4P hřebenovka na Slovensku aneb Kremnické vrchy, hřebenovka vhodná i pro důchodce

aneb hřebenovka Kremnických vrchů pro důchodce

Kremnické vrchy byly dalším slovenským "zapomenutým" pohořím, které mě dlouhá léta lákalo. Život tomu ale chtěl nakonec tak, že jsme se k jeho přechodu dostali až v době, kdy mému kamarádovi Martinovi i mně již táhne na sedmdesátku. Takže jsem naplánoval přechod Kremnických vrchů ve stylu "PPPP".

O přírodních poměrech Kremnických vrchů si můžete na Trekingu přečíst fundované a podrobné popisy na jiných místech tohoto webu. Já začnu trochu odlišným tématem, totiž veřejnou dopravou do tohoto koutu Slovenska. Ta je totiž dosti problematická.

Nejvýhodnějším místem pro nástup je sedlo Malý Šturec, tam už ale dlouhá léta autobusy z neznámých příčin nestaví. Ze stejně neznámých příčin zrušili naši slovenští bratři nádraží v Čremošném. Tedy nádraží tam je i s personálem, jak jsme zjistili na zpáteční cestě, jen tam prostě pro změnu nestaví vlaky. Určitá možnost je doprava autobusem s výstupem na zastávce Čremošné - Čierna voda, ale nakonec jsme zvolili jako nástupní místo Turček, neboť při cestování s objemným batohem je vlak prostě nejvýhodnější.

Čtěte také: Přechod Kremnických vrchů, Fatransko-turčanský Karpattrek (4)

V pátek odpoledne nás tedy vláček vyplivuje na malinkém "nádraží". Scházíme do vlastní dědiny Turček, kde zjišťujeme, že startovní pivo nebude, neboť obchod i hospoda jsou uzavřeny. Nově vyznačená modrá značka nás vede kolem kostela a pak po loukách a lesích, aby nás nakonec stejně dovedla na lesní asfaltku, vedoucí nad vodní nádrží Turček. Ta byla dobudována v roce 1996 jako zásobárna pitné vody.

Pozor na medvědy

Po cestě pak pokračujeme až k rozcestí Studený žlab neboli Kaltrin, kde se odděluje žlutá značka, která míří na Kordícke sedlo. My ale v letním vedru jdeme dál po modré Širokou dolinou až na místo zvané Štrich, kde mám naplánovaný první nocleh, protože výše už není vody.

Nastává první zádrhel, když zjišťujeme, že stavení, kde se podle mých informací dalo přespat na půdě, obývají kočí, kteří stahují dřevo. Navíc ho hlídá velmi zlostný obrovský čuvač, který je sice uvázán na řetěze, ovšem poměrně dlouhém. Nedaleko ale nacházíme loveckou chatu s verandou přesně pro dva.

Naše radost bohužel trvá jen do chvíle, kdy přijíždí auto s myslivcem a jeho partnerkou, kteří se v chatě usídlují. Veranda tedy padá, ale "domácím" nevadí, když si postavíme stan na jediném rovném místě za chatou s podmínkou, že nesmí být vidět z cesty. Následuje tradiční varování před medvědy a oba odjíždějí s puškou a dekou kamsi na čekanou. My vaříme a s večerem jdeme spát.

Medvědi nás sice nenapadli, ale Martin celou noc loví čelovkou jakési vetřelce. Ráno zjišťujeme, že nás přepadla horda nějakých hlodavců, kteří sice do mé bedničky s jídlem nepronikli, ale parťákovi ožrali chleba a dostali se i do těstovin. Není nad hermetickou potravinovou uzávěru!

Flochová

Balíme a pokračujeme ze Štrichu po modré vzhůru. Stezka se brzy odklání z lesní cesty do lesa a pokračuje dosti strmě v nepříliš příjemném rozbláceném terénu. Výhodou je, že výškové metry přibývají poměrně svižně, takže se až nečekaně rychle dostáváme do příjemnějšího terénu a posléze i na rozcestí s červenou hřebenovou značkou.

Aby byl přechod Kremnických vrchů úplný, necháváme zde batohy a jen na lehko jdeme na vrchol Flochové, krajního a také nejvyššího bodu tohoto pohoří. Je to něco přes dva kilometry, ale převýšení asi 40 metrů, takže vlastně po rovině. Vypadá to tu sice hodně na "Medvědovo", ale borůvky ani ostružiny ještě nejsou, takže moc obav nemáme.

