Putování po Krétě, turistika v Lefka Ori

aneb když nic nejde podle plánu; Treking s Tilakem, soutěžní článek č. 1

Před rokem na podzim jsem byla s kamarádkami z gymplu, Luckou a Magdou, na třídenním přechodu v Nízkých Tatrách. Následující sezónu jsme chtěly pokračovat v druhé půlce hřebene.

Nemohly jsme ale najít žádný termín, který by nám všem vyhovoval i proto, že Magda hned na začátku září měla odjíždět na Erasmus na Krétu, tzn. strávit jeden semestr vysoké školy na zahraniční univerzitě.

A tak jsem v dubnu na výletě v Beskydech z legrace řekla: "Tak zajdeme na hory na Krétě." A z téhle původně legrace se stala skutečnost. No a v červenci jsme koupili letenky a v říjnu jsme s Luckou a jejím přítelem Michalem letěli na Krétu za Magdou.

Čtěte také: Dovolená v horách Kréty

To, že pojede i Michal mě poněkud překvapilo. V té době jsem ho ještě moc neznala, měla jsem tu čest jen jednou na třídním srazu na výletě v Beskydech, kde po 3 km hlásil, že ho bolí nohy.

Ale nutno říct, že přípravu pojal zodpovědně. Před odletem byli s Luckou na Čantoryji, koupil si novou bundu a objednal si přes internet pohorky, ty však nestačily do odletu dojít a tak si vzal, podle jeho slov, speciální tenisky. Když mi je pak na hotelu ukazoval, myslela jsem, že mě omyjou, protože to byly ty klasické městské tenisky (značku nebudu jmenovat) s úplně hladkou podrážkou.

Na Krétě jsou čtyři pohoří, z nichž asi nejzajímavější a pro trek nejvhodnější je Lefka Ori, což v překladu znamená Bílé hory. Trasu jsem plánovala doma, ale bylo to docela složité, protože na internetu toho moc není a hlavně jsem se v tom nemohla moc zorientovat bez pořádné mapy. Plánovat trek bez mapy je jako skládat puzzle bez předlohy.

Mapa se kupovala až na Krétě v informačním centru v hlavním městě Herakleionu. Měli jsme mapu celé oblasti 1:100 000 a dva podrobné doplňky 1:25 000 řeckého vydání (viz. www.mountains.gr).

Nejlepší stránky, které jsem našla na internetu, jsou www.afariz.estranky.cz, které mě dále odkázaly na www.levka-ori.com, kde jsou dopodrobna popsané jednotlivé úseky trasy E4 v Lefka Ori, jediné značené stezky, která se táhne ve dvou variantách (přes hory a po pobřeží) přes celou Krétu.

K dispozici jsou tu důležité informace o zdrojích vody a dokonce soubory s nahranou trasou ke stažení do GPS. Jejich jediná vada je, že jsou v němčině. Plán byl tedy nakonec asi takový: první den jsme měli vyjít z chaty Xiloskalo (1 250 m n.m.), jít po E4 na vrchol Melindaou (2 133 m n.m.) a přespat v sedle Katsiveli. Druhý den vylézt na nejvyšší vrchol pohoří Páchnes (2 453 m n.m.) a sejít k jižnímu pobřeží a třetí den jít od moře Samarskou soutěskou zpátky do výchozího bodu.

Po 200km cestě autem z Herakleionu jsme tedy vyrazili s batohem na zádech. Nakonec jsme nešli čtyři, ale přidala se k nám Magdina spolubydlící Pavla a ještě jedna erasmačka, Němka Anna.

A hned na začátku jsme měnili svoje plány. Na třetí den výpravy, neděli, totiž hlásili změnu počasí, pravděpodobně déšť, a protože při deštích není Samarská soutěska otevřená a někteří členové ji chtěli vidět za každou cenu, tak chtěli, ať jdeme celou trasu opačně.

Moc jsem s tím nechtěla souhlasit, protože jít to opačně, znamenalo muset druhý den zvládnout převýšení 2 000 m. Ale nechtěla jsem prosazovat svůj názor, a tak jsme šli dolů do soutěsky.

Samarská soutěska je nádherná, nahoře borovicové lesy, dole vysoké kolmé skály z obou stran a na dně křišťálově čistá řeka, která místy teče na povrchu a místy se ztrácí v podzemí. Uprostřed jsou zbytky opuštěné vesnice a cestou lze narazit na asi 4 kamenné kostelíky.

Samaria je vlastně jediným národním parkem Kréty a nutno říct, že si ho náležitě považují. Po celé délce se táhne černý šlauch s vodou a v horní části soutěsky, kde jsou lesy, je každých asi 300 m přípojka a krabice s hadicí. Taky jsme tam potkali tři hasiče, pravděpodobně tam mají směny každý den.

Večer jsme dorazili do vesničky Agia Roumeli a odtud jsme šli ještě asi 2 km po pláži směrem na východ k ústí menší divoké neznačené soutěsky (Eligias gorge), kterou jsme měli jít další den nahoru do hor, a tady jsme postavili stan.

Ačkoli tohle měla být nejlehčí část celého treku a celý den jsme šli z kopce, tak večer jsme byli všichni dost unavení a někteří členové vypadali skoro na umření. Navíc technická vybavenost taky nebyla ideální, skoro nikdo neměl pohorky, Pavla neměla na batohu bederní pás. Ani si nechci představovat, jak moc ji to muselo řezat do ramen, a Lucka sice pás na batohu měla, ale vůbec jí neseděl a měla od něj úplně otlačenou pánev. No a Magda v průběhu dne šlápla do vody, takže měla jednu botu mokrou.

