Výstup na Pintor (4 193 m n. m.) a Ojos del Salado, vysokohorská turistika v jihoamerické Chile

Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy, Pintor (4 193 m) a Ojos del Salado

Je čtvrtek 13.3.2006, osm hodin ráno místního času. U nás doma je o pět a půl hodiny více. Letadlo španělské společnosti IBERIA po svém třináctihodinovém letu z Madridu v délce 10 300 km konečně stáčí směr a přelétává hlavní hřeben zasněžených And směrem na západ k Santiagu. Někde pod námi je majestátní dvouvrcholová Aconcagua (6 959 m), nejvyšší hora amerického kontinentu, ležící ještě v Argentině, vzdálená od hlavního města Chile jen asi 200 km.

Od Atlantiku jsme měli možnost spatřit mohutnou "veleřeku" Amazonku v Brazilii, pouště na severu Chile, kde se nad náhorní plošinou nachází chilská nejvyšší hora - sopka Ojos del Salado (6 893 m) uprostřed nejsušší vysokohorské pouště na Zemi, rovněž na hranici s Argentinou a další desítky bílých pyramid jihoamerických šestitisícovek. Jsme ještě ve výši 9 000 m, ale již za 15 minut přistaneme v téměř šestimilionové chilské metropoli, kde bydlí 40 % obyvatelstva této krásné zajímavé země. Mrakodrapy uprostřed města plném smogu vytvářejí neopakovatelnou kulisu okolním vrchům And.

Hlavní město je vzdáleno po silnici 2 062 km od města Arica na severu a současně 3 090 km od města Punta Arenas v Patagonii na jihu, nekonečné Andy na východě to jistí po celé délce. Jak jsme se učili ve škole, je to nejdelší pohoří světa, část 15 000 km dlouhých Kordiller. Tak jsme se konečně dočkali a dotkneme se ho zblízka.

Jsme pětičlenná skupina bývalých studentů VŠB v Ostravě z let 1964 - 1969, která konečně přijala již mnohokráte nabízené pozvání našeho bývalého spolužáka Ing. Alexise Alváréze (1940) ze Santiaga k 14 dennímu poznávacímu pobytu v Chile. Kromě mne jsou zde dvě šarmantní světlovlasé Jany, krásná stále brunetka Vlasta a Mirek K., jeden z nejlepších současných ocelářských odborníků v ČR. Z původních asi dvaceti zájemců jsme nakonec z nejrůznějších důvodů zůstali pouze my.

Osud našeho spolužáka Alexa je tak zajímavý, že ho nemohu nezachytit. V roce 1962 mu byla nabídnuta možnost studovat v zahraničí, z možné volby USA či východní blok v Evropě si vybral to druhé. Z další možnosti NDR a ČSSR dal přednost naší zemi, protože slavná krásná americká herečka Kim Novaková (1933) měla české příjmení. Lexa si tenkrát řekl - "Takovou krasavici si přivezu po studiích do Chile!"

V roce 1963 se začal učit česky v Holešově a v roce 1964 nastoupil na VŠB. Velmi rychle se naučil perfektně naši mateřštinu, úspěšně promoval a stal se historicky prvním inženýrem, který vystudoval v zemi české. Dnes je jich již celá řada, ale náš Alex byl první. Oženil se s hezkou, milou a chytrou Karlou z Lhotky u Ostravy, která se nachází nedaleko řeky Odry, televizního ostravského vysílače v Hošťákovicích a kopce Landeku. Ta zase zvládla španělštinu a odjela s ním za velkou louži. Stal se ředitelem největší slévárny v Chile a začal prosazovat to, co se u nás, v zemi zaslíbené hutnictví naučil. Zavedl ochranné pomůcky, sprchy, teplou stravu. Do té doby odlévali litinu v sandálech.

Pak přišel rok 1973 a nastoupil generál Augusto Pinochet, Alex našel útočiště za mořem na ocelárně v Ostravě - Kunčicích, kde byl mým spolupracovníkem do roku 1982. Pracoval úspěšně jako mistr tandemových pecí. Po návratu do vlasti s manželkou Karlou a dvěmi dcerami pracuje nepřetržitě v hutnickém oboru a působí i na univerzitě. Je vážená osoba, žádný Chilan neumí tak dobře česky.