Asi po 20 minutách docházíme ke stromu s cedulí "Flochová 1 318 m" od něhož značka začíná klesat. Jsme tedy (pravděpodobně, protože by to mohlo být i třeba někde vpravo v lese) na nejvyšším bodě Kremniček. Po fotodokumentaci jdeme zase zpět, protože výhledy jsou nulové.

Kordícke sedlo, Cabanka

Podle očekávání jsou batohy na svých místech, takže po odpočinkové pauze je zase přemísťujeme na záda a pokračujeme po hřebeni. Cestu nám zpestřuje tetřeví slepice, která nám přebíhá a pak zase přelétá přes cestu a již jsme v sedle Pod Tablou, kde potkáváme prvního turistu, osamělého Slováka se psem a GPS.

Následuje výstup na Tablu (1 178 m) a sestup do Kordíckého sedla, pak už zbývá jen pár set metrů na jihozápad a je tu populární chata Cabanka. Má novou střechu, nový komín, zvnitřku sice zmizely postele, ale nevadí, podlaha je čistá. Zvažujeme, zda zůstat nebo pokračovat, ale začíná pršet a přidává se bouřka. Takže rozhodnuto, nakonec je to akce "4P", tak co.

Usídlujeme se v místnosti s krbem, rozkládáme karimatky a s koncem bouřky jdu pro vodu k vydatnému potoku asi 100 m za chatou směrem na Skalku. Když už to vypadá, že tu budeme spát sami, přijíždí na kolech dvojice z Kremnice: Peter zvaný Pepo a Vlado. Ten ráno nastupuje do práce na Skalce, takže si kluci vyrazili jednak pohledat s minohledačkou nějaké staré válečné zbytky (velký Vladův koníček) a jednak strávit noc na Cabance, kterou pomáhali renovovat. Mají k tomu účelu mimo jiné půldruhého litru domácí pálenky "rožovky", takže se stáváme zcela neplánovaně jejich hosty a začíná česko-slovenská družba.

Semleli jsme za ten večer všechno možné, ale nejzajímavější pro mě bylo, že Vlado vzpomínal na Janu Waldhauserovou, s jejíž rodinou tu strávil před pár lety za deště několik dní. Jak je ten svět malý, z článku na Trekingu, kde Jana toto popisuje, jsem čerpal nějaké informace!

Družba se trochu protáhla, ale ráno chlapci odjíždí po cyklotrase směr Skalka a my se vracíme na Kordícke sedlo a pokračujeme v hřebenovce. Jako rozcvičku máme stoupání na Vyhnátovou (1 283 m) a pak, aby si užila i naše stará nemocná kolena, klesání do sedla Tunel za pohledů na vysílač na Skalce a také na pohoří Vtáčnik. Pak se jdeme podívat na tunel pod sedlem, ale zjišťujeme, že je opět zavalený, zřejmě relativně čerstvě. Jestli to byl lidský záměr nebo příroda, to ale nevím.

Od Tunelu pak stoupáme mezi zajímavými skalisky až na Skalku, kde svačíme a nakonec zavrhujeme nápad stavit se za Vladem na vysílači. Pokračujeme přes Bystrické a Králické sedlo a před námi se vynořuje vrchol Zlatá Studňa (1 265 m). Vypadá to celkem vysoko a jak se posléze přesvědčujeme, závěrečný výšvih není žádnou procházkou růžovým sadem.

Velestúr a chata Hostinec

Konečně stojíme na vrcholu u stále celkem zachovalého přístřešku a pokračujeme hřebenem na Velestúr, kde obdivujeme staré keltské či praslovanské runy, vytesané do vrcholového skaliska. O jejich původu se ale vedou spory.

I když nás Vlado varoval, že chata Hostinec může být zavřená, chuť na pivo je silnější než naše pohodlnost. Proto scházíme po žluté ke zmíněné chatě. Tam zjišťujeme, že Vlado měl bohužel pravdu, což nelibě nese i manželská dvojice, která je tu na kolech.

Místo piva se tedy napijeme vody z Pramene raněného bojovníka vedle chaty a po občerstvení z vlastních zásob se modrou značkou vracíme na hřeben do sedla Tri kríže. Odtud jsou slušné výhledy na Velkou Fatru, Nízké Tatry a údolí kolem Bánské Bystrice. Bohužel je ale vše (jako tomu ostatně bylo celý přechod) v silném oparu, takže fotky z mého kompaktu jemně řečeno za moc nestojí.

