Via ferrata Ivano Dibona, vzdušná trasa v Dolomitech aneb mezi nebem, válkou a filmem

Ivano Dibona ve ferratovém úvazku

Drama vrcholí, horský vůdce Gabe vbíhá na visutý most překlenující skalní průrvu, když zavadí o natažený drátek ve výši kolen. Tím spustí časovač nastražené bomby a má jen pár sekund na to, vrátit se zpět, než se mostek propadne do hlubiny. Jsme v Ampezzanských Dolomitech, kde se rodí efektní filmová scéna amerického akčního trilleru Cliffhanger se Sylvesterem Stallonem v hlavní roli.

Milovníci zajištěných lezeckých cest nad touto scénou možná povyskočí ze svých sedadel, nikoliv kvůli obavám o život hlavního hrdiny, ale kvůli osudu panoramatické via ferraty Ivano Dibony. Visutý most je jedním z jejích stěžejních úseků a bez jeho ocelových lan se jen těžkou dostanou přes průrvu mezi chatou Rifugio G. Lorenzi (2 932 m n. m.) a vrcholkem Cristallino D´Ampezzo (3 008 m n. m.)

Čtěte také: Ferrata Diavolo, zajištěné cesty v Alpách

Filmová produkce naštěstí neodpálila skutečný most, ale jen jeho maketu postavenou o kus dál. Proto se můžeme bez obav vydat po jedné z nejpřístupnějších a nejnavštěvovanějších ferrat východní části italského pohoří Dolomity .

Via ferrata Ivano Dibona je částečně zajištěná cesta sledující bývalou vojenskou stezku stoupající po Zurlokammu v západní části masivu Cristallo. Díky obtížnosti A/B je ideální pro začínající ferratisty či jako rozcvičení se před některou z obtížnějších tras.

Svými krásnými panoramatickými výhledy a pozůstatky opevnění z první světové války nadchne každého, kdo si zacvakne karabinu na první zajišťovací lano v sedle Forcella Staunies.

Až sem se turista dostane dvěma lanovkami od velkého záchytného parkoviště u restaurace Rio Gere. První lanovka končí u horské chaty Son Forca, kde je možné přenocovat od 26 € za noc. Odtud až do sedla Forcella Staunies odjíždí dvoumístné téměř historické kabinky podobné chemické zkumavce.

Červené a žluté kabinky se prvně vyšplhaly do cílové stanice už v roce 1968. Skalnatá průrva zející pod nimi je extrémně náročná černá sjezdovka dosahující sklonu až 64 %, ostatně její název "Staunies vertical" hovoří za vše.

Pěší výstup bez využití lanovky je sice možný, vzhledem k délce samotné ferraty a nepříjemnému suťovému terénu, je tato možnost spíše jen masochisticky teoretická. Pokud by se někdo přece jen vydal nahoru pěšky, měl by počítat s výstupem trvajícím zhruba tři hodiny.

Celá via ferrata v délce 10,25 kilometru byla zajištěna během dvou let 1969 - 1970. Dne 30. 8. 1970 byla u horní stanice lanovky připevněně tabulka se jménem a černobílou fotografií. Na ní je mladík s horolezeckým lanem přes rameno - Ivano Dibona, vnuk vynikajícího rakouského horolezce a horského vůdce Angela Dibony (7. 4. 1879 - 21. 4. 1956). Ten během první světové války působil u horské divize tzv. Kaiserjäger, strážící rakousko-uherskou hranici v průsecích Dolomit.

Jeho úkolem bylo pokládat telefonní vedení ve zdánlivě nepřístupných skalních stěnách. Hor se nevzdal ani po konci války. Jako lyžařský instruktor, horský vůdce ale především horolezec patřil ke špičce rakouského horolezeckého sportu. Se svým spolulezcem Angelem Dimaiem vylezli kolem sedmdesáti nových horolezeckých cest. Na jeho počest nechala Angelova dcera postavit horskou chatu Rifugio Angelo Dibona (2 083 m n. m.) pod masivem Tofany.

Při nástupu na ferratu se budete muset prodrat mezi hloučky turistů, kteří se zájmem stoupají po železných schodech za hranu masivu. Odtud se ale zase pokorně vrací zpátky, protože zde narazí na první žebřík a zajišťovací lano. Zejména tady, na severních srázech masivu se drží sníh až do léta, takže ocelové lano místy mizí pod sněhovými návějemi. Cesta je ale dobře vyšlapaná a jištěná nataženým lezeckým lanem.

