Maja e Jezercës, túra na horu v Albánských Alpách

Nejvyšší hora Albánských Alp; Treking s Tilakem 2010, soutěžní článek č. 1

Přechod Bjeshkët e Nemunaje z Rrogami do Thethi s výstupem na Maja e Jezercës

Do Albánských Alp jsme se dostali mnoha dopravními prostředky. Pojmu-li to z naší domoviny, tak vlakem do Baru, taxíkem a furgonem do Shkodëru a trajektem a několika furgony do Rrogami. O tomto ale psát nechci. Chci psát o výstupu na mohutnou horu Maja e Jezercës, která je se svými 2 694 metry nejvyšším místem Albánských Alp - Bjeshkët e Nemunaje.

Čeká nás pár dní v horách. K dispozici máme sovětskou vojenskou mapu z roku 1942, v hlavě oprášenou azbuku a odhodlání. Místo nejvyšší hory tohoto pohoří zatím spíše tušíme…

Prudké stoupání nám zahání myšlenky na slunce, alespoň rychle nabíráme výšku. Přehoupneme se přes ostroh a vcházíme do světa ostrého vápence, okolí se mění převážně na šedou a bílou barvu. Před tím, než definitivně opustíme trsy trávy, které rostou v takovém sklonu, že použití rukou k dalšímu postupu je víceméně povinné, ztrácíme značku jejíž chvilková přítomnost nás nemálo překvapila.

Všude okolo nás je množství logických lezeckých linií snad všech obtížností, věřím tomu, že kam by člověk nalezl, tam by měl prvovýstup. Jaký kámen chytne, ten drží, nic oklouzaného. Kdo by to taky oklouzal. Tady je prostoru pro lezení vážně hodně a myslím, že je jen na čase, kdy krom šedobílého kamene budou ve stěnách k vidění horolezci ve formě barevných teček.

Obcházíme Maja Poplusk a nacházíme dva skoro rovné plácky na stany. Jsme 2 400 metrů vysoko, za nějakých šest hodin jsme nastoupali kilometr a půl, to není na první den špatné. Když se roztrhnou mraky, objeví se Maja e Jezercës, nejvyšší hora Albánských Alp a druhá nejvyšší hora Albánie. Je to neuvěřitelná hromada šutrů.

Do stanů lezeme docela brzy. Jsme poměrně dost na jihu (alespoň, co se Evropy týče) a blíží se podzim, znamená to, že v sedm večer padá tma. O půl osmé není vidět na metr. V noci na stan padlo pár kapek. V sedm, kdy vstáváme, je už docela sucho, vítr se o to postaral. Takže i stan balíme poměrně suchý, to je příjemné.

V osm hodin již sledujeme červené pruhy, která se zase objevily, střídající se s kružnicemi. Nevím, jestli to je kvůli viditelnosti (kružnice jsou vidět na docela velké vzdálenosti), či kvůli směru (což zase sedí na ty pruhy), nebo to jsou prostě dvě cesty v jedné. Nebo zdejší značkaři byli kreativní. Naprosto přesně ale vím, kde jim došla barva.

Stojíme v sedle pod Maja Poplusk, různé fotky z internetu co máme vytištěny s sebou naznačují, že jsme na výstupové cestě nahoru. Na vrchol to může být něco přes půl hodiny, jsme dost vysoko. Nakonec se rozhodujeme držet původního plánu a jít na Maja Jezerces. Nejsme na její tradiční výstupové straně, ale mělo by to jít i s batohy natěžko. Traverzujeme tedy po suti pod východní hřeben a škrábeme se nahoru. Vrchol nám mezitím mizí v mracích.

Vylézáme u skalního okna, skrz které je pohled do hlubiny. Za námi je něco podobného jako na druhé straně. Traverzujeme tedy skálu, já jdu po hřebínku. Po ani ne sto metrech zjišťujeme, že tady jsme skončili. Pitomá proláklina hluboká okolo pěti metrů nás zastavuje v dalším postupu. Slézt by to šlo, ale ne všem a z rozumového hlediska to není nejlepší nápad. Oblézt to prostě nejde. Při slézání za ostatními jsem si roztrhnul několikrát zašívané kalhoty, aspoň že mi zatím drží nohavice.

Lezeme tedy zpátky. Docela to jde, ale posíláme si kolem hlav kameny. Na firnu pod nejhorším úsekem máme debatu co dál. Protože se Maja Jezerces schovala v mracích už úplně, sestoupíme a zkusíme jít nahoru zítra normálkou. Jestli ji tedy najdeme.

