Deštivá i slunečná Muránska planina, úžasný horský trek krasovou planinou na Slovensku

Kterak jsme s Aljošou 4 dny trekovali po útulnách a skalních vyhlídkách (1)

Výhled počasí není dobrý. Ani pro Muránskou planinu, která má být náhradou za Roháče. Přesto se Muránska planina stává pro mne a kamaráda Aljošu, který střídá jinou (již zhuntovanou) partu po pekelném přechodu Považského Inovce, na čtyři dny přechodným domovem. Z Ostravy vyrážíme podle plánu a po poledni parkujeme v sedle Zbojská. To je výchozím i cílovým bodem našeho 4denního treku.

Muránska planina je geomorfologickým podcelkem Spišsko-gemerského krasu, jehož součástí je mnohem známější Slovenský ráj. Od roku 1998 je Muránska planina národním parkem. Již před tím, od roku 1976, byla chráněnou krajinnou oblastí. Tato mohutná krasová planina, zvedající se nad své okolí o 300 až 600 metrů, je budována tmavě šedými wettersteinskými vápenci druhohorního stáří. Ty mají na svědomí vznik velkého množství propastí a jeskyní, kterým bezesporu vévodí unikátní jeskyně Bobačka.

Čtěte také: Přechod Muránské planiny a Veporské vrchy, Rudohorský Karpattrek (7)

V sedle Zbojská (725 m) jsem byl již před měsícem, kdy jsem navštívil, cestou do Slovenského krasu, zdejší novou a úhlednou rozhlednu Zbojská. Tentokráte si rozhlednu nechávám ujít a s Aljošou mířím do zdejší koliby Zbojnícky dvor. Je potřeba ochutnat halušky a hlavně dát nějaké to startovní pivko. To musí být před každým správným trekem.

Kučelach a turistická útulna Burda

Halušky i pivo byly skvělé, je však čas vyrazit. Dnes máme před sebou sice jen 10 kiláků, ale kdo ví, co nás může cestou zdržet. Předpověď meteorologů se plní. Je zataženo a poměrně chladno. Po dlouhých měsících musím na sebe hodit bundu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Dočasně opouštíme červenou turistickou značku, která míří k nádražíčku zdejší unikátní ozubnicové železnice spojující Tisovec a Pohronskou Polhoru res. Brezno a k chatě Zbojská, a pokračujeme po prašné cestě vstříc prvním kilometrům. Napravo na louce se pasou ovce, před námi se zvedají strmé svahy Fabove hole (1 439 m), nejvyšší hory Veporských vrchů. Zatím se totiž pohybujeme na území tohoto geomorfologického celku Slovenského rudohoří.

Na okraji lesa se opět napojujeme na červenou turistickou značku, která nás spolehlivě vede dolinou proti proudu Kučalského potoka. Shazuji bundu, určitě se během následujícího a docela výživného stoupání zahřejeme. Od mé poslední návštěvy před čtyřmi lety tady o poznání ubylo stromů, těžaři se činili. Na jejich obranu ale dlužno dodat, že kůrovcová kalamita tady udeřila naplno.

Stoupání se konečně zmírňuje a objevuje se vrstevnicová cesta. Aljoša je někde vzadu, raději na něj počkám. Mezitím se dává do deště. Zprvu jen kap, kap, takoví první průzkumníčci, pak se ale rozprší pořádně. Nezbývá, než vytáhnout goráčovku.

Konečně se objevuje parťák pro Muránskou planinu a o kus dále i domky osiřelé osady Kučelach (v mapách také Kučalach). Výhledy jsou ovšem špatné, hustá oblačnost znemožňuje pokochat se krásami okolních hor. Následuje další prudké stoupání. Až na rozcestí Kučelach (1 140 m). Aljoša se opět znatelně opožďuje. Jaj, kdyby mu to šlapalo tak, jak mu to mudruje…

