Turistika v Bosně a Hercegovině - Kravicovy vodopády, Blagaj a Neretva

Moje první Bosna (3)

Po zřetelně vyznačené pěšině procházíme do sedla Kopilica, kde nacházíme celkem významnou křižovatku cest. Držíme si však směr a brzy jsme v sedle mezi druhou (Otiš 2 097 metrů) a první (Zelena glava) nejvyšší horou v okolí. Stáčíme se doleva a obdivujeme nádhernou severní stěnu Otiše. Po zajištěné stezce dosahujem vrcholu Zelena glava. Výhled snad netřeba popisovat. Všude kolem nádherné hory, na nebi ocelově modré mraky. Rychle dolů pro věci k chatě Jezerce.

Na Jezerce jsme dorazili v okamžiku, kdy se už znatelně zvedal vítr. Velmi kvapně balíme věci, nehodláme zde být několik dní uvěznění. Šerpa nám dává instrukce a my jdeme k severozápadu do sedla pod horou Velika Motika. Fičí už hodně, z dálky hodně často hřmí. U Veliké motyky zabloudíme a ztrácíme se kdesi mezi bunkry z války. Máme strach z min, takže se Petr otáčí a utíká pro Šerpovu radu.

Za nějakou dobu je sám zpět, udává směr zarostlou pěšinou a po čase dosahujeme sedla pod Crnoglavem. Sem vede jedna z cest od Zelené glavy. Od bunkrů u Motyky začíná pršet a při stoupání do sedla už leje jak z konve. Padají kroupy, nebe křižují blesky, mlátí všude kolem, z důvodu možných min není možné nikde zakempit. Stejně by to ve skalách nešlo. Prenj nám dává zabrat.

Čtěte také: Moje první Bosna (2), hory v Bosně a Hercegovině

Ze sedla klesáme za deště a hromů k severu do údolí k chatě Vrutak. Poměrně brzy jsme v řídkém lese, což skýtá alespoň nějakou úlevu. Po čase jsme u útulny. S radostí se schováváme vevnitř. Byl to jeden z nejnáročnějších horských přechodů, co jsem zažil. Nechávám venku ešusy a sbíráme vodu. Na Vrutaku dáváme sušit věci a rychle uléháme.

Ráno se probouzíme do snu. Napadlo asi 10 cm sněhu a to je teprve 3. září. Nějakou vodu jsem nabral do ešusů, pramen je kdesi pod sněhem v minovém poli. Jsme dosti v kelu. Cesta je taky kdesi pod sněhem. Nahoru na Prenj se nám po známé cestě opravdu nechce, dolů se táhnou miny. Nějakou dobu řešíme, co dál, nakonec se rozhodujeme pro sestup z hor. Jídlo sice máme, ale nemáme představu, na jak dlouho by to tady bylo.

Sníh mezitím trochu slezl, takže pěšina je do jisté míry zřetelná. Po lese všude visí pásky s upozorněním na miny, ale po pár kilometrech se z té hrůzy vymotáváme a dosahujeme hrany údolí Tisovica. Podle průvodce jedno z nejhezčích v Bosně a zároveň místa, kde ledovec působil v nejnižší nadmořské výšce na Balkáně. Tady je to už v pohodě a zdlouhavě sestupujeme v mlze a mrholení z náročného Prenje.

Konec horám a vstříc Hercegovině

Po dalších kilometrech přicházíme k další hraně ledovcového údolí a scházíme v mnoha zákrutách na dno údolí Bukov laz. Jsme už v lese, cesta se stává širší a jdeme jen tak ze setrvačnosti. Všechno mám mokré, jsem špinavý a unavený. Docházíme do vesnice Idbar, kde stopujeme auto. Odváží nás do Čelabiči, kde si v hospodě dáváme burek a rekapitulujeme minulé zážitky. Příště si před vstupem na Prenj alespoň zjistím předpověď počasí.

