Chočské vrchy a Roháče, přechod nádherných pohoří na středním Slovensku

Chočské vrchy a Roháče (3)

Je 26. 8. 2015, jsou za mnou dva dny treku. Včera jsem ušel 18 km při 1 192 m celkového stoupání přes vrch Pravnáč (1 206 m) a Lomné (1 278 m) v Chočských vrších. Navštívil jsem minipivovar Brontvai v Kvačanech a probouzím se do krásného dne v ústí Kvačianské doliny. Dnes mám v plánu zabrat a dostat se až do koliby pod Pustým v Jamnícke dolině v Západných Tatrách. Nuž, uvidíme…

Ráno vstávám v 7:30. Je opravdu krásně - modrá obloha, sem tam mráček, 14 st. C. V noci se mi zle spalo, protože jsem měl strach, že mě bude očichávat, případně ochutnávat medvěd. Nic z toho se naštěstí nedělo.

Huty - prokletá vesnice

Jelikož už kolem začínají chodit první turisti a taky už dorazil borec z bufetu u parkoviště, tak asi v 8:50 vyrážím na cestu. Mám v plánu jít celý den po červené značce a z Jamníckeho sedla po modré značce sejít do koliby pod Pustým, kde bych chtěl přenocovat.

Čtěte také: Předchozí část článku, Chočské vrchy a Roháče (2)

Cesta Kvačianskou dolinou je příjemná. Sice celou dobu do kopce, ale po štěrkovce (do 80. let hlavní spojnice mezi Oravou a Liptovem). Vede lesem a otevírají se z ní výhledy do kaňonovitého údolí potoka Kvačianka, který jím protéká. Místy jsou zde vybudované výhledové můstky vedoucí několik metrů od cesty do kaňonu. Pohled do hloubky z nich umocňuje zážitek z celé doliny. Také se zde nachazí technická památka "vodné mlyny," které taktéž stojí za zhlédnutí.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Jakmile se dostávám do Hut, mám v plánu nakoupit si nějaké pečivo, případně se osvěžit lahodným zlatavým mokem. Čeká mě ovšem nepříjemné překvapení. Huty jsou prokletá vesnice, kde nemají žádný obchod a hospoda je otevřena jen od pátku do neděle. Mám to potvrzené od místního dědy, který kosil louku u cesty. Na dotaz ohledně obchodu i pohostinství mi odpověděl: "Nič tu nie je."

Nevzdávám se a jdu dál, doufám, že to byl jen nějaký přelud a že tu přece jen něco bude. Je už i dost horko a cesta touto vesnicí se celkem nepříjemně táhne. Na konci vsi to zkouším znovu, ptám se u stavení, zda tu opravdu není hospoda a obchod. Potvrzují to a dozvídám se, že nakupovat musí v Zuberci. Tak aspoň slušně žádám, jestli by mi neprodali dvě piva. Utvrzuji se, že všude žijí dobří lidé, protože mi je opravdu prodávají, navíc jsme celkem příjemně pokecali.

Od jejich usedlosti je to již jen 15 minut k rozcestí Horáreň pod Bielou skalou.

Vzhůru na Tatranskou pouť

Na rozcestí si dávám chvilku pauzičku, abych něco málo zakousl. Ve 12:00 vyrážím dále. Podle časových údajů na rozcestníku, bych dnes do koliby pod Pustým dorazit neměl. Mám však zkušenosti s tím, že se mi v Tatrách vždy podaří trasy zdolat v daleko lepším čase a na to spoléhám i dnes.

Cesta zpočátku vede těžařským krpálem, který je teda značně rozbahněný. Cestou míjím dva přístřešky, které by se daly použít jako potencionální místo na přespání. Navíc je v tomto lese mnoho možností, kde dobrat vodu. Je zde několik pramínků přímo u chodníku, takže toho využívám. Nebudu přece trpět žízní.

Samotný vrchol Biela skala (1 316 m) míjím ze spodu, odbočka k němu nevede, tudíž na něj ani nejdu. Cesta stále stoupá dále. Zajímavostí, se kterou jsem se ještě nikde nesetkal, je informace o nadmořské výšce. Po cestě je totiž vyznačena vždy na informační tabulce a to každých celých sto výškových metrů.

Po cestě se mi podařilo vyrušit pravděpodobně medvěda. V jednom místě (v cca 1 450 - 1 500 m) se přede mnou v houštině něco zvedlo a těžce to utíkalo pryč, naštěstí směrem ode mne.