Cestou dolů se valíme po suti, vždy u skalního prahu určujeme směr po další práh, protože dál není vidět.

Na hřebínku vpravo rozeznáváme dvě lidské siluety, takže by tam někde mohla být cesta. Kousek od nich nacházíme místo ve skalním kotli, které prohlašujeme za onen kemp. Pravděpodobně to nebude zrovna to, co měl na mysli autor skenu kousku mapy s vyznačeným místem, jaksi zde zase chybí zdroj vody, ale aspoň se dá nají rovný plácek na stan.

Za cinkání a štěkotu se kolem nás prožene mnohosethlavé stádo ovcí. Jeden pes to všechno oblítává a řídí, druhý je flegmatik a jen se tak táhne a třetí zůstává s námi. Za jakéhosi hulákání se sem žene bača. Okamžitě nás tipnul na Čechy. Nicméně debata na téma uji, což je albánsky voda, má zcela očekávaný závěr. Není tady. Bača ukazuje kamsi za kopec, zřejmě tam má salaš, ale nebude to kousek. Zkoušíme na sebe ještě různá slova různých jazyků, ale evidentně si nepopovídáme. Chvíli nám hledí do mapy a luští azbuku, ale tudy cesta taky nevede. Nechává nám psa a odchází.

Po jídle slézáme tak sto výškových metrů na sněhové pole a vodu získáváme tavením sněhu. Za hodinu máme čtyři a půl litru, bereme s sebou ještě ešus sněhu na čaj, jelikož to je na přenos daleko snazší než ešus s vodou. Přece jen, litr tekutin na den je docela málo.

Okolo smrdí bylinky a vzadu za stany chrápe pes. "Ha, už je skoro půl sedmé." "No to máme nejvyšší čas jít spát." Krásně jsme si to nastavili. S tmou se chodí spát, se světlem se vstává. Vstávání je teda o něco horší, ale i tak spíme vždy mezi deseti a dvanácti hodinami. To se jinde nepodaří.

"Azur!" Fakt, nebe je dočista vymydlené. Na výstupový den jak na objednávku. Vyrážíme i se psem, který přenocoval mezi stany. Po chvíli se vrací, protože by musel být kamzíkem, aby mohl pokračovat. Stoupáme sutí a po skále hřebene. Držíme se podle kamenných mužiků, a díky slunečním paprskům, co se přehouply přes hřeben, jdeme pouze v triku. Překonáváme suťové pole a máme nádherný výhled na většinu hor. Po chvíli a pár desítkách nastoupaných metrů můžeme pozorovat i černohorskou stranu hřebene.

Traverzujeme po skalních prazích, poté zase nahoru a jsme na předvrcholu, co z naší pozice samozřejmě vypadal jako vrchol. Zezadu se ozývá Jarka. "Já se asi bojím. No jo, jenže já se bojím pořád." Není nad to, mít v tom jasno. Při jednom lezeckém kroku jsem si roztrhnul kalhoty, tentokrát i s kusem nohy.

Po hodině a tři čtvrtě jsme na vrcholu. Z předvrcholu to už bylo jen pár minut. Nebe je stále azurové, a i když fouká studený vítr, na slunci je parádně. Výhled, jak už to tak na nejvyšších vrcholech bývá, máme do všech stran. Albánská strana hor mi asociuje Dolomity, černohorská strana zase Julské Alpy.

V červené, značně stylové, krabici na vrcholu je krom deníku také razítko. On ten bača včera mlel cosi o bumážce, mysleli jsme si, že je potřeba k výstupu a ono je mezitím tady v plechovici. Zapisujeme se do deníku, nutno podotknout, že za pětadvacet měsíců, co zde kniha je, tady moc zápisů není. Zcela klasicky zde dominují zápisy v češtině.

Zkoumáme směr našeho včerejšího pokusu o průstup, skalní rozsedlina, která nás zastavila, se nezdá nikterak daleko.

Cestou dolů jsem si překvapivě roztrhl kalhoty a tentokrát druhou nohu. Jestli to takto půjde dál, tak do údolí slezu nahej. Po hodině jsme u stanů, pes je někde pryč, asi se nudil, nebo nás chce překvapit.

Začíná se zatahovat, nad horami je černo, balíme tedy a začínáme sestupovat. Po hodině se vynořujeme u rozpadlých salaší s pastvinami. To je očividně ten camp. Ještě, že jsme se včera neštrachali až sem. A už nás vítá čokl.

