Hanušovická vrchovina, přejezd na běžkách

Přejezd Hanušovické vrchoviny; soutěžní článek č. 9, Treking s Tilakem 2009

Byl konec ledna, něco po sedmé a pode mnou se v ranním šeru choulily Jakubovice jak z adventního kalendáře - okna chalup svítily nažloutlými hřejivými světýlky, uprostřed vsi růžový barokní kostel se zvonečkovou stříškou na věži, vše v bílých závějích. Vzala jsem běžky na rameno a prudkým výšvihem se sněhem nad kolena jsem mezi hlohy a šípky vystoupala na návrší vysoko nad krajem a podle prastarých litinových božích muk asi i blízko k nebi.

Po hřebeni ke sv. Trojici

Teď už po běžkách, boříce se do půli lýtek, po žluté značce na červenou hřebenovku. Ta, jak doufám, bude alespoň prošlápnutá. Bohužel, rozcestník "Na stráži" (610 m) navštívilo podle stop jen pár zajíců. Ale když jsem se pak prokousala závějemi přes mez na horní louku, uviděla jsem tu nádheru - rolbí stopy!

Takže už jsem na opravdové udržované hřebenovce masivu Jeřábu, kterou by člověk mohl začít v Jakubovicích či Písařově (bus ze Šumperka), motoristé pak ze sedla Hambálek, či i se snídaní od proslulého zájezdního hostince Kocanda v Písařově (státní silnice č. 11 Praha - Hradec Králové - Červená Voda - Písařov - Šumperk - Ostrava). Mým cílem je přejet Hanušovickou vrchovinu, která se rozkládá severozápadně od Šumperka, je součástí tak zvaného Moravského Horácka a v podstatě i takovým předhůřím Jeseníků.

Já osobně potřebuji dojet do Petrova nad Desnou, kde ve čtyři odpoledne zavírají školku, a musím tam vyzvednout své hošíky. Ovšem skončit se dá i v Šumperku, případně kdekoli v Podesní, kudy jezdí vláček Šumperk - Velké Losiny.

Ujíždím tedy po nádherné stopě kolem samoty, jejíž střecha je od komínu dolů rozježděná od dětských bobů či zadečků a z modřínového vršku "Na stráži" ji hlídá zrezavělý autobus. Místní název "Na stráži" by snad mohl být i reakcí na to, že dědina Písařov tady pod strání bývala proslulou pašeráckou obcí. Když bylo tady Rakousko a na severu Prusko, pašoval se cukr odtamtud sem, po roce 1918, když bylo za hranicí Německo, pašovaly se potraviny zase tam a ještě před rokem 1989 se prý z Polska sem dostávaly pašem televizory (ale to už není jisté, zda to byli písařovští pašeráci).

Široké výhledy na celý Hrubý Jeseník až po Hanou, odkud se plíží nízké mlhy, a přímo na východě nad Kamencem (takový ocásek Jeseníků k Šumperku) se šedá obloha trhá a nebi tam kralují blankytná andělská křídla. Následuje vrch Skalka (714 m), který obývají mladí bukoví enti ve slavnostních ohozech ze sněhových šál, kravat či boa. Zastavím se, ale místo majestátního ticha slyším tlukot srdce vpravdě pohádkového lesa.

Stoupám kolem Čečelu (Čečele, Čečela?), na cestě otisky velikých kopyt a dokonce i koňská žíně - snad znamení, že mířím ke Svaté Trojici - poutnímu místu, kde podle legendy cestou z posvícení odpočíval houslista (myšlenkový pochod: koňská žíně-smyčec-housle…). Muzikanta tenkrát probudilo mručení a jen bryskným šplhem na strom se zachránil před medvědem. Tím to ale nekončilo, huňáč byl trpělivý a čekal až houslista uzraje. Vystrašený muzikant mu nejdříve naházel celou výslužku, pak se modlil a nakonec začal hrát na housle. Hudba přilákala hajného, který medvěda zastřelil. Z vděčnosti za svou záchranu umístil pak houslista na strom obrázek sv. Trojice. Na konci 18. století tam již stála dřevěná kaplička, kterou v roce 1898 vystřídala dnešní kamenná pseudogotická kaple.

