Výstup na Elbrus (5 642 m n. m.), nejvyšší horu Kavkazu, přes Pastuchovy skály normálkou

Elbrus, kavkazský sen

Jsou to tři roky od mého prvního beskydského doteku, prošel jsem kolem Gerlachovského kříže až na plotnu se jménem Mont Blanc. Co dál? Někde vzadu proletěla hlavou číslice 5 642 - Elbrus. Šílenost, zvědavost, návnada, strach, zkouška? Co z toho člověk může zažít? Není toho na amatéra jako já příliš? Spousta otázek, bez odpovědi.

Na Blancu jsem zažil své a říkal si, zpomal. Jenže po pár týdnech jsem cítil, že by to mohlo jít ještě výš, ke snu, který se nakonec změnil v poznání sebe sama, v poznání, které se pokusím popsat. Ano, podařilo se mi dojít až na samotný vrchol Evropy, tolik diskutabilní svou polohou, Elbrus (Elbrus již leží v Asii, pozn. red.).

Příprava, parťáci, expedice

Nápad pokusit se zdolat Elbrus přišel pár dní po Blancu, v loňském podzimu. Ihned se ke mně přidal Jaroš a koncem roku i Luky. Tentokrát příprava nezačala jen fyzickým drilem, ale bylo potřeba najít agenturu, která by nám vytvořila co nejlepší podmínky k úspěchu. Na tom jsme se hned na začátku shodli. Žádné hrdinství, ale jistotu jsme volili.

Čtěte také: Je Elbrus choďák? Výstup na nejvyšší horu Kavkazu

Na trhu je spousta lákadel a odkazů na to, jak vám téměř každý zajistí vyjít na západní vrchol masivu. Přes tuhle džungli nabídek jsme se nakonec rozhodli pro agenturu Mirka Hrada CK Expedice. Po krátkém setkání a prezentaci, jsme usoudili, že to je správná volba.

V lednu tedy začíná nejen kolotoč administrativních věcí spojených s cestou, ale i fyzická příprava. Každý se připravuje individuálně. Já ke svému kondičnímu plánu zařazuji i zimní výstup na Rysy, Hauseck, pár jarních treků v Rakousku, až po nevydařený výstup na Schrankogel s Jarošem. V této chvíli zbývá jen pár dnů do našeho odjezdu a mně se zdá, že načasování formy jsem neodhadl. Uvidíme. Začíná odpočítávání.

Praha - Moskva - Čeget

Konečně je sobota 1.7.2017 a celá parta devíti horských nadšenců se potkává na pražském letišti. Mirek - vedoucí expedice. Parta z Kilimandžára - Radek s Verčou, Radek II a Zdeněk. Rebelové - Tom, Jaroš, Luky, Bari.

Seznamovací podání rukou, jedna Plznička a letíme. V Moskvě přistáváme o půlnoci a do osmé ranní čekáme na spoj do Mineralnych Vod. Po dlouhé noci blouděním po terminálu, konečně nastupujeme do letadla za doprovodu vokálů chlapečka na sedadle před námi, což oceňuje i cestující sedící vedle mě usrknutím z naší whisky.

Dosedáme v 10 h a mikrobusem se další tři hodinky řítíme nekonečnou silnicí do kempového městečka Čeget, které nám poskytne do úterý azyl.

Nepovedená aklimatizace

Na dnešní den je plán jasný. Lanovkou do třech tisíc a výstup na horu Čeget (3 450 m). Ráno na lehko balíme batohy a vyrážíme do parného dne. Jsme téměř první u sedaček, jen nejdřív musíme dát přednost místní gardě, která má asi cvičení, říkáme si. Po necelé hodině, známe odpověď. Vyjíždíme do horní stanice lanové dráhy. Vpravo kavárnička a pár turistů.

