Terskej Alatau, horská turistika v Kyrgyzstánu a trek Altyn Arašan - Alakol - Čong-Kyzyl-Suu

Trek Altyn Arašan - Alakol - Telety - Džety-Oguz - Čong-Kyzyl-Suu v Kyrgyzstánu

Centrální Asie pro nás vždy byla synonymem extrémně kontinentálního a poněkud suchého klimatu, vysokých hor, nižší ekonomické úrovně a s tím související nedotčené přírody a bezbřehé dobroty tamního obyvatelstva. Ťanšanská pohostinnost je ostatně legendární. A jelikož se globalizace se všemi destruktivními efekty táhne na východ jako mor, nemohli jsme s návštěvou déle otálet. Jak se však záhy ukázalo, přišli jsme asi sekundu po dvanácté.

Je ovšem pravda, že pro prvotní seznámení s regionem jsme si vybrali velmi populární trasu Altyn Arašan - Alakol - Telety - Džety-Oguz - Čong-Kyzyl-Suu, čili přechod čtyř velkých údolí a tří sedel jihovýchodně od proslulého jezera Issyk Kul, který v různých modifikacích nabízejí ve svých katalozích cestovky z celého světa. Hlavním důvodem pro tuto konkrétní oblast navíc bylo výjimečně vlhké klima, které přeje našim oblíbeným houbám a různému rostlinstvu. To jsme ale netušili, že Kyrgyzstán zrovna prožívá nejdeštivější rok, jaký místní vůbec pamatují…

Čtěte také: Pik Topgrafov: Trek a výstup na vrchol, Sajany

Sotva dorážíme do Teploklučenky východně od centra oblasti - Karakolu, žene se z hor hrozivě vyhlížející (dole spíše písečná) bouře. Necháváme se tak přesvědčit taxikářem a vezeme se ještě pár kilometrů za vesnici, kde už rovnou nasazujeme pláštěnky a "užíváme si" první, po dlouhém nočním letu značně ospalé metry v pořádném lijáku. Ovšem už při nich se boří dřívější obavy o poněkud nižší diverzitě hub střední Asie - na každém kroku se objevují nové a nové druhy.

Cesta po silnici do věhlasného kurortu Altyn Arašan tedy ubíhá značně pomalu, zato pro biology velmi příjemně. Kurort (lázně, pozn. red.) je proslulý termálními prameny, které jsou využívány pro napájení krytých bazénů navštěvovaných místními i zahraničními turisty. Několik pramenů je však ponecháno v polopřírodním stavu bez výraznějších staveb kolem. Relaxace ve vaně s horkou vodou uprostřed lesů a strání hned u burácející ledovcové řeky je opravdu příjemná záležitost, zvláště po mnohadenním putování. Asi proto většina lidí chodí náš trek v opačném směru…

Jinak se v kurortu moc nezdržujeme. Je to sice jedno z mála míst, kde se dá sehnat jídlo nebo se dokonce ubytovat, my ale zatím nic nepotřebujeme. Pokračujeme mozaikou pastvin a lesů z ťanšanského smrku (smrk Schrenkův) dále proti proudu řeky Arašan. Nad kurortem už moc lidí nepotkáváme, téměř jen místní profesionální pastevce, kteří každoročně v květnu vyhánějí do hor dobytek svůj i jiných obyvatel vesnic v "nížině" (hladina Issyk Kulu je 1 606 m n.m.) a nejpozději v půli září už jsou všechny horské pastviny opět opuštěné, spasené do posledního stébla až po hranici věčného sněhu.

Počasí nám ještě nedovoluje začít stoupat směrem k jezeru Alakol, takže si užíváme procházky údolím s výhledy na okolní kopce, ledovce a všudypřítomná stáda koní, ovcí, koz a krav, občas i s osly. Nakonec se osmělujeme a po pravém břehu prvního levého přítoku Arašanu stoupáme po dobytčích stezkách prudce lesy a pastvinami až do výšky téměř 3 200 m n. m., kde se údolí rozšiřuje a pastviny se zdají nekonečné.

