chatou Krawców Wierch, kam jsme měli namířeno. Nejbližší vrch za rozcestníkem se jmenoval Pientkula, ale Poláci mu říkají Jaworzyna. Pak bylo malé sedlo a už jsme stoupali na Krawców Wierch.

K chatě podle mapy nevede značená cesta, odbočka však byla řádně označena šipkou, nehledě na to, že chata byla z hraniční pěšiny dobře viditelná. Po opulentním obědě s několika pivy a borovičkami jsme to sem z Ujsolského sedla šli stejně dlouho, jako bychom to měli na Hrubou Bučinu. Ale co, byl přece odpočinkový den…

Chata nás přivítala naprostou prázdnotou, tedy vyjma personálu. Nakonec jsme se rozhodli přespat uvnitř a hrozilo, že půjdeme spát tzv. "se slepicemi", protože do chaty není přivedena elektřina. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme si ještě za světla nachystali ležení a s přicházejícím večerem se v lokále chaty při svíčce oddali, nikoho tím nerušíce, konzumaci plechovkového piva a zpěvu tzv. "nočních písní" (to jsou ty, co známe zpaměti - ty "denní" se musí hrát a zpívat z textu). Svíčka dodávala lehce romantickou atmosféru a byl to asi nejpěknější večer na treku.

Středa 22. 8. 2012 - Pilsko

Vrátili jsme se na hraniční hřebenovku a pokračovali směr Hrubá Bučina. Cesta v tomto úseku putování měla charakter pěšiny mezi trávou a nízkým podrostem borůvčí a keřů v širším lesním průseku. Pěšina vedla tu a tam i podmáčenými místy, která byla vždy vzorně překlenuta širokými prkny.

Nacházeli jsme se na asi nejpříjemnějším úseku letošního treku, který s výjimkou výstupu na Pilsko vydržel prakticky až do večera. Převýšení nebyla velká a cesta většinou lesem, ovšem výhledů jsme moc neužili. Po zdolání Hrubé Bučiny následoval Wiełki Groń, co mu Slováci říkají Koscielec, dále Wliczy Groń, Polom, všechny samozřejmě bez označení, a už jsme scházeli do Mútňanského sedla.

Za Mútňanským sedlem se stoupání stalo přece jen trochu prudším, bylo totiž třeba zdolat vrchy Magurka a Trzy Kopce. Na posledně jmenovaném avizovala mapa rozcestník, ale byla tam pouze dřevěná šipka s odbočkou k polské turistické chatě Rysianka.

Pokračovali jsme dále na vrch Palenica, co má však na slovenském rozcestníku zajímavý název Brts. Cesta se rozšířila, i les více ustoupil a pod nohama začalo přibývat kamenů. S pásy borůvčí mezi cestou a lesem a se stromy ověšenými lišejníky dostalo putování tak trochu vysokohorský nádech.

Blížili jsme se k vrchu Pilsko, ale my jsme ho přece jen trochu převezli. Přešli jsme totiž ze slovenské modré na polskou červenou značku a místo nabízeného trháku na vrchol jsme zvolili traverz na polskou chatu "Hala Miziowa". Nejlepším řešením pak bylo nechat bágly zde a zdolat Pilsko jen "nalehko".

Výstup podél lyžařského vleku nabízel krom vydatného stoupání též výhledy do Polska. Na vrcholu se pak ještě otevřel pohled na slovenskou stranu Oravských Beskyd s dominantou Babí hory. Pro zpáteční cestu jsme zvolili sestup po žluté značce, abychom nešli stejnou cestou, ale pěšina se klikatila mezi kosodřevinou a zbytečně vedla kamenitými úseky. Kdybychom se vrátili stejnou cestou jako nahoru, už jsme mohli dávno sedět v bufetu.

Ale to už nastal čas k odchodu. Značka nás zahnala zase do lesa a cesta po úbočí pohodlně klesala mezi smrky s podrostem borůvčí. Klesání se postupně mírnilo až jsme došli na sedlo Hliny s grandiózními a dnes už prázdnými budovami bývalé pasovky a celnice. Podle mapy se měl jen kousek na slovenské straně nacházet nějaký ranč, a tak jsme k němu vyrazili. První jsme však míjeli Bar "Pod lipou", penzion s venkovním krytým posezením. Od personálu se nám dostalo ujištění, že "ranč" jsou opravdu ta opuštěná a chátrající stavení kousek dál u lesa. A co nocleh v penzionu? 15 € za osobu a noc! Mezitím začalo pršet, a tak jsme se rozdělili na ty, co zůstali a ty, co šli spát do opuštěné celnice.

Čtvrtek 23. 8. 2012 - Nejsevernější bod Slovenska, co nebyl

Ráno jsme se vrátili na hranici a pokračovali po polské červené značce, která se poctivě drží hraničních patníků a ihned začala stoupat. Vylezli jsme na neoznačený vrch Student a velmi příjemnou cestou přišli ke shluku samot pod kopcem Beskid Korbielowski.