Je na naší návštěvu strašně pyšný, protože je to prý poprvé, kdy za někým přijeli na návštěvu spolužáci z takové dálky. A taky se může pochlubit přítomností blondýnek. A tak nás čekal na letišti nedočkavě přesně v devět ráno s nenapodobitelným širokým úsměvem na osmahlé tváři a šťastně pravil: "Vy volové, ani nevíte, jak jsem rád, že jste tady!"

Alex pro nás připravil náročný 14 denní program - prohlídka Santiaga, Val Paradiso a Pino de Mar, cesta na jih - sopky Villarica a Osorno, plavba po "smaragdovém jezeře", pak ostrov Chillos. Předpokládá to jízdu asi 3 500 km mikrobusem zn. Hunday, který bude náš bývalý spolužák osobně řídit.

Nesmí nás nabourat, jak přikázala starostlivá žena Karla z Ostravy. A to bude mít na hlavě slaměný klobouk, postrach našich řidičů! A pro mne, horského "závisláka", zorganizoval náš zlatý Alex bonbónek, který jsem si vybrečel, když byl naposled v Ostravě - dvoudenní výlet do And v okolí hlavního města Santiaga v době, kdy budou ostatní u Pacifiku v místech, kde ukradli Mistrovi Karlíkovi Gottovi fotoaparát.

Svěří mne horské vůdkyni - Heleně Carrasckové, rodačce z Horních Brusnic u Dvora Králové, která se později v Praze provdala za chilského architekta. Dnes je zde úspěšná podnikatelka a ekonomka, prodává nábytek, vyráběný v Bystřici pod Hostýnem. Její manžel mimo jiné vaří kvalitní pivo dle českého receptu na Velikonočním ostrově. Spolu s manžely Alvárezovými jsou členové česko - chilské společnosti. Oba osobně znají naše čelní politiky, kteří tuto zemi navštívili. Jejich názory na ně jsou velmi poučné. Alex si nejvíce rozuměl s Jiřím Dienstbierem. A to jich poznal dost, přes Havla, Klause až po Topolánka.

A jaké bylo tedy shledání s Andami?

San Christóbal (880 m)

Tento úvodní páteční výlet na vrchol místní hory San Cristobal byl zvolen jako možnost seznámit se s obrovskou metropolí Santiaga z ptačí perspektivy. Na vrchol se dá buď lanovkou, autem nebo pochopitelně pěšky. Naše celá skupina i s Alexovou ženou Karlou využívá mikrobusu, který nás bude doprovázet i další týdny. Vymotat se z útrob města není pro Alexe žádný problém, i když hustota provozu a divoký způsob jízdy tisíců aut by činil každému z nás potíže. Cestou na vrchol zastavujeme na čtyřech místech, abychom si vychutnali pohledy na město a já hlavně na protější hřeben And, kterému odtud vévodí nádherný hřeben San Ramónu (3 249 m) na jihovýchodě. Nad čtvrtí Lo Curro se zvedá hora Manquehe, která měří 1 650 m a připomíná naše Krkonoše. Rozhledy odtud umožňují výhledy na mrakodrapy, ale i na chudé periferie.

Stoupáme od La Pyramide přes Japonskou zahradu a mezistanici lanovky až k soše Madony. Všichni fotíme a fotíme. Indiáni horu nazývali Tupahue, Španělé Cerro Grande - Velký kopec. Je zde původní vegetace, v roce 1966 zde byl otevřen Metropolitní park, který patří vzhledem k rozloze 712 ha mezi největší městské parky na světě. Jeho součástí je i ZOO a nově zřizovaná botanická zahrada by měla být otevřena v roce 2010 k 200. výročí chilské nezávislosti.

Na vrcholu San Cristóbalu stojí od roku 1908 14 m vysoká bílá litinová socha Panny Marie. Byla odlita v Paříži a váží 36 tun, tedy jako tři bramové ingoty z kunčické ocelárny, které vyráběl před léty náš přítel Alexis Alvaréz. Pohled na město je odtud skutečně velkolepý. Alex nám ukazuje kolos Národního stadionu, kde dal Pepík Masopust v roce 1962 krásný gól Brazilcům. Po vojenském puči tam nechal generál Augusto Pinochet zřídit nechvalně proslulý koncentrační tábor a byl zde umučen mimo jiné i známý chilský písničkář Victor Jara.

