Aladaglar (3 024 m), výstup na vrchol v stále divokých horách Turecka

Aladaglar, nejvyšší pohoří Tauru (1) - turecké hory a turistika

Pohoří Taurus, turecky Toros Daglari, je rozeklaný pás hor táhnoucí se od západu na východ jižní polovinou Turecka a lemuje pobřeží Středozemního moře. To Turci nazývají Akdeniz. Horami Aladaglar ve střední Anatolii dosahuje Taurus svých největších nadmořských výšek a nejvyšším vrcholem celého Tauru je rozložitý a dominantní Demirkazik dosahující závratné výše 3 756 metrů.

Západní Taurus je charakteristický různě orientovanými hřbety, které dosahují u Antalyjského zálivu třítisícových výšek. Jedná se o hory Akdaglar (3 024 m) a Bey Daglari (3 086 m). Severněji od nich se táhnou Sultan Daglari (2 581 m), hory poměrně suché se strmými soutěskami. Hory Bey Daglari vystupují od pobřeží Středozemního moře v provincii Antalya, jihozápadně za stejnojmenným hlavním městem provincie. Nejvyšším vrcholem Bey Daglari je Kizlarsivrisi (3 086 m).

Pohoří je, jako většina hor Tauru, vápencové a porostlé lesy. Ve výšce asi 2 000 metrů na jehličnaté lesy navazuje pásmo horských luk a pastvin. Hory Bey Daglari jsou vhodné pro turistiku ve všech ročních obdobích. Nejvhodnějšími měsíci jsou duben, květen a červen. V tomto čase je klima nejpříjemnější, vlhčí a lze se kochat kvetoucí bohatou vápencovou květenou. Střední Taurus zahrnuje především dvě vysokohorská pohoří Bolkar Daglari s nejvyšším vrcholem Medetziz (3 585 m) a severně na něj navazující Aladaglar, divoké pouštní pohoří s ostrými a značně rozeklanými vápencovými skalami a vrcholy.

Nedaleko Aladaglaru v blízké Kappadokii se nacházejí dvě mohutné sopky, nižší Hasan Dag (3 268 m) a vyšší zaledněný Erciyes Dag (3 917 m). Na severozápadní straně pravidelného sopečného kužele Erciyes Dagu je malý ledovec. Severovýchodně od Aladaglaru vybíhá hřeben zvaný Antitaurus vysoký 3 054 metrů. Známý je především uměle navršenou horou Nemrut se sochami králů a bohů, jimž popadaly při pozdějším zemětřesení hlavy. Pahorek Nemrut se sochami nechal postavit chetitský král.

Východní Taurus je tvořen řadou a řadou vysokých horských hřebenů, které se táhnou na východ až k Arménii, Gruzii a Íránu. Je zde řada pohoří i sopek. Hory mají většinou zaoblený charakter, vegetace je pouštní, výše polopouštní a od 3 200 metrů jsou patrné zbytky sněhu i trvalejší sněžníky. Klima je ve východním Tauru čistě kontinentální, a tak v zimě jsou hory pokryty až několika metrovou vrstvou sněhu, zatímco v létě je sužují velká vedra.

Úplně na východě Turecka přechází Taurus plynule v Arménskou vysočinu a navazuje zde také na Pontské pohoří. Podobně jako Pontské pohoří i Taurus byl vyzdvižen alpsko – himalájským vrásněním ve třetihorách. Na rozdíl od Pontu na severu si Taurus na jihu zachoval ve svém reliéfu vrstvy usazených vápenců. Proto jsou v Tauru běžné ponorné řeky a vyvěračky. Pohoří jsou chudá na vodu a jezera a je v nich také řada jeskynních systémů.

Klima v horách

Taurus spadá do oblasti subtropického klimatu. Podnebí je výhradně kontinentální, snad s výjimkou svahů přivrácených ke Středozemnímu moři. Tam je klima vlhčí a rostou zde i jehličnaté lesy. Setkáváme se zde s u nás neznámými druhy jehličnanů. Jehličnaté lesy zde nejsou žádnými monokulturami, jak je jinde zvykem, ale čítají řadu různých exotických voňavých dřevin. Typické pro Taurus a jeho převážně vnitrozemské klima jsou velké rozdíly mezi teplotami v noci a ve dne.

Zpravidla v letních měsících panuje suché, horké a jasné počasí. Nám však v polovině srpna na horách Aladaglaru i v noci pršelo, což je zde řídkým jevem. Hory středního Tauru, Bolkar Dagi a hlavně Aladaglar, jsou pokryty sněhem až do dubna a v květnu a v červnu jsou zelené a kvetoucí. V srpnu je již vegetace sežehlá ostrým, nemilosrdně žhnoucím sluncem a krajina pod horami připomíná americké prérie. Důležitou podmínkou přežití v horách je voda a té se v horách středního Tauru ne vždy dostává. Říční síť je řídká a toky jsou málo vodnaté. Většina z nich je uprostřed hor v srpnu již vyschlá, po dešti se ale voda přesto objevuje.

V důsledku vápenatého podloží většina vody proniká puklinami do země a vytéká pod horami v mohutných vyvěračkách. Známé jsou vodopády u vesnice Kapuzbaši, kde se objevuje jedna z vyvěraček. Voda pramení také na plošině Yedigöller, v překladu Sedm jezer. Největší z jezer na plošině nese příznačný název – Büyükgöl, v překladu nic jiného než Velké jezero. Jelikož je v pohoří nedostatek vody, doporučuji si ji vzít do zásoby. Pramen vody při výstupu na plošinu (turecky je pramen pinar) je v místě vstupu do národního parku zvaném Sokulupinar. Potom je voda spolehlivě až na plošině Yedigöller. Jinak spíše příležitostně a nelze se na její zdroje stoprocentně spoléhat.

