Krajinou Jizerských hor, nejznámější skalní vyhlídky v Jizerských horách turisticky

Túra po skalách a skalních vyhlídkách

S předzvěstí ne zrovna slunečného počasí se vydáváme na cesty. Díky naší husté železniční síti není problém dostat se vlakem prakticky kamkoliv. Cesta od nás z Vysočiny do Jizerských hor, kam máme namířeno, je ovšem pouze pro silné povahy. Šest hodin, a čtyři až šest přestupů, to nejsou zrovna lichotivé údaje pro zhruba dvousetkilometrovou vzdálenost.

Nicméně přežít se to dá a tak před polednem vystupujeme v Mníšku u Liberce. Míříme do Bílého Potoka u Hejnice, který se dočasně stane našim domovem. V rekreačním zařízení Jizerky máme zamluvenu chatku. Nebudu předbíhat událostem, zatím jsme teprve na začátku našeho putování po Jizerských horách.

Začínáme stoupat k hlavnímu cíly dnešní cesty, skalám v Přírodní rezervaci Špičák. Počasí není příjemné. Každou chvíli poprchává a když déšť přidává na intenzitě, musíme dokonce vyndat ponča a pláštěnky. I když je červenec, je navíc poměrně chladno.

Čtěte také: Přechod Krkonoš a Jizerských hor, Králicko-krkonošský sudetský trek (12)

Na Špičáku, kam jsme mezitím dorazili, je jednoznačně nejfotografovanějším objektem skalní okno. Procházím kolem dalších a dalších skal, až přicházíme do Oldřichovského sedla. Původně jsme chtěli jít ještě přes Poledník, ale vzhledem k počasí směřujeme naše kroky k Hejnici o něco dříve.

Jdeme po modré značce, Starou poutní cestou. Ta je lemována několika kříži a křížky. Zastaveními, která vyvolávají nejen zamyšlení nad dřívějším tvrdým životem, ale i myšlenky na budoucnost, na vlastní smrtelnost. Přicházíme do Hejnice. Procházíme si ji a fotografujeme zdejší barokní chrám Navštívení Panny Marie a bývalý františkánský klášter. Neskutečně dlouhou se pak zdá cesta do Bílého Potoka. Tady nám dává hodně práce najít již zmiňované ubytování.

Sobotní ráno vůbec neslibuje lepší počasí, spíše naopak. Naše "výprava" se rozděluje na dvě skupiny. Ta s mojí účastí má smělý cíl, čítající zhruba třicet kilometrů, během nichž bychom měli vidět velkou část přírodních zajímavostí hlavního jizerskohorského hřebene.

Nedbaje drobného mrholení, vydáváme se nejdříve ke skalní dominantě nad Hejnicí, k Frýdlantskému cimbuří. Při zelené turistické značce jsou nejprve odbočky na krásný vodopád na Černém potoce a vyhlídkové skály Hajního kostela. Máme štěstí, že zrovna když přicházíme ke kříži na vrcholu Frýdlantského cimbuří, roztahuje se alespoň malinko obloha a máme tak možnost výhledu do kraje.

Pokračujeme k Poledním kamenům, krajinou posetou spoustou skalisek. Dále pak k vrchu s příznačným názvem - Jizera. Tady se již dostáváme do slatinného území. Po dlouhotrvajícím deštivém počasí jsou tady z cest spíše potoky. Občas musíme natahovat pláštěnky a když jsme pod Jizerou, je nám jasné, že z vrcholu dnes nic nebude. Je zcela zahalen v mracích, z kterých nemilosrdně padá déšť.

Snažíme se vybírat si na cestě ta relativně nejsušší místa, ale brzo zjišťujeme, že to nemá smysl. V botách je stejně rybník a mně se dokonce podařilo zapadnout jednou nohou do rašeliny až po koleno. Hezky ozdoben bahnem tak lezu do občerstvení Na Knaipě, které se před námi vynořilo z mraků. Že by posel lepších zpráv?

Takovýchto malých dřevěných "občerstvoven" je v Jizerských horách povícero, fungují též jako zimní kiosky pro běžkaře. Dovídáme se, že cesta přes Sněžné věžičky a rašeliniště na Černé hoře je doslova vodní lázní a tak volíme jinou variantu.

Jdeme po žluté značce štolpišskou silnicí. Rozhled na zdejší rašeliniště zde usnadňuje vyhlídková věž Na čihadle. Pak si razíme cestu spojovacím zeleně značeným chodníkem do Sedla Holubníku. Vylézáme na Holubník, kde byla přírodní rezervace chránící přirozený porost zdejšího hřebene. Bohužel, tak jako prakticky v celých Jizerských horách, tak i zde byly horské smrčiny zcela zničeny imisemi a rezervace, která již neměla co chránit, byla v roce 1987 zrušena.

Na další cestu nám již neprší. Přicházíme pod prudké svahy Štolpichu a cesta nás opět přivádí na štolpišskou silnici. Ta zde překonává prudký svah hlavního skalnatého hřebene. Je vidět, že se jednalo o velmi důležitou cestu, byla stavěna opravdu velkoryse a pečlivě.