Historickou legendou jsem v tomto textu lehce předběhla současnost, teď poposedávám na zmrzlých rukavicích (ráno bylo -10 °C) a snídám v krytém posezení na křižovatce "U kříže", značený pramen však ve více než půlmetrovém sněhu nenalézám. Pak krátkým stoupáním na "Hrubý les" (831 m). Je to paseka na vršku světa - vpravo slunce, nahoře bílé mraky, vlevo azurové nebe a to vše v rámu sněhem zachumlaných stromů. Následuje pětikilometrová rovinka, která je však takřka neustále lehoulince nahnutá "do protivky". Objíždím tak zalesněné vrcholy Kamenec (914 m) a Boudu (956 m), krizi překonávám zmrzlou čokoládovou tyčinkou s výhledem přes lesní pustiny na Jeřáb, vykukuje i rozhledna na majestátním Suchém vrchu i ta nová na maličké Křížové hoře nad Červenou Vodou.

Dojíždím k Rudolfovu prameni (původně Leopold Grabner Quelle), jehož mírně radioaktivní voda mne aktivuje a v pár minutách stojím v javorovém stromořadí, kde zrezlé plechové obrázky připomínají někdejší slávu poutního místa Svaté Trojice. Železná mříž s kovanými růžemi místo pantů chrání dřevěný oltářní obraz sv.Trojice v malém kostelíku. Špičatou stříšku zvonice zakončuje pod námrazou zcela ukrytý kříž na teď už čistě modrém nebi. Desátá odbila, mám za sebou pouhých 9 km za cca 3 hodiny, zbývá mi jich ještě minimálně 25 a mám na to sotva 6 hodin. Proto nevyužívám k odpočinku ani místní kryté posezení s ohništěm a o občestvení v nedaleké (1 km po červené) Severomoravské chatě si nechávám zdát cestou zpět k rozcestí "Bouda" (864 m - nejvyšší bod trasy).

Sjezd k řece Moravě

Odtud nabírám směr na východ a dolů - po žluté značce na Komňátka. Stopa už není upravená rolbou, ale prošlápnutá je skvěle - svištím mrazivým smrkovým lesem až k lesní silničce, kterou však prozrazují jen staré kamenné patníky a stopa po ní vede dál. Lámu tedy hůl nad žlutou, protože si zkracuje cestu hrozivě příkrými úvozy (i když trochu jinak než říká mapa), a volím nádherný sjezd pruhovanými bukovými lesy neznačenou silnicí stále níž a níž až k Počátkovému potoku, kde stahují dřevo v polomech po loňské katastrofální (protože říjnové a tedy s listím na stromech) nadílce sněhu. Leží tu poskládané zápalky mladých kmenů, ozývá se "Hyjá, hyjá. Hot! Hoči!" a prudce jadrné "Prrrrr!" slyším ještě za zatáčkou nad potokem, který zamrzl a pod ledem jak úhoři táhnou bubliny.

Musela jsem po té lesní cestě usvištět už alespoň 5 km, potok se rozšířil, úhoři vyrostli v améby migrujících lososů a v zátočinách bíle svítí masy ledů - jak bílé chrámy Atlantidy, které zůstaly, když se voda propadla dolů.

Konec údolí stráží příkré útesy hadcových skal s korunami z modřínů a borovic, do nichž se opírá slunce. Vjíždím do Raškova a obědvám na dětmi uklouzané sněhové hromadě na návsi proti baroknímu kostelu sv. Jana Křtitele s nezvyklou valbovou střechou na věži a nízkými kulatými věžkami ve hřbitovní zdi. Zjišťuji, že dobrých 9 km od sv.Trojice mi trvalo jen něco přes hodinu - hurá!