Zítra bychom rádi na Maja Arapit, dle slov některých Albánský Materrhorn. Z druhé strany je pod námi salaš, takže pravděpodobnost vody. Zůstáváme na ostrohu s výhledem na údolí Thethi a já jdu prozkoumat, kam vede cesta a jestli se někde dají postavit stany. Potkávám docela kvalitní značku a pár skoro rovných fleků, některé i s ohništi. Voda zde není, léto bylo suché a dlouhé. Je zde množství prasklinek a vyhloubených jamek, kde ale před nedávnem tekla. Alespoň nacházím průsmyk dál do hor směrem na Bogë.

Asi po půlhodině se vracím a ostatní jdou k salaším pro vodu. Zůstávám se psem, zatahuje se a zvedá se vítr. Zašívat plátěné kalhoty nití, co je vhodná tak na šití sedel, nebyl úplně nejlepší nápad. Nicméně jinou nemám a gatě drží.

Vrací se ti tři, nesou vodu, asi kilo ovčího sýru a hned se ženou po slivovici. Bodrý bača jim nalil mléko, což není vždy ideální. "Bača už to taky balí a zítra schází do Kopliku." "Povídal nesër Koplik." "Tak my jsme mu řekli nesër nesër Koplik." "Načež pochopil, že my tam půjdeme zřejmě pozítří." "Aspoň myslím."

Scházíme k sedlu Pejës a na jednom z plácků stavíme stany. Kusem sýru krmíme psa, hlad musí mít jak tři týdny zavalenej horník. Když jsem chystal salám do brkaše, hladově po mně vystartoval, tak se o kus štangle chvíli pereme, čoklovi ani nikterak výrazně nevadí, že u toho tancuje na otevřeném noži. Vyhrál jsem.

Pes po nás vyluxoval trávu, kde jsme jedli, tak dokonale, že tak čisto tady nikdy ani nebylo. Mírně znervózněl, když jsme si začali čistit zuby, asi se bojí hygieny.

Po sedmé lezeme do stanu a o chvíli později padá tma. Zase se mi natrhly kalhoty, tentokrát aspoň už bez živé tkáně. Párkrát musíme skrz tropiko plesknout čoklisko přes čumák, nebo nám sežere i boty. Pořád se snaží vplazit do apsidy.

Z ničeho nic, do této chvíle flegmatický pes, začne zuřivě štěkat. O chvíli později se přidávají i psi od salaší, co jsou za kopcem, to ten náš už ale žene do kopce a slyšíme jej stále tišeji, přesto dost na to, abychom okamžitě poznali, že neštěká z radosti. "Jak jste to vyhodnotili?" "No jakože v pohodě." "Ale žrádlo radši neseme na strom!"

Pytel s jídlem rveme do kleče, protože říkat tady něčemu strom ani nejde. Dnešní noc to bude minimálně zajímavá. Aspoň rychle usnu. "Však medvěd v noci spí, ne?" Myslím, že skutečnost, že medvěd v noci loví, bratrovi radši sdělím až ráno. "Jo, medvěd v noci spí."

V noci fučí neskutečně. Ráno taky, takže výstup na Maja Arapit neuskutečníme. Začíná se kazit počasí. Vstáváme po sedmé, ani nesnídáme a jdeme do sedla, kde potkáváme čerstvě sežranou ovci. Asi tak sto metrů místa, kde jsme spali. Medvědi zde jsou černí a zlí, říkají Albánci. Faktem je, že vítr šel celou dobu odtud na nás, takže nás medvěd cítit nemohl, zato ho ale mohl cítit pes, který prchnul. Přemýšlím nad teorií, že pes věděl či tušil, nebo to tady prostě zná, tak po nás to jídlo luxoval plánovaně.

Cesta dolů je rychlá, stezka je dobrá, dokonce značená. Nahoře se zatahuje a začíná kapat. Po dvou hodinách sestupu nacházíme první ze série bunkrů, co jsou v údolí a po chvíli nás vítá vesnice Thethi…

Informace a postřehy ohledně cestování

Pokusím se napsat nějaké základní informace, které ulehčí cestování po Albánii. Zaměřím se hlavně na Albánské Alpy. Budu se držet toho, jak jsme postupovali my, variant je samozřejmě povícero. Informace a ceny se vztahují k roku 2009 (při překontrolování v roce 2010 se prakticky nezměnily).

