Králický Sněžník, letní hřebenovka malebným pohořím - třetím nejvyšším v České republice

Letní trek v českých horách

Výlet začíná klasicky - vlak do Hanušovic je zpožděný, takže jsme jako obvykle hned ráno napjatí, jestli nám neujede přípoj. Naštěstí lokálka 10 minut počkala, a už nás odváží vstříc horám. Hned druhá zastávka jsou Vysoké Žibřidovice. Vystupujeme vlastně v přírodě. Je tu jen silnice, nádražní budka a jinak jen louka ohraničená lesem. U srdce nás hřeje, že v následujících dvou dnech neprojdeme jedinou vesnicí.

Červená značka začíná šesti kilometry po silnici. Doufáme, že rokle Prudkého potoka bude stát za to. A stála, klidně i za deset kilometrů po asfaltu. Ale nerad bych předbíhal. Zatím míjíme postupně tři dětské tábory. Tvoří je klasické plátěné stany na dřevěných podlážkách, polní kuchyně a dokonce i pár tee-pee.

Asfalt je sice tvrdý, ale rychlý, a tak jsme za chvíli na rozcestí Pod srubem (805 m), kde konečně opouštíme silničku. Pomyslně líbám měkké jehličí a těším se, co přinesou následující kilometry. Tabulka na rozcestníku totiž upozorňuje na náročnou, v zimě neschůdnou cestu.

Čtěte také: Přes Malý a Králický Sněžník do Kladského sedla, Jesenicko-králický…

A vskutku - po kamenité, krkolomné pěšině přicházíme k polostrženému, shnilému mostku přes potok. Kromě lehce adrenalinového překonání potoka, se nám naskýtá i první možnost k osvěžení a opláchnutí se z průzračné tůňky.

Dostáváme se do otevřeného prostranství rokle s hustým porostem malin, borůvek a nízkých náletů. Stoupáme po jakémsi hřebínku mezi dvěma potoky. Z obou stran jsou pěkné kaskády, ale větší pozornost věnujeme obrovským borůvkám, kterých je tu ohromné množství a právě dozrávají. Po pastvě postupujeme hustým porostem dál. Přicházíme do místa, kde potok vytéká z úzké soutěsky. Nejprve ho musíme přeskákat po kamenech a strmým stoupáním se dostat na rozcestí Kaskády Prudkého potoka.

I nadále nás červená značka nešetří, a jelikož je tu les po prořezávce řídký a tudíž slunný, pot z nás jen lije. Proto jsme rádi, když se opět přibližujeme k potoku a můžeme se svlažit. Před námi je divoký průchod roklí.

Je to skutečná divočina, zarostlá mladými smrčky, jejímž prostředkem skáče dolů světlým kamenitým korytem Prudký potok. Kombinace divoké přírody a nesmírně náročného terénu cesty mě nadchla.

Je to první cesta v Čechách, která mi připomněla divoké lesní alpské terény v Solné komoře. Rozhodně bych tu ale nechtěl jít po dešti, pěšina je špatně prošlápnutá a člověk se doslova prodírá po pás kapradinami, malinami a travou. V horní části je rokle klidnější, i cesta se již narovnává a terén je podmáčený. Proto nepřekvapí, když se za chvíli vynořujeme na rozcestí Mokřiny (1 148 m).

Kromě skromného přístřešku tu stojí i auto a o kus dál je slyšet motorová pila. Proto tu nesedíme zas tak dlouho a vyrážíme vzhůru na Sušinu (1 321 m), kde si dáváme hodinovou pauzu. Výhledy mezi stromy spíše jen tušíme, ale je tu pěkně, pofukuje chladivý větřík, tak lenošíme a sušíme propocená trička. Co pět minut tu někdo projde, klid z rokle Prudkého potoka je bohužel pryč.

Odpočatí se vydáváme na hřebenovku po modré značce. Povalový chodník nás vede přes malé rašeliniště ozdobené květy suchopýru. Posléze přecházíme Černou kupu (1 295 m) a Stříbrnickou (1 250 m), přes které dojdeme k rozcestníku v sedle Stříbrnická.

Tady je ještě živěji. Potkáváme hlavně docela dost lidí natěžko. Najednou, z ničeho nic začíná pršet. Rychle zalézáme pod smrk. Kolem prochází lidé v mokrých pláštěnkách a my po chvíli suší vyrážíme na další cestu. A to jsme se ještě stihli nasvačit.

U sochy slůněte a zbytků horské chaty si vychutnáváme pěkný pohled na Jeseníky a pozorujeme postupně přicházející lidi, kteří mají všichni stejný nápad - vylézt si na slůně jako na koně. Takovýmhle tempem tu ten chobotnatec dlouho nevydrží.

My se zas dlouho nezdržujeme u pramene Moravy, protože přichází nějaká hlučnější partička. Nabíráme vodu, která nám musí vystačit až do zítřejšího večera, a zase stoupáme. Teprve na vrcholu Králického Sněžníku (Snieznik Klodzki 1 424 m) si zas dáváme dlouhou pauzu.

Otevírám si tady plechovku piva. Není sice kdovíjak studené, ale i tak pohladí. Nahoře sedíme, dokud tu nejsme téměř sami. Nikam nespěcháme, před námi je už jen kousek cesty.