Ze sedla pokračujeme na Rudnou poľanu, kde se odpojuje modrá značka na obec Jastrabá, my ale po menším "kufru", zapříčiněném polomy, scházíme po červené úmorným klesáním k sedlu Laurín. Kolenům se to moc nelíbí a když dosahujeme sedla se zcela rozpadlým přístřeškem, začíná navíc pršet.

Déšť přečkáváme pod stromy a pokračujeme na Sielnickou poľanu neboli Brestovou. Tentokrát moje informace nezklamaly, u první chaty je upravený pramen a navíc zbrusu nový přístřešek. Je-li to přístřešek turistický nebo majitelů chaty, to neřešíme, neboť tu stejně nikdo není. Nic lepšího se najít stejně nedá, takže další nocleh je jasný, stan může opět zůstat v obalu.

Myrmeleon formicarius

Luxusní vaření vsedě u stolu nerušilo nic, stejně luxusní nocleh "pod střechou a přece pod hvězdami" příjemně zpestřovala záplava světlušek. Horší to bylo s útokem nikoli medvěda, ale lva. Tedy přesněji řečeno mravkolva (Myrmeleon formicarius), jehož larvy měly nachystané své písečné pasti u přístřešku a dospělí jedinci se nám v noci dostali do spacáků. Mohu vás ujistit, že kousnutí bolí asi jako deset mravenčích najednou a viditelná stopa zůstává na těle ještě dlouho.

Ráno je ale opět nádherně, takže vaříme, balíme a pokračujeme po červené nad lyžařskými vleky na Brestové kolem vrchu Mláčik až na rozcestí Zavrch lúka. Zde se loučíme s červenou značkou a necháváme se vést zelenou bezzásahovým lesem přírodní rezervace Mláčik. Je to velmi pěkná část cesty, občas trochu náročnější na orientaci, ale nově přeznačenou cestu vždy bezpečně nacházíme.

Dolná Poruba, Tŕnie

Po průchodu "pralesem" přicházíme loukami a lesními úseky na rozcestí Dolná Poruba a posléze k pomníčku prof. Hubače, u něhož je málo vydatný pramen. Pokračujeme po lesní cestě a čeká nás nejhorší úsek, tedy překonání částečně odtěžených polomů.

Asi 100 metrů prostupujeme snad půl hodiny, ale pak už zase pokračujeme v klidu. Klidní jsme ale až moc, takže najednou zjišťuji, že značka zmizela a my vyšli z lesa kdesi na loukách nad Kašovou Lehotkou. Místo zvažovaného pokračování do této osady se ale nakonec vracíme a Martin po chvíli značku zase nachází.

Scházíme lesem a loukami a už vidíme Tŕnie s charakteristickou věží původně gotického kostela sv. Martina. Je polední horko na padnutí, závěr je po asfaltu, takže když vidím nápis "Krčma Parlament", zrychlím krok. Jako rajská hudba zní odpověď dvou staříků na moji otázku na funkčnost krčmy: "Hej, teraz otvorili!".

I když je krátce po poledni a podle cedule otevírají až ve tři, pronikáme dovnitř, kde již sedí pár místních. Po zbytečné otázce "Pivo?" už krčmář roztáčí pípu. Po prvních dvou půllitrech zbyde jen pára, pak už to jde trochu pomaleji. Chtěl jsem sice dojít až někam za Hrabiny, ale v krčmě je oproti venku příjemná teplota, pivo řádně vychlazené, s ochotným mladým krčmářem se dobře povídá.

A jaká že je naše akce? Přece "PPPP". Takže rozhodnuto, dnes se spí v Tŕni, zítra je poslední den a času dost. Teď ještě nocleh. Domlouváme nakonec, že můžeme přespat na místním fotbalovém hřišti, prý když budeme mít štěstí, bude tam ještě kus plachty. A případné problémy? Krčmář praví, že třetina pozemku je stejně jeho, tak ať jen řekneme, že on nám to povolil.