Doprava do a z Albánie

Pojedete-li vlakem (přímý vagón z Prahy), skončíte v Černohorském Baru. Odtud se dá jet autobusem do Ulcinju (2,5 Eur/osoba) a odtamtud do Shkodëru furgonem (odjíždějí kousek od autobusového nádraží) za cca 5 Eur na osobu. Další možnost je najít v Baru taxi a jet přímo (přes Ulcinj se jet nemusí). Každopádně víc jak 8-10 Eur na hlavu neplatit! Jsou i nabídky odvozu pouze na hranice, tady bych se ale obával, že odtud jen tak neodjedu.

Doprava do hor

Shkodër nemá autobusové nádraží. Furgony směrem k přehradě Komani vyjíždí z druhé křižovatky od nepřehlédnutelného panelového hotelu Rozafa (ten je na náměstí Pěti hrdinů a tvoří jakési centrum města) východním směrem. Parkují kousek od kostelu Svatého Františka před kavárnami (400 lek/osoba). Vyjíždějí nejpozději v 6:30, aby stihli trajekt, který na ně navazuje.

Trajekty jsou dva, buď malý autobus coby kapacitou i vzhledem (400 lek/osoba), nebo větší loď, která počítá i s přepravou automobilů. Na konečné trajektu čekají furgony do Fierzë a Bajram Curri (100 lek/osoba). Dá se poptat i na přímý furgon do Valbone, pozor, aby se z něj najednou nestalo taxi, jako v našem případě. Jinak se dá počkat v Bajram Curri, furgon do Valbony (200 lek/osoba) vyjíždí okolo 13:30 z centra (Bajram Curri je vesnice s pár paneláky, orientace není problém).

Doprava z hor

Z Theth jezdí furgon. Zpravidla nezajíždí přímo do vesnice, ale staví na křižovatce u horní lávky (začátek vesnice při příchodu z hor). Vyjíždí po poledni, údajně je pravidlo mezi jednou a druhou hodinou. Jede přes Bogë do Kopliku a do Shkodëru. Cesta trvá okolo čtyř hodin. Cena je dle znalosti poměrů, vyplatí se pozorovat, kolik platí místní. My jsme po smlouvání jeli za 1 000 leků na osobu, což odpovídalo informacím, které jsme si dopředu získali. Pravda, na začátku cesty chtěl 1 500 leků, což jsme akceptovali (ono, dostat se z Theth není žádná legrace), po cestě jsme ale vykoumali, kolik platí místní - platili-li a v cíli mu cenu upravili. Bez námitek z řidičovy strany.

Zajímavé odkazy

Štěstí přeje připraveným. Uvádím pár základních odkazů, které jsem našel, nebo na které jsem byl nasměrován. Dá se říci, že všechny odpovídají skutečnosti, zejména rady z portálu Outdoorforum.cz byly velmi cenné. Před případnou cestou doporučuji tato témata oživit.

Obecné informace

• www.mzv.cz/tirana/cz, velvyslanectví České republiky v Albánské Tiraně
• www.cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%A1nie, povídání o Albánii na Wikipedii

Fórum

• www.outdoorforum.cz/viewtopic.php?f=48
• www.outdoorforum.cz/viewtopic.php?f=13
• www.outdoorforum.cz/viewtopic.php?f=13

Cestování

• www.cdrail.cz/gvd/dalk_dopr.pdf

Mapy

• www.nacestu.info/alb.htm, sebrané mapy z internetu
• www.travel.valek.net, složená mapa ideální na tisk
• www.summitpost.org, výřez mapy ke stažení s vyznačenou cestou na Maja e Jezercë

My jsme používali mapy vyžádané na ambasádě v Tiraně, odkud je ochotně a rychle zašlou mailem. Jedná se o tři listy sovětských vojenských map z roku 1942, jsou v azbuce, ale bez problémů použitelné. Tyto jdou stáhnout i z výše uvedených odkazů, složená mapa taky vychází z těchto. Při tisku pozor na měřítko!

Dá se i koupit nějaká mapa v Theth (nezkoušeli jsme, protože tam jsme končili) a ve specializovaných prodejnách je k mání snad Německá mapa z roku 1965. GPS jsme neměli.

Cestopis a fotogalerie z našeho putování

• picasaweb.google.com/robert.gotz/Albanie2009, fotogelerie ke článku na mém webu
• pripluv.ic.cz/cestopisy/albanie2009