Elbrus (5 642 m n. m.), výstup na impozantní zasněženou na Centrálním Kavkaze

Je Elbrus choďák? Výstup na nejvyšší horu Kavkazu a Ruska

Říká se, že Rusko je zemí neomezených možností. Je tomu skutečně tak. O tom se přesvědčil již nejeden cestovatel, který tam zamířil. A proč se tam jezdí? Možná také proto, že v Rusku člověk najde to, co na západě už dávno ne. A k tomu ještě spoustu věcí navíc – krásnou přírodu, vysoké hory a pohostinné lidi.

Ne však všechny cesty do hor končí šťastně. V červenci se celý český národ dozvěděl o tragédii čtveřice českých horolezců, která se v první polovině července odehrála na nejvyšším kavkazském vrcholu Elbrus (5 642 m). V tu dobu jsme na Kavkaze pobývali také my.

Konečně jsme dorazili do vesnice Elbrus (1 950 m). Jsme na hory tak natěšení, že hned vyrážíme na bezejmenný vrchol, který dosahuje bezmála tří tisíc metrů. Vršek je součástí hřebínku Tegeneklibashi (3 424 m).

Při pohledu na okolní štíty, které se tyčí kolem dokola, si ani neuvědomujeme námahu a šlapeme po loukách plných květů jak o život. Občas nám zkříží cestu ovce a krávy. Z hřebínku, na který jsme se dostali asi po dvou hodinách, si prohlížíme zejména vrchol Čeget a dolinu Irik, kterou se máme zítra vydat na čtyřdenní aklimatizační trek.

Aklimatizace je na Elbrusu nutná

Na 320 stranách tohoto horolezeckého a trekového bedekru naleznete popisy těch nejatraktivnějších turistických, trekových a horolezeckých túr Západního Kavkazu a Centrálního Kavkazu, který má velehorský ráz. Vedle popisů túr a velkého množství praktických informací naleznete v knize velké množství fotografií (220), nákresy výstupových cest, ale také výřezy map popisovaných oblastí v měřítku 1:100.000… «

Vyrážíme na čtyřdenní aklimatizační trek. Ještě před tím se zastavujeme ve vesnici Elbrus, kde nakupujeme chleba a vynikající koláčky. Starosti nám ale začíná dělat počasí. Od jihozápadu se ženou mraky, které brzy spustí na zem snad vše, co v nich je. Pršet ale brzy přestává, tak se můžeme vydat vzhůru do hor.

Dolina Irik začíná za vesnicí velmi prudkým, ale ne příliš dlouhým stoupáním. Jdeme pohodlně po široké cestě a míříme stále vzhůru. Prošli jsme kolem narzanů (minerálních pramenů) a konečně vidíme sedlo Těrskol, které se každým krokem otevírá víc a víc. Před odbočením do doliny Irikčat ještě míjíme dvě salaše a hlavně všudypřítomné krávy a koně.

Dolina Irikčat opět začíná prudkým stoupáním, které je ještě kratší než to úvodní. Kolem 17. hodiny se dostáváme opět na louku, kde v pestrobarevné záplavě tisíců horských květin stavíme stany (2 700 m). Na protějším svahu se pasou krásné divoké koně, na východě se tyčí sluncem ozářené vrcholy Ušba, Shelda a Pik Ščurovského a v zádech máme Pik Sovětského vojína. No prostě romantika jak vyšitá. Postupně mraky odkrývají i sedlo Irikčat (3 667 m), kam budou zítra pokračovat naše kroky.

Sedlo Irikčat

Ráno je obloha je bez mráčku. Vyrážíme do sedla Irikčat, za kterým se nám poprvé ukazuje východní vrchol Elbrusu (5 621 m). Z našeho pohledu není možné zahlédnout západní vrchol (5 642 m), protože je v zákrytu za východním. Za sedlem se dostáváme na ledovec a navazujeme se na lano, protože ledovec je plný trhlin. Kolem 17. hodiny jsme na místě dalšího noclehu. Spát budeme na úbočí Elbrusu asi ve výšce 3 900 metrů. Slunce stále peče, jak někde na pláži. Ovšem jakmile zapadne, výrazně a rychle se ochlazuje. Údolí se ze spodu halí do mlhy. Okolní vrcholky se barví do červena. Nádhera.