Původně jsem uvažoval vzít to do sedla Burda trochu okolo, ale v tom dešti není motivace vystoupat až na Fabovou holi. Míříme proto z rozcestí Kučelach přímo do sedla Burda po zelené turistické značce. Ta se líně vine po lesní cestě, která naštěstí vcelku věrně kopíruje vrstevnici. Kilometry přibývají. Míjíme loveckou Chatu pod Fabovou hoľou (1 122 m) a za výhledů do sedla Burda vcelku brzy přikvačíme ke srubu Burda.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Chata Burda po požáru opět vstala jako Fénix z popela. A tento Fénix je o to příjemnější, že je dnes otevřen! Tak to jsem opravdu nečekal, na webu Zbojníckého dvora v sedle Burda byla informace, že je denně otevřeno jen v hlavní sezónu. Tedy o prázdninách. A dnes je úterý. Jenže ono je denně otevřeno od června až do září. Již jsem to opravil i na našem webu…

Paní chatařka nás vítá hned ve dveřích. V chatě je společnost - z Moravy. Jak jinak… Využíváme pohostinnosti chaty a tepla sálajícího s krbových kamen. Venku je nevlídně, času máme dost, tak proč bychom si nedali nějaké to pivko a hořec. Obzvláště, když Aleškovi tolik chutná ten hořec. No, mně zase více to pivo, destiláty mi nikdy moc nejely…

Randavica

Vše hezké jednou začít může, skončit ale musí. Stejně tak končí i nás pobyt na srubu Burda. Příjemní chataři odjíždějí do Závadky a my míříme k dnešním plánovanému bivaku na Randavici. Do cíle to máme necelé tři kilometry. Tedy co by kamenem dohodil. A zbytek došel…

Během degustace na srubu Burda přestalo pršet. Fajn. Přes sedlo Burda (1 008 m) tedy pokračujeme po červené značce na rozcestí Pod Vysokým vrchom (1 015 m), na kterém dočasně opouštíme červenou magistrálu a přesedáme na žlutou (a modrou) turistickou značku. Ta nás po lesní cestě, řádně rozryté divočáky, vede za občasných výhledů na rozcestí Randavica (925 m).

Nad horami se převalují těžké, jako olovo šedé, mraky. Nevadí, k bivaku to již máme jen skok. Po louce scházíme přímo k boudě Randavica, kterou tady udržují Slovenské lesy. Díky jim za to, že myslí i na pocestné s batohy. Dnes na Randavici přespíme, nemá cenu pokračovat dále. Brzy se začne šeřit a nejbližších 10 kilometrů není vhodnějšího noclehu. Tedy krom srubu Burda. Vybalujeme, připravujeme na půdě pelech. Večer zakončuji dvěma plechy značky Radegast. Ještě že jsem nebyl línej je nést. Přišly nyní docela k duhu. Přestože je hodně chladno a chtělo by to spíše horký grog…

Dolina Hronec a Závadka nad Hronom

Noc byla vcelku teplá a klidná. Alespoň já ji prospal celou. To možná ty hořčiny v pivu… Ráno chvíli prosvítá sluníčko a dokonce se ukazuje i modrá obloha. Ale opravdu jen na chvíli. Možná i proto vyrážíme již o půl osmé. Než ale dojdeme k pomníku upomínajícímu na působení partyzánského svazu Stalin pod vedením pplk. Šukajeva, tak je sluníčko opět schováno za mraky.

Na rozcestí Horáreň Stožky (865 m) mě to sice chvílí láká odbočit na žlutou směr Nižná kľaková, nakonec ale přece jen pokračujeme po modré turistické značce do doliny říčky Hronec. Zatím slabý potůček nás záhy přivádí k Velkému tajchu. Ten je sice hodně zanesený a zarostlý, ale je to oblíbené útočiště řady významných druhů plazů a obojživelníků. Ale i ptáků a roztodivného hmyzu.

Po zpevněné cestě sestupujeme hlubokou dolinou zařezávající se mezi strmé vápencové masívy vrchů Malá Stožka (1 204 m) a Veľká Stožka (1 297 m). Za nimi nás cesta "vyplivne" na rozcestí Pätina (803 m) u stejnojmenné hájovny. A u vagónu, který je muzeem pod širým nebem a připomínkou zaniklé lesní železnice. Ta zde byla vybudována v letech 1914 - 1915 pro odklizení velké lesní kalamity. Celková délka železnice, jejíž rozvor činil 760 mm, byla 16 km. Svou činnost ukončila až v roce 1963 (1965?). Vagón by se dnes dal (v případě nouze) využít i jako bivak…

Další cesta ubíhá rychle. Objevuje se rozcestí Klátna (757 m) v ústí krásné doliny Za Nehovým. V okolí je řada chat a rekreačních stavení. Míjíme hezká Boží muka a za výhledů k Nízkým Tatrám se blížíme se k ústí doliny Hronec. Ta se svou délkou 12 kilometrů řadí k nejdelším dolinám Muránské planiny.

