Ostrov Santorini a sopka Théra v Egejském moři - Nea Kameni, Mesa Vouno, nejvyšší bod a nejsevernější cíp ostrova

Pěší cesty na řeckém Santorini, sopka Théra v Egejském moři

Santorini, jinak také Théra, je ostrůvek v samém středu Egejského moře, na půl cesty mezi Řeckem a Tureckem, zhruba stopadesát kilometrů severně od Kréty. Spolu se sousedními ostrovy Ios a Naxos a s nespočtem dalších ostrůvků patří do souostroví Kyklady.

Santorini přehlédneme jedním pohledem. V nejširším místě nemá snad ani šest kilometrů, zatímco vzdušnou čarou na délku takových šestnáct. Přesto jde o skutečnou perlu mezi řeckými ostrovy, proslulou kaskádami bělostných domků a kostelíků, tísnících se na vulkanických útesech. Každý tulák a trekař se ovšem výrazu "perla" zhrozí. Právem. Když si nedáte pozor, změní se Santorini v turistické peklo. Uličky hlavního městečka Fira jsou zaplaveny davy a obsypány luxusními krámy. Kamenité pláže plochého východního pobřeží lemují slunečníky a restauranty. Ale jak už to bývá, stačí ukročit správným směrem a brzy jste daleko od hlučícího davu. Na chvíli dokonce obklopeni horami a působivou přírodou.

Pozůstatek obří erupce

Santorini má neobyčejný původ. Skupina ostrůvků, z nichž Santorini je největší, dohromady tvoří kruhovou kalderu, která je pozůstatkem obří erupce v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem. Traduje se, že právě tento výbuch, několikanásobně silnější než pověstná Krakatoa, dal vzniknout bájím o potopené Atlantidě, o níž se poprvé zmiňuje Platon. Obvykle sice umisťujeme Atlantidu do Atlantického oceánu, mytické pověsti však dlouho "putovaly" časem i prostorem a je celkem přirozené, že se skazky o dávné zkáze ostrovní civilizace během staletí geograficky posunuly až za Héraklovy sloupy, dnešní Gibraltar.

Ostrůvek Nea Kameni

První výpravu můžeme podniknout na sopečný ostrůvek Nea Kameni, do samého středu dávného vulkánu. Doveze nás sem z Firy přívoz. Ostrůvek je neobydlený a sotva na něm roste strom. U pobřeží se můžeme ohřát (stojíme-li o to v krutém vedru) v několika horkých pramenech a nakonec vystoupit na 134 metrů vysoký okraj ústředního krátýrku. Okrajem původního mamutího kráteru je ovšem celá skupinka ostrovů včetně Santorini. Přiznám se, že na Nea Kameni jsem nejel, čišela z toho až moc velká turistická atrakce. Pár dobrých pěších túr lze přesto na Santorini podniknout.

Mesa Vouno

Nejprve jsem z městečka Kamari na východním pobřeží vyrazil na Starou Théru. Na plošině vrchu Mesa Vouno, jenž se svými 375 metrů vysokými útesy vypíná nad moře, kdysi stávala původní Théra. Její ucelený obraz dochovaly vykopávky. Nahoru do průsmyku Sellada se sice z Kamari klikatí silnička, zasvěcení mi však prozradili, že udělám lépe, když za jedním z posledních hotýlků odbočím vpravo a dám se po pěšině, jíž chodí lezci ke skalám. Tady začíná kamenná horská stezka a na chvíli iluze divočiny. Skal k lezení se tu najde víc než dost. Stezka strmě stoupá vzhůru a dovede nás až na kouzelné místo Zoodochos Pigis, kde se u jícnu jeskyně pod pár stromy krčí teráska a malý kostelík s ikonami a hořícími svíčkami. Tulák může pod stromem, na němž jsou zavěšeny dva zvony a který tak slouží jako přírodní zvonice, ulehnout na kamennou pryčnu a nerušeně snít o dávných civilizacích.

Prohlédnout fotky k článku

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 

Záliv Ormos Mouzaki s vulkanickými útesy

Skaros

Pirgos

Vrchol Profitis Ilias

Vrchol Profitis Ilias

Záliv Ormos Mouzaki s vulkanickými útesy

Firostefani

Teráska u Zoodochos Pigis

Stará Thera, agora

Stará Thera

Stezka ze sedla Sellada k Perisse

Perissa

Sopečný útes

Nahoře v průsmyku začal fičet neodbytný teplý vichr. Jeho rychlost neumím odhadnout, ale za čas by člověka ten vytrvalec udolal. Z průsmyku je to ke Staré Théře kousek. Tulák ovšem musí zaplatit vstupné. Návštěvníci se však přívětivě rozptýlí mezi zídky a uličky dávného města, aniž by stačili utvořit dav. Vítr nepřestává.

Obrys dávného města je velmi zachovalý, je tu agora, divadlo vsazené do úžasné nadmořské scenérie, kamením vydlážděná hlavní "třída" a na východní horské výspě pak gymnasion, kde nazí efébové tančili své křehké gymnopedie. Živě si představuji, jaké to muselo být, když padla noc. Nikde ani světýlko, jen tu a tam snad plane oheň či olejová lampa, v maštali hýkne osel, lidé se choulí v kamenných domcích, jedni se milují, někdo umírá, vítr duje, hluboko dole hučí moře a svět je prázdný a tajemný.