Procházíme krátkým ledovým polem a postupujeme vzhůru, kde se nám ukazuje hřeben hory. Po 100 m nám cestu zkříží dva ozbrojení vojáci a nekompromisním NĚT nám vzkazují, že dnes na vrchol nedojdeme. Ani ruble nezaberou. Rozhodujeme se tedy strávit den pendlováním mezi vojáky a kavárničkou, abychom se aspoň trochu nadýchali nadmořské výšky. Při jednom sestupu nás míjí skupinka turistů a ptá se mně, jestli jsem z Brazílie. Ano, při prvním pohledu na mě je zřejmé, že jsem jižanský typ. Od té chvíle se ze mě stává Leuš…

Base camp 3 700 m

Přichází konečně den, kdy se přesouváme z útulného srubu na masiv Elbrusu. Všichni jsme už natěšeni. Retro kabinkou stoupáme do mezistanice, kde přeskakujeme na proslulou jednosedačku připomínající řetízkáč a s batohy na klíně to s námi hází až do stanice Mir. Tady absolvuji můj první seskok a vzhlížím ke světoznámým barelům. Říkám tomu Barell rock. A za nimi, pod azurovou oblohou, se na nás smějí dva mohutné vrcholy Elbrusu - Východní a Západní. Oba vzbuzují respekt. Vypadají tak blízko, na dotek, ale zdání klame, o čem se za pár dní máme přesvědčit.

Jdeme se ubytovat, obhlídnout tábor a seznámit se s kuchyní, ve které se budeme tlačit s ruskou expedicí. Nedá nám to a jdeme udělat výzvědnou túru na Prijut (4 050 m). Západní vrchol vypadá jako snadný cíl, ale dvě velké skály, něco jako brány, a na nich plakety těch co se nevrátili, jsou jasným varováním. Děláme první fotky a vracíme se k Miru, kde je horní hospůdka. Příjemná obsluha, pivko, čiburek a spacák uzavírají dnešní slunečný den.

Pastuchovy skály - 4 700 m

Dnešní den je jasný, vyjít Pastuchovy skály a tím se aklimatizovat. V noci řádila bouřka. Mlha a vítr se přenesli i do středečního rána a tak vyrážíme připraveni na již zimní podmínky. Po Pryiut nám to šlape docela dobře. Za ním začínají tolik nepříjemné Pastuchy. Je to otevřený prostor, něco jako jednostěnná průrva.

Začínám měnit vrstvy oblečení a doplňovat energii. Do toho se snažím pořizovat fotky. Tím se stávám pomalým, ale mně to nevadí. Jdu si své, což někteří později nepochopí. Ve 4 350 m dáváme pauzu schováni v samotném skalním komplexu. Za jedním takovým útvarem objevujeme žlutý stan. No ti lidi si museli v noci užít.

Co nás znepokojuje ovšem víc, je zdravotní stav Lukyho. Začíná se motat a mumlá nesouvislá slova. Po dohodě s Mirkem sestupuje do základního tábora. Ostatní dopíjí čaj a pokračují ve strmém stoupání, které už dává každému zabrat. Po třech hodinách jsme ve 4 700 metrech. Odměnou nám je i v mrazu jasná obloha a krásné fotky těch dvou krasavic. Já se docela vydal a smekám před skupinkou z Kilimandžára. Po oddechu jdeme dolů a v horní hospůdce se občerstvujeme, každý co potřebuje.

Večer Mirek vede meeting. Hodnotí dosavadní průběh expedice a k jednotlivcům vyjadřuje svůj názor na způsob výstupu. Nebudu zde zmiňovat hodnocení k ostatním, ale pouze k mému samotnému. Po Lukášovi mně věří nejmíň a doporučuje mi vzít si pomoc ve formě ratraku (rolby), která by mi ušetřila síly. Můj názor, jakým způsobem chci dosáhnout vrcholu, je od samého začátku všeobecně znám a přes tuhle kritiku (nebudu zacházet do detailu) rozhoduji se jít s Tomem a Jarošem celou cestu, tedy z base campu. Na druhou stranu, oceňuji Mirkovu upřímnost a jeho slova, která vychází ze zkušeností. První pochybnost.

Odpočinek

Tento den je ve znamení regenerace a volného programu. Po snídani nás vítá sluníčko a vypadá to na krásný den. Trošku nás mrzí, že nejdeme dnes. Síly ovšem na to určitě nejsou. Přes doporučení odpočívat, naše rebelovská skupinka se rozhoduje vyzkoušet práci v týmu a trénujeme výstupové tempo. Do horní hospůdky ladíme krok a domlouváme taktiku. Ač to možná vypadá legračně, později tenhle nácvik bude rozhodující. V hospůdce dáme čaj a jdeme k našim barelům.

Vaříme kávu a sedáme na provizorní lavičku. Sluníčko se tak opírá, že někteří jsou v krátkém triku. K Tomovi si sedá děvče v kožichu, vypadá vyčerpaně a něco chce. Tom odmítá komunikovat. V tomto krásném dni, tábor žije přípravami. Suší se věci, kontroluje výstroj. A většina pokukuje směrem vzhůru. Poslední porada před výstupem, který naše skupina ve složení Tom, Jaroš a já začne v 0:30 h. Poslední kontrola batohů a jdeme spát. Samozřejmě neusneme.

