Chočské vrchy, přechod kouzelného vápencového pohoří na středním Slovensku křížem krážem (3)

Louky na Svoradi, Kvačianska dolina a Prosiecka dolina

Ráno je jako malované. Blankytně modrá obloha s bezstarostně plujícími bílými obláčky dokreslují nádherná panoramata Velkého Choče a Malé Fatry, které se rýsují západním směrem. Na východě se naopak zvedají rozeklané vrcholky Západních Tater. Okolí Pajty je zatím tichéé, vychutnávám si tu idylku. Míša ještě chrní, nechám ji do osmé, pak ji budu ale muset nemilosrdně vyhnat ze spacáku. Jednak je již docela teplo, ale především máme dnes před sebou hezkých pár kilometrů a spoustu zajímavého po cestě.

Po osmé jdu Michalku budit. Klasika - je to boj… Nakonec ale vstává a balí si věci. Před odchodem kontroluji ohniště, zda-li již vychladlo. Nechtěl bych tady něco zapálit. S tím množstvím plechovek a dokonce sklínek, placatic od chlastu neudělám nic. Patrně zbytky po víkendové akci místních z Malatiné, které jsme včera potkávali cestou na Pajtu. Stále je množství lidí, kteří k přírodě nemají žádný vztah a nedělá jim problém odhodit prázdnou plechovku a nebo láhev…

Louky na Svoradi a Velké Borové

Loučíme se s našim dočasným útočištěm. Ale jen nakrátko - večer budeme zpět. Za zády necháváme vrchol Lomné (1 278 m) a míříme k severu. Pod Lomným sice vede turistická značka, ale chodník je strašně zarostlý a posledně, cestou z Pravnáče a Lomného i velice podmáčený. Chci se na louky na Svoradi dostat po jedné z lesních cest, určitě to bude příjemnější trasa.

Ano, cesta je pohodová, přes dva dolíky s malými potůčky se za výhledů na hřebeny Chočských vrchů i blízkých Skorušinských vrchů i na vrchy Západních Tater s nepřehlédnutelným Sivým vrchem (1 805 m) dostáváme na louky na Svoradi. Míjíme Boží muka a začínáme sestupovat do obce Velké Borové (840 m). V popředí se zvedá vrch Súšava (1 076 m) s rozhlednou, na které jsme před pár lety byli. Původně jsem plánoval zajít i na rozhlednu, ale protože je opravdu hodně teplo, tak ji vynecháváme. Alespoň budeme mít důvod se zde vrátit během příštího treku v Chočských vrších a v Oravské vrchovině.

Kolem místního zemědělského družstva scházíme k bufetu Goral, kde muzika sice vyhrává na plné koule, je otevřeno od 10. hodiny, ale přestože je nyní již 20 minut po uvedeném čase, není nikde nikdo… Nu což, ušetříme. Penzion Borovec rovněž mineme, protože ten otevírá až v 11.00. Snad. Ani to nebudeme zkoušet. Zastavíme se u informační tabule, ze které lze vyčíst, že v roce 1895 v blízkosti obce dopadl meteorit. Nalezený kus měl hmotnost 6,16 kg. Tento meteorit patří mezi chondrity, tedy kamenné meteority, v odborné literatuře se uvádí jako Nagy Borove. My dnes ve Velkém Borovém dostali velké kulové. Co se dá dělat.

Mlyny na Oblazoch, Kvačianska dolina

Okolo hřbitova sestupujeme směrem do Kvačianské doliny. Na rozcestí Dolina Borovianky, rázcestie (850 m), kde se připojuje turistický chodník z vrcholu Prosečného. Zdá se, že kalamita je odstraněna a chodník je opět průchozí v celé délce. Kvačianska dolina je národní přírodní rezervací. Vyhlášena byla ve stejném roce jako rezervace Prosiecka dolina, tedy 1967. Její výměra činí asi 462 hektarů.

Kousek před vodními mlýny odbočíme do krátké doliny Ráztoka ke stejnojmennému vodopádu. Má výšku okolo osmi metrů, nějaká voda vodopádem teče. Ne jako minule, kdy z něj byl jen slabý čúrek.

Vracíme se do Kvačanské doliny a míříme ke známým mlýnům Oblazy, které jsou dnes hezky zrekonstruované. Nad mlýny se stékají tři říčky - Hutianka, Borovianka a Ráztočianka. Vrchní mlýn se nazývá Gejdošovský a Dolní mlýn, katr, pro změnu Brunčiakovský. O nich se ale můžete více dočíst v článku Jožo Cypricha. Do kasičky házíme dobrovolné vstupné a bez batohů se jdeme podívat, co nového tady přibylo či co se změnilo. Po tom, co jsme říčku překonali po žebříku a provizorní kamenné hrázce. Patrně jarní voda servala kus břehu a ztížila přístup k dolnímu mlýnu.