Z Čelabiči se vydáváme autobusem do městečka Jablanica. Veze nás řidič, který oceňuje naše znalosti srbochorvatštiny a zná Jakuba Hlouška, což je autor parádního průvodce po Bosně. Řidič též chodí po horách, takže to máme do Jablanice skoro zadarmo. V Jablanici zkoušíme navštívit známý most, který vyhodili jugoslávští partyzáni do povětří za II. sv. války, aby unikli mnohonásobné přesile. Události se staly námětem filmu "Bitva na Neretvě". Muzeum je zavřené, ale most jsme viděli.

V Jablanici není žádná ubytovna ani kemp, kde by se dalo levně ubytovat. Po prohlídce městečka se tedy dalším autobusem dopravujeme severně od městečka k Jablanické přehradě, na jejímž břehu stavíme stany a provádíme večerní hygienu.

Další den jdeme pěšky asi 10 km do Jablanice, na hory to už nemá smysl, chtěli jsme ještě vidět Čvršnicu, ale od 600 metrů výš je sníh. V městečku kupujeme lístek na bus a jedeme na jih do slavného Mostaru. Tady podnikáme rozsáhlejší prohlídku jak chorvatské, tak i muslimské části města. Navzájem jsou odděleny asi dvěma bloky rozbombardovaných domů. Procházíme se po zrekonstruovaném mostě přes Neretvu, který za války nechal odstřelit chorvatský velitel.

Večer se dalším autobusem přemisťujeme do městečka Blagaj. Z historického i geografického hlediska jde o jedno z nejunikátnějších míst v Hercegovině. Přijíždíme sem už za tmy, takže nás nenapadne lepší místo na nocleh než spaní ve vypálené faře u zničeného kostela. Na bývalém hřbitově za zdí dnes místní pěstují zeleninu. Hnojit asi není potřeba.

Po ránu se vydáváme do kopce nad Blagají na rozsáhlou zříceninu hradu Stjepan grad hercega (titul místního vládce - odtud vznikl název "Hercegovina". Odkazuje na "hercega - následovníka" Svatého Sávy) Stjepana Vukčiće Kosači, který byl místním vládcem v počátku 15. století. Vybudoval říši, která později dostala jméno Hercegovina. Hrad samotný je však mnohem starší a jeho historie sahá až do doby římské. Později se stal jedním z center turecké nadvlády v Evropě. Od hradu je parádní výhled na Mostarskou kotlinu a především městečko Blagaj. Druhým směrem obdivujeme hradbu pohoří Velež.

V samotné dědině je toho však k vidění mnohem víc. Nachází se zde jedna z nejmohutnějších vyvěraček Evropy - Vrelo Buny, která má vydatnost přes 40 000 litrů za vteřinu. Vyvěrá přímo pod stametrovou skálou, fantastický pohled. Přímo u vyvěračky kromě toho stojí tekija z 16. století Dervišského muslimského řádu z Turecka. Dodnes je funkční, lze ji navštívit a opravdu to doporučuji. Kromě toho lze v Blagaji navštívit historickou čtvrť s nádhernými domy a několika mlýny.

V obci se nacházela muslimská náboženská škola Madrasa, svého času to bylo skutečně centrum vzdělanosti a politiky. Dnes jde už o poměrně dosti známé středisko, procházíme kolem mnoha stánků s leccčím, nakonec se od mumraje vzdalujeme a pěšky podle neurčité sovětské mapy míříme k mnohem menší vyvěračce Bunice.

Asi po dvou hodinách se nám ji podaří v neutěšené, válkou zdevastované krajině nalézt. V okolí jsou minové pole, naštěstí důsledně vyznačená. U Bunice je klid, hladina je až neuvěřitelně modrá a my odpočíváme po mnoha dnech na cestách. Na jednom místě nacházíme nově vysázené stromky, stavíme mezi nimi stany a u Bunice spíme. Je to mnohme příjemnější nocleh, než u zdevastovaného kostela.