Oprýskané kostelní hodiny ukazují poledne, když odjíždím po loukách k severu. Dvůr Raškov se mi nedaří obkroužit sněhem, proto s lyžemi přes rameno kráčím osadou a po lávce přes řeku Moravu. Nad hlavou mi přelétne skorec, černý fráček a bílé bříško, přistává na okraji ledové kry a začne se legračně pohupovat v kolenou. Zastávkou Raškov zrovna projíždí vagónek dolů k Bludovu - dle jízdního řádu je tedy 12.26.

Nový Hrad - Furchtenberk - Strašná hora

Už na peróně nazouvám lyže, vždyť vidím krásnou stopu. Ale mýlka, žlutá zahýbá, tak tedy na lyžích přes pešuňk a koleje, vzhůru proti proudu potůčku. Vysoko na kopci prosvítá mezi kmeny stromů zdivo strážní věže Nového hradu - Furchtenberku. Dnes nenápadná zřícenina, v době své největší slávy nejrozlehlejší hrad na severní Moravě.

Skalní bradla sbíhají až sem dolů, touhle pěšinou možná kdysi podle legendy chodíval panoš Petr do stráže. A myslel přitom na svou milou - komornou, která na hradě sloužila. Jenže! Do panoše se zamilovala hradní paní a když jí Petr, věrný své lásce, dal košem, dala jeho zavřít do věže a milou komornou sprovodit ze světa. Chodívala pak za Petrem do hladomorny, jestli změnil názor. On byl však neústupný, a tak hradní paní ve zlosti zahodila klíč dolů z hradeb. Konec pověsti je logický a též tragický - panoš Petr zhynul hladem ve věži a paní skočila do propasti za klíčem. A od té doby tady bloudí a čeká na potomka z panošova rodu, aby jí pomohl ztracený klíč najít a tím ji vysvobodit z prokletí.

Zdejší historie se počíná někdy začátkem 14. století, kdy byl postaven strážní hrad Furchtenberk nad řekou Moravou, kudy vedla stezka z Kladska a Niska. Jeho páni a purkrabí se střídali a přistavovali, až se v 15. století stal tak velkým, že byl s nedostatkem posádky takřka neubránitelný. To se mu stalo osudným za česko-uherských válek kolem roku 1470, kdy byl dobyt a poničen. Následovala absolutní desvastace pravděpodobně jeho vlastním majitelem, aby se na pustém a špatně přístupném hradě neukrývali lapkové. A muselo to být pěkně mastné, dneska by na 40 m vysokou věž o průměru 12 m a síle kamenné zdi 5 m(!) možná stačila igelitka semtexu, ale tenkrát? Dodnes je vrchol kopce se zříceninou poset obrovskými kusy zdiva z rozbořené hlásky.

Z rozcestí pod hradem se vydávám po modré k osadě Lužná, je to tu opravdu Furchtenberk, neboli Strašná hora. Dalo by se říci, že ten krpál nad skalní průrvou vylézám na lyžích z ryzí běžkařské stavovské cti, ale pravda je taková, že mi zamrzlo vázání a pravá lyže nejde sejmout.

Divoký slalom do údolí Desné

Samota Lužná při silnici do Šumperka je uprostřed luk a pastvin na hřebeni, který se táhne od města Šumperka až k horám z nejvyšších (Vozka, Keprník). Kruhové výhledy cestou kolem ovčína nad Kopřivnou, za mnou masív Jeřábu, vlevo Králický Sněžník, níž pak pahrbky kolem Kladského sedla ve fialovém oparu a celičké bělozářné Jeseníky ve slunci stojící. Stopa se stáčí do vrcholového lesíka - přes ohradu a hustým náletem mladých javorů - tady se těžko prolézá i pěšky, ale vázání, bičováno kletbami i hrotem hůlky, stále odolává.

