Polské Karpaty, prázdninový cyklotrek

Na kole kolem polských Karpat, soutěžní článek č. 8, Treking s Tilakem 2009

Jsou dovolené pečlivě připravené kilometr po kilometru, den po dni. A jsou dovolené, které spadnou tak nějak z nebe. A tak s myšlenkou, že není důležitý cíl, ale cesta vyrážíme.

Česko - polskou hranici přejíždíme po mostě nad řekou Olší v Českém Těšíně, kam jsme pohodlně dojeli vlakem za pouhých 150,- Kč (jízdenka SO + NE pro dvě osoby) + 100,- Kč za kolo. Polský Cieszyn, někdy také nazývaný malá Vídeň pro svou urbanistickou soustavu, nás vítá pohodovou atmosférou na krásně rozkvetlém náměstí. V místním knihkupectví zkoumáme všechny dostupné mapy. Do oka nám padne mapa "turystyczna" v měřítku 1 : 200 000 Karpaty (Wisla, Szczyrk, Zakpane, Nowy Sacz, Poprad, Starý Smokovec), za pouhých 9 zlotých. Platíme a mapa je naše. Můžeme šlápnou do pedálu.

Ale co by to bylo za dovolenou, kdyby nezačínala příjemným posezením na zahrádce, prvním žůrkem (místní žitná polévka, která pokud je dobře uvařená vždy příjde k chuti) a prvním koštem místního piva Živiec. Posilnění a dobře naladěni začínáme ukrajovat první dovolenkové kilometry na kole. Směr dnešní cesty je lázeňské městečko Ustroň.

Poznámka: Během svých několika cest po Polsku jsme se již naučili rozlišovat v mapách cesty hlavní, vedlejší a úplně ty vedlejší. Letos však máme smůlu. Objížďky vyhnaly na vedlejší cesty snad všechny auta z celého Polska.

Značená cyklostezka nás vede do městečka Brenna a naše úžasná mapa nám radí pokračovat ještě dál, do městečka Szczyrk. Má to však jeden háček, který však zjistíme až během několika dalších kilometrů.

Cesta za městečkem Brenna končí. Přes kopec vede pouze prudká kamenitá úvozová cesta, která končí až někde u nebe. V tu chvíli se začíná někde v dáli blýskat. Blíží se déšť, bouřka a vítr. Zděšeně se ptáme kolemjdoucích turistů jak je to daleko na "schronisko" (turistická chata). Paní se na nás nevěřícně dívá. Kam že se s těmi naloženými koly hrabeme. Na chatu je to prý ještě tak dvě hodiny. Omývá nás hrůza. Statečně tlačíme kola do kopce, mě tlačí Jarda, já tlačím Janu. Do sedla nás žene nejenom blížící se bouřka, ale i strach z toho, kde dnes v noci složíme svou zmáčenou hlavu.

Jsme však mile překvapeni. Cesta sice končí v sedle pod horou Klimczok 1 117 m (Slezské Beskydy), ale kousek pod sedlem je chata. Kouří se ji z komína a má krásný název Chata u wuja Toma. Okamžitě jsme si ji přejmenujeme na chaloupku strýčka Toma.

Parkujeme kola a bouřka je nad námi. A my jsme v bezpečí. Za pouhých 20 zlotých se můžeme ubytovat. Jak slastně člověku chutná polívka v klidu a pohodě. Kromě nás jsou na chatě ubytování ještě další turisté. Všichni jsou velice milí a tak si máme s kým i vyprávět. Byť oni hovoří polsky, my česky, ale lidé, kteří milují hory najdou přátele všude. Na jazyku, pohlaví ani barvě pleti v tu chvíli vůbec nezáleží. Civilizace je daleko, oheň plápolá a nám je najedou tak nějak příjemně. Na těle i na duši.

Přímo ve výčepu si všichni naši známí vaří večeři na svém vařiči, jí své jídlo a chatař se z okýnka na všechny mile usmívá. Do postele nás však žene únava i očekávání, co nás na cestě kolem Karpat čeká. Celou noc pak na střechu chaty dopadají husté provazy deště.

Ráno je deštivé a chladné. Halíme brašny i sebe do pláštěnek (jsou rybářské, a na kolo se perfektně hodí) a vyrážíme z kopce dolů pěkně směr Szczyrk - Lodygowicwe - jezero Žywiecke (bohužel také zahalené do mlhy a deště) až do městečka Žywiec, známého východiska pro Slezské a Žywiecké Beskydy. Vždy v srpnu se tady v Žywci a okolních městech koná "Týden beskydské kultury" na který se prý sjíždí až 4 000 lidových umělců.