Vrcholový den

Budík o půlnoci nemusí ani řvát do ticha. Nikdo z nás nespí. Převaluji se od osmi hodin večer. Přemýšlím, jestli ty moje zatracené lezecké mačky vydrží. Na tomhle nechci vše zazdít. Vstáváme, a jsme zvědaví, jak je venku. Vypadá to dobře. Nefouká, zima se dala čekat. Jsme připraveni a v 0:30 skutečně s mačkami na nohách začíná náš výstup za svitu čelovek. Nemůžeme sejít z cesty, protože lemujeme dálnici, kterou vytvořily ratraky.

V Prijutu (už potřetí) dáváme čaj a začíná vítr se sněhem. Pokračujeme v našem tempu do půlky Pastuchových skal a já nasazuji mojí oblíbenou péřovku. Není na co čekat. Silný vítr v otevřeném prostoru podpořen sněžením nás zpomaluje. Kolem projíždí ratrak s naší výpravou. Mají čekat. Za chvíli další rolba a další.

Na Pastuchy (4 700 m) se dostáváme po třech hodinách. To už svítá, ale nic nevidíme, protože k tomu všemu se přidává mlha. Posílám domluvenou sms Mirkovi, ale žádná odpověď. Vyrážíme sami směrem k zapadlému ratraku. V tomto strmém stoupání začínáme dohánět expedice, které nás předjely rolbami. Cítím se dobře a pravidelným tempem se dostávám před Jaroše. Tom je na tom nejlíp a udává tempo o pár metrů před námi.

U zapadlého ratraku (5 100 m) dáváme pauzu a já posílám druhou sms našemu vedoucímu. Nic. Po další dávce čaje pokračujeme sami. Nevíme, kde se nachází druhá skupina, zda vůbec pokračuje. Do sedla (5 300 m) předbíháme výrazně pomalejší skupiny. To už ale je mráz, vítr, sníh a mlha v plné parádě. Jsme rádi, že vidíme další praporek, který značí cestu. Spousta lidí to otáčí.

Červený sníh a zvratky, někteří malátní vstupují do svahu mimo cestu, ovlivněni výškou a počasím. Gajdové mají co dělat. Tento dlouhý traverz docela slušně odtáhnu s Jarošem dýchajícím mi na záda. Tom je někde vpředu, ale vždy počká.

Začíná stoupání zajištěné fixním lanem a proti nám sestupuje Mirek se Zdeňkem. Tomáš s nimi mluví. Když nás minou, oznamují nám, že jdou dolů a nahoře jsou oba Radkové a Verča. Dozvídáme se, že Luky otáčel na Pastuchách. Nedá se nic dělat, i tohle je Elbrus. Zdeněk na mě v tom větru křičí, že k vrcholu je to už jen hodinu od konce lan. Dodá mi to energii, rozloučíme se a šplháme dál.

To lano se zdá být nekonečné. Vůbec nevím, jakým terénem postupuji, jaký má sklon. Prostě nic. Jen se snažím, abych měl mačky zařezané v pevném sněhu. Konečně lano končí a svah se mírní. Opět praporky. Tuším závěrečnou plotnu. Potkáváme za chvíli oba Radky a Verču, kteří míří z vrcholu dolů. Gratulujeme jim a přejeme šťastný návrat.

Po 10 minutách a nikdy nekončící cestě z praporků zpomaluji. Psychicky začínám trpět. Nevidím konec a jen jdu. Dochází mě Jaroš a při dalším odpočívání se mě ptá, jestli to chci otočit. Jsem psychicky tak dole, že mě vyčerpává i nepatrná gestikulace. Poprvé mě napadá myšlenka, jestli budu mít dost sil na návrat. Buší to ve mně. Jsem někde v 5 620 m. Přesto jasným gestem dávám znamení, že tady nekončím.

Postupujeme výš. Od nosu mi létá lepkavá zmrzlá tekutina, šátek přes obličej zamrzlý hleny, mlžící se brýle. Tohle prostě už nevnímám. Pomalým krokem a čím dál častějšími zastávkami najednou vidíme vrcholový chodník ke kameni označující místo, kde výš už to prostě v Evropě nejde. Symbolicky společně s Jarošem přicházíme k tomuto kamenu a zvedáme ruce nad hlavu.