Do jižní Hercegoviny

Ráno se vydáváme po zpevněné cestě vyprahlou krajinou do městečka Buna. Chceme vidět soutok Buny a Neretvy, který však ve změti uliček městečka nenacházíme. Vidíme však starobylé dřevěné kolo, které čerpalo vodu do zavlažovacích kanálů. Rozhodujeme se pokračovat do vesničky Počitelj, která leží dál na jih podél Neretvy.

Poměrně dlouho stopujeme, než nám konečně zastaví zdevastovaný Ford. Řidič po zastavení poměrně dlouho cosi přehrabuje ve voze asi 100 metrů před námi, takže si nejsme jistí, jestli nám skutečně záměrně zastavil.

Po pár minutách couvá a zve nás dovnitř. Vypadá dost divně a naše podezření se potvrdí velmi brzy. Prakticky vůbec neumí srbochorvatsky, bavíme se posunky a jednotlivými slovy. Pochopíme, že jde o Itala, který se nechal najmout jako žoldák do chorvatské armády. Do Itálie se nemůže vrátit ani několik let po válce, protože se bojí mafie a policie. Brzy získáváme pocit, že nás vezme na prohlídku neznámých bosenských hor a nechá si za to zaplatit zavazadly, případně i vyšší cenou.

Cesta do pár kilometrů vzdáleného Počitelje se zdá nekonečná, pořád čekám, kdy vytáhne zbraň, nebo zahne někam do polí. Konečně vidím ceduli Počitelj, u tržnice chlapík přibrzdí a za každého z nás chce 10 euro - celkem 30. Nikdo z nás se neodváží nějak protestovat a ochotně mu platíme za předraženou taxislužbu. Venku z auta si pak všichni hlasitě oddechneme, v Bosně je přece jen vhodné si odvoz pečlivě vybrat a nesedat do prvního auta, které zastaví.

Najednou jsme v Počitelji, v městečku, které dřív platilo za jedno z nejkrásnějších. Do zbytečné války v devadesátých letech to bylo jedno z nejoblíbenějších výletních míst Jugoslávců. Nachází se v přírodním amfiteátru nad řekou Neretva, romantická poloha nad řekou byla znásobena starobylými památkami muslimského městečka 16. století.

Šlo o dokonale ohraničený komplex budov obklopený hradbami s mešitou Hadži Aliho z 16. století, hodinovou věží ze století 17., tureckým zámečkem, hradem, lázněmi a obchodní čtvrtí. Během bosenské války bylo ostřelováno Srby, zkázu dokonaly chorvatská děla, které unikátní město (nemající v Evropě obdoby) srovnaly naprosto se zemí. Od konce tohoto barbarského konání probíhá postupná obnova, historická hodnota budov je však nenávratně zničená.

Procházíme spodní obchodní čtvrtí, která je už celkem zbudovaná, míjíme znovupostavený minaret a stoupáme na hrad. Dosti divoce se škrábeme do věže, odkud je krásný výhled na to, co zbylo. Mrzí mě, že jsem Počitelj neviděl nikdy dřív, ale zároveň jsem za to rád, protože by mi ho bylo nesmírně líto. Z hradu se vydáváme do horní obytné čtvrti, která je naprosto srovnaná se zemí. Tady je třeba dávat pozor na nevybuchlou munici.

S rozhořčením se vracíme zpět k silnici a vydáváme se pěšky podél frekventované cesty do městečka Čapljina. To je dnes kompletně chorvatské ("Nechorvati" skončili v koncentráku Gabela jižně od Čapljiny), což poznáme hned po příchodu, když přecházíme po mostě Franje Tudjmana (chorvatský generál, který společně s Miloševičem nese zodpovědnost za válku v Bosně, dohodl se se Srby na rozdělení země a nechal Chorvatsko za své pozdější prezidentské éry ovládat pochybnými polomafiánskými skupinami).