Závěrečný výstup již nad hranicí lesa až na Sivý vrch (1 805 m) mi připadá dosti zajímavý. Vede totiž přes úchvatné vápencové skalní město. Musím přiznat, že cestu přes něj si opravdu užívám - bizarní skály, chodník místy jištěný fixními řetězy, občas problémy se někde s krosnou protáhnout. Takové změny na treku mám opravdu rád.

Během výstupu jsem již potkal spoustu turistů, kteří se se mnou dávali do řeči. Klasické otázky typu odkud jdu a kam, apod. Horalé si vždy rozumí. Taky jsem se dost nazobal červeného rybízu, který tu celkem hojně rostl. Na samotném vrcholu, po pokochání se výhledem, musím přehodnotit cestu.

Sivý vrch - změna plánu

Výstup na Sivý vrch mi zabral 3 hodiny času. Tudíž je 15:00 a teplota je 18 st. C. Jelikož mi cesta od Horárně pod Bielou skalou zabrala 3 hodiny, což sedí rozpisu z rozcestníku, usuzuji, že s krosnou je rychlost mého pohybu značně nižší, než bez zátěže. Přehodnocuji tedy plán, sám se sebou se domlouvám, že dojdu jen na Žiarskou chatu a tam přespím, ať to stojí, co to stojí.

Další část cesty prudce klesá asi o 180 výškových metrů, potom vede zvolna v podstatě po rovině až do sedla Pálenica. Následuje opět prudké stoupání až na samotnou Pálenicu (1 753 m). Chodník je lemován porosty malin, borůvek i brusinek, takže po cestě zobu vitamíny. Další stoupání vede až na rozcestí Brestová (cca 1 900 m), abych mohl prudce klesnout o 100 výškových metrů a potom opět krásně stoupat až na dvojvrchol Salatínu (2 047 m).

Na Salatín vystupuji v 18:00 a začínám mít silné pochybnosti o tom, že dojdu vůbec na Žiarskou chatu. Navíc vím, co mě čeká. Hřeben Skriniarek, Pachoľa, Baníkov a pak ještě klesání přes Jaloveckou kopu na chatu. Skriniarky jsem naposledy šel někdy před 15 lety, Baníkov před rokem, a vím, že to nebude nic jednoduchého. No nic, není času nazbyt, za chvíli se začne stmívat, tudíž pokračuji dál. Spát v horách pod širákem se mi nechce, navíc je to zakázané.

Úzký a skalnatý hřeben Skriniarek v podstatě jen probíhám, i když je místy jištěný fixními řetězy. Je mi to až líto, protože jsem se na tuto část Rohačů těšil, když už jsem tu dlouho nebyl a chtěl jsem si ji více užít. No co, aspoň mám důvod se zde vrátit.

Jakmile prudce vystoupám na Spálenou (2 083 m), začíná se povážlivě stmívat a mě začíná stejně povážlivě opouštět sranda. Co teď?

Spálená - absolutní změna plánu

Na vrcholu Spálené tedy zapojuji zdravý rozum a začínám přemýšlet co dál. Analyzuji a vyhodnocuji situaci a rozhoduji se, že ještě risknu aspoň Pachoľa. Takže klesám ze Spálené až do sedýlka mezi ní a Pachoľaťom. To se přede mnou hrozivě rýsuje. Pamatuji si je ještě z doby před cca patnácti lety, že mi přišlo naprosto nedostupné.

Při stoupání nahoru se stmívá každou sekundou víc a víc, takže cesta přes fixní řetězy není žádná sláva. Navíc v jednom místě zjišťuji, že se již dostávám úplně mimo chodník a scházím někde bokem ze značky. Po mých zkušenostech z Makedonie už vím, že v takových situacích je lepší stočit se do míst, kde by chodník vést měl a jít klidně proti vrstevnici, pokud je to možné. To taky dělám a daří se mi dostat na chodník kousek pod vrcholem.

Jakmile stojím na vrcholu Pachoľaťa (2 167 m) je už tma. Jelikož nechci být součástí černých tatranských kronik, využívám pohostinnosti tohoto kopce. Kousek pod vrcholem je menší rovinka a je zde již vybudované závětří z kamení. Takže neváhám, tahám z krosny karimatku a spacák a zakládám zde bivak. Je 21:00, ležím ve spacáku na Pachoľati, večeřím, je 9 st. C. Krásně unaven přitom všem pozoruji milióny hvězdiček na obloze.

Dnes jsem ušel 20,2 km při celkovém stoupání 2 294 m.

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.