Pod sochou Panny Marie obdivujeme přírodní amfiteátrový chrám, v němž v roce 1987 soužil mši papež Jan Pavel II. Mezi palmami kupujeme od chilských Indiánů první suvenýry a zvykáme si na desítky toulavých psů, kteří nás budou doprovázet po celé naší pouti touto rozporuplnou zemí. Mi osobně je jich strašně líto, jsou vychrtlí a naprosto mírumilovní. Na rozdíl od toulavých psů třeba v rumunských horách.

Alex nás vede do argentinské restaurace, kde je vinonotéka znamenitých chilských vín, které prý je nejlepší na světě. Ale platí to jen o těch dražších značkách, u nás doma u láhví nad 200 Kč. Červený i bílý mok je opravdu vynikající a nebolí z něho hlava. Ale pozor na levné značky! Alex nám pyšně sděluje, že právě zde se bude brzy konat svatba jedné z jeho dcer, která si bude brát hudebníka z Argentiny. Proto tedy argentinská restaurace. Cestou zpět vidíme i koupaliště, které je skutečně v malebném a romantickém prostředí. Výhled odtud na velkoměsto s kulisou And musí uchvátit každého návštěvníka, mne však tento pohled ještě více nabudil na osobní setkání se skutečnými horskými vrcholky vytoužených And!

Rychle pryč z rozpáleného města, kde je teď slunečný začátek podzimu a teplota se pohybuje stále nad 30 stupňů. U nás doma byly sněhové závěje a to nejen v Beskydech, ale i v Praze na Václaváku, jak zpívá geniální Jarek Nohavica v písni "Ladovská zima". Tady však i v zimě pouze prší, sněží až od vyšších poloh, kam se snad zítra dostanu s Helenou. Nemohu se dočkat a strašně se těším. Helenu jsem poznal osobně již dnes u snídaně v hotelu, přišla si mě okouknout a vybavit radami na naše dvoudenní putování. Je to česko - chilská holka se vším všudy! Okamžitě pochopila o co mi jde - v rámci možností se dostat co nejvýše. A o tom to pak skutečně bylo.

Pintor (4 193 m)

Je sobota 18.3., 8.30 hod a já netrpělivě vyhlížím před hotelem Carlton uprostřed Santiaga Helenu. Konečně je tady, v šortkách, bagáž na korbě, hole i pro mne. Milá a usměvavá. Nikdo by této štíhlé blondýnce nehádal 46 let dobrodružného života. Červené terénní Mitsubischi s náhonem "čtyři na čtyři". Za chvíli pochopím, proč. Já jsem vybaven na předpokládané chladnější počasí v hoře, mám sebou dva batohy, jeden s rezervním oblečením.

Vyjíždíme z centra hlavního města do čtvrti Las Condes, kde v místní samoobsluze nakupujeme proviant na dva dny. Houskám se zde říká chleba, ten náš - voňavý a propečený tady neznají. Bereme tedy housky, šunku, salám, olivy, ale hlavně vodu na dva dny. Přidávám tři balení piva zn. Crystal a Helena se na mně dívá s pochopením. Je to moudrá žena, ví co je nedostatek vitamínů v tropickém vedru. 18 malých plechovek pro dva na dva dny není nic moc.

Jedeme nahoru krásným údolím řeky Rio Molina do vesnice Corral Quemado, odkud začíná horská silnice se 40 zatáčkami, které se nahoru kroutí jako had. Některé mají téměř 180 stupňů, ale náš vůz nemá nejmenší problémy. Helena zde již byla nesčetněkrát, zná to tady jako svoje boty. Zatáčky jsou číslované, španělsky má zatáčka, podobně jako v němčině, český význam sexuální pracovnice na E55, ale tam tolik zatáček není. Je to zkrátka - die Kurvereicheweg!

Dostali jsme se do nejznámějších lyžařských středisek v okolí Santiaga, které tvoří Valle Nevado, Farellones, El Colorado a nejvýše položená La Parva. Přímo na východ odtud se vypíná Cerro Tupungato (6 570 m), jedna z domovských šestitisícovek Santiaga, k jejímuž zdolání je však zapotřebí aklimatizace a aspoň 12 dnů. Navíc poplatky v dolarech, najmutí mezků a namáhavý pochod ledem a sněhem. Jedná se o starou, vyhaslou a velmi erodovanou sopku s dlouhým nástupem. Tam nebyla ani Helena, má výškový rekord 6 050 m nad mořem. Skoro o 2 000 m více než já, ale co se dá dělat. U nás takové kopce nenarostly. A v Alpách taky ne.

