Svatá Helena, výstup na známou sopku Mt. Helens v severní části Kaskádového pohoří

Vzhůru na dýmající Svatou Helenu (Mount St. Helens)

Hora Svatá Helena (anglicky Mount St. Helens) je aktivní stratovulkán, který se nachází v severní části Kaskádového pohoří ve státě Washington v USA. Vznikla zhruba před 40 000 lety a v porovnání s ostatními vulkány v této oblasti (Mt. Rainier - nejvyšší hora státu Washington, Mt. Adams, Mt. Baker a Glacier Peak) je nejmladší a zároveň nejaktivnější sopkou. Poslední erupce Svaté Heleny byla zaznamenána v roce 2006.

Svatá Helena se zapsala do dějin erupcí 18. května 1980, která dosáhla ohromné síly a otřesy dosahovaly intenzity 5,1 stupňů Richterovy stupnice. Výbuch Svaté Heleny je nejlépe dokumentovanou sopečnou erupcí v dějinách lidstva. Vulkán při ní přišel o 1 400 vertikálních metrů a zhruba 2,8 miliardy m³ materiálu. Zničeno bylo více než 10 miliónů stromů a o život přišlo několik desítek lidí.

Oblast v okolí Svaté Heleny se posléze stala neocenitelnou studnicí informací pro vědce z celého světa, kteří zde mohli pozorovat obnovu zničeného ekosystému a došli k poznatku, že obnova porostů stejně jako návrat živočišstva proběhla mnohem rychleji než se původně předpokládalo.

První návštěva oblasti

Do této velmi zajímavé oblasti jsem se poprvé podívala v roce 2003, kdy jsme zde s manželem trávili několik dní naší dovolené. Byl to pravě on, kdo mně přivedl na myšlenku samotného výstupu, když se okrajově zmínil o stovkách bláznů, kteří se každoročně drápou nahoru.

Stojí tu přede mnou hrdě se rozhlížejíc do širokého okolí. Její stěny se zdají byt až neskutečně hladké v kontrastu s drsným jádrem kráteru, ze kterého zlehka stoupá dým. Dokonalá kombinace vyrovnané krasy a běsnící síly přírody. Výzva, které nemohu odolat.

Po návratu z dovolené shromažďuji dostupné informace o historii sopky a možnosti výstupu na její vrchol. Čím více se z internetu a ostatních medií dovídám, tím je myšlenka na její zdolání lákavější. Expedice na vrcholy vyšších hor často bývají naplněny překážkami a nejinak tomu pro mne je se Svatou Helenou. Neválčím sice s drsným počasím osmitisícovek ani s finančními a časovými náklady himalájských výprav, plány mi většinou hatí maličkosti.

Povolení k výstupu na horu

Na sezónu 2003 je již tak trochu pozdě. V roce 2004 jsou všechna povolení na víkendy vyprodána v rekordním čase a 2005 je rok, kdy se mi do cesty staví život a každodenní povinnosti. Myšlenka na výstup je však pevně zaseta v mé mysli a klíčí. Trpělivě čekám na svou příležitost a na konci roku 2005 se zdá, že všechno začíná do sebe zapadat.

Konečně mám dostatek času na potřebný trénink i solidní partu lidi, kteří se chtějí výstupu zúčastnit… A právě tehdy se mi nabízí příležitost se poprvé po pěti letech podívat v létě domu do České republiky, což pro Svatou Helenu znamená další odklad. Když pak v srpnu 2007 stojím před tabulí označující počátek výstupu, pomalu tomu ani nemohu uvěřit. Trochu se mi chvějí kolena. Nevím, zda je to více z nadšení nebo z obav z toho, co tato trasa skrývá.

Den D

Současná výška sopky je zhruba 2 600 metrů. Trasa na její vrchol nabízí vskutku vzrušující zážitek provázený nádherným pohledem na ostatní vulkány a zakončený jedinečným pohledem do nitra kráteru. Nejde o technicky náročný vystup, při kterém by bylo zapotřebí horolezecké vybavení. Trasa je ale obtížná a turista zde musí překonat převýšení 1 372 metrů na zhruba 7,5 kilometrech.

První část trasy zvolna stoupá lesem. Posléze se dostáváme k otevřenému svahu odkud lze pokračovat přes hřbet Monitor až k samotnému vrcholu. Již zde je nám jasné, že krásné výhledy do okolí dnes nejsou na programu. Je oblačno a vrchol sopky je zahalen v mracích, které snadno pohltí všechnu krásu okolí. Přesto se nevzdáváme naděje, že alespoň pohled do nitra kráteru bude stát za naše úsilí.

Teď začínáme opravdu stoupat. Stěna sopky není zdaleka tak hladká, jak se při pohledu z dálky zdá. Naopak je zprvu poseta balvany rozličné velikosti. Mezi mnohými se skrývají hluboké díry a nástrahy v podobě ostrých hrotů. Je to tak trochu jako bludiště, kterým si musíme najít cestu. Žádna oficiální stezka tudy nevede.

Kůly vytýčené podél hřbetu nám napomáhají určit všeobecný směr výstupu, ale jinak jsme plně odkázáni na naši schopnost se s tímto terénem vypořádat. Pokračujeme k vrcholu a setkáváme se s dalšími úseky skalního násypu, které střídají úseky suti. Zdá se nám, že postupujeme velmi pomalu, ale překontrolování času a výškoměru napovídá, že si držíme překvapivě obstojné tempo.

Cesta ke kráteru

S nabytou výškou se počasí kolem nás zhoršuje. Nakonec nás pohltí mraky. Na chvíli zvažujeme, zda pokračovat či výstup ukončit. Jsme již docela blízko vrcholu a i přes nepříznivé počasí nemáme problém následovat vytýčenou trasu. Volíme výstup dokončit. Posledních 397 výškových metrů není značeno, ale směr výstupu je zde zřejmý.

Tato oblast je pokryta směsí sutě a vulkanického popela a je označována za nejnamáhavější část výstupu. Nejenže je tato část nejstrmější, také zde noha nenajde pořádnou oporu. Představte si 400 metrovou vysokou haldu písku, kterou se snažíte zdolat. Mnozí tento usek popisují jako "jeden krok nahoru a dva dolů". Naštěstí je dnes vlhko a suť se nám pod nohama příliš nesesouvá.

Na vrchol se dostáváme po necelých pěti hodinách. Je chladno a silný vítr nám brousí tváře. Moc toho nevidíme. Do očí se vtírají částice popela. Přesto slavíme úspěch. A nejsme sami. K výstupu dostane denně povolení 100 turistů a zdá se, že jako nás, jich dnes počasí mnoho neodradilo. Někteří vrchol již opustili a přes omezenou viditelnost se nám naskýtá pohled na ty, kteří se mravenčí na posledních několika desítkách metrů.

Sami se na vrcholu dlouho nezdržíme. Dopřáváme si pár minut na vsáknuti reality a toho, že jsme to dokázali, ale pak se rychle ubíráme do ústraní méně větrné části, kde si konečně můžeme na chvíli sednou a dát si oběd.

Cesta zpět nepřináší žádné nepříjemnosti a ubíhá rychle. Celkový čas je 8 hodin. Vracíme se do tábora, kde trávíme poslední noc našeho dobrodružství. Ráno se probouzíme do nádherného slunečného dne. Na nebi ani mráčku. Svatá Helena se na nás dívá ve své plné kráse.

Epilog:

V roce 2008 nám to nedalo a na Svatou Helenu jsme se vrátili. Tentokrát nám počasí přálo o něco více a měli jsme možnost vychutnat si pohledy na okolí i nahlédnout do nitra kráteru.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.