Treking > Treky, turistika > Ausangate trek, nezapomenutelné putování v peruánských Andách v Jižní Americe
Ausangate trek, nezapomenutelné putování v peruánských Andách v Jižní AmericeHora a trek v peruánských Andách (3), Ausangate trek24.7.2017 | Jan Jenčík, kudrnac.wordpress.com
Balím stan. Dneska to jde kupodivu dobře. Asi před tím musím mít nějakej kontakt s ženskou nebo co. Během balení za mnou přijde stařenka a chce prachy. Bohužel nerozumím za co a tak jí říkám, že nerozumím a ignoruju jí. Babička odchází. Za chvíli je sbaleno. Přichází týpek ze stánku i s uplakanou babičkou. Prý ji nechci zaplatit za camping 10 solů. Přiznávám, že na tohodle týpka jsem lehce arogantní. Slyšel jsem, že se tu neplatí. Nevím jak mu to mám vysvětlit. Neumí ingles. Docela mě tyhle věci v Peru rozčilují, mám pocit jakoby se tu neustále zjevovaly babičky a chtěly po vás prachy. Nikde není nic napsáno, babičky vám samozřejmě žádný potvrzení nedají a tak jste jak kuře. Blíží se Flavio, ten umí anglicky ptám se ho jestli se tu platí. Prý jo. A že prý jinde platit nebudu. Okei. Vysvětluju mu, že se omlouvám ale mám pocit, že kam v Peru přijedu, tam po mně chtějí peníze. Něco řekl babičce, já se ji omluvil, dal jí deset soláků, babička spokojeně odešla. Jednou musím vyzkoušet co se stane pokud nezaplatím. Tohle mě na Peruáncích štve. Nemám nic proti přispění chudým místním, ale tady mám prostě pocit,že na každým kroku platím daň za každý prd. No nic vyrážím na cestu. Čtěte také: Předposlední část článku Ausangate trek Jdu pořád po cestě. Využiju chvíle, že je klid a odskočím si ulevit, aby mě cestou náhle nepřepadl žaludek... Po chvilce pokračuju dál. Zahloubám se do svý hlavy a voalá sejdu z cesty. Jdu dolů, místo nahoru a to není jedinej varovnej signál. Z cesty se ztratí i koňský lejna a stopy bot. Chvíli bloudím. Nechce se mi do kopce. Nu otočím se a skupinka baťůžkářů mě dohání. A jdou? Horem. První jako vždy týpek s ustřiženýma rukavicema. Štrachám se nahoru. Pln frustrace, že jsem se ze čtyř dní třikrát ztratil. A být tu sám tak buď zemřu nebo se ze mě stane Alpačí král. Setkávám se s Bobem. To je ten týpek s ustřiženýma rukavicema. Bob je učitel historie na University of Texas a ty baťůžkáři kilometr za ním jsou jeho studenti. Jelikož Bob učí dobu předkolumbovskou, vzal studentíky do Peru. Macchu Picchu apod… Bob má ženu Peruánku a tři děti. Šli jsme spolu až na "vrchol" Jampa passu. Když jsem se díval dolů, byl jsem šťastný že jsem nahoře, protože drapat se nahoru z údolí by zabralo celej den. No v nejvyšším bodě jsme si sedli, potřásli si rukama a odpočívali. Bob mi nabídnul nejdřív pivo a pak Pisco sour (místní alkohol). Se slovy, že nepiju jsem odmítl. Ano, opravdu jsem to řekl. Mezitím nás předehnali šerpové - kuchaři. Bob musel kvůli fotkám čekat na třídu a tak jsem šerpy následoval jen já.. A to čistě z vyčůranosti, abych se neztratil. Byli rychlejší než já, ale asi už mě znají a tak se za každou zatáčkou dívali jestli jdu. Musím uznat, že v jednom případě mi to bodlo. Bylo to na křižovatce, kde na obě strany vedly "chodníčky" a kdybych nevěděl, že šli doleva, mohlo by se stát, že se zase ztratím. Nestalo se. Utekli mi, ale cesta už byla viditelná i pro mě. Viděl jsem je až když zakotvili v údolí a začali připravovat oběd. Do údolí s jezerem byl fantastickej výhled a tak jsem se