Vodopády Kravica a otočka na sever

V Čapljině toho moc k vidění není, doplňujeme pouze zásoby a vydáváme se taxikem směrem k vodopádům Kravica na řece Trebižat. Trebižat je poměrně zvláštní řeka, mnohokrát se noří do podzemí, takže v Bosně jde o druhou nejdelší podzemní krasovou řeku (po řece Trjebišnica, která je v tomto ohledu dokonce první na světě). Trebižat se do podzemí noří celkem osmkrát, má tedy osm vyvěraček a jeden pramen. Z tohoto důvodu jí lidé na různých místech Bosny dali celkem devět jmen: Vrlika, Tihaljina, Mladé, Culuša, Ričina, Brina, Suvaja (Posušju), Matica a Trebizat (Ljubuški).

Na řece se nachází několik vodopádů, z nichž nejznámnější jsou vodopády Kravica (Kravice) nedaleko městečka Medjugorje. Dosahují výšky až 28 metrů, jejich šířka je 120 metrů. Přepadají přes travertinovou hranu, mají tvar podkovy a pod nimi se nachází jezírko. V okolí je několik restaurací, často velice předražených. Vodopády jsou krásné, ale okolí nestojí za nic. Vodopády jsou častým cílem dovolenkářů od Jadranu, samotných Chorvatů a Bosňáků z okolí a také mezinárodních jednotek, které v Bosně působí. Například Poláci dělali u vodopádů hrozný bordel dlouho do noci (nám přitom postavení stanů majitel pozemků přímo zakázal).

Dopoledne po dlouhém dospávání probdělé noci zvažujeme, že půjdeme podél řeky zpět do Čapljiny, máme ale strach z min. Nakonec volíme cestu po silnici s tím, že budeme stopovat. Tento úmysl se dlouhodobě bohužel nedaří, takže v podstatě celý den jdeme po rozpáleném asfaltu až na předměstí Čapljiny, kde spíme další noc. V Chorvatsku, ale ani v chorvatských oblastech v Bosně nám většinou nikdo nikdy nezastavil.

V Čapljině velmi brzy vstáváme, abychom stihli vlak do Sarajeva. Má zpoždění, ale jsme rádi, že v něm sedíme. V Bosně jezdí velmi málo spojů, tento po ránu je jediný za celé dopoledne. Kupodivu je skoro prázdný a poměrně dosti luxusní. Ne příliš svižným tempem jedeme přes Mostar, Jablanicu a Konjic do známého Sarajeva. Užívám si především stoupání z Konjice, kde jsme sjížděli z hor na korbě auta.

Vlakem to je také zážitek, určitě dobrý tip pro železniční nadšence. Množství tunelů a viaduktů je sem tam zpestřeno rozstřílenými vagóny. Mí dva spolucestující postupně ve voze usínají, takže z trasy od Konjice nahoru už neměli nic.

…támhle za kopcem je Sarajevo…

Ještě není čas spát a jsme v hlavním městě. V hlavě se mi pokaždé honí Sarajevo od Jarka Nohavici. Od nádraží se vydáváme kolem tehdy rozestavěné americké ambasády k historickému muzeu. Toto sídlí v nepříliš nápadné budově na křižovatce přímo naproti nádraží u hlavní třídy Zmaja od Bosne. Z větší části se věnuje obléhání Sarajeva. Některé záběry a exponáty jsou opravdu otřesné a dokážou zamávat i otrlými jedinci.

Po zmiňované třídě se vydáváme uklidnit do uliček Sarajeva, nejprve kolem řeky Miljacky k Latinskému mostu, kde byl spáchán slavný Sarajevský atentát na rakouského následníka trůnu, poté do čtvrti Bistrik. Tady procházíme strmými a úzkými uličkami, odkud lze pěkně fotit histrickou čtvrť Baščaršija. Staré nádraží v Bistriku (zrušené trati ze Sarajeva do Bělehradu) nenacházíme, takže scházíme do samotné Baščaršije.