Ráno vstáváme v sedm hodin. Chceme vyrazit už v 9.30 hodin. Vracíme se do sedla Irikčat stejnou cestou. Asi tak ve druhé třetině svahu ale měníme kurz. Traverzujeme asi dva kilometry do sedla Čatkava (3 520 m). Cesta je úmorná, slunce nabývá na síle. Ze sedla nás čeká už jen cesta dolů dolinou Subaši. Ach jo. Dlouhé sestupy mi nikdy moc k srdci nepřirostly.

Poslední den treku je asi nejúmornější. Kráčíme dolinou Kyrtyk asi jedenáct kilometrů. Dolina je to moc pěkná. V zádech máme zpočátku bílou homoli Elbrusu a naše cesta v podstatě kopíruje ledovcovou řeku, do které se každou chvíli vlévá malý potůček tekoucí z některého z mnoha vrcholků. Ráz krajiny mi velmi připomíná Pyreneje. V jednom místě musíme překonat jednu z říček. Velká voda totiž vzala s sebou i část cesty.

Po překonání řeky se ocitáme uvnitř oplocené louky. V plotu je naštěstí díra, tak není problém plotem prolézt a napojit se znovu na "silnici", na které potkáváme pár místní alpinistů. Všichni si chtějí povídat. Po několika dalších hodinách scházíme konečně do Vrchního Baksanu. U prvního obchodu si kupujeme zasloužené pivo a sýry a vracíme se do tábora.

Od jezera Donguzorun nás vyhnala bouřka

Je opět krásně. Nehodláme den promrhat, tak se vydáváme na jednodenní výlet na Čeget (3 461 m) a k jezeru Donguzorun. Pohodový výstup na lehko na Čeget, ze kterého je krásný výhled na oba vrcholy Elbrusu, zvládáme v krátkém čase. Pokračujeme ještě k jezeru Donguzorun, které se nachází přímo pod Čegetem. U jezera obdivujeme krásné stěny štítů Nakratau a Donguzorun (za nimi už je Gruzie), ze kterých co chvíli padají s velkým rachotem laviny.

Počasí se opět začíná kazit. Rozhodujeme se, že si nebudeme ničit kolena a pojedeme dolů lanovkou. Bouřka se blíží velmi rychle. Poté, co si koupíme lístky a vystojíme téměř celou frontu, se lanovka zastavuje. I když se pochvíli znovu rozjíždí, zavrhujeme ji. Ne, nebudeme riskovat, že se s námi zastaví a navíc v bouřce. U spodní stanice lanovky stojíme za 30 minut.

Déšť začíná houstnout, tak se nenecháme dlouho přemlouvat k návštěvě místní hospůdky, kde si za odměnu dáváme šašlik a pivo. Do tábora se necháme dovézt taxíkem za 50 rublů a připravujeme se na zítra. Čeká nás výstup na Elbrus.

Vzhůru na Elbrus

V noci zase začalo pršet. Když se mraky rozhodnou na chvíli si odpočinout od deště, ukazují se nám okolní vrcholky. Vidíme, že sníh leží už ve výšce 2 700 metrů. Nahoře bude spousta nového sněhu. Snad zítra bude lépe. Ráno a celý další den jsou však jak vystřižené přes kopírák. Přesto rozhodujeme, že se podíváme nahoru jak to tam vypadá. Bláhově doufáme, že jde o inverzi a zatím, co my dole mokneme, na Elbrusu je krásně… Chceme vyjet lanovkou nahoru do výšky 3500 metrů a podívat se, jak vypadá situace tam.