Ale v tuhle chvíli jsem ještě pořád byla optimistická. Jenomže potom jsem vytáhla mapu, že se podíváme, co nás čeká další den. Naše podrobná řecká mapa byla speciální v tom, že z druhé strany byly textové poznámky k některým úsekům cest.

Když jsem pročítala, co nás čeká další den, narazila jsem na poznámku, že pro některá místa je vhodné mít zkušenosti s horolezectvím a doporučuje se lano… a tím se rozsypal celý náš plán. Byla tu ještě jedna cesta, jak se dostat nahoru do hor, ale ta byla skoro dvakrát tak dlouhá.

Začali jsme řešit, co teda budeme dělat, jestli zvládneme tu dlouhou variantu, anebo zkusíme úplně něco jiného. Ještě přicházelo v úvahu vrátit se do Agia Roumeli, jet lodí na západ do Sougie a pak jít značenou cestou přes hory do výchozího bodu, anebo jít z Agia Roumeli pěšky nejdřív na západ po pobřežní E4 a pak přes hory po neznačené cestě.

Všechny varianty měly svoje rizika, u první hrozilo, že to nezvládneme fyzicky, na další dvě jsme neměli dost podrobnou mapu a nebyly tam jisté zdroje vody. Z celé té situace jsem byla dost zoufalá a taky jsem na sebe byla naštvaná, že jsem si dost nenastudovala mapu, že jsem to podcenila a že jsem se ráno nechala přemluvit na otočení trasy.

Nakonec jsme si řekli, že se rozhodneme až ráno. Ráno Lucka s Michalem řekli, že první dlouhou variantu určitě neujdou a protože jsme se nechtěli dělit, tak jsme se vydali zpět do Agia Roumeli a že zkusíme chytit loď. Jenomže první loď odjížděla až pozdě odpoledne.

V místním obchodě se mi ale podařilo sehnat podrobnou mapu území, které jsme potřebovali, a po dalším rozhodování jsme došli k tomuhle: Lucka a Michal půjdou zpátky Samarskou soutěskou nahoru k autu a zbytek půjdeme na západ po pobřeží a pak zkusíme odbočit do hor.

Cesta po pobřeží ale nebyla tak jednoduchá, jak jsme myslely. Nešlo se po pláži, ale po skalnatých útesech, navíc polední slunce a těžký batoh na zádech z člověka doslova vysávaly sílu. A ačkoli cesta byla značená, většinou značení bylo tak špatné, že orientace byla docela složitá. No jo, člověk je holt zhýčkaný perfektním značením v ČR a na Slovensku.

Místy cesta byla jen vyšlapanou pěšinou uprostřed suťového svahu. Jeden špatný krok a člověk by se rozbil dole o útesy. Nepříjemné byly taky typické středomořské pichlavé keříky, v kraťasech se člověk krvavým škrábancům na nohách prostě nemohl vyhnout.

Cestou jsme si udělaly přestávku na nádherné pláži Dhomata. Ideální místo pro koupání a relax, jenomže na to jsme neměly čas, a tak jsme si dopřály 20 minut ve stínu za balvanem, kde jsme totálně unavené ležely a cpaly se bonbóny.

Večer jsme došly na pláž Sedoni, kde jsme postavily stan. Někde tady měla být odbočka do hor, ale bylo jasné, že přes hory to nemůžeme stihnout tak, abychom další den došly do Xiloskala a ještě dojeli do Herakleionu a vrátili auto, a tak jsme znovu měnily plány a nazítří chtěly pokračovat dále po pobřeží do Sougie.

Na pláži byly pastevecké chýše, sice opuštěné, ale díky Bohu jsme tam našly cisternu s vodou, což bylo velmi povzbuzující vzhledem k tomu, že už nám začínaly docházet zásoby.

Měla jsem strach z deště. Bála jsem se, že když bude pršet a cesta další den bude vypadat stejně, tak sutě budou nasáklé vodou a bude to klouzat dolů. Už když jsme usínaly, blýskalo se všude kolem nás, před námi, za námi, vlevo, vpravo.

Vstávaly jsme dost brzo, ještě za tmy, abychom měly co nejvíc času na cestu, a asi za patnáct minut začala bouřka i nad námi. Silně pršelo, poryvy větru nám lomcovaly se stanem tak, že jsme ho musely rukama podpírat.

Atmosféra ve stanu byla úplně pohřební, nikdo nemluvil a opravdu jsme měly strach. Náladu nám zvedlo, když jsem vzadu na mapě objevila poznámku: můžete zavolat kapitánu Georgovi, na nějž tam bylo číslo, který bydlí v Sougii, a ten přijede a vyzvedne vás z pláže Tripiti, což je hned vedle. Na Krétě sice nemají horskou službu, ale tohle nemá chybu.

Nakonec po hodině bouřka ustala, a ačkoli pršelo, rozhodly jsme se, že vyrazíme a zkusíme, jaká bude cesta. Asi po půl hodině pak přestalo pršet a za další hodinu se úplně vyčasilo a bylo krásné modré nebe. I cesta byla mnohem schůdnější než předchozí den a ubíhala rychleji. Brzo odpoledne jsme dorazily do Sougie, kam pro nás přijeli autem Lucka s Michalem.

Když jsme scházely dolů do Sougie, vzpomínám si, že jsem říkala Pavle: "Člověk musí být svým způsobem masochista, aby tohle dělal dobrovolně a rád," čímž chci v podstatě říci, že se těším na další podobná dobrodružství.

Na závěr ještě vzkaz všem svým spoluputovníkům: "Smekám před vámi, jste báječní!"

Další info:

• autobusová doprava - jízdní řády + cena: http://www.bus-service-crete-ktel.com/timetable.php
• vstup do Samarské soutěsky: 5 €
• nákup mapy v ČR: http://www.kiwick.cz/
• půjčení auta: cca 50 - 70 €/den