Go West! stopou nestopou bílou tmou v zimním Českém lese. Netradiční přechod pohoří

Aneb stopou nestopou bílou tmou

Ten lednový den byl v Brně typický městský "šeďák". Spěšný vlak do Nového Města na Moravě poloprázdný, jen pár skalních nakládalo na hlavním nádraží běžky. Za Tišnovem padá mlha. Hrad Pernštejn nahoře na kopcích se dnes neukáže. Vítr sílí, zvedá sníh ze země a zanáší ho o stovky metrů dál.

Jestli něco neumím, tak operativně měnit plány podle aktuálních podmínek. Vzala jsem si do hlavy, že dnes projedu mně dosud neznámé kouty Vysočiny v okolí Jimramova. Trasy u Nového Města už totiž znám jako své běžkařské boty. Opouštím příjemně vytopený vlak ve stanici Rovné-Divišov. V závětří malé plechové čekárny mažu svoje "ski" a pak už se vrhám vstříc bílé tmě.

Stopy, brzy zrána precizně vyříznuté rolbou, jsou částečně zaváté, ale jet se dá. Příjemně stoupám okrajem lesa na Vojtěchovský kopec (690 m n.m.). Viditelnost mizerná, nikde nikdo a já si užívám sjezd z vrcholu na rozcestí před Skalským dvorem. K hotelu však nezajíždím, mě to přece táhne na sever, k Jimramovu.

Čtěte také: Bloudím dobře, bloudím (ne)rád aneb podařilo se i vám zakufrovat?

Opět pozvolna stoupám polem při západním úpatí Kopce (645 m n.m.). Tady už je stopa místy hůře čitelná. Poprvé vytahuji mapu, ověřuji si směr a hledám orientační body. Úzkou okresku přejíždím s lyžemi na nohou bez obav o skluznici, je plná navátého sněhu. Lesem se blížím k usedlostem v Lísku.

V kopcích nad Lískem začíná hotová Skandinávie. Ledový vichr fičí, viditelnost je sotva padesát metrů, spíš jen třicet, ze stop už mnoho nezbývá a moje tempo výrazně klesá. Po urputném boji s živly přijíždím do Míchova a nevím kudy kam. Stopa už zdá se nemá pokračování. Venku ani živáčka, všichni jsou v té sibérii zalezlí u kamen.

Schovávám se v závětří chalupy, aby mi vítr nevyrval mapu z rukou. Dumám, jak dál. Jimramov už je tak blízko, odhadem čtyři kilometry! Čtyři kilometry hustou mlhou, hlubokými závějemi… Říkám si, že takovou "hančovinu" si pro dnešek odpustím. Čeho se ovšem nedokážu vzdát je přesvědčení, že člověk se nikdy nemá vracet stejnou cestou, leda by bylo nejhůř.

Tasím z batohu zbrusu novou buzolu. Podle mapy plánuji postup přímo na západ tak, abych se dostala do Roženeckých Pasek. Z nich se pokusím pokračovat do Studnice, kde to dobře znám, a dál do Nového Města na vlak.

Přeběhnu silnici, nazuji opět lyže a razím si cestu sněhem podle buzoly. Dokonce natrefím na pozůstatky činnosti rolby, což mi dodá dobrou náladu a vědomí, že jsem dobře. Přijíždím k malému žlabu na okraji lesa, kde jsou patrné dvě cesty. Jedna vede kolem lesa severozápadním směrem.

Vydávám se tou druhou, přímo na západ, vede mě do lesa a stoupá. Na chvilku spatřím ve sněhu stopy lyží, ale nevedou nikam, zbloudilý lyžník to asi otočil a vrátil se stejnou cestou zpět. Vyjedu z lesa a klesnu opět do jakéhosi žlabu, kde je příjemné závětří, a proto ideální místo na doplnění energie zásobami z batohu.

Moc pohodový ten dnešní výlet není, ale je mi teplo, mám co jíst a časovou rezervu do setmění zatím také. Stromečkem se drápu do prudkého kopce. Chvílemi se bořím do návějí, jindy zase podkluzuju na ledových plotnách. Konečně na vrcholu stoupání, v mlze pod kopcem vesnice. Podle mapy jsem na Kamenici (780 m n.m.), vyhlídkovém kopci nad Roženeckými Pasekami.

Dole ve svahu vidím tyč s oranžovou vlaječkou - lyžařské značení. Běžkotrasa tedy přece jen vedla tou cestou, jejíž směr se mi na rozcestí nezamlouval. Nevadí, sjezd hlubokým sněhem do Roženeckých Pasek je luxusní odměnou za všechno předchozí trápení.

