Karlovarský kraj, turistický projekt 13/10

Trek z Trojmezí do Chebu

"Je na západ cesta dlouhá"… zpívá se v jedné trampské písni a její text pokračuje "zbytečná je moje touha" se na západní výběžek naší vlasti podívat. Díky Bohu jsou pryč ostnaté dráty a strážní věže a tak rozhodnutí projít si část Karlovarského kraje (nejmenší kraj v ČR) padla volba na Ašský výběžek z Trojmezí do Chebu. Projít si to zakázané pásmo.

Letošní léto je poněkud "přehřáté" a tak sleduji předpovědi počasí, kdy bude trochu pod mrakem na poznávání koutu naší krásné země. Vybírám pár dnů ke konci července a v Chebu na nádraží se potkávám s dcerou Markétou a jejím přítelem Milanem, kteří sem dorazili autem. Do Hranic v Čechách pokračujeme společně vlakem (a já po jedenáctihodinové cestě z podhůří Bílých Karpat) vystupujeme v nejzápadněji položené stanici v Čechách.

Přivezl nás sem jeden modrý motorový vůz po romantické trati, která se kroutí v zatáčkách i ve stoupáních i klesáních až 30 promile i s rychlostí místy pouze 10 km. kde koleje vedou převážně lesem. Hodně mě to připomíná trať z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice, ale tam je úzký rozchod kolejí. I do nejzápadnějšího města v ČR Hranic v Čechách je to jeden km z malinkaté zastávky, spíše jenom železničního přístřešku.

Na malém náměstí dokupujeme "pití" a na památníku si přečteme, že nedaleko odsud jednotky 3. Americké armády překročili jako první 18.4.1945 Československé hranice. Naproti památníku ční k nebi věž evangelického kostela s vyhlídkou na Masarykovo náměstí a pozorný divák si všimne, že pod vyhlídkou je malá skalní stěna. Po ní se pne kmen stromu ukončený zelení a na jeho vrcholu se pase bílý kůň. Při pozorném pohledu, je jasné, že je to socha koně, ale ta symbolika má úžasný vtip. Město má ve znaku pasoucího se bílého koně na zeleném podkladě a tu je to přenesené do reálu. To se jim podařilo.

Končí prohlídka a po červené značce míříme ven z města směr Trojmezí. Ještě ve městě přicházíme ke "smírčímu kříži" a ty mě z historického pohledu hodně zajímají. Bohužel je to jenom jeho kamenná replika. Ten původní tu stál až do roku 1972 a při demolici bývalé textilní továrny byl odstraněn a uložen na zahradě MNV. Při stavbě garáží byl zřejmě použit do základů.

Na kopci nad městem je další zajímavost, ale je původní. Je to místní Trigonometrický kámen, který byl usazen v roce 1808. Toto měření bylo prováděno za vlády císaře Františka I. roku 1808. Za dobrého počasí jsou odsud vidět Krušné hory.

Červená značka nás vede kolem vodní nádrže "Trojmezí" k rozcestníku, který nám říká, že na tomto místě stálo Trojmezí, osm menších samot a žilo zde 930 lidí. Po odsunu Německých obyvatel došlo téměř k úplnému vylidnění této oblasti. Trasa je osazena nformačními tabulemi a tak se dočteme, že 18.dubna 1945 v dopoledních hodinách nedaleko odsud překročily hlídky americké armády státní hranice v místě "Kočičí hlava". Jednalo se o úplně první území Československé republiky, které začala osvobozovat americká armáda pod velením generálmajora Clifta Andruse.

Obec Hranice byly osvobozeny jako první obec naší vlasti. Naše cesta po asfaltové "signálce" k samotnému "Trojstátí" je vedena v bývalém zakázaném pásmu, tedy jdeme "za dráty". U cesty stojí další "Smírčí kříž" symbolizující vraždu důstojníka. Kolem nás by měly být zbytky hamrů a mlýnů, ale vše zahalil čas a příroda. Po devatenácté hodině jsme na Trojmezí, na hranici s Německem. Je tu postavený velký přístřešek, ohniště, skříň, kde je pilka a sekera, jsou tu i "kadibudky" a osazené hraniční kameny. Nejstarší kámen je z roku 1844. Současně se tu setkávají státy - Česká republika - Sasko - Bavorsko. Dříve to bylo Československo - NDR - NSR.

Přes bahnité okolí je vybudován dřevěný chodník a malý mostek, pod kterým protéká říčka Rokytnice. Hranice zde vede v polovině toku. Jsou tu tabule s vysvětlením značení a číslování jednotlivých kamenů. A kámen s letopočtem 1844? Časté spory o území vedly k jasnému vytyčení hranice. Situace na Ašsku nebyla výjimkou. V roce 1844 došlo k uzavření rakousko - bavorské hraniční smlouvy a hranice země se poprvé ustálily.

Stačili jsme vše prozkoumat, postavit stan, povečeřet a užít si zaslouženého odpočinku po té strastiplné cestě. Před večerem přijíždí dva cyklisti, kteří staví své přístřešky už za tmy. A noční klid ruší svit baterky a povyk německých "milovníků přírody".

