Kamnicko-Savinjské Alpy a Karavanky na rakousko-slovinském pomezí turisticky

Slovinské hory ve stínu Julských Alp (2)

Rychlý přechod Kamnicko-Savinjských Alp nám dal možnost nahlédnout do Karavanek, které byly původně spíše jen doplňkovým plánem. Toto hraniční pohoří však není záhodno podcenit, přece jen se stále jedná o jižní pás Alp. Byť jde o hory o něco nižší a ze slovinské strany krásně zelené, ze severní, rakouské strany se jedná o prudké až kolmé stěny padající hluboko do údolí.

Možných nástupů je více. Z rakouské strany hranic se dá kopírovat cesta pod severními stěnami, z jihu je možnost přístupu do nejvýchodnější části Karavanek přechodem vrcholu Stegovnik a kromě těchto variant se nabízí i řada rozličných cest v podhůří či na samotném úbočí. Po konzultaci s mapou volíme variantu kolem Stegovniku, chceme si co nejvíce užít Slovinska.

Čtěte také: První část článku Kamnicko-Savinjské Alpy a Karavanky

Ráno se budíme do mokrých stanů, daň za nocování u říčky, ale ledově vychlazené pivo za to stálo a mokrá vnější plachta není nic, co by odpolední slunce nenapravilo. Po rychlém přebalení věcí začínáme pozvolna stoupat lesní cestou a užíváme si změnu okolní přírody. Suťoviště a skalnaté vrcholy Kamnicko-Savinjských Alp nahradily sluncem provoněné lesy a tekoucí potoky.

Odlehčené batohy nám umožnily rychlejší pohyb tam, kde bychom se jindy pohybovali dva dny, najednou stačí ani ne polovina času. Člověk tak může projít a poznat více míst, čehož s radostí kvitujeme a jsme rádi za změnu prostředí. Stezka ale začíná stoupat čím dál více a zkracuje serpentiny lesnických cest přímým výstupem do svahu, takže si při hekání a sípání neodpustíme nejednu nadávku. Za polovinu času určeného na směrovníku však přece jen stojíme v Močnikovu sedlu, ze kterého přes stromy bohužel není nic vidět.

Cesty se větví, jedna zajištěná vede na Stegovnik hned nad námi, ale my pokračujeme dále na sever do údolí pod hlavní hřeben východních Karavanek. Lesnická cesta se místy svažuje tak, že by bylo snazší jít pozadu a nám se do hlavy vkrádají myšlenky, jak tohle může nějaký stroj vyjet? O pár hodin později jsme jeden takový viděli a nutno dodat, že ten by snad vyjel i na samotný hřeben, doslova tank z 1. sv. války v lese.

Značka po chvíli končí na větší lesácké cestě, která se několikrát větví. Nám se ale daří vždy trefit správnou odbočku a za půl hodinky jsme v údolí pod nástupem na hřeben a podle rozcestníku máme být u chaty za 2 a půl hodiny. Nezbývá než vyrazit. Slunce na obloze již postoupilo, a byť ještě není ani poledne, začíná už dost připalovat. Naštěstí je všude dost vody z horských potoků pro zmírnění slunečního žáru.

Cestou nás míjí dvě auta, je vidět, že i Karavanky jsou oblíbenou destinací místních horalů a turistů. Šotolina slušně stoupá, sem tam nějaká prudší zkratka, ale i tak se nám jde docela dobře. Od upravené plochy k parkování, kde potkáváme pár postarších horalů, se již lesní pěšinou vydáváme na závěrečné metry k samotné chatě.

Po prudším, ale krátkém stoupání, se profil znenadání narovnává, les přechází do horské louky a nám se nabízí první pohledy na hřeben přímo nad námi. K našemu překvapení už stojíme před chatou na Planini Spodnja Dolga njiva, nebo spíše před soukromou hospodou. Ta nabízí příjemné posezení a úchvatné výhledy na vrcholky nad námi, které se zdají téměř na dosah ruky.

Probíráme další cestu, protože přímo nad námi by měla být celkem dlouhá zajištěná pasáž, kterou, alespoň podle naší mapy, nelze nikudy obejít. Buďto tedy nastoupáme do samotného hřebene a nějak zmíněnou pasáž zkusíme přejít, nebo se budeme držet jeho úbočí, a po značené cestě se necháme vést na jeho západní konec k chatě Dom na Kofcách.