Asi o půl sedmé se zvedáme a vyrážíme. I v takhle pokročilou hodinu chodí lidé stále nahoru. Potkáváme i skupinku, která bude zřejmě bivakovat na vrcholu. My nacházíme útulné místečko na bivak v lese kousek za polskou chatou Schronisko Hala na Sniezniku. Na takhle rovném a pohodlném plácku jsme zatím asi nespali, jen kdyby nás večer komáři a mušky tolik nežraly.

2. den

Ráno plachtu balíme úplně suchou a po snídani vyrážíme. Mám moc rád tyhle klidná rána, kdy má člověk hory jen pro sebe. Až se sem začnou hrnout davy výletníků z údolí, my už budeme někde pod kopci. Překvapí nás jen stan postavený mezi stromy poblíž cesty jen pár set metrů od místa, kde jsme nocovali my.

Ztuhlé nohy rozcvičujeme při táhlém stoupání na Malý Sněžník (Maly Snieznik 1 326 m), kde se potkáváme s hranicí. Výhledy jsou odsud jen velmi omezené, vše ale vynahrazuje malá skalka na jižním svahu hory, kterou míjíme při další cestě. Les kolem je tvořený malými smrčky obrážejícími mezi jednotlivými uschlými totemy původního porostu. Proto je odtud výhled excelentní. Vidíme Králíky, Hanušovickou vrchovinu, blízký Klepý, masiv Suchého vrchu a přes Polsko i hřeben Orlických hor.

Pokračujeme dolů do hlubokého Sedla Puchača (1 108 m) a na Hleďsebe (Puchazc, 1 190 m). Tenhle vrchol sice také žádné rozhledy neposkytuje, ale jsme už blízko vrchu Klepý (Klepáč, Trojmórski wierch 1 144 m), kde od roku 2010 stojí dřevěná rozhledna. Vystoupit na ní vyžaduje trochu odvahy, zvláště za čerstvého větru, jako je teď.

Dřevěné schody jsou rozvrzané, hýbou se, některé jsou prasklé. Ve spodních patrech to nevadí, ale čím je člověk výš, tím nejistější pocit má. Stavba působí dojmem, že se do několika let musí zřítit. Ale poskytuje nádherný pohled hlavně na to, co jsme prošli - masív Králického Sněžníku mám jako na dlani. Proto se i přes vítr a nedůvěru ke konstrukci rozhledny kochám výhledem poměrně dlouho. Bára zatím čeká dole.

Při sestupu z Klepého začínáme potkávat dost lidí. Na rozcestí Horní Morava se rozhodujeme, jak dál. Po hranici se nám jít nechce, podle mapy vede cesta v závěru mnoho kilometrů po sluníčku. Navíc nemáme moc vody. Vybíráme si červenou značku do Prostřední Lipky, po níž bychom podle rozcestníku měli po půl kilometru dojít k prameni Lichkovského potoka. Ten ve své staré mapě vůbec nemám.

Po široké lesní cestě dorážíme na rozcestí u pramene. Ten se nachází v našem směru vpravo, kousek pod cestou, vede k němu vyšlapaná pěšina přímo od rozcestníku. Doplňujeme vodu do všech lahví. Hned se jde lépe, když člověk ví, že s ní nemusí šetřit.

Červená značka kousek za rozcestím u pramene odbočuje ze zpevněné cesty, aby nás prudkým svahem nekompromisně přímo dolů svedla na parkoviště a rozcestí Pod Klepáčem. Je to vskutku strmý sešup, ještě že je sucho.

U parkoviště chvíli posedíme v přístřešku a jdeme dál - po horké silnici. Ta naštěstí opisuje serpentinu, kterou značka zkracuje lesem. Pěšina je to jaksepatří zarostlá, ale je tu chládek. Pak ještě sto metrů po asfaltu a vzhůru do pastvin.

Kolem zvoničky mírně stoupáme na okraj první z nich. Těším se na krávy, které nás provázely na trecích odtud, až do Prostřední Lipky před nějakými patnácti lety. Ale pastvina vypadá opuštěně. Značka nás vede kolem, opět takovou zarostlou pěšinou. Další pastviny už nejsou ani oplocené ohradníkem. Klesáme do sedla na rozcestí U Křížku a užíváme si výhledy na Králicko.

Procházíme mozaikou lesů a luk s bohatými výhledy přes kopec zvaný Na Vyhlídce k rozcestníku Roudný (677 m). Odtud už klesáme po bývalých pastvinách, dnes zarostlých vysokou travou. Sliboval jsem Báře průchody skrz pastviny kolem stád krav a nakonec jsme málem neviděli ani tele. Až těsně před Lipkou registrujeme asi dvacetihlavé stádo na malé pastvině kousek od cesty. Vypadá to, že to jsou jediné krávy, které tu široko daleko zbyly.

V Prostřední Lipce máme hodinu a půl čas - nic dřív nejede. Jdu se porozhlédnout po nějakém občerstvení. Studené pivo by bodlo. Jediná hospoda je však zavřená, tak nezbývá, než si sednout u kolejí do stínu a počkat. S hlavou plnou zážitků vzpomínáme na příjemný chládek nahoře a těšíme se domů do sprchy. Předtím nás ale ještě čeká tří a půl hodinová cesta domů.

Vzdálenost a převýšení

• 1. den - 18 km, převýšení 1 150 m nahoru, 390 m dolů
• 2. den - 16 km, převýšení 290 m nahoru, 950 m dolů
• celkem - 34 km, převýšení 1 440 m nahoru, 1 340 m dolů

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.