Následovalo sedlo Przełęcz Pólgórska, kde odbočuje polská žlutá značka do obce Korbielów, zdolali jsme neoznačený kopec Beskyd, co mu Poláci říkají Beskid Kryżowski, a začali klesat do sedla Martoša, které je na mapě označeno jako sedlo Pod Beskydom. Kousek před ním se objevila stařičká salaš. Sotva stála, ale střechu měla ještě docela dobrou a vyspalo by se v ní tak pět lidí.

Za sedlem Martoša jsme vylezli na neoznačený kopec Javorina (polsky Jaworzyna) a docela slušným sešupem pokračovali do neoznačeného sedla Przełęcz Gluchaczki. Podle údajů na internetu by se někde tady mělo nacházet "pole namiotowe", čímž v Polsku označují místo, kde si lze postavit stan. Navíc tam mají mít i nějaké stany postavené nastálo, kde nechají pocestné za poplatek přespat.

A skutečně se za chvíli objevila jen kousek na polské straně skupina stanů, které ovšem připomínaly spíše hangáry, ale označená odbočka k nim chyběla. Jak se to asi hledá za husté mlhy? My jsme pokračovali kamenitou cestou přes nějaký bezejmenný kopec do dalšího sedla Horné Gluchačky opatřeného slovenským rozcestníkem.

Tady odbočuje žlutá značka, která slovenským vnitrozemím podstatně zkracuje následující úsek putování po slovensko-polské hranici s dalším bonusem, a to, že na nejsevernější bod Slovenska, zvaný Modrálová (polsky Mędralowa), se pak dá z Jaloveckého sedla vylézt bez báglů. Podle původního plánu jsme měli někde tady přespat a tu Modrálovou zdolat až zítra.

Počasí bylo nejisté, dokonce se přihnaly i dvě přeháňky, a tak jsme zkoušeli najít alespoň nějakou střechu nad hlavou. Nakonec jsme nic nenašli, výstup na Modrálovou prokaučovali a na noc stejně skončili v polské chatě Markowe Szczawiny (kousek od nejsevernějšího bodu Slovenska, přímo na hřebeni krásná bouda na Hali Medralowa, stejně tak nový přístřešek v podobě otevřeného srubu v Jaloveckém sedle, pozn. red.). Proto je lepší se držet výše uvedeného doporučeného itineráře, ve slovenském vnitrozemí se moc nezdržovat, vylézt si na Modrálovou a v pohodě dojít až na Markowe Szczawiny.

Pátek 24. 8. 2012 - Babia hora

Čekala nás Babia hora a pro výstup na ni jsme zvolili sice nejkratší, ale zato nejstrmější cestu s názvem Akademicka Perć po žluté značce z chaty přímo na vrchol. Rozcestník udával optimistický údaj 1:30 h, a tak to alespoň podle něj nevypadalo tak lze.

Cesta stoupala zpočátku jen mírně a lesem po vzorném chodníčku. Ten se posléze zúžil a stal se kamenitým a strmým. Zároveň jsme vyšli ze souvislého lesa a objevily se nádherné výhledy na mírně zvlněnou polskou krajinu plnou vesniček a roztroušených samot.

Ve svahu přibylo kamene, dokonce byla k vidění i celá kamenná pole a v některých úsecích jsme zdolávali i menší skalní útvary včetně populárních záchytných řetězů, takže to trochu připomínalo Slovenský raj nebo Malou Fatru. Jedno takové prudší a záludnější místo bylo dokonce vybaveno kovovými stupačkami vyrobenými z tlusté nerezové kulatiny. Jednotlivé stupy však byly docela daleko od sebe, a tak nebylo jednoduché se tam i s báglem vysoukat.

Babia hora je nejvyšší v Oravských Beskydech, a tak je taky podle toho příslušně masivně navštěvována. Vrchol krášlí pamětní deska Karlu Józefu Wojtylovi, pozdějšímu papeži Janu Pavlu II., a dva rozcestníky, jeden polský a druhý slovenský. My jsme však ocenili zejména nevysokou zídku z volně naskládaných kamenů, protože na vrcholu Babí hory nepříjemně foukalo.

Pokochali jsme se rozhledy do okolí a pokračovali na Malou Babiu horu, oddělenou od své větší kolegyně sedlem, Poláky nazvaným Przełęcz Bróna. Sedlo poskytovalo kupodivu také nádherné výhledy, jimž vévodila samozřejmě Babia hora s dobře patrnou uzounkou klikatou stezkou, po které jsme se na ni ráno vydrápali. Odtud vypadala jako schody do nebe.

Na Malé Babí hoře jsme se rozloučili s Oravskými Beskydami a vyrazili zpět do civilizace. Sestup po červené značce vedl nejprve kosodřevinou, a pak jsme zapadli do lesa, který trochu připomínal Jizerské hory. Většina velkých stromů byla totiž suchá, ale mladší vegetace se to snažila přece jen zachránit.

Po necelé hodině jsme došli k dřevěné chaloupce, která je v mapě vedena jako poľovnícka chata, ale ve skutečnosti vypadala spíše jako salaš, a k tomu navíc značně nahlodaná zubem času. Jedinou výhodou byla studánka nedaleko v lese, řádně avizována značkou.