Procházím Roženeckými Pasekami s lyžemi v ruce a hurá! - na začátku Koníkova nacházím pokračování lyžařské trasy. Bohužel ne nadlouho. Poslední tyč s oranžovým praporkem vidím na hřebínku nad vesnicí. Další najít nedokážu, ať se snažím sebevíc. Svižně sjíždím k Odranci, pravděpodobně k samotám Hliníky a Chalupy malebně utopeným v malé kotlině. Byl by to za jiných okolností překrásný krajinářský zážitek, ale dnes už mě to trochu přestává bavit.

Vynořuje se přede mnou podivná chalupa. Vypadá hodně vybydleně, okna napůl rozbitá, ale venku na šňůrách se suší prádlo. Za barákem ruina traktoru. Kromě toho prádla žádné známky života tam uvnitř. Procházím jakýmsi rákosím, zřejmě se pohybuji po zasněženém jezírku. Radši rychle pryč odtud. Vůbec se mi to tu nelíbí.

Smířená, že stopu na Chobot a Studnici jsem ztratila nadobro, volím cestu nejmenšího odporu. Otáčím se směrem k silnici spojující Koníkov a Odranec. Chci se jí držet až do Odrance, tam se napojit na modrou turistickou značku a po ní jít k Pohledecké skále, odkud už je to do Nového Města brnkačka, tu trasu jsem šla nespočetněkrát. Pochod po silnici je ale jaksi zdlouhavý. Navíc jít až do Odrance je trochu zacházka.

Improvizuji a nořím se do lesa po levé straně hledat modrou značku na vlastní pěst. Modrá ovšem nikde a já se ocitám na louce. Ta tady ovšem podle mapy vůbec nemá být!

Co teď? Vrátit se? Ani omylem. Rezignuji na cestu kolem Pohledecké skály a po dlouhé době opět koriguji svůj směr podle buzoly. Půjdu prostě znovu na západ a někam ke Studnici jistě dojdu. Šeří se. Šlapu si svou vlastní stopu pustinou, do které - aspoň mně to tak připadá - snad lidská noha ještě nevkročila. Občas musím překročit potok a strašně si přeji potkat člověka nebo jakékoli známky civilizace. Myslím na to, že kdesi ve zdejších lesích je pomník zastřelení posledního vlka na Vysočině. Opravdu posledního?

Poněkud demoralizovaná přestávám vnímat okolí, jen šlapu a šlapu a čekám, kam dojdu. Když najednou - SILNICE! Podél ní sjíždím do údolí. Netuším, kde jsem, ale přede mnou je hospůdka či penzion a na protějším kopci kravín, který se zdá povědomý.

Utíkám k domu. Je sice zavřeno, ale při spatření nápisu "Penzion Na Mlýně" nadskočím radostí. Jsem totiž v Kuklíku. Konečně zorientovaná napínám krok k chobotskému kravínu. Do Studnice vede celkem slušná stopa a odtud - už s čelovkou - uháním do Nového Města.

Závěrem…

Kamarádi se mi často smějí, že s sebou všude vozím buzolu. Na svou obranu jim pokaždé vysvětluji, že bez ní bych zřejmě po lesích a pláních Vysočiny bloudila dodnes.

Naopak jsem buzolu mohla využít mnohem a mnohem víc. Až do Roženeckých Pasek byla navigace bez ztráty kytičky. Nad Koníkovem jsem si ovšem zbytečně zadělala na problémy. Ve sjezdu k Odranci jsem zřejmě zahnula více doprava a strašidelná chalupa nebyla v Hliníkách ani Chalupách, jak jsem si myslela, ale v osadě Dolní Koníkov.

Silnice, na kterou jsem se pak napojila, nevedla z Koníkova do Odrance (severní směr), ale z Odrance na východ, do Věcova, tedy úplně opačným směrem, než jsem potřebovala. Nebýt líná sundat batoh a podívat se na buzolu, byla bych to bývala mohla zjistit. Takto jsem nakonec skončila zhruba o 3 km dál na sever. Paradoxně na své cestě necestě do Kuklíku jsem někde nad Odrancem překřížila právě onu modrou značku, na kterou jsem se chtěla - byť v jiném jejím úseku - napojit. Vzhledem k husté mlze a řídkému značení na bezlesých pláních jsem ji však nemohla vidět.

Člověk by řekl, že Česká republika je tak hustě osídlená, že ztratit se není možné. Ale stačí špatná viditelnost a bloudit se dá i na několika málo neobydlených čtverečních kilometrech. Takže - mapu a buzolu s sebou a do stopy!

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.