Do sedla zbývá ještě skoro výškový kilometr a my jen žasneme, v jaké výšce je schopen se dobytek ještě pást. Nakonec se ukazuje, že pastviny jsou kdekoliv, kde je vegetace alespoň trochu zapojená, tj. asi do 3 500 m n.m. Kolem 3 200 m n.m. s námi dokonce nocuje úplně čerstvě narozené tele, které sotva stojí na nohách. Pastevci svá stáda jen jednou za pár dnů až týdnů zkontrolují…

Intenzivní pastva značně zjednodušuje pohyb krajinou, zvláště v nižších výškách, na druhou stranu rozkvetlé subalpínské louky tady nečekejte. Nicméně i jejich fragmenty a řídká alpínská vegetace jsou nádherné a pro Evropana něco úplně nového. Tak se následující den téměř mrknutím oka dostáváme až pod finální výšvih do sedla. Ten má sotva 200 výškových metrů, zato jeho charakter je třešnička na dortu - sněhová pole a jemná, hodně nestabilní suť, která ujíždí pod nohama při každém kroku.

Se stále plně naloženými batohy nebe lahoda. Navíc výška je na dechu taky znát a do toho ten předbouřkový nízký tlak… Ale ten pohled na druhou stranu! V mžiku se nám otevírá neskutečný pohled na jezero Alakol, přilehlé ledovce a zasněžené štíty. Sedíme na půl kilometru vysoké hromadě štěrku nad azurovou hladinou jezera. Ač jedno z nejnavštěvovanějších míst Kyrgyzstánu, jsme nahoře sami. Občas prosvítá slunce. Okamžiky skutečné radosti, pro kterou se vyplatí trmácet se tisíce kilometrů letadlem a další desítky s těmi našimi hřbetolamy.

A jak se dostat dolů? Chodník je jedna možnost, sjezd sutí druhá. Naštěstí se ta věc sype stejně po cestě dolů, jako po cestě vzhůru. U jezera jsme za pár minut a pak už jen sledujeme jeho modrou hladinu v měnícím se světle. Navíc je to jedno z mála míst bez pastvy, takže konečně zachovalé přirozené louky. Neudělat si procházku nalehko k ledovci a jeho jezírkům by byl taky hřích, zvláště když se nám konečně lepší počasí a azurová barva jezera se odráží už i v obloze. Nebo naopak? Těžko říct.

Před cestou dolů k řece Karakol se navíc vyplatí trochu odpočinout - výškový kilometr strmou sutí, hustými vrbovými křovinami a později téměř středomořskou vegetací ve stejně středomořském vedru dá člověku zabrat. V dolní asi třetině se sice dá využít oficiální kemp v lese u řeky, jeho přeplněnost různými zvláštními lidmi a taky odpadky nás ale žene až dolů do hlavního údolí.

Přes řeku Karakol naštěstí vede most, přes její levý přítok se už musí brodit. Žádný větší problém, ale boty musí dolů. Blízkost jezera Alakol je znát i tady. V údolí je plno jakýchsi kempů, plně vybavených táborů cestovek, dokonce se platí za vstup. Naštěstí o kus výše je už opět vše v normálu a potkáváme jen jurty, stáda a pastevce.

Dalo by se v horních částech údolí strávit pár dnů, nás to ale opět žene nahoru - k sedlu Telety. Odbočku z hlavní cesty nám sice detailně popisuje skupina Slováků, máme ji dokonce i uloženou v GPSce, stejně ale žádných chodník nenacházíme a jdeme si kolmo na vrstevnice (a že jich je!) zapojeným, ale opravdu zajímavým smrkovým lesem. Netrvá však dlouho a les se mění v neprostupné křoviny. Stojíme sice na jakémsi chodníku, ale podle jeho stavu se zdá, že po něm letos ještě nikdo nešel, což není nejlepší vysvědčení pro hlavní turistickou stezku.

Po bezvýsledném průzkumu křoví kousek sestupujeme a jsme rozhodnuti traverzovat dokud nenajdeme průchozí chodník. Netrvá dlouho a máme ho. Naštěstí, protože kolem hranice lesa, kde je pastva minimální, bychom museli bojovat o každý metr. Takto se pohodlně dostáváme až do intenzivních pastvin v horních - plošších částí údolí Telety. Tady nás opět vítají, kromě krav a koní, i všudypřítomní svišti a taky rozšiřující se výhledy. Zatím jen na okolní kopce, ale s rostoucí výškou stoupá i expozice a otevírají se nová a nová boční údolíčka.