Fauna a flóra

Příroda je i přes stepní klima v Tauru poměrně rozmanitá. U Středozemního moře rostou hojně palmy, cykasy, také banánovníky, olivy, granátová jablka, velké stromovité fíkusy, které známe z našich bytů, jsou zde citroníkové plantáže. Běžné jsou kaktusy rodu Opuntia. Výše následují listnaté lesy a po té jehličnany.

Ve východním Tauru je krajina bezlesá, stepní, bez jakýchkoliv dřevin, travnaté plochy dosahují až do třítisícových výšek. Jedná se o takzvanou horskou step. Jelikož je většina vegetace spásána ovcemi, kozami a jejich ještě méně náročnými kříženci, vyskytují se na stepi pod horami Aladaglaru jen a jen ostnaté druhy bylin a keříků. Krásné jsou ostnité ježatce i veliké pestré bodláky. Místy se v horách Aladaglaru vyskytuje prořídlý zakrslý borovicový les.

Za zmínku stojí národní park Köprülü Kanyon, kde turecká vláda od roku 1973 chrání vzácné porosty cypřišů o ploše pouhých 4 kilometrů čtverečních. V Aladaglaru identifikovali botanici kolem 20 druhů endemických rostlin. V národním parku Aladaglar žije například orel zlatý, jestřábi, supi, vlci, králíci, na vlastní oči jsme viděli mnoho pod zemí žijících stepních syslů.

Podařilo se mi vyfotografovat vzácné 10 centimetrů velké motýly jasoně, kteří žijí jen ve vápencových oblastech. Mávání jejich křídel šustilo jako kdyby okolo letěl malý pták a podobně jako ptáci i kroužili ve větru.

Turistická infrastruktura

I když je pohoří Aladaglar národním parkem, neprojevilo se to ani zvýšenou ochranou přírody, ale naštěstí ani zvýšeným turistickým ruchem. A tak v horách potkáte nanejvýš nějakou horolezeckou expedici nebo osamoceného pastevce. Sporá turistická infrastruktura je následující. Nejvhodnějšími východisky do velehor Aladaglaru jsou vesnice Čukurbag a Demirkazik na jeho západní straně. Od východu jsou hory daleko hůře dostupné a ani od západu není přístupová silnice nijak frekventovaná. Jedno auto zde projede tak za půl hodiny.

Ve vesnici Čukurbag je penzion a ochotně vám tam poradí. Ve vesnici Demirkazik je hotel, poměrně drahý. Z obou vesnic je to pod hory asi 2 až 3 hodiny chůze. V obou vesnicích jsou také obchůdky, kde lze doplnit většinu potravin. Stezky jsou neznačené, ale existuje nová poměrně slušná mapa s vrstevnicemi, kterou jsme pořídili v přepočtu asi za 90 Kč v hotelu ve vesnici Demirkazik. Ostatní náčrtky dostupné třeba na internetu mohou pomoci jen velmi, velmi málo. Pozor, i v nové mapě jsou nepříjemné nepřesnosti.

Aladaglar je pohořím extrémně skalnatým, proto je navštěvován ve větší míře spíše horolezci a treking je možný jen v údolích. Přechod hor na plošinu Yedigöller na východě je možný jen přes jedno jediné sedlo. Přímo pod horami je Base Camp Sokulupinar pro výstupy a treky do pohoří ze západu. Platí se zde za vstup a lze si zde najmout i průvodce. Kemp je ve výšce 1 950 metrů a stanovat lze na zavlažované travnaté ploše, což je zde vzácnost. Jinak v kempu nehledejte sprchy nebo záchody.

Dlužno říci, že turečtí šerpové v kempu již byli zcela zkaženi bohatými turisty ze západu, a tak nebyli ani příjemní, ani ochotní poradit a nejraději by si nechali za vše tvrdě platit. Navíc z nás dělali blázny, když si mysleli, že neumíme počítat a dvakrát nám předražili taxu za vstup do parku. Proto jsme s nimi museli tvrdě smlouvat a vyjednávat. Jejich pověsti to rozhodně neprospěje. Naštěstí je v Turecku velmi ojedinělým jevem, že by Turci chtěli zbohatnout na turistech. Naopak všude si vás váží a snaží se o vás postarat, aby váš dojem byl z jejich země co nejlepší.

V tomto pohoří lze poměrně těžko nalézt vhodné místo ke stanování. Stanovat lze v kempu Sokulupinar, nocleh vás bude stát v přepočtu 20 korun. V centrální části kolem Demirkaziku lze ještě postavit stan v místě Kayacik Pinari a jeden až dva stany ještě výše nad soutěskou Narpiz Bogazi. Tato místa je třeba ovšem hledat a jsou spíše pro nouzové přespání. Spát se dá v místě, kde horolezci odklidili vápencovou ostrou suť. Na druhé straně Demirkaziku, tedy od severu, jsou ke stanování vhodná tři.

Nejvýše z nich je položeno místo u jezera Čagalin Gölü, které prý v některých letech může vyschnout. Na východní straně hor se přespává na dvou místech na plošině Yedigöller, tam je dostatek vody. Poslední možností na stanování ve skalnatém a strmém pohoří je oblast kolem druhého nejvyššího štítu Kaldi. Jsou to místa Alaca Pinari, Sari Memedin Yurdu a výše položené místo u pramene Sulagan Keler. U všech jmenovaných míst by měla být voda. Tam, kde jsme stanovali voda skutečně byla.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.