Pokračovali jsme v sestupu kamenitou lesní cestou a za další zhruba půlhodinu došli na rozcestí Borsučie. Značka sice pokračovala po široké pohodlné lesní svážnici, ale za chvíli nás zahnala zase do lesa na úzkou pěšinu, která se v něm nesmyslně klikatila, i když se dalo jít rychleji a přehledněji souběžnou širší lesní cestou.

Nakonec jsme byli přece jen odměněni širokou svážnicí. Míjeli jsme další poľovníckou chatu hned u cesty, ale neposkytovala žádný azyl, jen nežádoucí pozornost okolojdoucích. Lesní svážnice se změnila na asfaltku a už nás vítalo rozcestí Pod Borkom, které ovšem bylo jen rozcestím asfaltových cest. Co chvíli kolem projelo nějaké auto nebo motorka.

Kousek dál směrem na další rozcestí Vonžovec je v mapě zakreslena poľovnícka chata, honosná s velkou krytou verandou, ohništěm a dřevěnými stoly s lavicemi. Bohužel se achází hned u silnice, ale na noc byla hlášena bouřka, a tak jsme u té chaty zůstali právě kvůli té verandě, i když se to opět neobešlo bez rozhovoru s domorodým obyvatelstvem. Pokud jezdíte se stany, tak se radši zašijte někde v lese. Za potokem, co teče kolem té poľovnícke chaty, je pěkných míst habaděj.

Sobota 25. 8. 2012 - Závěr

Další cesta až do Oravské Polhory už byla jen po asfaltu. Minuli jsme hájovnu Vonžovec, která avizovala farmu divokých prasat, a přišli k dost nedobytně a nepohostinně vypadající chatě Slaná voda. Silnice se rozšířila, zkvalitnila a přibylo samozřejmě i projíždějících aut.

Krajina se otevřela a objevily se nádherné výhledy na Roháče, Oravskou přehradu a Babí horu. Z Oravské Polhory jsme odjeli autobusem v 9:46 h do Námestova. Tam jsme měli podle původního plánu přesednout na jiný autobus a popojet do Slanické Osady vstříc koupání v Oravské přehradě, ale počasí se začalo horšit a navíc jsme zjistili, že koupat se dá i přímo v Námestovu, mají tady něco jako "městskou pláž".

Tady se tedy lze rozhodnout mezi dvěma variantami. Pokud koupání moc neholdujete nebo na to není zrovna počasí, bude stačit i ta městská pláž a odjezd autobusem ve 13:05 h do Kraľovan a dále do Prahy. V opačném případě popojeďte do Slanické Osady, koupání je možné doplnit výletem lodí ke kostelíku na Slanickém ostrově, který vznikl po napuštění Oravské přehrady. Čeká vás pak cestování vlakem přes noc. My jsme zvolili první variantu.

Poznámky k polským turistickým chatám

Patří většinou jejich klubu turistů (zkratka PTTK - v originále doslova Polskie Towarzystwo Turystyczno-Krajoznawcze) a ty větší bývají označeny jako schronisko (= útulek, ubytovna), ty menší jako bacówka (bacúvka = horská chata).

Nocleh: Přespat se dá v různě velkých pokojích s palandami a dekami za cca 30 zlotých na osobu a noc (1 zlotý = cca 6,30 Kč), některé nabízejí i přespání na chodbě, na půdě nebo v lokále ve vlastním spacáku a na vlastní karimatce, popř. možnost postavit si venku stan. Za spaní "pod širákem" jsme dali v jedné z nich 8 zlotých za osobu, jinak ceníky jsou na internetových stránkách, které dole uvádím. Ubytování je možné si objednat předem, ovšem chtějí za něj i předem zaplatit, což je pro vandrovníka zbytečně svazující.

Komplikace s ubytováním jsme měli jen v případě chaty na Veľké Rači, a to asi jen proto, že byla zrovna sobota a Veľká Rača je dost navštěvovaná. U ostatních chat to bylo v pohodě. Součástí vybavení chat jsou také záchody a sprchy, množství teplé vody ale může být omezené.

Občerstvení: Klasická nabídka teplých jídel, káva, čaj, nealko, pivo - většinou lahvové nebo plechovkové. Kořalka ani víno se neprodává, prý na to musí mít v Polsku hospodští nějakou zvláštní licenci. Nejrozšířenější jídlo je polévka żurek (žurek), což je velmi vydatná polská varianta podkrkonošského kysela. Pak lze doporučit pirogi (pirohy) s různými náplněmi a ze sladkých jídel naleszniki (palačinky) nejlépe s jagodami (borůvkami). Żurek byl za 7-8 zł, pirohy a palačinky od 12 zł, smažený sýr nebo kus masa většinou s bramborem (krumpir) od 20 zł, pivo 7-8 zł.

Doporučení: Vyměňte si dostatečné množství zlotých, v některých menších chatách eura vůbec neberou a v těch větších zase za nekřesťansky nevýhodný kurz.

Kontakty

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.