Ze Žiwce začínáme zase pomalu stoupat do kopců. Cesta nás vede na hraniční přechod mezi Polskem a Slovenskem, v Korbielowe. Přechod leží v sedle Clinne, ve výšce 809 m n.m. Pro dnešek končíme, stavíme stan. V opuštěné celnici jsou otevřené záchody celou noc a dokonce teče i teplá voda. Je krásný letní večer, nikde ani živáčka. Jen v kopci nad námi je salaš a spousta krásných chundelatých oveček se zvonečky na krku. Usínáme a v uších nám vyhrává horská symfonie a cinkot ovčích zvonečků.

Ráno nás čeká dlouhý sjezd na Slovensko, cestu kol dokola lemují nádherné modravé hory, kterých se nemůžeme nabažit. Asi po 20 km jízdy z kopce, odbočujeme směrem na vesnici Bobrov u vodní nádrže Orava směrem na přechod do Polska, Winiarczykowka. A tak nějak hned za rohem se před námi otvírá panoráma Tater, které nás bude provázek ještě několik dalších dní. Jsme nadšeni. Cesta příjemně utíká, sluníčko svítí a my šlapeme jak diví. Projíždíme městy Czarny Dunajec, Chocholow (vesnická památková rezervace) do Zakopaného.

Je to jedno z nejznámějších rekreačních středisek, tzv. zimní hlavní město Polska, ležící na úpatí Tater, které je současně městem s nejvyšší polohou v Polsku. A my máme pocit, že hlavním městem je i v létě. Můžu-li radit, milovníci klidu a ticha do Zakopaného v žádném případě nejezděte. To množství lidí, které se zde pohybuje by vás určitě nepotěšilo. Hledáme kemp. Máme to štěstí, je nad městem a je v něm klid. Nad námi se tyčí hora Gievont (1 894 m n.m), v dáli se odrážejí paprsky zapadajícího slunce o Kasprowy Wierch (1 986 m n.m) a nám se únavou klíží oči. Kemp je postavený přímo u malého kláštera a tak tentokrát neusínáme s cinkotem ovčích zvonců, ale s večerními zpěvy zdejších jeptišek. Spíme jak pacholata.

Vezme-li ráno do ruky mapu můj manžel, můžeme čekat nějaké dobrodružství. Ráno odložíme věci v nádražní úschovně. Jana už mírně protestuje, já, protože Jardu znám, neprotestuji, nemá to smysl.Vyrážíme po cestě, na mapě označené jako cyklostezka, směr Lysá Polana - Mořské oko. Dobrodružství začíná. Šlapeme 15 km do kopce mezi auty a minibusy, po hrbolaté, díravé silnici abychom v Lysé Polaně zjistili, že na mořské oko s kolem tedy NE. Od kdy? Od teraz. Zoufalí a hladoví hledáme hostinec, krčmu, bufet či malinkatý bufítek. Nic. Nalézáme jen malou špeluňku, kde si dáme párek s hořčicí a divíme se, že podnikaví Poláci tady žádnou krčmu nepostavili, na slovenské straně je to obdobné. V Lysé Polaně je jen obchod, který ale naše potřeby vůbec neuspokojil. Šlapeme tedy 15 km zpět, naštěstí z kopce, na vlak do Zakopaného. Co dodat? Byl to veselý odpočinkový den.. Jarda cestou našel obrovský hřib pravý, kterého jsme si my, ale vůbec nevšimli a tak si v Zakopaném děláme radost hranolky, pivem a kafíčkem.

Spát bychom chtěli v kempu v Nowém Targu. Ale ve městě o něm nikdo neví. Ani místní taxikář.(Možná, že ta naše úžasná mapa taky někdy lže.) Pěšinkou kolem Dunajce míříme tedy dál. Pomalu se stmívá a my pořád nevíme kde dnes svá unavená těla složíme. Ve vesnici Ostrowsko nacházíme fotbalový stadionek s krásným přístřeškem. Ptáme se místního správce jestli můžeme přespat. Nevidí v tom žádný problém. Nad námi se opět blýská. Spokojeně usínáme. Ovce ani jeptišky nás tentokrát neuspávají. Za ně to tentokrát obstará pivečko značky Žiwiec.