Když je nejhorší žízeň uhašena, odcházíme na hřiště, kde je skutečně plachta na jakési konstrukci, takže ani dnes stanu netřeba. Vaříme velmi brzkou večeři a odcházíme zpět mezi místní štamgasty. Po večerním návratu na hřiště tam sice nacházíme pár chlapů, kteří staví nějaký přístřešek, ale není to žádný problém, dokonce se zapojujeme do práce a nakonec jako honorář za pomoc dostáváme každý jednu plechovku piva. Pak už nás neruší nikdo a nic.

Hrabiny, Boky, Čertova skala

Ráno slibuje opět parný den. Nebýt velkých batohů na zádech a toho, že Martin ráno šlápl bosou nohou na včelu, byla by to taková vlastivědná vycházka po okolí. Nejprve docházíme do obce Budička, jejíž jméno vzniklo od toho, že její obyvatelé měli za úkol budit okolní vesnice v případě nájezdu Turků. Pak následuje malá obec Hrabiny se zvoničkou, vypadající jako holubník, a také s rumpálovou studnou.

Za Hrabinami už se noříme do lesa. Pěkných míst na bivak je tu sice dost, ale když procházíme kolem funkční a nijak staré pasti na medvěda, pochvalujeme si nápad zůstat včera v Tŕní. Po mírném stoupání začínáme ostře klesat národní přírodní rezervací Boky do údolí Hronu po zelené k útvaru Čertova skala. Vychozených chodníků je tu ale víc, takže se do toho ve skalním terénu trochu zamotáváme, ale nakonec se k místní pamětihodnosti přece jen dostáváme.

Jak kdesi napsal Boro Tomis, Čertova skala vypadá jako viklan, ale není to viklan, což je velmi trefná charakteristika. Výzkumy se totiž zjistilo, že kámen je pevně spojen s podložím, takže geologové ho nazývají skalní hřib. Podle jedné z pověstí chtěl čert zatopit nedalekou Budču, takže nesl velký balvan, kterým by přehradil Hron. Na svahu ho ale zastihlo svítání a on zkameněl i s balvanem na zádech.

Z Budče do Hronské Dúbravy vede přes Čertovu skalu naučný chodník Jána Futáka, který se zasloužil o popis a ochranu místní přírody. Protože se nám ale nedaří najít jeho pokračování na Hronskú Dúbravu a neumí nám poradit ani místní turista, který mezitím dorazil, odcházíme po zelené směrem na Budču, neboť čas nás začíná tlačit.

Po necelých dvou kilometrech scházíme na asfaltku a u motorestu při výjezdu na dálnici začínáme vyjednávat. Řidič kamiónu jede po dálnici do Trenčína, policisté nám ochotně radí, ale vzít nás kvůli předpisům nemohou. Třetí pokus je již úspěšný, lesník s terénním vozidlem nás nakládá i s bagáží a odváží do Budče, odkud podle jeho slov jezdí celkem slušná frekvence autobusů do Zvolena.

Měl pravdu, nejbližší spoj jede za 20 minut, čas tak na jedno dvě piva. Místní občan ochotně radí, že nám načepují v blízké cukrárně! Je tomu opravdu tak, splachujeme prach místním pivem Steiger, přesouváme se do Zvolena a neplánovaně chytáme právě odjíždějící rychlík na Žilinu, takže budeme doma v Opavě o dvě hodiny dříve, než bylo v plánu. Až ve vlaku Martin zjišťuje, že mu co nejdříve odpadnou obě podrážky jeho pohorek, takže posloužily opravdu až do poslední chvíle. A že jsme měli štěstí vrchovatě je vidět i z toho, že nad hřebenem Kremnických vrchů začalo v tu chvíli velmi silně pršet.

Popsaná trasa měří asi 50 km a vystoupáte na ní zhruba 1 800 m (a sestoupáte asi o 400 m více). Kremnické vrchy jsou celé vyznačeny na mapě VKÚ Hramanec č. 132 (1 : 50 000). Voda na hřebeni je v Kordíckém sedle za Cabankou, mírně z hřebene u chaty Hostinec a pak na poľaně Brestová, ve výše položených údolních partiích se dá bez problémů pít voda z potoků.

Při přechodu potkáte minimum lidí, my potkali celkem dva pěší turisty a pár cyklistů. Zdatní běžci samozřejmě překonají hřeben "Kremniček" za mnohem kratší dobu než my, ale to je již volba každého. My se drželi vody a zásad "4P". A kdyby snad někoho zajímalo, co toto mnou stále zmiňované pravidlo znamená, pak vězte, že je to "pohodové putování postarších pánů".

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.