Orientace je velmi snadná, ačkoliv se chodník opět rozplynul v pastvinách - je potřeba sledovat řeku Telety, která nás neomylně vede až téměř do stejnojmenného sedla. Letošní potíž je ovšem sníh. Hodně sněhu, který stále pokrývá velké plochy na obou stranách sedla, vč. finálního suťovitého výšvihu. Snažíme se vyhnout exponovaným sněhovým polím, takže je obtížně obcházíme kudy se jen dá, většinou nestabilní sutí, nakonec nestabilní skálou (ta už je ale asi součástí regulérního chodníku), ale sekání stupů ve firnu stejně neunikáme.

Výsledek však opět stojí za to. Na druhé straně sedla se nám otevírá pohled na zasněžené pětitisícovky a trochu méně zasněženou bezednou díru, do které co nevidět sestoupíme. Tady nejen vrchol obtížného kopce, ale i to nejnižší a nejschůdnější sedýlko může člověku udělat obrovskou radost.

Na druhé straně už je svah mnohem mírnější a pevnější, i sněhu je méně, takže sestup ubíhá velmi příjemně a u ledovcové řeky Telety (ano, opět Telety, tady i sousední řeky mívají stejná jména) jsme za pár hodin. Obcházíme base camp nějaké cestovky a pokračujeme po pravém břehu. Většina lidí brodí nahoře u kempu, ale je to zbytečné - o kilometr níže je most.

Opět jsme v intenzivních pastvinách, které nás vedou až k další ledovcové řece - Džety-Oguz. Tady nás znovu přepadává skupina kluků, kteří se starají o stáda koní. Opět se dožadují čokolády nebo bonbonů, ale bohužel nemáme, sami bychom nějaké jídlo ocenili. Tělo by po dlouhých dnech na instantních polysacharidech uvítalo trochu tuků, ale zpestřit jídelníček od Altyn Arašan nebylo kde - lidé v jurtách se s námi nechtěli bavit nebo jen suše oznámili, že žádné jídlo nemají.

Sýr tady asi vůbec neznají, a pokud znají, nevyrábějí, jen jednou nabídli k prodeji "smetanu" (zakysanou) a "slivky" (tedy smetanu). Vyjednáváme s kluky o jídlo. Prý nám můžou prodat kumys. Sice jsme jej nikdy nepili, ale určitě v tom bude hromada tuku, takže nabídku přijímáme. Věkově prostřední klučina (tak 7 let) nás vede domů a zabahněnýma rukama nabírá z kádě šumivý nápoj. Na pastvině jej pak za asistence staršího (ca 12 let) dořeďuje čerstvě nadojeným kobylím mlékem.

Na první ochutnání to není špatné - silný kumys z kádě chutnal jako šampaňské, ten naředěný asi jako tekutý korbáčik. Dalším zráním se chuť k šampaňskému už moc nevrací. Nevadí, kalorie jsou kalorie. Kluci jsou taky spokojení, za vydělanou stovku na konci prázdnin určitě ve vsi nakoupí hromadu čokolády. Anebo ji odevzdají do rodinného rozpočtu, kdoví.

Horní strana údolí je taky nesmírně malebná a úplně bez turistů, takže využíváme volného odpoledne k procházce. V další jurtě potkáváme opět mladé kluky (ca 10 a 14 let), jsou opět sami, rodiče v nížině suší seno a pěstují brambory. Ptáme se na jídlo a k našemu překvapení nám nabízejí chleba, zrovna pečou. Neuvěřitelné.

Jsme moc rádi a štědře se odměňujeme, ale vidina jakýchkoliv produktů z kravského mléka nás nenechává jen tak odejít. "Co vlastně děláte s kravským mlékem, když ne sýr?" "No co? Ayran," odpovídá starší klučina a už běží pro hrnec a nabírá nám do flašky litr výtečného jogurtu. Víc jsme si ani nemohli přát. Chleba, jogurt a hlavně: už víme, že i tady kravské mléko kvasí a dá se jíst!

Další cesta je už poměrně únavná a, dalo by se říct, nezáživná. Jdeme po hlavní šotolinové silnici až na horní stranu kurortu Džety-Oguz. Je to významné turistické středisko s velkou ubytovací kapacitou v jurtách, pokud máte štěstí, v restauracích Vám i něco uvaří (nám smaží vajíčka, ale asi jen špatně vybíráme), je tu dokonce i miniaturní obchod, lukostřelnice a další ptákoviny.