Ráno jsme si trochu přispali, slunce je dost vysoko nad horizontem, když kráčíme zpět k městečku Hranice. Kolem cesty jsou pokosené louky s připraveným senem k odvozu a nám se moc nechce znovu do Hranic. Původní plán jsem měl, že půjdeme pár km proti toku potoka Rokytnice, až narazíme na červenou značku, ale terén kolem vody byl na "kraťasy" hodně drsný. Vysoká tráva, křoviny, bahnité, tak podle mapy obcházíme zdaleka Hranice i po asfaltu až narazíme na červenou, která několikrát překračuje tu krásnou "štreku z Aše do Hranic" po které jsme přijeli.

Značka je fuč, tak jako bude ještě mnohokrát na tomto výletu. Znovu podle mapy si dáváme směr na značku modrou. Drápeme se vysokou trávou do kopce (nekonečného) a slunce na nás praží. A ta modrá je až na asfaltové cestě, po které jdeme do samoty zvané Studánka. Avšak žádná přírodní ani kupovaná voda tu není. Po pár stech metrech se modrá ztrácí v lese a ztrácíme se i my pod Studeným vrchem. Pomohl mobil a mapy.cz, moc dobrý pomocník, kde značku nacházíme na lesní cestě, po které pokračujeme. Těší nás, že všude kolem je nádherný zdravý les.

Modrá značka nás přivádí do malé obce Podhradí, která nabízí několik zajímavých míst. Horní zámek, Dolní zámek, zříceninu hradu Neuberg, evangelický kostel a několik památníků. Batohy odkládáme do stínu ke kmeni stromu a jdu prolézt s fotoaparátem Horní zámek. V roce 1902 tento zámek vyhořel a zbyla z něj pouze rozlehlá zřícenina, která chátrala. Postupem doby, kdy se o zříceninu nikdo nestaral, se zřítily všechny stropy a vše zarostlo dřevinami.

V roce 2007 obec dala zbytky co zůstaly, do stavu, že se dají prohlédnout a bezpečně projít. Pár desítek metrů od zámku stojí samostatně stojící věž zříceniny hradu Neuberg. Hrad byl postaven na vysokém skalním ostrohu a zůstala z něho jenom kamenná okrouhlá věž vysoká 22 m. Po jejím boku vede kovové točité schodiště ke dveřím, které jsou zamčené. Věž je nejstarší stavbou ašského výběžku.

Další zajímavostí, která stojí za zmínku, je nejstarší evangelický kostel v bývalém Rakousko - Uhersku, který stojí v blízkosti zřícenin. Tolik k Podhradí, které procházíme po naší modré, ke které se připojila značka zelená. Lesní cesta míří do lesa a po kilometru nás opouští zelená, která sestupuje k vodní nádrži Bílý Halštrov. Naše modrá pokračuje opět krásným a hlavně zdravým lesem, bez kůrovce a obřích skládek.

Na rozcestí Háj se připojí žlutá a je tu u cesty ve vysokém smrkovém lese cedulka, která nám říká, že "Poutníče, měj se na pozoru, zde straší o půlnoci. Kronika o tom píše pověst o Nahřbetskočovi (Hejkalovi) u Kočičího smrku." Pro jistotu napsané i v němčině. A my strmě šlapeme kolem sjezdovky na vrch Háj (758 m), kde stojí kamenná impozantní rozhledna postavená v letech 1902 - 1903. Výstup nahoru je zdarma, rozhledy parádní, město Aš na dosah a návštěvnost dobrá. Hlavně kolaři.

Při sestupu k Aši mě zaujala štětová cesta, která je dlouhá 700 m s převýšením 86 m. Tabule ji uvádí jako historickou vycházkovou cestu na vrch Háj (štětování - je pokládání kamene kolmo k podkladu), ale pohodlí taková cesta moc neposkytuje. To cítíme při sestupu, že po ní jdeme jako koza po ledě.

Při cestě jsou umístěny památníky Fridricha Schilera, Fridrich Ludviga Jahna a Theodora Kornera. V roce 1814 město Aš vyhořelo, byl dán zákaz stavět další domy ze dřeva a vrch Háj sloužil jako zdroj lomového kamene.

Poslední zmínka o Háji - 21.11.1909 byla na severozápadním svahu otevřena sáňkařská dráha (délka 984 m, převýšení 117 m). Tak to musel být dolů docela frkot. Vítá nás město Aš a modrá kličkuje rozehřátými ulicemi, až nás přivedla k obchodu s "pitím". Jak jinak, obsluhuje vietnamský personál.

Na náměstí posedíme chvilku na lavičce a kličkujeme ven po červené, abychom se vyhnuli další rozpálené dlažbě. Ta značka obchází město kolem železnice jenom po periferii, v parku navštívíme honosný pomník věnovaný dobrodinci města Aš Gustava Geipela, kde kromě písma ve švabachu je pod jeho jménem napsané v češtině "Miluji svůj domov". Já s tou větou naprosto souhlasím.