Nejvyšší bod Santorini

Hned naproti Staré Théře se tyčí hora Profitis Ilias, nejvyšší bod Santorini. Jejích 567 metrů se zdvíhá rovnou od mořské hladiny, takže vrch je sice nižší než Milešovka, přesto působí impozantně. Nahoru se dá vyšplhat pěšinou ze sedla Sellada, zvolil jsem však cestu opačnou, ze severu od vesnice Pirgos. Oproti městečkům jako Fira, Firostefani nebo Oia, zaplaveným turisty, je právě Pirgos místem s ještě docela autentickou atmosférou. Opět se klasicky tyčí na kopci a tvoří jej labyrint uliček, zídek, průchodů a chodníků. Co chvíli se vynoří kostelík nebo zvonice.

Bludiště se na chvíli rozplete v malé ústřední náměstíčko, na němž stařenka zametá prach a suché větve a staříci nabízejí dva oslíky ke svezení. Na terase ospalé a pusté kavárničky jsem se svlažil kolou s ledem. Neměl jsem drobné a mladík, co měl podnik na starosti, také ne. Chvíli hledal po šuplících, pak zmizel v přístěnku, nakonec se vynořil a krčil rameny, žádné drobné. Pak mávl rukou, vždyť je to jedno. A šel jsem bez placení, na chvíli vzdálen turistickému blázinci.

Stará Théra

Přímo nahoře na Profitis Ilias se rozkládá starý klášter, hned vedle něj ale i ošklivé vojenské stavení s nějakými satelity a vysílačkami. Z této strany tedy na horu vede silnice, pár set metrů za Pirgosem však z asfaltky uhýbá i stará kamenná stezka, místy už docela zarostlá. Tou jsem stoupal, splavený horkem, a představoval si, kolikrát tu táhli mniši s nákladem vzhůru k domovu. Nahoře v klášteře je muzeum, to jsem vynechal. Vojenský objekt vypadá nepřístupně, výhrůžně, i když zároveň zpustle. Možnost, že bych se někudy dostal na volnou část hory, se zprvu zdá být zcela zadrátovaná. Asi sto metrů před objektem však z asfaltky odbočuje nenápadná pěšinka, která vojenské dráty obchází.

Chvíli čekám, že mě armádní píšťalka pošle zpět, pak se ale dostanu z jejího dosahu. A otevře se mi nádherný vrcholový hřebínek a na chvíli zas divočina. Zvláštní: ještě včera na protější Staré Théře neskutečně fičelo, dnes je tady nahoře skoro bezvětří. Hřeben je kamenitý a vyprahlý, přesto nádherně "dýchá" sluncem, výškou, kořením. Čas od času od země zavane vůně snad oregana, muškátu, kdo ví, rád bych ty vůně znal jménem. Roztírám si stonky a lístky v prstech a čichám k nim. Ve vůních je cosi prastarého, dávné spojení se zemí, známé už obyvatelům Staré Théry a nabízené i nám. Z vrcholku je vidět celý ostrov jako na dlani, v dálce na východě se v azurových mlhách zubatí obrys hornatého ostrova Anafi.

Jsem rád, že se nemusím vracet stejnou cestou, ale mohu sestoupit "tatranskou" stezkou do sedla Sellada a tím celou Profitis Ilias přejít ze severu na jih. Při sestupu se mi sice odlepí podrážka na mé věrné, avšak vetché botě (horkem? stářím?), což je v kamenitém terénu trochu průšvih, ale co je to proti věčnosti!

Nejsevernější cíp ostrova

Posledním výšlapem je cesta z Firostefani do Oie, pitoreskního městečka na nejsevernějším cípu ostrova. Počasí se tentokrát změnilo. Už nepraží neúprosné slunce, ale cáry mraků a mlh se od včerejší noci ženou přes hřbet ostrova. Zahalují kalderu a zas se nad ní trhají. I výrazná skalní palice Skaros, čnící na vrcholu 298 metrů vysokého útesu u městečka Imerovigli, se čas od času schová do bílých chmur. Nakonec ani tulák neunikne fascinaci visutými bazény, jež je shůry vidět na dvorcích bělostných obydlí, nalepených na sebe jako lidský korálový útes.

Štěrková cesta ještě chvíli míjí letoviska, pak ale kraj nad vulkanickým útesem Mouzakia pustne. Cestou neustále z výšky obhlížím úžasnou kalderu, její vzdálený střed Nea Kameni a také protější ostrov Thirasia. Minu odbočku ke kostelíku dole na úbočí, chvíli se zdržím u dalšího bělostného chrámku na Mikro Profitis Ilias. Pak stezka na pár set metrů splyne se silnicí, naštěstí se hned zas odpojí a kolem nehostinných vulkanických skalek stoupá až ke kostelíku pod Mauro Vouno. Se svými 329 metry je Mauro Vouno nejvyšším bodem severní části Santorini. Je odsud vidět celá kaldera a také štíhlá šíje, oddělující záliv kaldery od širého moře směrem východním.

Na terase pustého kostelíka může tulák na vše zapomenout, jen ležet, zírat do dálky či zas zavřít oči a nasávat vítr, vůně neznámých bylin a dávných časů. Kostelík střeží dva psi. Nevšímají si vás, ale když začnete sestupovat stezkou do Oie, jsou vám v patách až k příštímu kostelíku. A pak už přijde Oia, další běloskvoucí korálový útes, malebné městečko - a v něm zákonitě nové turistické peklo. Ale to už má tulák v nohou slušnou túru s její dávkou kamení a větru a nad davy může spokojeně mávnout rukou. Autobus odjíždí za půl hodiny.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.