Za poslední osadou již jedeme odvážně nahoru mezi lyžařskými vleky po kamenité cestě dalších cca 300 výškových metrů a zastavujeme na malém parkovišti na horní stanici vleků, kde stojí již asi pět terénních vozidel. Nejsme tedy sami, kdo se v tom vedru vydal do hory. Helena mi vysvětluje, že Pintor je jediná čtyřtisícovka, která se dá ze Santiaga "udělat" během jediného dne. Jsem jí za to neskonale vděčný a jako dar jí odevzdávám šátek z Alp, tričko z Ostravy, tři zvětšené fotografie Lysé hory s výhledem na V. Tatry a Malou Fatru, českou čokoládu a svou básnickou sbírku Hutnické eseje s věnováním. Věřím, že její radost byla nepředstíraná.

Vyrážíme z místa Falsa Parva ve výšce skoro 3 300 metrů. Stále je vidět Santiago, protože je dobré počasí a sobota, není zahaleno smogem. Vyrážíme okolo půl dvanácté, cesta sem nám trvala skoro tři hodiny. Pěšky by byl nástup naprosto nemožný, autem jsme převýšili více než 2 800 výškových metrů. Postupujeme pomalu serpentinami v kamenité suti nahoru, Helena doporučuje tzv. "indický" způsob chůze, což znamená kráčet velmi pomalu z důvodu postupné aklimatizace a sníženého pocení. Navíc neví, jakou mám kondici. Zde se již nad 3 000 m začínají projevovat důsledky výškové nemoci, ani já nejsem zcela ve své kůži, ale to Heleně nesmím říci. Starý a šedivý prosím, ale nemocný ne! Lízat rány si budu až v nížinách.

Po dvou hodinách jsme na plošině s názvem La Parva, kde je červený bivak z umělé hmoty, kde je možno přespat. Zde také skončila početná skupina snědé omladiny, kterým se dál již nechce. Kolem nás jsou Andy v plné parádě, zleva čtyřtisícovka La Paloma, majestátní, částečně bílé pětitisícovky Leonora a El Plomo a naproti na východě pyramidový Volcán San José (5 630 m). Na hranicích s Argentinou je již zmiňované Cerro Tupongato a na jihovýchodě nejjižnější šestitisícovka na světě - Marmolejo (6 110 m).

Výstup pokračuje stále po kamenné suti až na vrchol, kde je kamenná pyramidka s křížem. Tam se fotíme, obědváme a pijeme pivo na oslavu naší zdařilé horské akce. Vytahuji "plaskulku" s moravskou slivovicí a i Helena spokojeně kloktá lahodnou švestkovou šťávu s desinfekčními účinky. Tady to prý nebývá zvykem, takže jsem ji aspoň něčemu přiučil. Nečinilo jí to potíže, má zdravý základ z dob, kdy přebývala v Podkrkonoší. Tam Krakonoš taky popíjel své bylinné likéry ze svých čutor.

Sedíme na vrcholku déle než půl hodiny a vychutnáváme absolutní pocit svobody, civilizace je daleko, kolem samé hory a hory. A za nimi zase další hory. Helena mi popisuje cestu na protější El Plomo, která se dá udělat za dva dny s přespáním v hoře. Ledovec si žádá cepín i mačky, jak jinak. Nástup je však z jiné strany. Náš klid ruší vítězný povyk čtveřice mlaďochů, tak volíme cestu nazpět.

Jdeme stejnou kamenitou pěšinou , slunce stále svítí nadoraz, ale na vrcholku silně foukal vítr. Chtělo to flisku, čepici i větrovku. Ale dle Heleny byly dnes podmínky optimální, bývají zde pochopitelně i ledové vichřice. U auta jsme asi v půl sedmé a jedeme opatrně z prudkého kopce do jedné z lyžařských vesnic, kde přespíme v turistické chatě.

Cestou potkáváme několik lam a opět smečku psů. Po sedmé se najednou ztratilo slunce někam k Pacifiku a na řadu přišly čelovky a baterky. Ve sprše je teplá voda. K večeři máme housky, salám, šunku, olivy a pivo. Tedy já jich mám několik. Plzeň ani Radegast to pravda není, ale díky za ně. Dáváme si dobrou noc a zalézáme každý do svého pokoje. Setkání s Andami nemělo chybu! Helena mi připadala jako jejich krásná Bohyně přátelství.

• Pokračování článku (2)
• Pokračování článku (3)

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.