Překračujeme hranici Národního parku Muránska planina a za slabě prosvítajícího sluníčka dorážíme poslední metry do Závadky nad Hronom (607 m). Tady máme v plánu zastávku na pivko a hlavně přesun vláčkem na zastávku Červená Skala. Překračujeme řeku Hron a míříme na zastávku. Jenže ouha. Vlak má sem hodin pauzu. Jede až před čtvrtou. Tak to se Slovenské železnice moc nevyznamenaly. Naštěstí to zachraňují autobusy. První jede již v 11.14, další ve 12.44. První jede moc brzy. Druhý bude tak akorát…

Času do odjezdu ve 12.44 hodláme příjemně využít. Míříme do místního společenského domu, kde již v 10.30 otevírají restauraci. Dokonce tady mají menu. A za neuvěřitelnou cenu! Neodoláme a přestože je opravdu brzy, objednáváme si i s Aljošou čevapčiči. Včetně pořádné porce polévky, piva a kofoly to stálo jen 4,5 Eura. Tak takovýto dlabanec s pitím za tuto cenu pořídíte málokde. Závadka nad Hronom na nás udělala velice dobrý dojem. Určitě ji opět zahrnu do některého z příštích treků v této oblasti.

Červená Skala a dolina Strateník

Po obědě dokupujeme v místním krámě proviant a pár plechů. Autobus přijíždí na čas. Přes obce Heľpa, Pohorelá, Vaľkovňa a Šumiac, který se choulí pod svahy Královy hole (1 948 m), se přesouváme do osady Červená Skala (833 m). U nádraží je velké překladiště dřeva. Plné překladiště. Jak vidnou, pily řvou v okolních lesích naplno.

Osadou Červená Skala, která vznikla až v 18. století okolo nově vybudované vysoké pece, pouze projdeme. Zamíříme si to po zelené turistické značce do doliny Strateník. Nejprve ale musíme projít opravdu velkým kamenolomem. Podobně jako cestou z Malužinej do Svidovského sedla a na Ohniště v Nízkých Tatrách. V kamenolomu panuje čilý ruch. Jak vidno, vedle dřeva je potřeba i velkého množství kamene. Dokonce opět svítí sluníčko.

Kousek za kamenolomem v Červené Skále se objevují ohrady a v nich pasoucí se koně. Stačí na ně zavolat a hned zvědavě přibíhají. No nepohlaďte si je když přiběhnou i s hříbaty… No co, není ale kam spěchat. Počasí je slušné a i při vzdálenější variantě (chata Zámok) dnešního přechodu nepřijdeme za tmy…

Na rozcestí Salašná (801 m) přesedáme na žlutou turistickou značku a pod zalesněným vrchem Ploštiny (1 030 m) míříme k první z bud v dolině Strateník. Po lesní cestě pokračujeme dále až do křížení dolin pod kótou 1 026 m, na kterém je další bouda. Na podlaze se dokonce válí vrstva sena, která zve k noclehu.

Aljošovi se dále moc nechce, navrhuje tady zůstat. Moc neprotestuji, protože kdo ví, jak bychom pochodili na chatě Zámok. Zda-li je veranda stále otevřena, když se má ta chata prý rekonstruovat. A přestože nyní svítí sluníčko, počasí je stále nejisté. Po obloze se honí mraky a směr proudění se oproti ránu podstatně změnil.

Nakonec tedy zůstáváme v druhé boudě v dolině Strateník. Je zde voda, ohniště, ještě nikdy jsem tady nespal a v okolí kvete spousta kytek. Včetně vlčího máku! Neuvěřitelné, vlčí mák a v září. Navíc jde o jedno ze tří míst v Národním parku Muránska planina, kde se může legálně rozdělávat oheň. To definitivně rozhodlo, přestože jsme zatím toho opravdu moc neušli…

Trasa: Sedlo Burda - Kučelach (4 km, 400 m) - srub Burda (6,3 km, 450 m) - Randavica (9 km, 490 m) - Pätina (12 km, 500 m) - Závadka nad Hronom (21,5 km, 550 m) - útulna v dolině Strateník (27 km, 700 m)

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.