Začínám spěchat, slušná stopa odbočuje doprava, kde se pak napojí na zelenou a kdo by chtěl, toho dovede pohodlně do Šumperka. Já sjíždím k rozcestí "Pod Smrkem" a romantický obrázek v popředí s kostelem Nejsv. Trojice v Kopřivné a se Sněžníkem v pozadí sleduji z hebké, ale studené závěje.

Pospíchám zkratkou přes holý kopec na modrou do Rejchartického sedla a po silničce až ke kdysi hornické osadě Štolnava (dnes Prameny). Býval tu kostel, rychta, škola, dvě hospody… Po odsunu v roce 1946 se obec vylidnila a dnes tu je pár chalup a zbytky zarostlého hřbitůvku. Kdo by chtěl putování zakončit v údolí Desné (bus i vlak) ať pokračuje stále po modré, zvládne kapku rychlejší sjezd lesem a kolem hotelu Diana se dostane až do lázní Velké Losiny.

Překrásné výhledy hřebenové cesty lehce nevnímám, vyhlížím stopu doprava k Rapotínu, ale nic. Pouštím se tedy dolů po pastvinách, občas závějemi ledových zrcátkových knoflíků, jindy rychlým svistem přes zledovatělé plotny a jednou i střemhlavým letem kolem Kozí skalky a Prostředního vrchu na dolní konec Rejchartic.

Posypaná rejchartická silnice se vklínila mezi zalesněné stráně a já sprintuji hlubokým sněhem podél ní. Za půl hodiny končí ve školce a já to mám domů do Rapotína ještě 4 km. Říká se, že člověka tlačí čas, což je teď můj případ, ale nějak mě nikdo nepotlačí a nepotlačí. Odbočuji doleva neznačenou lesní cestou a po 1,5 km sjíždím dolů do studené úžiny ve smrkovém lese, která bohudík ústí tam, kam jsem chtěla - na louky nad Rapotínem. Hodiny na kostele ukazují přesně 4 hodiny a k cíli zbývá už jen pár desítek metrů, bohužel přes státní silnici č. 11 a po posypaném chodníku. A vázání drží jako přibité.

Zouvám se z lyží i bot na zahradě a bosky dobíhám do předsíně. Ovšem na rozdíl od závodníků, kteří po sprintu v cíli padnou či jsou náležitě opečováváni, já vlítnu do pohorek, beru kolo a ujíždím do školky do Petrova nad Desnou.

A tady bych si dovolila mapovou vsuvku - celou dobu se pohybuji podle mapy KČT č. 53 Králický Sněžník, ale v těchto místech mapa lehce kecá. Jestliže navštívíte vrch Přední Bukový, uvidíte sice Jeseníky jak na dlani, ale avizovaná rozhledna zůstává zatím asi jen snem místních zastupitelů. A za druhé - zakroužkovaná lávka přes Losinku v Rapotíně vůbec není krytá - rechle, o které se jedná, se nacházejí na Desné u ZOO parku - cca 4 km po proudu.

Přejezd Hanušovické vrchoviny mi trval 9 hodin, vzdušnou čarou po 50. rovnoběžce to bylo necelých 15 km, horáckou krajinou po běžkách jsem jich najela 37. Milovníkům upravených tratí doporučuji masiv Jeřábu kolem Sv. Trojice, milovníkům dobrudružství pak cokoli z této vyhlídkové trasy s přáním, aby vám nezamrzlo vázání a když už se to stane, ať vám tedy nezamrzne alespoň úsměv na rtech.

Info

• mapa edice KČT č. 53 - Králický Sněžník
• Průvodce po Čechách , Moravě a Slezsku: Jeseníky-Šumpersko (nakl. Soukup a David)
• Ján Babnič - Jeseníky (nakl. Kletr Plzeň)
• Šumpersko, Jeseníky - Průvodce, historické pohlednice
• Spojení - autobusy ze Šumperka, vlaky údolím Moravy a Desné