Treking > Treky, turistika > Ausangate trek aneb treking, přechod v jihoamerických Peruánských Andách
Ausangate trek aneb treking, přechod v jihoamerických Peruánských AndáchHora a trek v peruánských Andách (2), Ausangate trek14.7.2017 | Jan Jenčík, kudrnac.wordpress.com
Když jsem obešel hory, objevilo se přede mnou spousty jezírek. Pohoří se v jejich hladinách skvěle odráželo, takže foťák byl v permanenci. Cesta byla fajn až do kempu u jezera "Pucca Cocha". Z dálky jsem viděl, že tam už někdo připravuje tábor. Slezl jsem k nim a zeptal se, za jak dlouho dorazím k jezeru Ausangate. Prý dvě hoďky a jestli chci, mám jít pořád do kopce. Tam je cesta. No chtěl jsem a tak jsem se vydal vzhůru. Tady už plíce nestíhaly a tak zastávky byly častější a delší. Konečně jsem se dostal na kopec. Hledám cestu. Nic. Jdu dopředu a narazím na obrovskej příkop. Nebylo možný ho překročit. Byl hlubokej a širokej. No nebudu jako Šemík, sedl jsem si a rozhlížel se po okolí. Šance jsem viděl dvě. Buď sejít dolů, kde stály nějaký domky a zeptat se na cestu. S tím rizikem, že v baráku nikoho nenajdu a nebo mě pošlou zpátky do kopce. Druhá možnost byla vylézt do kopce, protože asi 50 m nade mnou se zdálo být něco jako přechod. Čtěte také: Minulá část článku Ausangate trek No bylo to sice do kopce, ale blíž a tak jsem se štrachal výš. Nakonec jsem se rozhodl správně, protože tam byl nejen přechod, ale i cesta... Hurá! Radost vzala za své, když jsem začal opět stoupat a blížit se k sedlu Ausangate. Opět přestávky a to už jsem si musel místama sedat, protože jsem měl občas pocit jako když se dusím. Naštěstí bylo na co koukat. Okolní hory byly luxusní. Připadal jsem si neuvěřitelně malej. A když se do toho ozvalo ještě burácení padajícího sněhu… Famózní! Po pár stech metrech se objevilo jezero Ausangate. Mezitím mě doběhli "Šerpové" co mají na starosti skupinku, ve který je koupající se slečna a běhající pár. Uhnul jsem, pozdravil a dál se kochal. Oni se mě jen zeptali jestli tu budu kempovat, že oni to mají v plánu… Sešli jsme se opět dole. Kluci se svalili do trávy, já začal stavět stan. Postaveno, rozhlížel jsem se po krajině. Všimnul jsem si dvou Peruánek, který jakoby číhaly na kořist. Mezitím se dost ochladilo a začaly padat kroupy. To probralo ty dva šerpy a začali stavět stany. Bylo mi blbý jen na ně čučet a tak jsem jim pomáhal. Koneckonců už jsem dlouho nedobrovolničil. Stany postaveny a už se začali sbíhat další "amigos". Nejdřív šerpové, pak turisti. Ptal jsem se Peruánců kolik mají koňů. Prý jedenáct. Celkem mě to udivilo. Když jsem ale viděl, že vytahují rozkládací křesla, ani jsem se nedivil… Po pár minutách začali přicházet turisti. Měli malý baťůžky a chodili si pod plachtu pro krosny… Báječnej pohled. Potom přišly nějaký čtyři holky a dojemně se objímaly. Asi jakože to zvládly bez úmrtí… Číhající Peruánky mezitím vyběhly z úkrytu a jaly se turistům nabízet svoje výtvory… Uvařil jsem si jídlo. Nabral vodu z jezera, přefiltroval, tak doufám, že se zítra nepodělám… Čeká mě nejvyšší sedlo tohodle treku v 5 100 m n. m. Ausangate trek 3. denTřetí den mě čekal přechod nejvyššího sedla na Ausangate treku. Jaký to bylo a jestli jsem se ztratil to se dozvíte na konci článku. Dnešní ráno nestálo za moc. Asi protože noc stála taky za prd. Pořád jsem se převaloval a už jsem se nemoh dočkat až se vzbudím. Stan byl zmrzlej zevnitř. Kapuce od spacáku a nohy mokrý v místech, kde se dotýkaly stanu. Asi se budu muset podívat do návodu, jak se správně staví stan nebo co. Napadla mě i varianta, že jsem na stanování prostě velkej. Snídaně v trávě. Krutí na cibulce už mi taky leze krkem. Pak balení stanu. To mi taky hlava nebere. Skládal jsem ho už asi 10× a pořád nejsem schopnej sbalit plachtu na první