Je pátek 7.7.2017, 9:26 h místního času, Jaroš, Tom a já se objímáme na nejvyšším bodě Kavkazu v tom bílém pekle a je nám jedno co kolem nás řve za hrůzu. Tentokrát mám emoce už tady. Chce se mi ukápnout slzu, ale nejde to. Vyčerpaný, ale vnitřně posílen se snažím o pózování před foťákem. Je tak silný mráz a vítr, že focení nechávám na jiných. Z původní nachystané choreografie jsem rád, že jakžtakž stojím a zkouším se tvářit, že jsem vrchol zdolal v pohodě. Tyhle těžké podmínky nás nutí se dlouho nezdržovat. Pořídíme důkazy a po 15 minutách za doprovodu Mirka, který na nás počkal, začínáme sestupovat.

Mlha je hustá a o slovo se hlásí únava. Do toho mě začnou bolet kolena, starý evergreen, a i kotníky od stažených maček. V sedýlku mezi vrcholy, se pokouším upravit řemen mačky a za pět minut tohoto jindy nepatrného úkonu mi na ruce zamrzá srst jako na modré jedličce v Mrazíkovi.

Mirek nás popohání, ale říkám si proč? Horší to být už nemůže. Sám hledá v mlze cestu. Přesto rychle ubíráme z nadmořské výšky a já u ratraku dokonce začínám i utíkat. Tahle rychlá regenerace vlastního těla díky sestupu do nižších poloh je první poznání z horolezeckých výprav, které jsem jen doposud četl. Úžasné.

Na Pastuchách zahazuji mačky a zvedám v euforii ruce nad hlavu. Vím, že od Prijutu je to jen kousek do horní hospůdky a i když je mráz, vnitřně oslavuji. Vychutnávám si těch pár stovek metrů. Hlavou mi letí spousta myšlenek, myslím na všechny kolem mě. Na dobré i zlé. Zase chci ronit slzy, ale nejde to. Nechápu, proč. Jsem neuvěřitelně unaven, ale zároveň nabitý. Do hospody vrazíme kolem 14 h.

První přípitek s vrcholovým pivem je spíše symbolický, protože se mi chce jen sedět a odpočívat. Za hodinku a půl už se cpeme do spacáků, je nám stále zima. Do dalšího rána už z něj nevylezeme. Jaroš má omrzlé čtyři prsty, zřejmě od nevinného focení na vrcholu. Já mám omrzlé rty. Zase. Později se dozvídám, že Zdeněk byl 50 m od vrcholu, ale tělo řeklo dost.

Až v tuto chvíli, v posteli barelu, si uvědomuji, čeho jsme dnes dosáhli. Horší den jsme si nemohli vybrat. Byl to ten den, kdy na plaketách Prijutu mohla být navěšena nová jména. My tam, ale mezi nimi nebudeme.

Sobotní ráno balíme a cestujeme zpět do Čegetu. Do tepla. Na cestu svítí sluníčko a vypadá to na krásný výstupový den. Večer proběhne již pořádná oslava a všichni si to vychutnáváme. Ještě v neděli se procházíme Nalchikem a expedici končíme pondělním návratem domů.

Doslov

Jsem rád za tuhle výpravu. Bezva tým, úžasnou zemi. Elbrus mi otevřel nejen bránu k samotnému vrcholu, ale hlavně mi pomohl v sobě odhalit doposud nepoznané poznání těla, síly a vůle.

Poděkování patří Mirkovi, za skvěle zorganizovanou expedici. Smekám před výkonem životních partnerů Verči a Radka, stejně tak druhého Radka, že to i v takových podmínkách dali. Ještě víc se, ale klaním Zdeňkovi, protože otočit 50 m pod vrcholem, vyžaduje obrovskou sílu udělat takové rozhodnutí. Zdeňku, máš můj velký respekt.

Lukáši, škoda, ale víme co za tím bylo a stejně tě čekají další kopce.

Tomáši, nebýt tvého motoru a prošlapávání cesty vzhůru, tak bychom se motali ještě teď. Skvělý parťák.

Jaroši, kamaráde… jen my dva víme, co nás nahoru dostalo. Nechtěl jsem být zmrzlý Šmoula a ty jsi mi v tom moc pomohl i za cenu omrzlých prstů. Díky.

Díky všem!!!

Je čas další výzvy……ještě nemám dost.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.