Zpět ke štrece a kolem ní až k nádraží v Aši. Tady nás čeká naše modrá značka, která nás provází kolem lánů zralého obilí ukrytého mezi lesy, kde už stromy dělají dlouhé stíny po jeho klasech a to je znamení hledat místo na spaní. Před námi je samota se jménem Nebesa, tak tam jsem ještě nespal. Spal jsem mnohokrát blízko nebes, ale to bylo na vysokých horách. Jdeme do přilehlého lesa najít to místo na spaní, ale kam oko dohlédne je "hrbolato", na zemi nechané větve po starém čistění lesa.

Vyčistili jsme si místo na lesní cestě, také porostlé mechem. Stan už stojí, když se díváme na rojící se mravence. Balíme a hledáme další místa. Všude mravenci. Po hodině pokládám na mravence plachtu a na ní stavíme stan. Zřejmě se jim to líbí, ráno se probouzíme bez jediného mravenčího štípance. I ranní slunko dělá dlouhé stíny, které pokládá na svěží zelený mech.

První ranní metry po lesní cestě a dál po vyšlapané stezce k Přírodní Památce Goethovy skály, skupině skal v blízkosti Goethova vrchu (670 m). V té samé výšce jsou i skály, které jsou využívány jako cvičné horolezecké terény. Jo skály, to je moje parketa. Prolezu křížem krážem, pofotím a hodina je fuč. Na značce je odbočka vpravo ke Goethovu kameni, který je skoro součástí frekventované silnice č. 64. Prý se tam Géte stavoval, když tudy jezdil do lázní, ale nechoďte tam. Není co k vidění.

Vracím se na modrou, kde na mě čeká Milan s Markétou. Ještě kus lesem a jsme na asfaltu, který nás provede obcí Skalka až k rybníku Dolní ovčín. Na vodě plavou dvě labutě a na břehu cedule "nekrmit". Podmíněný reflex ale platí i u labutí. Vzápětí byly u břehu.

Opouštíme modrou (dál vede po silnici) a jdeme po zelené do Hazlova kolem nekonečného golfového hříště. V Hazlově fotím opuštěný evangelický kostel i se soškou v oprýskaném výklenku, které někdo ulomil hlavu. Z Hazlova pokračujeme znovu po modré ještě nevzrostlou alejí, která nás dovedla k opravené kapli. Na informační tabuli je uvedena pod jménem Geisberg a je příložena fotka z roku 2004. Pouze troska bez oken, střechy a vedle ní stojí vzrostlý strom, po kterém dnes zůstal jenom pařez. Kaple byla postavena v roce 1750 a byla využívána do roku 1948 a poté zpustla. Až v roce 2018 se do rekonstrukce pustil místní sedlák Antonín Podvalský z Polné u Hazlova. Co dodat. Dobrý člověk ještě žije.

Opouštíme místo "dobrého pocitu" a dál lesem po modré do obce Ostroh podívat se zvenku na románský hrad z 13. stol. Seeberg i tento hrad doplatil na třicetiletou válku, kdy byl Švédy 7. dubna 1648 dobyt, vyrabován a vypálen.

O jeho obnovu se zasloužil Veit Dietrich Steinheim. Prohlídka byla rychlá, pouze venkovní části a nádvoří. Ale doplnili jsme si z kohoutku tekoucí pitnou vodu, která je vlevo od brány. To už nám do cíle naší pouti zbývá asi 12 km.

Přejdeme kamenný most, který překlenuje hlubokou rokli, trochu asfaltu pod nohama a dlouho po lesní cestě i necestě přes slatě k prvnímu rybníku "Mošnička". Zanedlouho následuje další voda, rybník Okouní s malým ostrůvkem při jeho okraji. Kolem této vody šlapeme půl km.

Kousek za vodou se značka napojí na sinici po které projdeme osadu Lužnou a asfalt pokračuje už v otevřené krajině do obce Klest a do Komorní Hůrky. I tu při cestě stojí smírčí kříž, ale bez vysvětlení jeho příběhu. Nad obcí je stejnojmenný zalesněný kopec Komorní hůrka (503 m), je to jeden z nejmladších vulkánů na území České republiky.

Na okraji kopce je i štola, kdy byl prováděn průzkum do "nitra země". Vchod je zamřížovaný. Poprvé se do nitra hory pokusil proniknout majitel zdejšího panství hrabě von Zedtwitz v roce 1766. Nechal hloubit 114 m dlouhé štoly, ty se ale zřítily. V současné době je zde otevřen projekt "Brána do nitra země".

Tak a to byla poslední zajímavost na kterou jsme narazili při poznání části Karlovarského kraje. Značka nás vede stále dolu přes louku s vysokou trávou a vyšlapanou stezkou, nad kterou zvolna vyrůstají kostelní věže města Cheb. A to je také konec našeho příběhu. Ještě poděkování Milanovi a Markétě. Jste výborní parťáci. Dík.