K rozhodnutí nám pomůže i objevivši se pár a postarší horalové, kdy i přes jazykové rozdíly chápeme, že horalové pár odrazují od cesty přes hřeben. Pán, který zdá se prožil většinu života velmi aktivně v horách, výmluvně gestikuluje, že nad námi je vzdušná ferrata a naznačuje lezení. Nám se bez tak do kopce moc nechce a skalnatých hor jsme si již užili v Kamnicko Savijských Alpách, a proto volíme cestu úbočím na hraně lesa pod hřebenem. Podle směrovníku by nám měla zabrat tři hodinky a cestou se ještě určitě zdržíme sušením stanů.

Pěšina se vlní a klikatí lesem, sem tam přejde suťoviště a my se můžeme kochat pohledem na hřeben. Po hodince lesa ubývá a objevuje se první pastvina s pasoucími se krávami, ideální místo na sušení stanu. Odsud se nám již nabízejí výhledy na salaš, nutno podotknout, že spíše luxusní rodinný dům než nějakou boudu, na pastvině pod námi a dále vzadu na chatu.

Chata se sice zdála hned kousek za poslední pastvinou, ale stejně si musíme zase něco naklesat a nastoupat. Čas již postoupil, síly pomalu začínají ubývat, a my se už doslova vidíme na chatě u jednoho vychlazeného piva. Plány nám však kazí kupící se mraky, které se začínají valit přes hřeben z Rakouska. Sem tam zahřmí, citelně se ochlazuje a vypadá to na slušnou bouřku.

Na chatě se nám čekat nechce, zkusíme proto dojít do vesnice Podljubejl, ležící ve stejnojmenném údolí při průsmyku do Rakouska. Jen co klesneme na hranici lesa, začíná pozvolna pršet, ale pod stromy nám to nevadí.

Zrychlujeme tempo, natahujeme krok a klesáme co nejrychleji, ale bouřka nás stejně dohání. Kolem práskají blesky a hřmí o sto šest. Deštík se mění z příjemného na průtrž mračen, takže nám nezbývá, než ve skrytu stromů obléct bundy a odložit batohy. V tomhle se pohybovat nedá. Aby to bylo zábavnější, začínají padat kroupy.

V danou chvíli nezbývá než se situaci zasmát a vykouřit si poslední cigaretu. K našemu pobavení v krabičce nacházíme opravdu poslední cigaretu, kterou si s úsměvem na rtech vychutnáváme. Bohužel jen do poloviny, zbytek se rozmočil a skončil pod našima nohama v jednom z potůčků vytvořených přívalovým deštěm.

Po tři čtvrtě hodiny je ale po bouřce a můžeme zvesela pokračovat. V družném hovoru se dostáváme na asfaltovou silnici vedoucí do samotné vesnice. Úkol je zcela jasný, najít hospodu, nic jiného nás v danou chvíli nezajímá. Naštěstí jednu nacházíme a milý hostinským nám servíruje točené Laško a hovězí vývar, který nás zase postaví na nohy.

Jakmile zjišťujeme cenu točeného piva, je nám jasné, že zde strávíme zbytek pozdního odpoledne. Venku se honí přeháňky, ale pod venkovní stříškou je nám za mixu tyrolské a slovinské hudby dobře tak, že můžeme zase jednou nad několika půllitry točeného rozjímat o strastech světa. Ke spánku se ukládáme pár kilometrů za vesnicí směrem k hraničnímu průsmyku pod střechou opuštěného hotelu.

Obloha je ráno jak vymetená, tak jenom rychle posnídáme sušenku a po silnici míříme k vesničce Ljubejl. Vesnice dala jméno stejnojmennému průsmyku a hraničnímu tunelu, při jehož hloubení zemřelo, nebo bylo nacisty popraveno, asi 700 vězňů, kteří zde byli umístěni v pracovním lágru, pobočky koncentračního tábora Mauthausen. Cestou míjíme základy lágru a pomník, z něhož se dozvídáme, že zde dřeli a umírali zejména političtí vězni z okupovaných území, včetně Československa.

