Treking > Treky, turistika > Chočské vrchy a Roháče, úžasný horský přechod na středním Slovensku
Chočské vrchy a Roháče, úžasný horský přechod na středním SlovenskuChočské vrchy a Roháče (4), nevšední přechod hor13.1.2016 | Martin Szwejda
Je 27. 8. 2015, jsou za mnou tři dny treku. Včera jsem ušel 20,2 km při 2 294 m celkovém stoupání od přístřešku na parkovišti na začátku Kvačianskej doliny, přes Kvačianskou dolinu, přes obec Huty a poté již přes Západní Tatry - Sivý vrch, Salatín, Skriniarky, Spálenou a noc jsem strávil na vrcholu Pachoľa. Celou noc mi byla doslova kosa jak sviňa. Neustále fičel silný studený vítr a možná na mě padla i rosa, neměl jsem totiž žádnou celtu. Každopádně jsem noc přežil s dost přerušovaným spánkem. Probuzení bylo ovšem naprosto kouzelné. Ten ranní výhled na Západní Tatry, Chočské vrchy, Velkou Fatru, Nízké Tatry byl prostě úchvatný. V 8:50 je 11 st. C, je nádherně vymetená obloha a já vyrážim na další cestu… Přes Baníkov vstříc cíliPrvně mě čeká prudký pokles do Baníkovského sedla (2 045 m) a ihned následuje prudké stoupání na Baníkov (2 178 m). Je to můj oblíbený vrchol, dokonce nejvyšší na hřebeni Západních Tater. Pamatuji se, že jsem zde jednou narazil i na tradiční výstup na něj, který pořádala, tuším, vesnice Jalovec. Čtěte také: Předchozí část článku, Chočské vrcha a Roháče (3) Na Baníkově přehodnocuji svou další cestu. Můj původní plán byl dojít až do Žiarského sedla a odtud sestoupit přes Zahrádky do Jamnícke doliny kudy bych potom došel do ATC Račkova dolina. Rozhodl jsem se, že si cestu zjednoduším a že sestoupím na Žiarskou chatu, poté dolů do Žiarské doliny, kde se napojim na Tatranskou magistrálu a dojdu do kempu. FotogalerieZobrazit fotogaleriiOtázka ovšem je následující. Jít po zelené značce přes Jaloveckou kopu nebo červené do Smutného sedla? Svědomí ve mně úplně hlodá a já se nakonec rozhoduji, že tu adrenalinovou cestičku do Smutného sedla (1 963 m) si prostě ujít nenechám. Ještě pořizuji pár fotek na Baníkově a poté již šlapu skalnatým chodníkem dále. Chvíli přede mnou odcházela skupinka dvou Poláků a jedné Polky, které jsem posléze dohnal. Nutno dodat, že cesta je relativně často jištěná fixními řetězy. Poté již kráčíme v podstatě svorně spolu. Na řetězech se vždy vzájemně pozorujeme, jak to zvládáme. I když jsem tudy již párkrát šel, vždy to bylo s malým batohem a to byla celkem "malina." S krosnou je cesta podstatně horší. Hřeben je místy dost ostrý a v některých místech mám problém natlačit se do skalních štěrbin. Postupně zdolávám Hrubou kopu (2 166 m) i Tri kopy (2 136 m). Cestou si užívám výhledy na Liptov i Oravu, na Oravu místy značně kolmé. Ale je to paráda, tuto část hřebene v Tatrách mám velmi rád a teď, když píšu článek, se těším, až tam zase půjdu. Ve Smutném sedle si dávám pauzičku na svačinku, po chvíli přichází i mí Poláci. Chvíli ještě kecáme, pak se loučíme a oni pokračují na Nohavicu, Plačlivý Roháč (2 125 m) a Ostrý Roháč (2 088 m) a já po modré do rozcestí Pod Homoľkou. Cesta je to pohodářská, ale v tu chvíli pro mě osobně nepříjemná, protože klesání je zážitek pro mé otlačené palce na nohách. Rozptýlení přináší svišť, jenž se vyhřívá na kameni. Notnou chvíli ho pozoruji, potom mě zpozoroval i on a raději prchnul. Na rozcestí Pod Homoľkou je pramínek a já si plnými doušky vychutnávám jeho ledovou a osvěžující vodu. Navíc tady potkávám čtyři Čechy, abych byl přesný - rodinku (pár + dvě děti do 12 let), všichni na těžko, taky si dávají přechod. Celkem mě potěšilo, že se ještě v dnešní době najdou lidé, kteří se vypravují na takovouto alternativní dovolenou a zapojují do toho i své děti. Radím jim bivaky v Jamnícke dolině (koliba pod Pustým) a v Račkové dolině (koliba pod Klinou) a zdroje vody. Trochu jsem Západní Tatry již prochodil, tak se rád podělím o zkušenosti. Klesání na Žiarskou chatu je opět, pro mě, značně nepříjemné, zpříjemňuje mi ho jen zobání brusinek, kterých je zde opravdová hojnost. Na Žiarské chatě je další zpříjemnění ve formě dvou čepovaných piv a konzervy sardinek s chlebem z vlastních zásob. V 14:30 je teplota 