Další den začíná zkouškou trpělivosti. Jana píchla kolo. Jarda se snaží a tak je za chvíli vše opraveno. Usedáme na kolo. Jana opět píchla kolo. Jarda se opět se zaťatými zuby snaží.

Za hodinu konečně vyrážíme. Děláme však malou odbočku od toku Dunajce směrem Nowá Biala. Ve vesnici je zrovna pouť a tak se pohodlně usadíme na návsi a pozorujeme čilý ruch, který tady panuje. Na místní informační tabuli zjišťujeme, že kousek od vesnice je přírodní zajímavost tzv. průlom řeky Bialky. Jedeme se tam podívat. Bialka tady vytvořila mezi dvěma skalami velké koryto plné krásných kulatých kamenů všech možných velikostí (chtěla bych si je všechny odvézt domů, ale brašny jsou malé a kameny velké, těžké a Jarda protestuje, že není osel). Teď v červenci je Bialka jen malá říčka, ale na jaře, když v Tatrách začne tát sníh, tady musí být hodně veselo. Na březích řeky je v tuto roční dobu veselo. Děti staví přehrady, velcí se koupou, opalují. V dálí na horizontu se rýsuje panorama Tater, prostě nádherná prázdninová idyla. Bialka si to líně teče mezi kameny, aby se po několika kilometrech vlila do Dunajce. Srdce nejednoho vodáka tady určitě plesá.

Odpoledne přijíždíme k Czorsztynské přehradě. Je tady tak krásně, že dnešní etapu končíme po 30 km. Nad jezerem se tyčí dva hrady starý Czorstyn ze 14. století a v Niedzici malebný gotický obranný hrad ve kterém sídlí muzeum dějin Spiše a hradu, archeologická a historická expozice. Z horního hradu je nádherný pohled na Pieniny (malé vápencové pásmo hor s neopakovatelnými scenériemi), czorstyňský záliv, přehradu a zříceniny starého hradu. Z hráze přehrady pak opět obdivujeme panorama Tater. Dlouho do noci tady sedíme na zahrádce malého bufetu, popíjíme místní pivo a nasáváme nádheru, která je všude kolem nás.

Další den nás čeká krásná, pohodová cesta kolem Dunajce po jeho polské i slovenské straně. Řeka Dunajec tady protéká Pieninami nádherným kaňonem. Každoročně od jara do podzimu můžete na řece kromě vodáků potkat spoustu dřevěných vorů. Polské vory jezdí ze Stromowců Vyžných přes Szczawnici do Kroscienka, slovenské vory z Červeného Kláštora. Je jich však tak hodně, že mám pocit že se brzo na vodu nevejdou. Ale lidé, kteří na nich jedou, vypadají spokojeně a někteří zpívají a mávají na kolem jedoucí cyklisty. Užíváme si pohodové a klidné jízdy skoro po rovině. Jediným škraloupem na jinak krásném slunečném dni jsou ty spousty cyklistů, turistů i vodáků, kteří se momentálně v této lokalitě nacházejí. Ale člověk nesmí být sobec, vždyť léto, prázdniny a dovolená patří všem.

Spíme v Kroscienku nad Dunajcem. Ulice která vede ke kempu připomíná tak trochu ulici v Usť Čorné. V noci se nad námi prohnala bouřka. Nemám bouřky ráda doma v posteli a ve stanu už vůbec ne. Bojím se, křečovitě svírám Jardovu ruku a doufám že bouřka se rychle přežene. Ráno je slunečné a jasné. Jana má na mobilu zmeškaný hovor z Česka. Volá domů a my zjišťujeme, že ta hrozná bouřka nad námi byla jen malý ocásek toho, co se dělo o mnoho kilometrů dál na západ v Polsku i Čechách kolem Jablonce. Spadané stromy, spousty zraněných a dokonce i mrtví. Příroda nám opět dala najevo kdo je tady pán.

Pokračujeme dál kolem Dunajce směrem na Nowy Sacz. Snažíme se nacházet cestu přímo u řeky. Před vesnicí Lacko nás však cesta vede do kopců a po několika kilometrech končí. Co teď. Lesem vede úzká pěšina. Klesáme. A najednou člověk. Chlap jako hora. Ptáme se: Dostaneme se tudy do města? Dostává se nám odpovědi: Utíkejte, za 5 minut odjíždí převozník, jiná cesta tady není. A skutečně. Převozník jak z pohádky O zlatých vlasech děda Vševěda. Převáží nás přes Dunajec. Jsme zachráněni. Dostává od nás pár zlotých na pivo. Nic jiného nechce.