Krátce po nástupu na ferratu přicházejí první štoly, kde je potřeba dávat pozor na snížený strop plný ostrých úlomků po odlámané hornině. Ne nadarmo je povinnou součástí ferratové výzbroje helma. Hned poté následuje už zmiňovaný Ponte Cristallo, který je jednou z nejfotografovanějších částí trasy. Obzvlášť krásné snímky můžete pořídit z jeho druhého konce, kde se Vám do záběru dostane chata Rifugio Guido Lorenzi a rozeklané sedlo Passo Tre Croci s vrcholovým křížem.

Pak už přichází cesta k odbočce pod krátkou ferratu na vrcholek Cristallino d´Ampezzo, který sahá něco málo přes 3 000 m n. m. Ferrata není obtížná, ale je třeba připočítat čas pro její zdolání k celkovému času přechodu Ivano Dibony.

Přejít celý úsek od chaty Lorenzi k chatě Ospitale zabere více než šest hodin, při výstupu na Cristallino se časový odhad prodlouží zhruba o další hodinu. Po odbočce začíná cesta klesat k pozůstatkům z obranné linie první světové války.

Díky policovité struktuře místních štítů bylo možné vylámat vrstvy horniny a vysoko v blízkosti strategických průsmyků vystavět řadu kamenných vlaštovčích hnízd. Z většiny z nich dnes zbyly jen obvodové zdi s propadlými střechami, v nejlépe zachované Buffa di Perrero je možné nouzově přespat. Bohužel velká frekvence nepořádných turistů udělala z bivaku spíše odkladiště nepotřebných věcí a odpadků.

Člověk musí v duchu složit poklonu vojákům Rakouska-Uherska, kteří drželi obrannou vysokohorskou linii i v zimních měsících. Zásobovací jednotky bývaly velmi často ohrožovány lavinami padajícími z prudkých horských svahů a tak se běžně stávalo, že posádka byla nucena vydržet s minimem jídla a střeliva do té doby, než se zlepší počasí a umožní tak vyrazit další zásobovací skupině.

Těžko si dokážeme představit, jak tu cesta vypadá během zimních měsíců, když se sníh běžně udrží i do vrcholného léta. Stejně jako tehdy i dnes představuje největší nebezpečí počasí - déšť mění jinak pohodlnou podhřebenovou trasu v nebezpečnou klouzačku a vzhledem k nadmořské výšce celé trasy je přechod Ivano Dibony za bouřky doslova hazardem.

Právě pro případ zhoršeného počasí nebo při zamýšleném návratu na záchytné parkoviště je možné ze sedla Alta Altisima (zhruba v polovině ferraty) sestoupit zpět k výchozímu bodu, i když samotný sestup není příliš příjemný díky suťovému terénu v horní části sedla. V případě deště může být tento úsek velmi nebezpečný.

Závěr sestupu je zajištěn lany a řetězy a je v důsledku o něco obtížnější než samotná ferrata. Zbytek sestupové trasy vede po značených turistických stezkách a pastvinách až k výchozímu bodu u dolní stanice lanovky. Těm, kteří na ferratu přibalili trekové hůlky, se budou zejména v těchto pasážích velmi hodit. Pomohou unaveným kolenům, která dostanou při tomto poměrně dlouhém sestupu pořádně zabrat.

Ať už se na Ivano Dibonu vydáte od chaty Ospitale (náročnější varianta vzhledem k neustálému stoupání a vyhýbání se protilezcům) nebo výstup zahájíte lanovkou k chatě Guido Lorenzi, nebudete litovat času stráveného v rozeklaných štítech Gruppo del Cristallo.

I když na trase chybí technicky náročnější lezecké úseky a cesta je zejména v sezoně velmi frekventovaná, rozhodně stojí za to se na ní vypravit. Nádherné panoramatické výhledy a fotogenické pozůstatky vojenských staveb Vám nadlouho utkví v paměti.

Autor: Pavla Slepičková, spolupracovnice CK Mundo, která pořádá ferratové zájezdy do Dolomit, Slovinska i k jezeru Lago di Garda .

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.