22 st. C. Závěr trekuKdyž jsem přicházel na Žiarskou chatu, tak jsem se celkem těšil na koloběžky, které bylo u chaty možno si půjčit v posledních letech. Těšil jsem se na tu pěti kilometrovou jízdu dolinou. Ale… nic z toho není, protože koloběžky dnes (možná už napořád) nejezdí. Takže nezbývá než absolvovat cestu Žiarskou dolinou pěšky. Samozřejmě znalci ví, že se dá jít po staré cestě lesem po modré značce. Já teda volím chůzi po asfaltce, která v konečném důsledku asi není dobrou volbou, protože není moc příjemná, ale zvládám ji. Jakmile se dostávám na parkoviště v ústí Žiarské doliny, na chvíli si sedám v přístřešku, který se zde nachází, a přelepuju si náplasti na nohách. Potom se napojuju na červeně značenou, věhlasnou, Tatranskou magistrálu. Ta nejprve vede po asfaltce lesem, mírným stoupáním, až k Chatě Baranec. Ještě z dětských let, kdy jsme tudy chodívali s dědou, si pamatuji, že zde stála jedna chata, o které jsem měl pochybnosti, jestli vůbec funguje. Nyní zde stojí hotové rekreační centrum - chata, bungalovy, kozub s ohništěm, atd. Od chaty se otevírá pěkný výhled na Nízké Tatry. Pokračuju po štěrkovce za chatou a vcházím opět do lesa. Zde jsem cedulí upozorněn, že si mám dávat pozor, protože zde probíhá těžba kalamitního dřeva. Z výseků po kalamitě jsou krásné výhledy na liptovské louky a pastviny a opět na Nízké Tatry. Chodník vede mírně vlnitým terénem a za rozcestím Pod Holým vrchom křižuji potok, ze kterého čerpám lahodnou a osvěžující vodu. Kousek za odbočkou na Jakubovany míjím v lese chatu, u které jsem postřehl, že se pohybují lidé. Nevěnoval jsem tomu nijak zvlášť pozornost. Slyšel jsem zde chlapce (asi 5 let), jak neustále volá: "Ujo, ujo!" Zrovna jsem šlapal jeden z prudších stoupáčků na magistrále (moc jich tam opravdu není). Když jsem jej vystoupal, uvědomil jsem si, že ono volání za mnou zesilovalo. A přibližně v místě, kde chodník přechází na rozhraní louky a lesa mě doběhl ten chlapec a celý zadýchaný mi povídá: "Ujo, poznate huby? Neviete, či je táto jedlá?" V ruce držel modráka (pro znalce - hřib kovář), tak jsem mu řekl, že jedlý je, chlapec slušně poděkoval a upaloval klusem opět zpět k chatě. FotogalerieZobrazit fotogaleriiZbytek cesty už mi přišel, čím blíž k cíli, tím víc nepříjemný, kvůli otlakům na nohách. Od setkání s chlapcem s hřibem cesta pokračuje po okraji lesa s loukou, po chvíli opět přechází do lesa a je již štěrková, vidno, že využívaná pro potřeby lesníků. Jakmile přicházím k hotelu Mier, cesta přechází v asfaltku a já už vím, že jsem doma. Hrdě míjím golfové hřiště u Mieru, následně hotel Akademik a už se těším na jedno orosené. Nejdu po značce (od Akademiku vede po lesní pěšině, společné pro cestu na Baranec), ale stále po asfaltce. Neodolávám horskému hotelu Orešnica, chci si zde dát pivo a nějaký pořádný žvanec. Zažívám velké zklamání, protože se dozvídám, že od 17:00 se u nich nevaří. Trošku divné, i další turisté, kteří zde v dobré víře přicházejí na jídlo, následně zklamaně odchází. Já si dopřávám alespoň to pivo a kecám s borcem, který se se mnou dal do řeči. Potom již upaluju na kemp. V ATC Račkova dolina beru ubytování v chatě Jakubina, které zde mám rezervováno. Je to čistě turistická ubytovna, takže žádné zázraky nelze očekávat, ale jelikož to znám, tak mi to bohatě stačí. Potom si konečně dopřávám jídlo v restauraci v kempu. Střapačky s pivkem jsou výbornou obědovečeří. A to je konec tohoto treku. Nyní si již jen počkám na bráchu a kamarádku Evku, se kterými podniknu nějaké túry po okolí (nakonec to byl výstup na Klin a Koprovský štít). Tak nashle příště, někde v horách! Krátké shrnutí
Další související články:+ Šípská Fatra a Chočské vrchy, podmračený trek na Slovensku+ Prosieckou dolinou na Prosečné, Chočské vrchy + Mních, zabudnuté Chočské vrchy + Na Orave dobre, na Orave zdravo… (1) + Na Orave dobre, na Orave zdravo… (2) + Sedm slovenských pohoří za sedm dní + Prosiecká dolina, Chočské vrchy + Výstup na Velký Choč (1 611 m) + Kvačianska dolina, Chočské vrchy + Turistický průvodce Malá Fatra a Chočské vrchy Líbil se vám tento článek? |
|