Do Starého Saczu sjíždíme z kopců, za námi ční hora zvaná Radziejowa 1262 m. n. m. a k chatě na Przehybe 1 191 m n.m. vede cyklostezka. Spát bychom chtěli na Rožnowském jezeře. Ale dusno a vedro nás přinutí hledat kemp již ve Starém Saczu. Místní kemp je poloprázdný, ale i tak je v něm velice pestrá společnost: 1 polská rodina, 2 Belgičané, 3 Češi a dvě chaty Romů, večer přijíždějí 3 polští studentíci a mezitím se v kempu otočí jeden Angličan se slečnou (jejich pobyt trvá asi tak 1 hodinu). Sedíme s Janou na lavičce a tuhle pestrou směsici pozorujeme. Jarda zatím s velkou skupinou Romů griluje klobásky. Prostě pohoda.

Ráno prší, otáčíme se na svých nafukovacích karimatkách a přemýšlíme co budeme dělat. V 10.00 jsme již notně otlačeni a hladoví. Balíme za mírného deště a vyrážíme směr Nový Sacz. Nějak se nám opět nedaří najít cyklostezku, a tak do Nového Saczu jedeme po chodnících. Ještě že jsou. V historickém centru městečka nacházíme útulnou cukrárnu. Pan vedoucí se mile usmívá, zákusky, buchty, koláče jsou tak nádherné, že nevíme který si vybrat. Ve městě právě probíhají folklórní slavnosti Děti hor. Na místním náměstí vystupují tanečníci až z dalekého Thajska. Jsou úžasní. A tak nám vlastně ani nevadí, že mírně poprchává, tleskáme jako diví a krásné melodie, na které malí Thajci tančí, nás hřejí u srdce.

Dnes bychom chtěli dorazit do Limanowe a pak dále vlakem do městečka Rabka Zdroj. Cesta nás vede polským venkovem. Je sobota a tak ve spoustě kostelíků, které cestou míjíme, vidíme svatebčany. V městečku Limanowa stojí nádherný velký chrám, s krásnou venkovní zahradou. I tady se střídá jedna svatba za druhou. Podléháme té poklidné a sváteční atmosféře. Ale jen do té doby, než zjistíme, že sice v Limanové vlakové nádraží existuje, že na něm sice všechno funguje, ale jediné co nefunguje jsou vlaky. Ty tady prostě nejezdí, protože je prostě zrušili.

Nevěřícně pobíháme po nádraží, klepeme na všechny dveře. Marně. Sedáme na lavičku a přemýšlíme co dál. Nejdříve se najíme. Musíme si posilnit nervy. Pak píšeme Tomovi do Česka SMS, najdi nám spoj. Chudák vůbec neví kde to vlastně jsme. Po sléze nám přichází zpráva. Vraťte se do N. Saczu. Vlakem dojedete do Krakova 2× přestoupíte, půl noci přečkáte na nádraží a někdy nad ránem do Rabky Zdroj přijedete.

Válíme se smíchy. Rabka Zdroj je tady odsud asi 50 km vzdušnou čarou. Sedáme na kolo, nejbližší schronisko (turistická chata) nebo kemp je podle mapy v Tymbarku. Jak ale zjišťujeme smolný den není u konce. Schronisko nikdo nezná a na "poli pro namiot" (tábořiště) se koná den města. A tak místo stanů tady stojí kolotoče, houpačky a stánky všeho druhu. Přesto se pídíme kde by se dalo přespat. Místí nám radí : "vzhůru do gurky (do kopce), tam určitě přespíte. Znovu tlačíme kola do hor (ještě že jsou ty hory nádherné). Cesta končí u jakéhosi rekreačního objektu. Jarda vyráží na výzvědy. Dle výrazu jeho tváře je nám jasné, tady nás přespat nenechají.