Doplňujeme zásoby potravin a upalujeme z tohoto ohyzdného místa znovu do hor. Už jen do maličkých hor. Přes bezejmenné, 2 800 m vysoké sedlo se chceme dostat do sousedního údolí řeky Čong-Kyzyl-Suu. Očekáváme cestu stepmi. Realitou jsou víceméně horské pastviny. Nekonečné, místy úplně vypasené, ale přesto krásné, s výhledy na Issyk Kul, stepní pahorky a pás červených skal podél pobřeží.

V jurtách se vyptáváme po ayranu, ale setkáváme se jen s odmítnutím. Až v samotném údolí Čong-Kyzyl-Suu, do kterého docházíme po několikahodinovém intenzivním dešti a neméně dlouhém bloudění v pastvinách a křovinách, se konečně setkáváme se zbytky oné legendární kyrgyzské pohostinnosti. Postarší paní si nás chvíli prohlíží a zve nás na čaj. Takové pozvání se neodmítá, zvlášť, když je za celou dobu první a možná i poslední (o dva dny později však přišlo ještě jedno takové).

Jurta je jednoduchá, nového střihu (obdélníkovitá), s rozehřátými kamny, což se v tom dešti hodí. Paní nás hostí vším, co má - marmeláda, chleba, máslo, samozřejmě čaj. Ale to je všechno vedlejší. Nejdůležitější je, že konečně můžeme od někoho vyzvědět, jak to tady v horách (i v nížinách) vlastně chodí. A že se s námi chce vlastně někdo bavit. Většina lidí, zejména střední generace, má zřejmě cizinců plné zuby. Starší generace to úplně nechápe a trochu se za to stydí. My, obyvatelé přeturistizované anonymní Evropy, docela rozumíme.

O kus dál na frekventovaném piknikovém plácku necháváme druhý den stany i s věcmi a už jen nalehko prozkoumáváme údolí. Cesta nás daleko nepouští - boční přítoky mají vysoké stavy, brody jsou hluboké a hlavně četné. Nejsou nepřekonatelné, ale v téhle fázi zájezdu už nějak nemáme odhodlání.

Před třetí větší řekou se vzdáváme, vracíme se a využíváme místních lázní Džilusu. Jedná se o pár chalup, v jedné z nichž jsou bazénky s horkou vodou. Je to místo hojně navštěvované lidmi z přilehlých vesnic, sem tam přijedou Rusové, občas se doplahočí i nějací podivíni z Evropy.

I tady potkáváme řadu příjemných lidí, kteří se rádi pobaví s cizincem bez nějakých postranních cílů. V podstatě jiný svět oproti předchozím třem údolím. Že by za to mohlo jen spektrum turistů, kteří do toho kterého údolí přijíždějí? Možná. Dokonce i stany zůstaly na místě nedotčené, tak třeba ještě svět někde zůstává normální. Takže sbalit a hurá k Issyk Kulu…

Tímto se velmi poklidně a příjemně zakončilo naše ťanšanské putování. Nepřijížděli jsme s přehnanými očekáváními, z těch už jsme dávno vystřízlivěli, takže jsme nezažili ani velká zklamání. Právě naopak, většinou jsme byli příjemně překvapeni. Hory, ať už nízké, nebo vysoké, jsou všude na světě krásné, dokud je člověk nezničí. Na Ťan-Šanu to ještě nestihl. Zatím nestihl vybudovat lanovky a položit asfalt ani do ústí údolí. Stále má Ťan Šan kus divoké krásy, kterou většina evropských hor navždy ztratila. Co člověk v Nebeských horách změnil, je především on sám. Přejme mu, aby se učil moudrosti svých předků a nenechal se zlákat západním pozlátkem. Kdoví, jestli by mu nepřineslo víc zlého, než dobrého.

Corno Grande neboli Velký roh, túra na nejvyšší horu v Apeninách…

Hora Corno Grande (2 912 m, v některých mapách 2 914 m) je nejvyšší horou celých Apenin. Corno Grande…

Góry Bialskie: Neznámé sudetské pohoří v sedle kola

Jezdit na dovolenou na přelomu května a června je skvělé. Počasí přiměřené, v horách ani živáčka. Dokonce…

Starohorské vrchy křížem krážem, dvoudenní túra po…

Starohorské vrchy jako soused mnohem známější Velké Fatry resp. Nízkých Tater stojí tak trochu…

Na Elbrus přes Pik Terskol, výstup na nejvyšší horu Kavkazu…

"Ne! Nechci si to ulehčovat, ani náhodou! Do lanovky mě nikdo nedostane, takový kopec by mě ani…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.