rozhod chvilku se kochat. Netrvalo dlouho a kde se vzala tu se vzala nějaká Peruánka s malým děckem a šátkem plným šál, rukavic a tak. Říkal jsem jí, že nic nechci a čučel dál do okolí. Jenže víte jak se něco dělá dobře, když vám někdo celou dobu sedí za zády... Udělal jsem pár fotek a mazal za kuchařema. Shodil jsem batoh, napil se magnezia a s petlahví pod hlavou jsem sledoval jak kuchtíci připravují oběd. Tradičně jsem se zeptal, zda nechtějí pomoc a tradičně odpověděli že ne. Dostal jsem ale mandarinku a pomeranč. Asi abych držel pusu. Stálo mě to lok vody a půl pytlíku sušený koky. Mohl jsem jim říct ať mi zbytek vrátí, ale já už jsem nějakej překokovanej. Když už mě nebavilo slunění, vyrazil jsem na cestu do Pachanty,což byla dnešní cílová destinace s horkýma pramenama... Znajíc mě, ukázali mi cestu a já šel. Cesta ubíhala, nevím kdo bude třídit těch 2 000 fotek. Nádherný krajiny. Jdete údolím z jedný strany skalistý hory, ze strany druhý Ausangate pokrytej sněhem. Do toho všeho vás obklopují nádherně modrý jezera... Nevěděl jsem kam dřív koukat. Zasekl jsem se až ve chvíli, kdy "chodník" končil u potoka a dál nevedl. Naštěstí na druhý straně byla vidět cesta, takže jsem ztracenej nebyl. Našel jsem most z kamenů a pokračoval dál. Místy jsem se přistihl, že jsem zase zahloubanej. Ale ne natolik, abych se ztratil. Akorát mě napadlo, že nevím jak cílová destinace vypadá. Po zkušenostech s Peruáncema, kdy vám řeknou "je to kemp" a nakonec přijdete a jste na plácku s jedním obchodem, kterej je zavřenej a WC nefunguje jsem se radši přeptal v jednom domě co byl po cestě. Majitel mě poslal dolů. A tak jsem pokračoval dál. No nakonec jsem se nemusel strachovat Pachanta je regulérní vesnice, dokonce tu mají hostely a obchod. Říkal jsem si jen kde je tu ten kemp. Ale to už jsem viděl postavený stany a ty dva "amigos" na mě mávali a ukazovali mi cestu. Vůbec netuším jak mě mohli předběhnout, nikde jsem je nemíjel. Ale co… Shledání bylo vřelé... Týpci se smáli a ukazovali, že stany museli postavit beze mě. Bylo fajn, když na mě už z dálky křičeli "hola amigo" a při příchodu mi třásli rukama a plácali mě po ramenou. Ukázali mi kde si mám postavit stan. Pro jistotu jsem se zeptal, zda se platí. A platí. Zase. Ukázalo se, že jeden z mých amigos bydlí 30 minut odsud a druhej - Constantin to má dvě minuty cesty. Do neděle mají klid a pak zase. Bohužel rychle zmizeli, že jsme se ani nerozloučili ani fotka nebyla. Postavil jsem stan, tentokrát bylo pomoženo mě, v obchodu jsem koupil džusík a sušenky a jen tak jsme s klukama odpočívali. Dostal jsem bramboru a jedlo se... Jak se začali trousit studenti nastal frmol, balení, příprava na lázně... Já do termalů nešel. Než se setmí tak stojím/sedím a koukám po okolí. Když přišli kuchtíci přinesli mi další čtyři brambory a tak jsem je snědl. Na požádání mi uvařili vodu na čaj a tak jsem jim za to na oplátku dal kafe. Nejdřív si mysleli, že chci aby mi to uvařili a tak jsem požádal o pomoc tu Peruánku ze severu ať jim přeloží, že to je pro ně a jak se to připravuje... Co říkali? Byli rádi. Jdu spát. Zachumlanej, vyprázdněnej, stan vedle potoka, tak snad se dneska vyspím. Zítra mě čeká 3hodinová cesta do Tinke a pak Cusco. Dodatek: Někdo mi buší do stanu a něco chce. Nemám rád když mě někdo takhle budí. No jo ale oni jsou to peruánský kuchaři jestli