Přes několik točitých serpentin ale cobydup stojíme na parkovišti u samotného tunelu na hranici Rakouska a Slovinska. Plné parkoviště a spousty turistů s holemi a batohy ukazují, že v alpských zemích se o víkendu chodí do hor. My máme v plánu nastoupat do centrální a západní části Karavanek a přes nejvyšší vrchol pohoří Stol sejít až ke známému Bledskému jezeru.

Napojujeme se proto na značenou cestu Slovenska planinska pot, která v délce asi 600 km přechází Slovinsko od Mariboru přes nejznámější pohoří až k Jadranskému moři, a stoupáme serpentinou pod nefunkční lanovkou na chatu Planinski dom na Zelenici. U chaty se cesty větví ve směrech na okolní vrcholy a zdá se, že většina turistů míří buď na Veliki Vrh a okolní vrcholy přímo nad chatou nebo na vrchol Vrtača. My rovněž míříme směrem na Vrtaču, ale místo výstupu budeme pokračovat dál na západ na Stol.

Nad chatou postupně mizí les a přibývá kamenitých polí a skalek. Turistů značně ubylo, a i cesta je místy dost zarostlá, ale jsme rádi, že máme zase chvíli trochu samoty. Tu umocňují výhledy na z mlhy vystupující severní část hřebene, který jsme včera obešli i na v dálce vyhlížející Kamnicko-Savinjské Alpy. Užíváme si proto klidu a výhledů a necháváme se vést dál směrem na západ.

Výrazně vystupující hřebínek a za ním se schovávající další skalnaté hřebeny však dávají tušit, že se pomalu blížíme k jednomu z cílů dne, k vrcholu Stol. Malý ostroh s úžasnými výhledy využíváme k odpočinku a sebrání sil k očekávanému stoupání. Slunce už zase začíná připalovat, a i přes mírnou nevoli nezbývá než pustit se do výstupu. Nejdřív však musíme zase něco sejít do horského kotle přímo pod okolními vrcholy včetně toho nejvyššího.

Ze stavu a profilu pěšiny je zřejmé, že není, na rozdíl od pěšin kolem předchozí chaty, příliš využívána víkendovými turisty. Smutně koukáme do kotle pod sebe a doufáme, že pěšina skálu pod námi podejde a neztratí příliš výškových metrů, ale prudký sešupu dolů maří veškeré naděje. Začínáme tak stoupat nejprve klečí a pak již suťovištěm a tipujeme, který z vrcholů bude ten nejvyšší. Samozřejmě je to až ten vystupující co nejvíce vzadu.

Cestou v suťovišti míjíme skupinu horalů a sem tam si, sotva lapajíc po dechu, zaklejeme nad některými prudkými pasážemi, kdy vše ujíždí pod nohama a každý krok znamená půlkrok zpět. Ve výsledku je z toho pěkných 600 výškových metrů na dvou kilometrech. Pěšina vrchol obchází, takže se nám hned nenaskýtá pohled na to, co nás čeká z druhé strany.

Za posledním výšvihem se nám tak naskýtá nečekaný pohled jako z jiného světa. Na naší cestě jsme potkali sotva šest lidí, a to ještě téměř pod samotným vrcholem. Teď se nám však naskýtá pohled doslova na davy. Desítky lidí, staří, mladí i děti proudí od chaty Prešernova koča na Stolu přímo pod vrcholem na poslední výšvih. Z druhé strany je to na Stol ani ne 7 km, a byť je třeba vystoupat téměř 2 000 výškových metrů, je vidět, že nejvyšší vrcholy jakéhokoli pohoří, zvlášť když jsou relativně blízko dostupné, prostě táhnou.

Sice jsme už dost unavení, ale naše ega nám nedovolí jinak, než zatnout zuby a většinu lidí předejít tempem mírného poklusu. Nahoře se pak hroutíme na plácek trávy a cpeme do sebe rychlé cukry. Odměnou nám je úžasný kruhový výhled. Směrem na sever do Rakouska na Klagenfurt a dál na severozápad zasněžené vrcholky Alp. Na západ dál se vinoucí jednotlivé hřebínky a vrcholy západní části Karavanek, vedle kterých se tyčí hřeben Julských Alp se zřetelně viditelným Triglavem. Na jihu pod námi pak lesknoucí se hladina Bledského jezera, posledního cíle naší cesty, a kdesi na východ, kde jsme stáli v posledních dnech, v mlze vystupující Kamnicko-Savinjské Alpy a východní Karavanky.

