Glocknerrunde (Hohe Tauern), fantastický horský přechod v rakouských Vysokých Taurách

Přechod Vysokých Taur, nejvyššího rakouského pohoří

V létě 2009 jsme si tradičně naplánovali dvoutýdenní dovolenou. Já se ochotně ujal postu "vedoucího zájezdu" a začal sondovat co a jak. Na netu jsem narazil na český pokec o tzv. Glocknerrunde. Nikdy před tím jsem o ní neslyšel , dokonce ani žádná česká cestovka toto nenabízí. Takže můj návrh absolvovat Glocknerrunde byl jednohlasně odsouhlasen.

Naložili jsme dva kamarády a vyrazili do známé rakouské vesničky Kaprun. Tu zakotvili v kempu Zur Mühle. Po strávené noci jsme ráno nechali za poplatek v kempu auto a stany. Vyvezli se autobusem na parkoviště, odkud je možno nastoupit na lanovku, vedoucí až na ledovec Schmiedingerkees a vrchol Kitzsteinhorn (3 023 m). Přestoupili jsme na další autobus, který jel směrem k unikátnímu otevřenému výtahu (největší v Evropě), ve výšce 1 209 m.

Výtah je otevřenou plošinou, která vás vyveze do 1 640 m a zde se pokračuje dalším autobusem kolem Stausee Wasserfalboden (1 672 m) až na konečnou stanici a to u přehrady Stausee Mooserboden (2 036 m). Byla to nezapomenutelná jízda, jak na plošině, tak autobusem, který projíždí vytesané štoly (jednosměrný provoz - první autobus jede nahoru, druhý čeká u vjezdu v protisměru).

Přehrada Mooserboden je nádherné dílo vysoko v horách, s úchvatnou okolní scenérií. My se vydali po hrázi vstříc 1. etapě přechodu na chatu Rudolfshütte. Nejvyšším bodem dne byl Kapruner Törl (2 639 m).

Trochu se nám začala nahánět mlha, takže výhledy byly jen sporadicky. Pak se nám po zdlouhavém pochodu ukázala jako na dlani další přehrada - Tauernmoos See (2 023 m). Už jsme byli natěšeni, že zahlídneme Rudolfshütte, ale ono nic. Čekalo nás ještě asi hodinové strmé stoupání do 2 311 m, kde již stojí chata. Je to dosti drahý vysokohorský hotel, i přesto že jsme spali v tzv. Lagerzimmeru (12 - 14 lidí na pokoji), platili jsme každý za nocleh včetně polopenze 36 € (není možné koupit levnější variantu noclehu). Bohužel tento trek není ideální na stanování (skoro všude je kamení a suť) a chaty jsou v takovém rozestupu, že za celý den narazíte jen na tu, kde musíte přenocovat. Jinou variantu nenajdete.

Další den, podle mapy, jsme měli nocovat na chatě Sudetendeustche Hütte (2 656 m). Tento den byl neskutečně dlouhý úsek. Sešli jsme do údolí ledovcové říčky, která tekla od ledovce pod vrcholem Granatspitze (3 086 m). V údolí bylo značení dvou variant trasy:

• podél říčky, ale klesnout z 2 200 m do nějakých 1 750 m a pak opět stoupat k chatě
• jít traverzem ve vyšších polohách (značeno jako Silesia Höhenweg 2 500 -2 600 m)

My vybrali druhou variantu. A bylo to znát. Občas úzký chodník s výhledy po pravé straně do štítů hor a dolů vlevo velmi strmé suťovité svahy do údolí. Chtělo to jistou nohu a žádný strach z výšek. Přecházeli jsme 2-3 úseky jištěné řetězy.

Vystoupali jsme na úroveň Gradötzkees. Dle mapy jsme měli procházet kolem ledovce, bohužel byla to jen obří suťovitá oblast. Přechodové místo je Gradötzsattel (2 826 m). Odsud pak ještě hodina chůze na chatu Sudetendeustche Hütte. Povečeřeli jsme vydatnou polévku a zalezli do pokoje. Malý, útulný se dvěmi palandami a krásným červeným povlečením se jménem chaty.

Následující ráno nás čekala trasa, na kterou jsme se dost těšili, neboť na tomto úseku jsme měli konečně zahlédnout Grossglockner (3 798 m). A to se taky vyplnilo.