si dám polívku. Dám. Ale nenoste mi jí sem, já si přijdu. Nakonec jsem dostal i špagety, pizzu a jako dezert něco co vyadalo jako ztuhlej džem s banánem. A navíc mě pozvali na snídani. Ještě jsem si je vyfotil a šel opravdu spát… Ausangate trek - závěrCo dodat na závěr k poslednímu dni. Ráno jsem dostal snídani od Peruánců, udělali jsme si společný foto, rozloučili se a já si šel po svým. Předtím jsem se ale seznámil s Kanaďankou jménem Morgan. Spala ve stejným kempu jako my. Chvíli jsme povídali při balení stanů a pak odešla směr Tinke. Já jí následoval hned po snídani. Než jsem vypadnul "vysomroval" jsem whatsapp kontakt na průvodkyni Gladys. Až budu na severu Peru počítám, že jí oslovím a přeptám se na nějakej pěknej trek kolem Huascaranu a tak. Pro "turisty" je to oblast zaslíbená, takže by byla vyloženě škoda se tam o něco nepokusit (mám na mysli trek, ne sebevraždu). Nakonec mě čekala 3h cesta po silnici do Tinke. Nabízeli mi sice, že se do Tinke můžu svézt busem se studentama a studentkama z University of Texas, ale já neměl zájem. Tam kde to začalo ať to skončí. Koneckonců po tom všem jsou tři hoďky po silnici jako nic… V Tinke jsem se opět setkal s Morgan. Měla taky namířeno do Cusca a tak jsme skočili do busu a jeli. Předtím jsem si ale koupil kilo jablek. Strašně mi chyběly. Kdybyste nevěděli co mi dát k narozkám, kupte mi jablečnej sad! No a k Ausangate?Byl to náročnější, ale přesto fajn trek. Nádherný a neuvěřitelně rozmanité prostředí. Potkal jsem spoustu lidí. Získal pár novejch kontaktů. Zadarmo jsem se najed. Vyškrabal jsem s dvacetikilama na zádech do 5 100 m n. m., takže jsem na nějakou dobu ukojil chlapský ego... Co víc si přát? Na tomhle všem je báječná jedna věc. Ačkoliv nemám žádnej pořádnej plán, tak se možnosti objevujou skoro každej týden. Někoho potkáte, dáte se s nim do řeči, zjistíte, že někde byl nebo něco dělal, začne vás to zajímat a najednou bum máte plán na další období. A nemusíte trávit hodiny na internetu hledáním. Všechno přichází tak nějak samo. Od vás se prakticky nic nečeká. Když to zjednoduším vlastně jen stojím, blbě čumím a kecám s lidma. Nic víc. Při tom všem mám pocit jako že na začátku stojíte jako jantar a vidíte jen dva metry před sebe. A s každým dalším člověkem, se kterým se dáte do řeči se vzdálenost, na kterou jste schopní vidět, se zvětšuje. Úžasnej pocit! Ještě pár týdnů a budu muset nosit šátek přes oči jako bystrozrakej. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názorDalší související články:+ Cesta Inkov, Salkantay trek a Machu Picchu+ Výlet do Peru (2) + Výlet do Peru (1) + Aconcagua (6 959 m), nejvyšší hora Jižní Ameriky + Když se řekne sedmitisícovka + V zeleném srdci Amazonie + Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy + Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy (2) + Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy (3) + Ráj zvaný KOSTARIKA + Túra na Long Peak, Rocky Mountains - treková čtyřtisícovka v Coloradu + Vzhůru na dýmající Svatou Helenu + The Canadian Rockies + Berg Lake Trail, treking v Kanadě + Juan de Fuca Trail, Kanada + Mt. Adams, výstup na sopku v USA + Kaskádové pohoří, babí lédo v Kaskádovém průsmyku + Granite Mountain, zimní výstup na vrchol - hory v USA + Výstup na sopku Baker, alpinismus v USA + National Parc Rainier, horskou krajinou stezky Burroughs |
|