Vysokohorská turistika, polská část Západních Tater od ústí Miętusie doliny

Treking v Západních Tatrách

Přicházím na rozcestí u ústí Miętusie doliny, kde lze buď pokračovat směr Zakopane, případně vystoupit doleva na Kominiarskou polanu, doprava na Temniak nebo traverzovat Tatry po černé stezce vedoucí do sedla Miętus. Volím poslední jmenovanou možnost a rád se vzdaluji od zběsilého mumraje v dolině. Pěšina nejprve stoupá podél potoka, brzy se však odděluje a mírným stoupáním dosahuji sedla Miętus.

Vzhůru na černou

V sedle obdivuji krásné výhledy na Červené vrchy, moc se však nezdržuji a klesám do doliny Małej Laki. Tady obědvám. Kulisou mi jsou výhledy na strmé vápencové stěny Malolučniaku a Giewontu. Z prvně jmenovaného kopce najednou skočí šílenec s padákem na zádech a doplachtí až téměř ke mně. Mezi lidmi, kterých zde také není málo, to způsobí mírné pozdvižení a někteří i tleskají.

Čtěte také: Polské Západní Tatry, trek (1)

Po pauze se zvedám a lesem pokračuji do sedla pod Grzybowiecem, kudy vede červeně značená výstupová stezka na Giewont. Já se však držím černé a zdlouhavým klesáním scházím do Straźyske doliny. To, že jsem skoro dole, mě upozorňuje neuvěřitelně hlasitá hudba, co řve od chaty. Jsem z toho znechucen. Dole je bufet, pohybuje se tam spousta lidí, tak jen doplňuji vodu. Nejprve navštěvuji vodopád Siklawica, ale je vyschlý, poté se vydávám do dalšího kopce k Sarnie skale.

Okolo Giewontu

Sarnia skala je oblíbeným cílem turistů ze Zakopaneho, kteří nemají kondici na Giewont. Z vrcholu je krásný výhled na město, na druhé straně pozornost uchvátí strmá stěna polské národní hory. Potkávám zde Poláka, co umí česky, takže poměrně dlouho diskutujeme. Je milovníkem Tater z Lublinu, tvrdí, že Čechů sem zamíří opravdu málo.

Ze skály mírně klesám na rozcestí v dolině Bílého potoka (podle mapy to musí být parádní dolina - plná vodopádů), já se držím černé barvy a zdlouhavě traverzuji Malý Giewont. Po cestě mě čeká několik lávek, která přechází exponovaná místa. Kupodivu zde nikoho nepotkávám.

Po 80 minutách chůze konečně klesám k horskému hotelu Na Kalatówkách. Zpočátku zvažuji nocleh, ale obávám se vysoké ceny, takže se rozhoduji pro další chůzi. Mírným stoupáním pokračuji pěknou krasovou krajinou k chatě na Hali Kondratowej. Určitě jsem toho nelitoval. Chatařkou zde je asi třicetiletá holka, která má pořádně prořízlou pusu. Pod jejím velením všichni stěhují nábytek a poté i spořádaně uléhají. Poláci ji označují "fajnou babou". Jsem tam jediný Čech, ale spí tam skupinka asi 6 Němců.

Poláci, včetně personálu se však raději druží se mnou a nakonec je dosti veselo. Každou chvíli mě někdo hecuje ke skákání a provolává: "Kdo neskáče, není Čech, chop, chop, chop!". Několik osadníků se mě ptá, jestli si myslím, že polština je směšná, a když to potvrdím, tak se smíchem dodávají, že i Polákům připadá čeština směšná. Myslím však, že nás mají naši severní sousedé rádi a já je také.

Polská národní hora

Ráno je krásně, takže se kvapně balím a plný sil valím do Kondrackého sedla. Krajina je nádherná, tak se mi dobře šlape, ale tuším, že budu muset měnit plány. Původně jsem chtěl dnes vylézt na Giewont a po hřebeni dojít ke konci lanovky na Kasprovém vrchu. Tam jsem chtěl přespat a další den přejít Orlí stezku. Poté přes Rysy zpět na Slovensko. Po snad rozumném uvážení jsem se rozhodl, že sám na takovou psychárnu nepolezu a volím hřebenovku Červených vrchů. I ten návrat bude jednodušší.

V sedle pod Giewontem se vydávám doprava a stále stoupám na polskou národní horu. Stezka je místy řádně exponovaná, ale dobře odjištěná. Výhled z 1 895 metrů vysokého vrcholu bere dech. Hluboko pod sebou vidím Sarniu skalu, dál pak letecký pohled na Zakopane a daleko do Polska. Rozeznávám Pilsko, Babí horu, mnoho vrcholů v Roháčích, Červené vrchy, Rysy, Svinicu, Orlí stezku, Belianské Tatry, Sadecké Beskydy a další pro mě neznámé místa. Je ještě poměrně brzy, takže je nás na vrcholu jen pár, ale upozorňuji na prakticky stálou přeplněnost vrcholu. Opravdu je třeba vyrazit sem brzy.

Dávám si nahoře pivo, kochám se, ale nic netrvá věčně, takže scházím sestupovým chodníkem zpět do Kondratového sedla. Držím se hřebene a táhlým travnatým stoupáním dosahuji 2 005 metrů vysoké Kondratové kopy. Překvapuje mě, kolik je tu lidí. Ze slovenské strany jde o masiv zcela odlehlý, z Polska sem ovšem vede lanovka, takže turisti doslova proudí v zástupu. Nahoře opět řeším dilema, zda se stočit na Orlí stezku, ale už jsem manželce přislíbil rozumný návrat.