Počasí opravdu přálo, zdolali jsme menší řetězový úsek nad chatou, vylezli do Dürenfeld-scharte (2 823 m) a nastoupili na příjemný traverz, kterým jsme došli až na vyhlídkové místo Hohes Tor (2 477 m). A tu jsme konečně naproti sobě měli majestátný Grossglockner.

Sestupovali jsme pod lanovkou na Blauspitz, vedoucí z městečka Kals am Grossglockner. Tu byl také plánovaný cíl tohoto dne. V místním infocentru jsme dostali tip na ubytování, které neklaplo z důvodu plné kapacity. Naštěstí paní z tohoto plně obsazeného penzionu nás ochotně odvezla na druhý konec městečka, do části Grossdorf, kde jsme ubytování sehnali u starších manželů.

Ráno jsme měli na výběr opět dvě možnosti:

• vystoupat nad městečko k chatě Glorer Hütte (2 651 m) a odtud pokračovat do cíle dne, na chatu Salmhütte (2 638 m)
• My zvolili variantu druhou: autobusem v serpentinách vyjet k Lucknerhausu (1 948 m) a dorazit po "Adlerweg" ke Glorer Hütte. Od Lucknerhausu vede cesta také na Lucknerhütte (2 241 m), odkud se dá lanovkou nebo pěšky po značce přiblížit k Stüdlhütte (2 802 m) a Erzherzog-Johann-Hütte (3 451 m). Tu nastupují horolezci na Grossglockner.

Tento den byl asi nejkratší ze všech a docela brzy jsme dorazili na Salmhütte. Je to asi třetí nejbližší chata od Grossglockneru. Společnost byla smíšená jak nás vysokohorských turistů tak i horolezců.

Po ranní kávičce jsme vyrazili k dalšímu místu noclehu - Karl-Volkert-Haus (2 150 m). Je to jedna z více ubytovacích možností přímo na známé vysokohorské alpské silnici Grossglockner - Hochalpenstrasse. Celkově jednoduchý nenáročný den.

Následující etapa směřovala do městečka Fusch an der Großglocknerstrasse (813 m). Je zde jeden velmi zajímavý úsek a to sestup z Untere Pfandlscharte (2 663 m). Čekalo nás 300 - 500 m sestupu po sněhovém plátu, sklon připomínal červenou sjezdovku. My to víceméně sjeli po nohách. Opravdu zážitek. Když má člověk trekingové hole, celkem si to i užije.

Další sestup už probíhal mezi pastvinami. Dorazili jsme k restauraci Trauneralm (1 522 m). Zajímavostí tohoto místa je velké dřevěné korýtko s ledovou vodou a nachlazenými lahváči několika druhů. Čepované pivo tu nevedou. Nabízí zde i teplé jídlo, příp. nocleh a automatický doplněk každého stolu je plácačka na mouchy (noviny v roličce), kterých je všude tisíce. Majitel byl ochotný nás v pozdním odpoledni svézt svojí 4×4 dodávkou do Fusche. Tu jsme bez problémů nalezli poslední ubytování.

Poslední den byl ve znamení zdlouhavého výstupu ke Gleiwitzer Hütte (2 174 m). Trasa z Fusche vede nejprve po lesní stezce, po zhruba dvou hodinách konečně z lesa vystoupáte do již klasické vysokohorské oblasti s travnatými pastvinami a občas nějakou klečí. Na chatě jsme si dali kratší přestávku a vyrazili k nejvyššímu místu dne - Brandlscharte (2 371 m). Překvapující nabídkou Gleiwitzer Hütte je venkovní vířivka, asi 100 m nad chatou, s úžasnými výhledy. Cenu jsme bohužel nezjistili.

Po přechodu sedla nás čekal už jen ostrý sestup (nejprve loukami, pak jen lesem) k autobusové zastávce, pár kilometrů nad Kaprunem. Po sprše v kempu jsme si dopřáli pořádnou večeři a ráno jsme sbalili věci a vyrazili na další etapu dovolené, do Slovinska k moři a zdolat Triglav.

• Použité mapy: KOMPASS - 39 - Glocknergruppe
• Další foto: http://orri.rajce.idnes.cz

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.