Přechod Rychlebských hor, fantastický pětidenní trek na pomezí Kladska a Slezska

Vícedenní trek přes Góry Złote a Masyw Śnieżnika (5)

Během noci se zatáhlo. Budíme se do pošmourného rána, kdy se sluneční paprsky jen nesměle prodírají skrze mraky a mlhu. Balíme a vyrážíme vstříc poslednímu úseku našeho treku, hřebeni Rychlebských hor. Hřebenovku však v jednom místě opustíme. V plánu je odbočka do Polska na zříceninu hradu Karpień.

Poslední rozlučkové foto rozhledny stojící těsně u státní hranice na Borůvkové hoře zvané dříve Blaubeerenberg a vydáváme se k jihu. Přes rozcestí Borůvková hora (878 m) se hustým smíšeným lesem necháváme vést modrou turistickou značkou. Po hezkém a širokém lesním chodníku. Tu a tam se otevře výhled, či spíše průhled, dolů do podhůří a k Žulovské pahorkatině. Dokonce je v dáli vidět Praděd (1 492 m), nejvyšší horu Hrubého Jeseníku a také Králický Sněžník (1 423 m) s novou rozhlednou.

Przełęcz Lądecka a zřícenina hradu Karpień

Po hezkých loukách se solidními výhledy docházíme do sedla Travná, které se polsky nazývá Przełęcz Lądecka (665 m). Je zde velké parkoviště, hezký turistický přístřešek na zámkové dlažbě, který by se jistě dal využít jako vcelku pohodlný bivak. Velice vtipné mně přijde umístění tabulek českého a polského turistického značení hned vedle sebe. Na našem značení je uváděna nadmořská výška 670 m, na polském jen 665 m. Jasně, nemá cenu bazírovat na nějakém tom metru. Já jen, že nemusí vždy platit rčení, že co je psáno, to je dáno…

Opouštíme hranice a míříme nazpět do polského vnitrozemí. Hezkou alejí pokračujeme po silničce směrem na Lądek-Zdrój, ale po pár zákrutách cestu opouštíme a přes hezké louky, aleje a remízky s množstvím břízek míříme k hradu. Vsadil bych boty, že procházíme místy některé ze zaniklých vsí této oblasti. O kus dále se v lese objevuje hezký kostelík N. M. P. z roku 1872. A protože je tady hezké posezení, klid a sluníčko příjemně svítí a společnost nám tady dělá ještěrka živorodá (Zootoca vivipara), tak se tady zdržíme. Nakonec je již nejvyšší čas na snídani.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Další naše kroky nás přivádějí na Hradní rozcestí, či správněji na Rozdroże Zamkowe (698 m). Je tady malý turistický přístřešek, který by byl příjemným bivakem. Na hrad je to odsud kousek. Studuji mapu a zjišťuji, že v širším okolí je velké množství skalních útvarů, vyhlídek i studánek. Je toho tady tolik, že je toho tak akorát na příjemný dvoudenní přechod v této části kouzelných Rychlebských hor. Takže příště!

Plánování necháme na jindy, pojďme se konečně vyškrábat na vrch Karpiak (782 m), na kterém se nachází torzo hradu Karpień, česky Kapr. Z hradu toho dodnes sice mnoho nezbylo, přesto je to místo zajímavé a navíc úzce spjato s dějinami Českého království. Vzpomeňme jen Hynka Krušinu z Lichtenburka (1391 - 1454), který byl mimo jiné vlastníkem hradů v Podkrkonoší (Kumburk, Hostinné, Miletín) a také velitelem husitských orebitů. Nakonec, pokud vás historie tohoto hradu zajímá, tak si více o Karpieńi můžete přečíst v samostatném článku.

Pod hřebenem směr Hraničky

Hrad Karpień potěšil i zaujal. Zajímavé místo. Jediné, čeho jsem litovat, že se z hradu neotevírají žádné výhledy. Nemůžeme mít ale vše. Z hradu se vracíme pod hřeben. Nepůjdeme ale až na samotnou hranici, nýbrž využijeme lesních cest. Počítám s hezkými výhledy, protože z protějšího hřebene se tyto končiny jevily jako bohaté na lesní paseky… Půjdeme sice mimo značek, ale nakonec nač značky, když máme podrobnou a kvalitní mapu. Jistě, navigace nás dovede. Ne, kecám, vlastní rozum. Vždyť nejsme autíčko na dálkové ovládání…

Cestou z hradu se nám pod nohama mihne slepýš křehký (Anguis fragilis), na rozkvetlých pampeliškách hodují drobní broučci druhu krasec čtyřtečný (Anthaxia quadripunctata), kolem se míhá množství baboček i okáčů. Velkou radost mi udělala babočka síťkovaná (Araschnia levana), která prokázala velkou dávku trpělivosti, když jsem se snažil nalézt nejlepší úhel pro fotografii. To by se to tady dále fotilo! Ale jelikož je Roman nějak rozchozený, musíme toho honem využít. Aby se někde nezasekl.