Důkladně procházíme uličkami, pokoušíme se navštívit mešitu, navštívíme pravoslavný i katolický chrám, dáváme si kafe a později odpoledne navštěvujeme velice rozsáhlý sarajevský hřbitov. Poté se vracíme do Baščaršije a v blízkosti Husrev - begovy mešity si dáváme nefalšovanou bosenskou kávu a nargilu (vodní dýmku). Je to zážitek, na motáka z takového množství tabáku snad nezapomenu. Vracíme se k nádraží, po cestě je Peterovi lehce nevolno, ale zvládá to dobře. Večerním vlakem opouštíme Sarajevo.

Sumář

Sarajevo je město, které má snad nejkrásnější okolí ze všech hlavních měst Evropy. Ze všech strany jej lemují hory, což byla chyba při obléhání za bosenské války. Během tří denních návštěv Sarajeva jsem zdaleka nevyčerpal potenciál jeho okolí a ani samotného města. Vřele doporučuji.

Bjelašnica jsou typické balkánské krasové hory. Ačkoliv jsou v podhůří minové pole a občas nějaké vypálené vesnice, lze návštěvu Bjelašnice doporučit začínajícím balkanologům. Obrovským magnetem je jistě kaňon Rakitnice. Fyzicky ani technicky nejde o náročné hory (najdou se však i takové turistické stezky - zajištěné a náročné), kaňon Rakitnice je na druhou stranu opravdu velmi náročný. Na netu lze najít odkazy na bosenské cestovky, které vám zrealizují průplavoprůchod Rakitnicí. Po cestě zažijete nefalšovaný kaňoning, část toku teče v jeskyni a vyplavete v Neretvě. Je to jeden z mých bosenských restů, rád bych si tohle zkusil.

Prenj je zcela jistě pohoří opačného rázu. Na rozdíl od Bjelašnice je zde problém dostatek vhodných pramenů vody, ke všemu jsou zde velmi rozsáhlá minová pole. O počasí jsem už psal, myslím, že my jsme Prenj trochu podcenili, ale na druhou stranu se taková divočejší zkušenost opravdu hodí. Peter zde byl po pěti letech, nastupoval ze severu od Konjice a mluvil o dokonalém značení, které ho překvapilo. Zároveň místní postavili několik útulen, Jezerce je plně funkční horskou chatou a Prenj čeká na turisty. V dolině Tisovice prý zmizely pásky upozorňující na minová pole, je dobré nevstupovat mimo stezky.

Hercegovina není sice pro horské vlky zvlášť atraktivní krajinou, ale může poskytnout vydovádění pro cestovatele a autoturisty. K vidění je toho opravdu mnoho. Zde bohužel musím napsat, že mi mezi Chorvaty často scházela ta příslovečná "typická balkánská pohostinnost". Asi jsem měl smůlu na lidi, ale opakovalo se to víckrát. V Hercogovině se tedy špatně stopuje a špatně táboří. Přesto se mi to tam opravdu velmi líbilo a určitě je to atraktivnější cestovatelská oblast v Bosně, než Podriní.

Bosna sama o sobě je dnes bezpečnou zemí, je však třeba dbát jisté opatrnosti. Asi bych ji nedoporučil někomu, kdo nemá praktické zkušenosti z jiných balkánských zemí, má to svá specifika. Je nutné dbát na značení minových polí. Často je dosti nenápadné. Důležité je všímat si náboženského vyznání místního obyvatelstva. Často se mění doslova dům od domu, ale v etnicky homogenních sídlech není vhodné vést hloupé řeči, nevhodně se chovat a podobně. Inteligentní člověk je však schopen poznat naboženství poměrně brzy a tomu přizpůsobit své chování. Tohle dnes hraje bohužel v Bosně důležitou roli. Přes tato upozornění osobně považuji Bosnu za nejpestřejší a nejkrásnější zemi, co znám. Určitě se tam budu vracet.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.