Přicházíme na Ořešník. Pohled z této skály je jedním z nejznámějších v Jizerských horách. Svým životem jej kdysi zaplatili dva františkáni z nedalekého hejnického kláštera. Dnes je cesta k vrcholovému kříži dobře zajištěna. Nám již zbývá pouze sestup do Bílého Potoka a tím uzavřeme dnešní putování.

V neděli se budíme do mnohem lepšího počasí. Dokonce začíná i svítit slunce a tak se vydáváme na nejvyšší vrch české strany Jizerských hor, na Smrk (1 124 m). Z naší základny v Bílém potoce stoupáme na Paličník. Skalní vyhlídka s nezbytným dřevěným křížem na vrcholu, prostě opět krásné místo. Je jen trochu více frekventované, díky dostupnosti pro cykloturisty.

Tento sport je velkou módou a tak turistů na horských kolech potkáte v Jizerských horách víc, než těch pěších. A není divu. Když vyjedete na hřeben, čeká na vás spousta pohodlných cest, budovaných původně pro odvoz dřeva z kalamity.

Z Paličníku jdeme mírným klesáním až k místu nazvanému Nebeský žebřík. Tam začíná poměrně strmý kilometrový výstup na Smrk. Vrchol je rozlehlý a plochý a tak ještě donedávna z něj výhled do kraje nebyl možný. Od roku 2003 je tomu ovšem jinak. Stojí zde rozhledna, ke které směřují kroky mnoha turistů.

Ze Smrku sestupujeme do Lázní Libverda. Pokud by někdo chtěl jít stejným směrem, na prvním rozcestí pod Smrkem se vydejte vpravo, po bývalé červené značce. Ta vás po zhruba dvou a půl kilometrech přivede na tu stávající. Nebudete tak muset absolvovat nepříjemný sestup Nebeským žebříkem.

Jsme v Libverdě. Tady nesmíme vynechat zajímavost, která Libverdu proslavila a uvedla v podvědomí. Vždyť kdo by alespoň neslyšel o obřím sudu a restauraci, která je v něm zřízena. Sud najdete na okraji Libverdy, u silnice na Nové Město pod Smrkem. Jsme v lázeňském městě a tak naše kroky míří zcela samozřejmě i na místní kolonádu. Pak již scházíme do Hejnice a Bílého Potoka.

V pondělí už není po včerejším sluníčku opět ani památka. Obloha je beznadějně zatažená a každou chvíli se k zemi snáší déšť. Jsme tu čtvrtý a bohužel i poslední den. Balíme batohy a loučíme se s našim dočasným domovem v Bílém Potoce.

Máme v plánu navštívit technickou památku, protrženou přehradu. Ta je trochu jižněji a stranou od hlavního jizerskohorského hřebene. Využíváme autobusového spoje na Smědavu. Když zde vystupujeme, nezbývá, než nasadit pláštěnky. Jdeme po silničce údolím Černé Desné téměř až k údolní nádrži Souš. Ta byla dříve využívána k rekreaci. Dnes je tomu již jinak, přehrada slouží jako rezervoár pitné vody.

Asi kilometr před přehradou protíná silničku žlutá značka, po níž se vydáváme na protrženou přehradu na Bílé Desné. Ta byla dostavěna v roce 1915 a již po jednom roce provozu došlo k tragédii. Sypaná hráz nevydržela a voda smetla část obce Desná za obětí na životech a majetku. Bezesporu zajímavou je připomínka na přijetí zodpovědnosti za zmiňované neštěstí.

V této záležitosti byli obžalováni čtyři lidé. První z nich, ten který stavbu kolaudoval, nechal soud na tom nejvyšším a vzal si život. Další dva ze zodpovědných připustili svoji vinu a soud s nimi se táhl 15 let. Čtvrtý z obžalovaných si nikdy ani na okamžik nepřipustil svoji vinu a zodpovědnost za zmařené životy. I tady ovšem zasáhla vyšší moc, neboť dotyčný záhy zemřel.

Tolik vsuvka k přehradě, jejíž zbytky jsou tedy i připomínkou různých lidských charakterů. Procházíme zdejší místní značení, jakousi naučnou stezku.Tomu, co z přehrady zůstalo zachováno, dominuje kamenná šoupátková věž u bývalé hráze. Loučíme se s tímto trochu ponurým místem. Nyní nám již zbývá jen sestup do Josefova Dolu a dlouhá cesta domů.

Jizerské hory nás sice nehostily vlídným počasím, přesto na ně budeme ještě dlouho vzpomínat. Vzpomínat, jako na kraj žulových skal, krásných výhledů do kraje, rašelinišť a bohužel i jako na kraj odumřelých smrčin. Působí smutně, ta stojící smrková torza na hřebenech.

Je ovšem krutou pravdou, že nebýt kalamity, která v 70. a 80. letech minulého století smrkový porost zcela zdecimovala, ztratily by "Jizerky" dnešní podobu vytvářenou kouzlem skal. Ty totiž, uvolněné ze smrkového objetí, esteticky doplňují a ozvláštňují krajinu. Krajinu, která si získává srdce stále většího počtu návštěvníků.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.