U chaty si dopřáváme zasloužené a vychlazené Laško a po rychlém obědě míříme nejpřímější, ale i nejprudší, cestou dolů na chatu Valvasorjev dom pod Stolom. Klesání je místy velmi prudké, a i sestup je tak docela náročný. Toužebně vyhlížíme hranici lesa, kde doufáme ve volnější profil, ale jako by opak byl pravdou. Tak jen na závěr neudělat chybný krok a nevymknout si kotník nebo se jinak nepolámat.

Nakonec se cesta přece jen napřimuje a po hodince jsme u chaty. Oblíbenost turisty je zjevná. Až k chatě vede makadamová silnice a parkující auta dávají znát bohatost Slovinska. I zastřižený trávník kolem chaty a na lehátkách se slunící cyklisté a horalové naznačují, že tohle není místo pro nás. Mažeme proto pryč dál do údolí do vesnice Žirovnica. Cestou se ještě ochlazujeme v horském potoku, úmorné vedro značí možný příchod bouřek.

Konečně procházíme vesnicí, a až před obchodem, kde do sebe lejeme víc jak litr Fanty, si konečně uvědomujeme únavu z dnešního přechodu. Do Bledu to je ještě docela daleko, dál než jsme si mysleli, a my se hodláme ještě dnes v jezeře vykoupat. Unavené nohy už na asfaltových cestách dost bolí, a proto s povděkem usedáme v další vesnici na krytou lavičku, nakonec přece jen začalo pršet.

Po půl hodině je ale po dešti, tak můžeme ukrajovat poslední kilometry do Bledu. Stačily 4 dny v horách a setkání s městskou civilizací je pro nás dost nepříjemné. Situaci nepomáhá, že Bled a Bledské jezero je jedním z nejvíce navštěvovaných míst ve Slovinsku, což je patrné na množství hotelů, barů a restaurací. Ty nás však momentálně nezajímají, a proto se ve skrytu stromů za městem konečně dostáváme k jezeru do vody.

Město samotné toho příliš nenabízí, a proto zbytek dne až do pozdní noci trávíme mimo turistické centrum v místním fast foodu, kde jsme našli nejlevnější točené pivo, jež nám umožnilo zaplést další z hovorů nad konečností světa. Jen příchod nočních bouřek nás nutí odejít a hledat místo na spaní, které nalézáme v parku nad městem u starého hradu.

Poslední den ve Slovinsku je již dnem návratovým, který strávíme v Lublani. V brzkém ránu si užijeme pohled na vycházející slunce a klid jezera. Poté se ranním autobusem dostáváme do Lublaně, kde se až do odpoledne loudáme starým městem po nábřeží, kolem hradu a v parcích. Lublaň je pěkné město, my jsme jej však prošli během dvou hodin a před poledním žárem se ukrýváme v baru na nábřeží. Hodnotíme výlet a užíváme si zasloužené pohody a po očku pozorujeme živé dění kolem sebe. Odpoledne pak trávíme v družném hovoru v jedné z nádražek, kde se i společně loučíme a vydáváme se každý do jiného koutu Evropy.

Výlet do Slovinska nám doslova učaroval. Byť jsme byli značně časově omezeni, přesto se nám podařilo přejít nebo alespoň nahlédnout do dvou méně známých pohoří, která zcela neprávem stojí zakryta ve stínu známějších Julských Alp. Možná je to ale pro milovníky hor a samoty jen a jen dobře, a lze si tak naplno užít jak skalnaté a majestátní Kamnicko-Savinjské Alpy, tak zelené a zapomenuté Karavanky.

Slovinsko v sobě snoubí pohostinnost a otevřenost Balkánu s přesností a pečlivostí Rakouska a nelze jej než doporučit pro jeho organické spojení obou zmíněných světů. Dozajista jsme jej nenavštívili naposledy a i Julské Alpy si žádají o pozornost, snad jen mimo hlavní sezónu.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.