U dolní stanice lanovky potkáváme Čechy, kteří se vrací z Elbrusu. Dáváme se s nimi do řeči. Počasí je nahoře uvěznilo. Říkají nám, že jen za jednu noc napadlo třicet centimetrů nového sněhu. Ale to pro ně zřejmě nebylo to nejhorší. Na Elbrusu prý zuřila velká bouřka. Jeden z blesků zasáhl jejich stan. Horolezcům se naštěstí nic nestalo, jen spacák měl jeden z nich propálený.

Elbrus na mapě

Hustý déšť nás zahnal do jedné z místních hospůdek u dolní stanice lanovky. Čas si krátíme nejprve pojídáním šašliků. Pršet však nepřestává, tak dostáváme nápad ochutnat vodku. Po čtyřech hodinách se počasí pomalu umoudřuje. Zataženo je stále, ale neprší. Nastupujeme tedy do lanovky a jedeme vzhůru. Tentokrát však už nejen se podívat, jak vypadá situace nahoře, ale rozhodnuti tam alespoň přespat ve stanech.

Situace nahoře je však ještě horší, než jme očekávali. Sněží a fouká ledový vítr. Teplota rozhodně není na přijatelné nule, ale hluboko pod. Začít s výstupem k Prijutu 11 (4 157 metrů) je blbost. Zpátky se nám také nechce. Stejně je pozdě a i poslední lanovka odjela.

Rozhodneme se, že přespíme na chodbě lanovky. Okna jsou vymlácená, dveře žádné, přesto je tam o něco málo tepleji než venku. Krátce před západem slunce se počasí vylepšilo natolik, že i ten nejposlednější mráček zmizel a nám se odkrývá nádherný pohled na Elbrus. Nálada se v tu ránu otočí o sto osmdesát stupňů a my jen doufáme, že počasí vydrží i následující dny.

Večer se však z ničeho nic dává lanovka do pohybu. Nahoru totiž přijíždí obsluha lanovky. Zakazuje nám spát na této stanici, ačkoliv jsme to měli z odpoledne povolené. Nabízí nám, že nás sveze o stanici níž a tam že můžeme přespat. Samozřejmě odmítáme a odcházíme stavět stany ven. Noc je mrazivá, ale je jasno a už jen to nás psychicky zahřívá.

Brzy ráno, které je stále jasné, vyrážíme vzhůru. S přibývajícím časem však se stále většími obavami sledujeme oblačnost nad Gruzií. Vůbec se nám nelíbí. Naše předtucha byla správná. Po pár minutách se Slunce skrývá v mlze a opět se zvedá silný vítr. V tu dobu jsme však naštěstí u nouzových bivakovacích chat, které se nachází pár výškových metrů nad Prijutem. Zalézáme dovnitř a vaříme si horký čaj na zahřátí. Pak zalézáme do spacáků a na chvíli usínáme.

Brzy nás však budí další horolezci, kteří chtějí v chatě najít útočiště. V chatě pro šest osob se nás v tu ránu tísní osm. Z toho sedm chlapů jak hora. Počasí se stále nelepší a my opět propadáme skleslým myšlenkám. Odpoledne slyšíme létat kolem vrtulník. To znamená, že se počasí umoudřilo. Vykukujeme ven a opravdu. Obloha je napůl modrá. Vrtulník a horská služba opět začala pátrací akci. Hledají se dva ztracení Poláci a dva Kanaďani.

Počasí se umoudřuje

Budík zvoní o půl druhé v noci. Je bezvětří a obloha bez jediného mráčku. Je rozhodnuto. Jdeme nahoru. Lehce posnídáme a vyrážíme. Na svahu je vidět řada světýlek, která postupují nahoru, ale některá i dolů. Stoupáme vzhůru. Zpočátku se zdá, že počasí bude výborné. Je docela teplo. Ve výšce 4 200 metrů jsme naměřili jen osm stupňů pod nulou. Když se ale dostáváme k Pastuchovým skalám ve výšce zhruba 4 700 metrům, začíná foukat vítr, který s každým výškovým metrem zesiluje. Spousta lidí se vrací zpět.