Pohodlnými lesními cestami míříme jižním směrem. Paseky s výhledy nenechají na sebe dlouho čekat. A že ty výhledy vskutku jsou. Parádní! Blízké kopce spolu se vzdáleným Králickým Sněžníkem, navíc oběleným sněhovou čepicí, vytvářejí neopakovatelná panoramata. Z hřebene bychom takovéto výhledy rozhodně neměli. Brzy zamáváme staré známé rozhledně Czernica, která je jen naproti přes údolí. Je to jen pár dní, co jsme se rozhlíželi z její vyhlídkové plošiny.

Konečně se dostáváme k hranici. Opouštíme hezkou lesní cestu a táhlým stoupáním se dostáváme do Gieraltovského sedla. Przełęcz Gierałtowska (685 m) se nachází v hlavním hřebeni Rychlebských hor, tedy na státních hranicích. Zastavujeme u hraničního kamene III/29 na krátkou pauzu. Jdu se kouknout na louky v místech zaniklé vsi Hraničky (670 m). Obec byla založena v roce 1785, k totální demolici obce, která původně nesla německé jméno Grenzdorf, došlo až v roce 1960.

Je to již pár let, co jsme tady byli naposledy. Shodou okolností opět s Gřeškem, který se mnou absolvoval první část přechodu z Rychlebských hor do hor Jizerských. Tak se chci podívat, co se tady změnilo a zda-li nepřibyly třeba nějaké turistické přístřešky. Takové, které by byly vhodné k bivaku. Ne, nepřibyly a žádné další změny tu také neproběhly. Omrknout to jdu i na druhou stranu hřebene nad obec Nowy Gierałtów. Hezké louky s pěknými výhledy a ohrady s pasoucími se koňmi jsou mi odměnou.

Po hřebeni přes horu Czartowiec to bylo ještě s úsměvem

Od zaniklé obce Hraničky se vydáváme dále po hranici. Minule jsme šli po naší turistické značce "vnitrozemím", nyní jdeme novou trasou. Na hřebeni to pořádně "houpe". Jednou fičíme dolů, podruhé zase nahoru. Do cesty se nám staví vrch Czartowiec (944 m), na který to byl pořádný stoupák. Stoupák odměněný dalším klesáním. Před tím ale také hezkými výhledy severním směrem. Tady se Gřešek ještě směje, že je to pohoda.

Po dalším stoupání se již Gřešek tolik nesměje. Či spíše se už nesměje vůbec. V sedle a na rozcestí Špičák (900 m) hřeben ještě neopouštíme. Potřebujeme sice nabrat vodu, ta ale bude až za vrchem Špičák (957 m). Tady, na Špičáku, bych řekl, že Gřešek začíná pomalu zuřit. Že jsme již museli ujít přes 20 kilometrů. No ušli, to jo, ale do bivaku nám ještě kus zbývá… Nakonec dostává na výběr - bivak v lese a nebo útulna Mates pod Smrkem. Může si vybrat… Takže pokračujeme. Jednak musíme nabrat vodu a jednak by bylo fajn spát pod střechou, protože počasí je nejisté.

Břidličný, sedlo Peklo, útulna Mates pod Smrkem a výhrůžky přeražením holí

Po opravdu nádherném hřebeni pokračujeme dále. Opět zasvítilo sluníčko, okolní krajina se hezky rozzářila. Překonáváme další vrch zvaný Břidličný (942 m), chodník je lemován nádhernými vzrostlými stromy. Cestou míjíme řadu skalek, trasa je ale úplně bez výhledů. Je to trochu škoda. Co už ale.

Konečně se objevuje sedlo Peklo (847 m). Tady opouštíme hřeben a pokračujeme doleva dolů k prameni Peklo. Upravený pramen Peklo (810 m) sice vyschnul, voda se ale dá nabrat nad ním z drobného pramínku. Stačí trochu odhrnout větvičky a kamení a počkat, až se voda opět pročistí.

Na hřeben se vracet nebudeme. Myslím, že nejpozději na Kovadlině by Gřešek začal protestovat. Využíváme tak traverzových lesních cest pod hřebenem. Plán je následný - jdeme směr útulna Mates. Kdyby byl cestou jiný vhodný přístřešek, zůstaneme tam. Ale protože jsme zatím na nic nenarazili, pokračujeme ke Smrku. Po levici se objevují nádherné Sokolí skály, které jsou hezky zalité slunečním světlem.