Ale jako kouzelný dědeček z pohádky přichází čilý stařík. Ptá se co potřebujeme a my s Janou zoufale odpovídáme, postavit namiot (stan). Dostává se nám té nejkrásnější odpovědi. Není problém. Tady je moje chata, tak si tady postavte stan, tady je záchod, tady sprcha a tady, až si vybalíte, přijďte posedět. Stavíme stan, nad horami zapadá sluníčko.Na vrcholcích okolních kopců se pomalu rozsvěcují kříže, to na památku papeže Jana Pavla II, který se zdejšími kopci toulal a obdivoval jejich krásu. I nám se tady líbí. Připadáme si jak v orlím hnízdě, vysoko nad lidmi. Blízko oblakům a noční obloze. Hvězdy jsou tady nějak blíže a jejich možná mnohem více něž u nás doma.

Večírek s panem domácím a jeho hosty se vydařil. Polština i čeština si jsou podobné a tak si máme o čem vyprávět. Usínáme s úsměvem na rtech a dole v městečku nám k tomu rachotí ohňostroj.

Ráno je opět deštivé, ale my jsme stateční a tak vyrážíme. Přes kopce a kopečky směr Gdow a dál na Krakow. Plány máme smělé, skutečnost je jiná. Když za městečkem Gdow již podruhé objíždíme stejný kostel, začínáme se divit. Asi jsme se poprvé ztratili. Vytahujeme mapu, důležitě do ní všichni tři koukáme, když tu u nás brzdí auto, z něj vyskakují tři pánové a vrhají se k nám. Čekáme co se bude dít. (Já si myslím že nám chtějí poradit jak dál, Jana si myslí, co to je za lidi když si na kopec přivezou kolo a pak se na něm z kopce pustí dolů. Jarda si nemyslí nic a čeká.). Skutečnost nás ale překvapí. Všichni tři jsou pracovníci krakovské televize a natáčejí pořad o cyklostezkách v okolí Krakova. S námi chtějí udělat rozhovor o tom jak se nám tady jezdí, jak se nám tady líbí.

Tiskovým mluvčím naši skupiny jmenujeme Jardu. 1. Nejlépe se snaží hovořit polsky. 2. Nevadí mu, že nemá umytou hlavu. (protože na ní vlastně vlasy nemá). 3. Stejně i kdybychom ho nejmenovali, tak by tiskovým mluvčím chtěl být on. Jarda tedy zaujímá pozici, kamera najíždí a Jarda plynně polsko, česko, valašsko, frenštátsko hovoří. Zatím my dvě (Jana a já) padáme smíchy. Jsme hvězdy krakovské televize. Doufám, že se nás nikdo nelekl.

Čilí hoši nám také radí nejkratší cestu do Wieliczky, známé svými solnými doly a pro nás také úžasným kempem. S lehátky. Spí se nám sladce. Ráno nás kyvadlová doprava (pravidelné vlakové spojení mezi Wieliczkou a Krakowem) doveze do Krakowa. Město je to nádherné, ale tentokrát prohlídku vynecháme, vlakem se přesuneme do Czechowic.

Cestou míjíme Osvětim. I z té dálky, z rozjetého vlaku, je vidět koncentrační tábor. Myslíme na to, jak se lidé jedoucí stejnou krajinou jako my, cítili. Tušili blízkost smrti? Věděli co je za zdmi a ostnatými dráty čeká. Oč radostněji se dnes touto krajinou cestuje nám. Za okny vlaku se střídají lesy s vesnickými domky a staveními, na polích se pasou stáda krav. Na rybnících poklidně plují labutě. Jizvy v krajině nejsou už po těch letech vidět. Ale co jizvy na duši?

Na hranice to máme coby kamenem dohodil. Vlak vyměníme opět za kolo a příjemnou, pohodovou cestou kolem řeky Wisly se šineme k domovu. V hlavě nám běží film o tom, co jsme zažili i nezažili, o tom, že kousek od našeho domova se dá najít tolik krásného a zajímavého, stačí se jen dívat. O tom, že Poláci jsou sice naši severní sousedé, ale že o nich vlastně skoro vůbec nic nevíme a přesto máme tolik společného. Cesta polskými Karpaty, byla nádherná a vlastně za "hubičku". Lidé které jsme na své cestě potkali byli příjemní. V restauracích, bufetech, cukrárnách, obchodech jsme se díky dobrému kurzu koruny a zlotého pohodlně najedli, nakoupili a v kempech i vyspali.

Náš okruh kolem Karpat končíme opět v Těšíně. Dvojměstě nad řekou Olší. A těšíme se, kterou část Polska příště zase navštívíme. A všem dalším radíme. Za málo peněz hodně muziky. Stačí sednout na kolo nebo obout turistické boty. A dobrodružství je na světě.