Poté se již déle nezdržíme, davy návštěvníků začínají povážlivě houstnout a my davy neradi. Pokračujeme po červené značce. Pořádným prďákem, stoupání je opravdu svižné, vylezeme na horní vozovou cestu, která měla v minulosti sloužit jako silniční spojení Oravy s Liptovem. Vybudována byla v 50. letech minulého století. Cesta však nebyla nikdy plně dokončena, byť ještě v 80. letech minulého století tudy jezdily nákladní automobily…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Od rozcestí Oblazy (791 m) již klesáme po široké kamenité cestě, oproti nám kráčejí další davy lidí. Míjíme hloučky hlučných výletníků a již jsme u první z vyhlídek, u vyhlídky Malý Roháč. Poměrně odvážně zavěšená vyhlídková plošina umožňuje se nerušeně pokochat výhledy do nitra nádherné krasové Kvačanské doliny. Dokonce z vyhlídkového ochozu dohlédneme až k hřebeni Nízkých Tater.

Další cesta nás přivádí k vrchu Roháč (817 m) s malou kamennou mohylou. Vyhlídková plošina tady sice není, přesto se z jednoho místa na západním úbočí rovněž otevírají nádherné pohledy dolů do kaňonu. Výška skalních stěn v této části doliny hodně přesahuje sto metrů.

Pokračujeme kolem několika jiných vyhlídek s omezenými výhledy a již je tady další krásná vyhlídková plošina. A opět s úžasnými pohledy na dno doliny. Lidem se závratí ale vstup příliš nedoporučuji, protože pohled na zurčící hladinu říčky Kvačianka hluboko pod nohama by jim opravdu nemusel udělat dobře.

Kvačany a traverz do ústí Prosecké doloiny

Klesání postupně zmírňuje, blížíme se k ústí doliny. A "záchytnému" bodu. A skutečně, za chvíli přicházíme k odpočívadlu v ústí Kvačianske doliny (645 m), kde končí i Naučný chodník a turistická značka. I dnes je tady pořádně živo. Sběrné parkoviště je plné aut (parkovné 3 EURa za den), bufet je ale poloprázdný, většina návštěvníků je na mlýnech na (v) Oblazoch a nebo na cestě k nim. Super, konečně si můžeme dát něco na zub. Copak to asi bude? Jasně že kapustnica a něco k pití. A Míša i nanuk, respektive dva nanuky.

Příjemně osvěženi se vydáváme na další cestu. Nejprve na rozcestí Kvačany (628 m) po široké cestě a z něj po žluté turistické značce po prašné cestě. Po "pontonovém" obloukovém mostě přejdeme přes říčku a stoupáme po prašné cestě po jihovýchodním úbočí hory Prosečné. Během dnešní túry vlastně doslova obkroužíme tento rozlehlý vápencový masív. Lesy a remízky se střídají s loukami, po levici se otevírají výhledy k Liptovské Maře a k hřebeni Nízkých Tater. Na kvetoucích loukách se to hemží různým hmyzem, přehlédnout nejde nádherně žlutě zbarvené motýly druhu žluťásek čičorečkový (Colias hyale).

A již se objevuje vesnice Prosiek, která je prvně písemně zmiňována roku 1287. Opouštíme žlutou turistickou značku a polní cestičkou míříme k okraji obce a k fotbalovému hřišti. Nikoliv ale kvůli fotbalu, nýbrž kvůli místnímu bufetu. Je horko, chce se to opět napít. No a bramboráčky také nebudou špatné. A k tomu nějaká ta zmrzlina… No nanejvýš užitečná zastávka. Pro Michalku určitě, pro peněženku již trochu méně.

Prosiecka dolina a vodopád Červené piesky

Je čas popojít. Slunce se schovalo za mraky, lidí v dolině ubylo a v bufetu naopak přibylo. Za výhledů na mohutnou horu Prosečné (1 372 m) míříme do ústí Prosecké doliny, která je dlouhá asi 4 kilometry a široká jen několik desítek metrů. V nejužších místech dosahuje Prosiecka dolina šířky pouhých několika metrů. Výška skalních stěn je rovněž impozantní, místy činí hodně přes 100 metrů.

V roce 1967 byla Prosiecka dolina vyhlášena za státní přírodní rezervaci. Dnes se jedná o národní přírodní rezervaci s výměrou asi 378 hektarů. Hluboká krasová dolina, která má charakter kaňonu, vděčí za svůj vznik výmolné činnosti vody. Říčka Prosiečanka sice nemá nijak velký průtok, zato je hodně trpělivá. Ke své erozní činnosti měla k dispozici milióny let…

Po modré turistické značce pokračujeme proti proudu říčky Prosiečanka. Konečně jsme opět ve stínu skal, z jejichž ostrých hran na nás shlížejí pozoruhodně tvarované borovice. Zakrátko se dostáváme k nejužšímu místu celé Prosecké doliny, které je zváno Vráta. Vráta, sevřené mezi vrchy Prosečné a Hrádok (822 m), jsou přirozenou vstupní branou do Prosecké doliny.

Prosiecka dolina má tady podobu opravdového kaňonu o šířce několika metrů. Tato část doliny je zpřístupněna dřevěnými můstky a chodníky. I přesto je během jarního tání sněhu tento úsek doliny prakticky neprůchodný. Proudící voda někdy stoupá hodně vysoko a zaplavuje přístupové chodníky. Za nejužším místem se přes dřevěnou lávku přehoupneme na druhou stranu bystřiny, přičemž míjíme jednu z krasových vyvěraček, která je nazývána jako Vyvieranisko.