Na rozcestí Pod Kovadlinou (820 m) začíná parťák kulhat, vytahuje hole. Míjíme řadu skalisek, vysoký myslivecký posed, několik omezených výhledů. Na rozcestí Polská cesta (825 m) začíná Gřešek vyhrožovat, že nebude-li Mates ani po třech kilometrech, že ty hole přerazí o mou maličkost. Asi mluví z hladu…

V půli cesty potkáváme hezkou loveckou chatu, na Mates je to již jen kousek. Přecházíme tok Stříbrného potoka, na němž níže leží hezké vodopády, a po pár dalších zákrutách se objevuje rozcestí Útulna Mates (1 075 m). Samotná útulna je hned vedle. No útulna, to je asi silné slovo, spíše typizovaný srubový přístřešek. A koukám, že střechu sežral "červotoč", je skrze ní docela vidět. No, kdyby zapršelo… No jo, nic nevydrží věčně. Ani dřevěná útulna postavená již v roce 1999. Tehdy tady gazdovaly Lesy České republiky, dnes tady gazdují Biskupské lesy. Jen pro zajímavost - do známého Lesního baru to odsud máme asi jen 6 kilometrů…

Bivak pod Smrkem, Smrk a Ostružná

Začíná se stmívat. A řádně ochlazovat. Však tady je ještě v lese sníh. V květnu! Naštěstí dnes spíme na chvojí, které tady někdo natahal a které hezky izoluje. Obloha se ale vyjasňuje, pršet nebude. No fajn, protože střecha útulny je opravdu jako cedník. Krásně svítí Měsíc, který se blíží do úplňku. Za dobu našeho treku hezky povyrostl.

Ráno je jako malované. Gřešek je již vzhůru a že jdeme. Ty vo.e, vždyť je půl šesté! A že nemůže spát, že je zima, chvojí je hrozné a já že naopak spal. A že prý není normální, abych hned usnul, tak jako včera večer. No co na to říci. Věci se, podle mého, mají dělat pořádně. Když se chodí, chodím. Když se spí, spím. "Vysvětluji" mu, že je potřeba se dobře vyspat, abychom byli čerství na další pochod…

Dnes to však balíme. Do cíle máme necelých 10 kilometrů. To nestojí za to ani šněrovat boty… Totálně rozježděnou cestou se dostáváme na vrchol Smrku. Smrk (1 126 m) je nejvyšší horou Rychlebských hor, opravdu nádherného pohoří stojícího ve stínu mnohem známějšího a navštěvovanějšího Hrubého Jeseníku. Od něj je odděluje Ramzovské sedlo.

Na Smrku u hraničníku (1 109 m) se zdržíme jen krátce. Dříve tady stávala útulna Mrazík, tu však již odnesl čas. Škoda, byla kvalitnější než nedaleká útulna Mates. Mezi stromy se otevírá výhled ke Králickému Sněžníku, dobře je vidět i nová rozhledna.

Pokračujeme ale dále. Přes rozcestí Brousek (1 080 m), na Bahnech (1 090 m) a Kuncův chodník (1 098 m) scházíme za výhledů k Dalimilově rozhledně na rozcestí Císařská lovecká bouda (1 013 m), kde stojí parádní turistický přístřešek. Jeho služeb jsme využili během první noci na našem treku. Nyní se tady zastavíme jen krátce, abychom mohli pokračovat na rozcestí Pod Hřebeňákem (980 m) a Ostružník (926 m). Odsud následuje poměrně výživný sešup k hornímu okraji Ostružné.

Ostružnou procházíme v klidu, nic nás nehoní. Hospoda dole bude stejně ještě zavřená, protože není ani půl deváté. Míjíme rozcestí Ostružná, Continental (775 m) a Harmuthovu lípu, památný strom s obvodem kmene asi 430 cm a výškou 27 metrů. Mineme zavřenou hospůdku U Bílého vlka (út 18.00 - 21.00, st - čt 16.00 - 21.00, pá 14.00 - 21.00, so 12.00 - 21.00 a ne 12.00 - 20.00) a již je tady centrum obce Ostružná (707 m) s odstavným parkovištěm.

Jsme v cíli cesty trasy dlouhé asi 130 km. Našlapáno díky různým odbočkám a městům v reálu o 20 kilometrů více. Prošli jsme dvě pohoří, spoustu vrcholů, navštívili nějaký ten hrad i nějakou tu rozhlednu. Povedená a zajímavá cesta. Mně i Gřeškovi (Romanovi) se líbila. Gřešek se však se mnou loučil se slovy, že mu již dlouho nemám volat, že už nikam nejde…

• Předchozí (4.) část článku
• První část článku
• Trasa treku (orientačně) na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.