dobrou. Balení komplikoval sníh a mráz na obou částech stanu. Celkem jsem záviděl baťůžkarům kolem, jejichž jediná starost byla vyndat si ze stanů svoje teplý trepky, bundičku a spacák. No a pak nepřeslechnout volání na snídani. A to nemluvím o tom jak je něžně Peruánci budí slovy "Hot coca tea, good morning". Kdybych dal sedm set babek, taky by mě budili s úsměvem na rtech. Poskládal jsem cajky a že vyrazím. V tom za mnou přiběh jeden z výpravy ptal se odkud jsem, jak dlouho jsem v Peru a co mám v plánu. To všecko anglicky. Jmenuje se Flavio, vzal si na mě mailovku a za chvíli se vrátil s omeletou. A že je pro mě. Byl jsem už po snídani, ale nerad bych urazil a tak jsem posnídal podruhý. Omeleta s vajíčkem, sýrem a zapečenou bramborou. Flavio se divil, že jsem to tak rychle nasouka. To víte, pořád je ve mně kus občana uspěchaný západní Evropy. Poděkoval jsem, rozloučil se a zostra vyrazil. Po několika dlouhých… vteřinách jsem opět zpomalil. Peruánská příroda chce, abych si ji pamatoval na vlastní plíce a tak mě čekal hned na začátek kopec. Stoupání bylo fajn, šlo se zeleným údolím, slunce pálilo, potok pěkně zurčel prostě paráda. Zase jsem se musel zastavovat čím dál častěji a tak jsem se rozhod použít taktiku ze Salkantaye - počítal jsem kolik zvládnu kroků a tolik jsem jich mezi pauzama musel udělat. Že taktika zabírá jsem poznal podle toho, že jsem přestal couvat. Když jsem se podíval za sebe, ukázalo se, že baťůžkáři už taky vyrazili… Došel jsem až na "louku" a přede mnou se objevila cesta uprostřed sněhu. Znovu jsem se ohlídnul jestli mě ještě nedohnali baťůžkáři a když se nikdo neobjevil, pokračoval jsem dál. Bylo fajn jít přes sníh a při tom na sobě mít jen lehký triko, protože slunce svítilo jako blázen. Akorát před sebe jsem se nemohl dívat, protože sníh oslňoval a já neměl brýle. Byly mi ztraceny v autobuse. Po delší chvíli štráchání jsem dosáhl vrcholu. Cedulka 5 100 m n. m. mě vítala a napravo ode mě něco jako pověstná Rainbow mountain. Udělal jsem si několik nezbytných fotek, aby mi všichni měli co závidět, občerstvil se a pokračoval dál. Cesta příjemně ubíhala, kolem mě na dosah ruky alpaky. Celý stáda. Sem tam mi vrznul batoh až později se ukázalo, že jsou to kolena a kyčle. Cesta totiž vedla směrem dolů. Prošel jsem kolem několika domků a pokračoval dál s řekou po levici. Byl jsem natolik zahloubán do myšlenek, že jsem se vydal opačným směrem než jsem měl jít. Naštěstí za mnou šli šerpové a houkli na mě, že jdu blbě. Vydal jsem se za nimi. Utábořili se kousek od "rozcestí" a začali připravovat oběd pro baťůžkáře. Dorazil jsem k nim poděkoval za pomoc. Jeden se ptal na vodu a tak jsem mu dal napít ze svých zásob. Jestli já někdy budu mít syfilis tak to bude právě díky takovým chvílím. Tomu samýmu týpkovi se líbila i mapa podle který jsem šel a prej jestli mu jí dám až dojdeme do cíle. Měl jsem dvě a tak jsem mu jí dal rovnou... Beztak to mapa ani nebyla, spíš obrázek. Zeptal jsem se ještě na cestu do kempu "Jampa Pampa", páč se mi nechtělo čekat až dorazí baťůžkáři, nají se, odříhnou a vyrazí. Imformaci jsem dostal a pokračoval. Za hodinu jsem byl na místě. Je tu domek s občerstvením a WC. Obojí zavřený na zámek. Házím batoh do trávy, vytahuji karimatku a jdu se opalovat… Za půl hodiny dorazili mí dva kamarádi stavěči stanů. Začnou shazovat věci z koní a jeden z těch koňů se ke mně staví. Asi abych ho odstrojil. Já si představoval jak asi bolí, když vás kůň kopne do palice případně do kulek. Poplácal jsem ho po krku, vyfotil si ho zblízka a nechal ho kámošům. Jakmile jsou koně odstrojený Peruánci sebou taky flákli… Já mezitím rozkládám stan, oblíkám se, protože ač jsou tři hodiny, vítr tu nepříjemně fouká. Postaveno, bydlím. Peruánci se zvedají a jdou si