Přeplněným hřebenem Červených vrchů a návrat na Ornak

Střídavým klesáním a stoupáním přecházím přes vrcholy Červených vrchů. Nejprve zmiňovaná Kondratová kopa, pak Malolučniak, nejvyšší Kresanica (2 122 metrů) a nejkrásnější Temniak. Právě na Temniaku mi spadla brada úžasem. Na všech kopcích lze užít parádní podívanou, ale tady je pohled na Roháče a zbývající část Tater v Polsku nejúžasnější. Pohledu dominuje Kominiarski Wierch, Kościelecka dolina, Ornak, Bystrá a Klin.

Nějakou dobu se kochám a zběsile fotím, pak mě začne unavovat nekončící dav, tak raději pokračuji po červené značce na rozcestí Chuda Przelaczka. Docela mě udivuje, že stezka do Tomanovského sedla je Temniaku zřetelně vyšlapaná, ačkoliv je přímý sestup zakázaný. Musí tam proudit davy lidí.

V Chudém sedle se stáčím doleva a začínám traverzovat Temniak po zelené značce až do Tomanowe doliny. Výhledy jsou stále pěkné, ale docela mě ubíjí horko. Sestup se zdál nekonečný, přesto po téměř dvou hodinách svačím v Tomanowé dolině. Už jsem taky dost zmožený a vím, že mě jěště kus cesty čeká. Tomanowa dolina je poměrně klidný kout polských Tater, takže si to užívám. Brzy jsem v pásmu lesa, je zde chládek a asi v pět hodin odpoledne stojím opět před chatou Ornak.

Na recepci si mě pamatují, takže si rovnou říkám o nabití baterie telefonu a rozhodnu se, že utratím zloté za výborný bramborák s masovou směsí. Naštěstí je už všední den, jsem v jídelně skoro sám, volné místo na pokoji stále nemají.

Ve společné noclehárně uléhám k balkónu a seznamuji se se třemi polskými čundráky. Opět mají starosti o to, zda mi nepřipadá polština směšná, ale přesto si docela rozumíme. Mám asi tři hlty rumu, které rozlévám do baněk, když v tom mi přišla sms, že v Česku byla vyhlášena prohibice. Ani se mi nechce vracet.

Návrat domů

Kluci polští se v noci řádně rozšoupli, já šel spát dřív a ráno se to oplatilo. Už kolem sedmé stoupám známým krpálem do Iwaniackého sedla a netěším se, protože vím, co mě čeká. Počasí je však příjemné, takže se ani nenaděju a jsem na Ornaku. Kopec nabízí mnohem přívětivější tvář než minule. Společně s další trojicích polských čundráků přecházím celý hřeben, při stoupání do Gáborova sedla děckám utíkám a konečně jsem na Slovensku.

V sedle se dávám doleva a poměrně brzy stojím pod stoupákem na Blyšť. Vypadá vražedně a taky vražedný je. Z vrcholu je ovšem pohádkový rozhled a stojí to za to. O něco lepší je však ze samotné Bystré, kam vede neznačený, ale zřetelně vyšlapaný chodník. Na vrcholu této 2 248 metrů vysoké hory stojím o pár minut později. Počasí je bezchybné, rozhled kruhový.

Poměrně dlouho se opájím svým výkonem, bohužel ani tady nemůžu tvrdnout věčně takže se loučím s horami a klesám do Bystré doliny. Po cestě se otevírají krásné výhledy na Bystrá plesa. V dolině potkávám skupinku svišťů, pozoruji glaciální tvary reliéfu a po polských přeplněných horách si užívám opravdového klidu hor.

Brzy jsem v pásmu lesa, pod Ježovou si dávám pauzu v jednoduchém přístřešku. Chvíli koketuji myšlenkou, že zde přespím. Těsně pod střechou je prostor pro jednoho člověka, dokonce je tam narvaná letitá karimatka. Časově jsem na tom dobře, tak jdu dál. V lese se pěšina zdá jako nekonečná, těsně nad křižovatkou potkávám velikánské medvědí lejno plné brusinek (tříletý synek se mě doma ptal, jestli jsem je ochutnal). Je čerstvé, původce bude nedaleko, ale opět jsem méďu neviděl.

Od rozcestí pokračuji na zastávku Hrdovo, dělám si polévku a akorát mi jede autobus do Mikuláše. V hospodě "U hladového vlka" (vpravo od vlakové stanice) si dávám předražený a odporný bramborák (snad nejhorší v životě) s plesnivým zelím jako přílohou. Je o polovinu dražší, než bramborák v Polsku (a to prosím na horách) a třikrát menší. Pivo je taky nechutné, stoly špinavé, na nic jiného jsem bohužel neměl čas. Restauraci opravdu nedoporučuji. Večerním vlakem poté vyrážím do Česka, doma jsem brzy ráno.

Polské Západní Tatry jsou krásné hory, ve kterých lze bez problémů vymyslet parádní přechody se spaním na různých chatách. Turista může volit mezi túrami různé obtížnosti, na své si přijde každý. Hory trápí ohromná přelidněnost, tolik lidí jako v Kościelecké dolině jsem na horách neviděl ani při výstupu na Kriváň na výročí SNP. Na Giewont, pravděpodobně i na Orlí stezku a Rysy, proto doporučuji vyrazit velmi brzy.

Plusem polských Tater jsou bezesporu ceny. Ubytování i strava je zde mnohem levnější, než na slovenské straně hor. Další výhodou jsou samotní Poláci. Na horách jsou velmi družní a přátelští. Především k nám Čechům je vztah opravdu "láskyplný". Docela mě to překvapilo, protože jinde než zde jsem to u Poláků nikdy nezažil. Každopádně se sem vrátím přejít polské Vysoké Tatry, stojí to určitě za to.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.