Nekonečný traverz od Pastuchových skal do sedla (5 400 metrů) je úmorný a zdlouhavý, navíc začínáme pociťovat výšku. Konečně vidíme sedlo. Zbývá nám překonat traverzem zhruba už jen tři sta metrů. Brzy se ocitáme v sedle. Po krátkém odpočinku nás čeká vystoupat strmým svahem, odhaduji sklon tak na padesát stupňů, na vrchol.

Při pohledu na svah se musím smát. Směrem vzhůru stoupá asi deset lidí. Výraz stoupá však není přesný. Kdykoliv se podívám nahoru, tak vidím deset postaviček opřených o cepín, oddychují a odpočívají. Brzy se stáváme jedněmi z nich. Cepín mám stále v pohotovosti. Přece jen pád by nemusel skončit dobře.

Konečně se dostáváme na vrcholové plato. Zbývá nám už asi jen půl kilometru takřka po rovině. Postup nám však znemožňuje velmi silný vítr, který nás mnohdy vrátí o pár kroků zpět. Bojujeme. Jsme už nahoře a teď už víme, že k vrcholu dojdeme.

Konečně na vrcholu

Konečně. Je 10 hodin. Výš už nemůžeme. Jsme na vrcholu Elbrusu. Stojíme ve výšce 5 642 metrů. Nádhera. Jen se dostatečně dlouho nemůžeme pokochat z pohledů. Vítr hučí, smýká s námi. Honem se pokusíme udělat vrcholové foto a pak už mažeme zpět dolů. Cesta zpět je dlouhá a úmorná. Vzájemně se povzbuzujeme. Kolem 18. hodiny jsme dole u dolní stanice lanovky. Ve výšce zhruba 2 500 metrů si zcela vyřízeni, ale šťastni dáváme vytoužený šašlik a pivo.

Další horolezci jsou nezvěstní

Další den po našem návratu z Elbrusu, který věnujeme odpočinku a toulkám vesnicí, se vracíme zpět do tábora v povznesené náladě. Stále v nás přetrvává spokojenost z úspěšného výstupu. Ta nám však nevydrží dlouho. Dozvídáme o tom, že jednoho Poláka horská služba nalezla, ale nezvěstní jsou další čtyři lidi. Mluvíme se dvěma Čechy. Říkají, že čtyři jejich kamarádi se dosud z Elbrusu nevrátili. Za pár dní se našli. Bohužel dvě dívky a dva muži byli mrtvi. Jejich těla byla nalezena ve výšce kolem 5 400 metrů u roztrhaného stanu.

Co se stalo, to se nedovíme. Možná právě proto, že je Elbrus choďák, podcenili nadmořskou výšku, aklimatizaci, přecenili své síly či počasí. Elbrus si vybral tuto krutou daň pravděpodobně pouhé dva dny před tím, než jsme se nahoru vydali my. My ty dva dny strávili v táboře čekáním na počasí. Z našeho pohledu dole z tábora byl výstup na vrchol během tohoto počasí hazardem.

Nad Elbrusem zuřila bouře. Silný vítr, teploty hluboko pod bodem mrazu, sněžení a mlha znamená téměř vždy vražednou kombinaci. Během dvou dnů napadla na Elbrusu spousta čerstvého sněhu. Předpověď počasí je na Kavkaze téměř nemožné sehnat. I když i tam funguje horská služba, seriózní informace o počasí neposkytne. Jsou to většinou jen domněnky. My se ptali několikrát a v podstatě jsme se nic nedozvěděli.

Kamarád Šašlik nám dělá doprovod

Po návratu z Elbrusu jsme si dopřáli celý den volno. Ale hned následující den nás nožky svrbí. Chtějí opět do hor. Tentokrát si za cíl vybíráme dolinu Yusengi. Chceme se dostat až do sedla Betcho (3 374 m). Za ním už je Gruzie. Vrátit se hodláme buď stejnou cestou, nebo to můžeme vzít přes ledovec Shelda. Vzhledem k tomu, že se během této túry dostáváme do pohraniční zóny, je nutné mít povolení ke vstupu. Povolení nám zařídil Střelda z CK Rajbas, který na Kavkaze už několikrát byl. V úvodu doliny nás čeká tradiční strmé stoupání.