po svý práci. Stejně jako včera jim pomáham. Mezitím dorazí chlapík co má klíče od domečku. Ptám se ho, zda má kolu. Předraženou, ale má. Po třech dnech si snad můžu dovolit dát za půllitrovku koly 35 Kč, ne? Zatím jsem pil vodu s hořčíkem a vitamínem C. Podle letáku jedna tableta denně. Já spotřeboval tak tři. O hodinu později dorážejí první baťůžkáři. První jako vždy starší týpek v rukavicích s ustřiženýma prstama. Musí to být Američan. Takovýhle triumfální příchody mají jen amíci. Za chvíli dorážejí další a navíc peruánský kuchaři se zásobama. Kývnutím se pozdravíme a tím je všemu konec. Večeřím lososa s čočkovým ragů. Není to nejlepší nápad na noc, ale pak tu mám ještě knedlozelo vepřo. Prašť jako uhoď. Najím se. Jdu udělat pár fotek, sepisovat zápisky a spát. Ausangate trek 4. denDneska je předposlední den na trati. Pokud jako součást tratě počítám návrat do Tinke. Zbývá poslední a druhý nejvyšší sedlo. Jestli včerejší noc stála za prd, tak ta dnešní za dva. Vzbudil jsem se o půlnoci. Respektive ragú mě probudilo. A bylo neodbytný. Jenže venku bylo mínus několik stupňů a tak jsem začal vést debatu se svým žaludkem a střevama. Nechtěl jsem vystavovat svojí holou řiť mrazu. Po hodině tahanic a tlačenic se mi podařilo usnout. Ráno se budím kolem šestý jako vždy se sluncem. Žaludek mlčí, ale je mi zima. Dokonce i v mým péřovým spacáku. Ale to tak bývá, když vám do stanu ze všech stran přes plachtu fouká a navíc když se ve spacáku převalujete celou noc sem a tam. No ale zdály se mi pěkný sny. Nevím jaký, ale vím, že byly pěkný… Nechce se mi snídat, abych nedráždil žaludek knedlem, dávám si jednu proteinovou sušenku a zapíjím kolou, co zbyla ze včera. Jen o sušence a kole jsem ale nebyl. Peruánci mě pohostili výbornou tlustou palačinkou. Čistím zuby. Pozoruje mě nějaká slečna a spustí na mě španělsky. Nacvičenou větou, že neumím dobře španělsky (nevím jak se řekne neumím vůbec španělsky) jí odpovídám. Slečna přepne do angliny a tak naše konverzace může pokračovat vesele dál. Je to Peruánka a Ausangate jde už po třetí. Ty baťůžkáři jsou studenti z University of Texas. Ona není studentka, jen něco jako doprovod. Pochází ze severu Peru od Huarazu. Výborně, to se hodí! Tahám z ní rozumy, jak se dostat do města Huarmey, kde bych měl dobrovolničit, pokud do tý organizace budu schopnej poslat přesnej termín příjezdu. No a pak se taky ptám na Ekvádor. Všecko je fajn. Nakonec za ní přiběhne Peruánec a něco po ní chce. Loučíme se (bez líbaní). Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Už sa chechtám nahlas a užívam si to jak šlak. Úplne bezva. len tie skurv..né okuliare, čo ti boli stratené (ten výraz som ešte nikdy predtým nepoznal) ma naozaj nasrali. hneď som od zlosti zodvoje takmer rozšlapal.
byli mi ztraceny v autobuse je jiný výraz pro půjčení bez mého svolení. Dřív se tomu taky říkalo krádež..
jsem rád, že se článek líbí
Další související články:+ Cesta Inkov, Salkantay trek a Machu Picchu+ Výlet do Peru (2) + Výlet do Peru (1) + Aconcagua (6 959 m), nejvyšší hora Jižní Ameriky + Když se řekne sedmitisícovka + V zeleném srdci Amazonie + Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy + Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy (2) + Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy (3) + Ráj zvaný KOSTARIKA + Túra na Long Peak, Rocky Mountains - treková čtyřtisícovka v Coloradu + Vzhůru na dýmající Svatou Helenu + The Canadian Rockies + Berg Lake Trail, treking v Kanadě + Juan de Fuca Trail, Kanada + Mt. Adams, výstup na sopku v USA + Kaskádové pohoří, babí lédo v Kaskádovém průsmyku + Granite Mountain, zimní výstup na vrchol - hory v USA + Výstup na sopku Baker, alpinismus v USA + National Parc Rainier, horskou krajinou stezky Burroughs |
|