Prosiečanka se v těchto místech prodírá na denní světlo. Její vody totiž výše v dolině zmizely v podzemních temnotách. Dá se předpokládat, že podzemí Prosecké doliny skrývá ještě mnoho tajemství. Speleologové tady již před mnoha lety vykopali průzkumnou štolu, ale do podzemí Prosecké doliny se jim tehdy dostat nepodařilo.

V Prosecké dolině ale jeskyně je, jmenuje se Prosiecka jaskyňa a její vchod se nachází na konci doliny v prostoru Vráta asi 24 metrů nad dnem doliny (vstup je dobře viditelný). Puklinová Prosiecka jeskyně vznikla v tmavě šedých vápencích ze středního triasu a zrovna letos se jeskyňářům povedlo objevit další významné prostory - více si o tomto objevu můžete přečíst na této stránce. Prosiecka jeskyně má tak k roku 2023 známou délku 4 492 m a denivelaci 121 m.

Pokračujeme po levé straně potoka. Pěkně po skalkách odjištěných tenkým ocelovým lanem až k dalšímu přechodu přes říčku. Následující cesta vede do zalesněné časti doliny s názvem Polhora. Chodník tady býval vždy pohodový. Než ovšem přišla větrná smršť a kůrovec. Vznikla zde těžko průchozí změť popadaných stromů a větví s ostrými konci. Oproti poslední návštěvě se ale průchodnost této části doliny zlepšila.

Pokračujeme k rozcestí Vidová, na kterém stojí přístřešek s rozcestníkem Červené piesky a Sokol. Vlevo vybíhá krátká dolinka Červené piesky. Na konci této slepé dolinky se nachází asi 15 metrů vysoký vodopád Červené piesky, který je nejvyšším vodopádem Chočských vrchů. Vodopád se řítí z mohutného skalního prahu, jeho krása však vynikne jen při vyšším průtoku vody, tedy v době jarního tání a nebo po vydatných deštích. Dnes je průtok sice slabý, ale i tak se vyplatí k tomuto hezkému vodopádu odbočit. My navíc potřebujeme doplnit vodu, jeho vody nemají být čím znečištěny.

Kocháme se strmými skalními srázy Sokola z bělostných hornin, dolomitů a vápenců, které se ukládaly na dně teplého moře v období středního triasu. Krásu ještě umocňují reliktní borovice a modříny opadavé (Larix decidua) v horní části dolinky. Nechybí ani množství skalních věží a dalších útvarů, které nesou pojmenování jako Jánošík, Ťava (Velbloud), Medvěd a nebo Sova.

Vracíme se na rozcestí Vidová, ze kterého modrá turistická značka vede korytem říčky Prosiečanka. Terén se zvedá mnohem prudčeji než dosud. Následujících asi dvacet minut budeme stoupat přes několik zajištěných míst s lany a se třemi žebříky přes Nižný a Vyšný Sráz. V těchto místech má dolina opět kaňonovitý charakter a někdy se označuje jako Sokol. Na jejím dně nechybí velké evorzní hrnce a občasné vodopády. Nyní jsou ale bez vody a ze dna skalních hrnců se na nás šklebí brčálově zelený žabinec, ze kterého startují četná šídla modrá (Aeshna cyanea).

Louky na Svoradi a návrat na Pajtu

Sklon chodníku se postupně zmírňuje a zakrátko se skály jako mávnutím kouzelného proutku rozestupují. Před námi se otevírají louky na Svoradi. Z rozcestí Svorad (940 m) pokračujeme po krásných loukách směrem k vesnici Velké Borové, ale asi v polovině odbočíme doleva a po stejné cestě jako ráno se vracíme k Pajtě. V potůčku se opláchneme a chvíli spočineme, vždyť nás již nic nehoní. Smýt prach a pot je po parném dni opravdu super.

Obloha je zatažená a docela se rozfoukalo. Za výhledů k Velkému Choči a k Malé Fatře s nepřehlédnutelným ježatým Velkým Rozsutcem se za soumraku vracíme na Pajtu. I pro tuto noc využijeme zdejšího pohodlného přístřeší. Chystáme spaní, rozděláváme oheň a vyhlížíme první hvězdy, které se ale neukazují. Zato nad Minčolem na Oravské Maguře se blýská jak nad Tatrou. Takovouto bouřku bych slíznout někde na hřebeni opravdu nechtěl.

Míša je utahaná, jde spát brzy, mnohem dříve než včera. Také se mně nechce sedět u ohně samotnému. Během noci jsem ale byl dvakrát přiložit na oheň, aby chlupatí obyvatelé zdejšího lesa věděli, že dnes je na Pajtě obsazeno. Přestalo foukat a vyjasnilo se, hvězdy i Mléčná dráha zářily doslova jako divé.

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

• Předchozí (1.) část článku
• Předchozí část článku
• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.