Nejprve vede cesta lesem nad divokou a řvoucí ledovcovou řekou, později vstupujeme na další z mnoha idylických luk. Cestou obdivujeme vysoký vodopád, který se řítí z útrob skal. Slunce jej zespodu prosvětluje. Pohled na něj působí kýčovitě. Ale shodujeme se, že příroda umí udělat fascinující scenérie. Dolinou pomalu ale jistě stoupáme stále výš.

Za prvním výšvihem se nám ukazuje cíl naší cesty. Zasněžené sedlo je vzdálené ještě tak čtyři hodiny chůze. Také máme nového kamaráda. Říkáme mu Šašlik. Malá ovečka s nádhernou hustou, dlouhou a kudrnatou srstí se k nám připojila už v místě, kde se z lesa vychází na louky. Našeho odhánění nedbá a stále kráčí s námi. Ujde s námi pěkný kus a kamarádí se s námi. Na naše mečení nám odpovídá a ochotně pózuje fotografům.

V dalších dnech se vydáváme na severní úbočí Elbrusu, kde se nacházejí léčivé minerální prameny (narzany). Dopravit se tam však není jednoduché. Cesta vede přes tři třítisícová sedla a molybdeno-wolframové doly, jenž se tyčí do tří a půl tisíc metrů nad mořem. Jednou z mála možností, jak se na narzany dostat, je doprava gruzavikem. Po několika hodinách jízdy vysedáme konečně z Kamazu.

Jsme na severní straně Elbrusu, kde na jedné z mnoha plání stavíme u pastevců stany. Půjčují nám své koně a my tak můžeme Kavkaz obdivovat z koňského hřbetu a brázdit rozlehlé pláně. Hned nám nabízejí, že zabijí a upečou ovci. Odmítáme. Je už pozdě večer a než by se ovce upekla, byla by pozdní noc, ne-li časné ráno. A co na to pastevci? Ovci zapíchli.

Zcela vyřízení z jízdy se setměním uleháme do stanů. Ráno nás budí opět sluneční paprsky. Všude kolem jsou zvídaví syslové a svými pohledy nás doprovází ke kaňonu, kterým hodláme projít a dostat se tak k narzanům. Večer jsme je sice viděli, ale byly vypuštěné. Dnes chceme udělat něco pro zdraví a vykoupat se v nich. Kaňon, kterým procházíme je jedním z nejkrásnějších míst na Kavkaze. Hluboké hnědé srázy spadají kolmo dolů. Na dně hučí divoká řeka a na obzoru se tyčí bílé kopule Elbrusu. Nedotčená příroda v nás zanechala hluboké stopy.

Pomalu docházíme k narzanům a to nás uvádí do tvrdé reality. Rusové si vůbec neváží přírodních krás, které mají. Přímo v nitru této nádherné přírody postaví příbytky na způsob našich unimobuněk. S vynášením odpadků se také nezatěžují, a proto se válejí všude kolem. A uprostřed tohoto bordelu, ale v krásné přírodě jsou dvě jámy, které jsou pro místní lázněmi. Chceme poznat na vlastní kůži vše. Tak odhazujeme přebytečný oděv a ponořujeme svá těla do dvou jam naplněných železitou a sirovodíkovou vodou.Voda je studená. Máme tam zůstat patnáct minut a pak prý budeme zdraví.

Po tomto slastném pocitu se vracíme na korbu Kamazu a "jedeme" dalších pět hodin zpět. Rozhodně tento výlet doporučuji. Považuji ho, hned za výstupem na Elbrus, za druhý nejsilnější zážitek z Kavkazu.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.