Hohe Wand po Wagnersteig a HTL Steig v Alpách

Výstup po stezce Wagnersteig a přechod pohoří; soutěžní článek č. 5, Treking s Tilakem 2009

Hohe Wand - vápencové pohoří v Dolním Rakousku, součást Gutensteinských Alp, mající charakter stolové hory. Náhorní plošina je porostlá lesy, nacházejí se zde četné turistické stezky a horské chaty. Jihovýchodní skalnaté svahy se vypínají takřka kolmo až o 250 výškových metrů, a proto jsou protkány četnými výstupovými trasami - zde nazývanými klettersteig. Tento přírodní park s mnoha příležitostmi k nenáročné turistice i adrenalinovým výstupům po skalách je velice dobře dosažitelný z jižní Moravy i západního Slovenska - nachází se totiž 60 km jižně od Vídně.

Bílé a rozeklané skály Hohe Wandu nás uchvátily už o rok dříve při naší cestě na Schneeberg. Z oken místní lokálky na trati Wiener Neustadt - Puchberg am Schneeberg, hbitě šplhající po úpatích kopců za obcí Grünbach, jsme sledovali tuto jedinečnou přírodní scenérii s dominujícím křížem na kótě Grosse Kanzel - a měli jasno o námětu naší tradiční květnové rakouské expedice na následující rok.

Náš hlavní kustod a železniční fanda - kamarád Marek z Hevlína - dokáže navíc vyhledat tak perfektní spoje rakouských drah ÖBB za tak solidní peníz, že by byl hřích cestovat takový kousek z jižní Moravy pod Vídeň autem. Díky skupinové jízdence Einfach - Raus - Ticket se opět rádi necháme hýčkat bezchybnými službami ÖBB. Pro třebíčskou část výpravy je sice cesta autem na nádraží do dolnorakouské Laa a.d. Thaya nezbytná, nicméně odtud už naši čtyřčlennou partu bude po kolejích unášet rychlá souprava City Shuttle.

Využíváme první sobotní ranní spoj Laa-Wien a kolem půl sedmé už překonáváme krásný modrý Dunaj v rakouské metropoli. Na páteřní vídeňské trati máme na výběr z několika přestupových stanic, přičemž využíváme prosklené futuristické nádraží Praterstern. Zde čekáme jen několik minut a v 6:55 nastupujeme do dalšího spoje směr Wiener Neustadt, kam přijíždíme o čtvrt na devět. Přesouváme se na nástupiště 9A, odkud jezdí motoráky do Puchbergu, a v 8:37 máme odjezd.

Poloprázdný motoráček veze převážně turisty. Cestou máme možnost sledovat blížící se masiv Schneebergu i sousední Hohe Wand. Bohužel, vrcholek nejvyšší dolnorakouské hory je v mracích, a ani obloha celkově neslibuje v žádném případě sluníčko - je zataženo. Možná to bude paradoxně lepší, než se někde ve skalách pařit v žáru slunce. Projíždíme dále Bad Fischau a několik malých zastávek, většinou na znamení. Záhy se těsně přibližujeme k masivu Hohe Wandu a zvláště vysoký a ostrý skalní sráz na jeho okraji budí jednoznačně respekt: "Tudy někudy že polezeme!?" nechce se nám ani věřit! Dle plánu vystupujeme na zastávce Grünbach am Schneeberg (9:10 hod.).

Taková malá "ferrátička" - Wagnersteig

Po modré značce se musíme nejprve dostat k penzionu Seiser Toni posazeném kdesi v zalesněném úbočí Hohe Wandu. Zde je značení poměrně dobré, značka nás od nádraží vyvádí částí Neusidel a odbočuje vlevo mezi rodinné domky na polní cestu, která vytrvale stoupá k nedalekému borovému lesu. Tam se napojujeme na úzkou asfaltku obsluhující několik usedlostí na úpatí. U pensionu Seiser Toni je malé parkoviště, kde si zrovna skupinka rakouských ferratistů chystá nádobíčko před zahájením akce. My také bystříme pozornost a začínáme se orientovat dle žlutého značení, které by nás mělo dovést k výstupové trase. Nutno podotknout, že systém rakouského turistického značení je dosti nepřehledný, což se bohužel projevuje i zde na Hohe Wandu. Pokračujeme po lesní cestě víceméně po vrstevnici a někdy už máme pochybnosti, zda jsme odbočku na Wagnersteig nepřešli.

Naštěstí narážíme na rozcestník na borovici, který nám symbolicky oznamuje: Wagnersteig po žluté šikmo do kopce. Zde se nacházíme už asi v 700 m n.m. Odbočujeme tedy vlevo na lesní pěšinu a držíme se poměrně hustých žlutých značek. Po další čtvrthodince ostrého stoupání přicházíme k další ceduli - rozcestníku na stezce Wandfuss-Steig, která kopíruje svahy Hohe Wandu těsně pod skalami. Nás však vedou dále vzhůru žluté značky. Místy dokonce překonáváme v serpentinách vymleté škarpy plné kamení. Za dešťů tady musí asi pěkně valit voda. O půl jedenácté konečně docházíme k ceduli oznamující začátek skalní stezky Wagnersteig, kterou jsme si vybrali pro náš výstup (obtížnost "A").

Od cedule se můžeme orientovat dle panoramatického plánku, který jsme stáhli z internetu. Z něj je dobře patrný počet a rozestavení žebříků, lanových úseků atd. Jarda dnes neponechal nic náhodě: vytahuje z batohu lehkou lezeckou přilbu a upevňuje si ji na hlavu. Toto opatření lze i na výstupu obtížnosti "A" jen doporučit - zejména při pohybu většího množství turistů může docházet k uvolňování kamení. Na trasách vyšší obtížností jsou už úvazy a ochranné pomůcky zcela nezbytné. Pod Wagnersteig jsme ale v tuto chvíli úplně sami, takže máme stezku zcela volnou a jen pro nás.

Hned na úvod jsme přivítání kovovým žebříkem. Není to však nikterak dlouhý trhák, překonává jen několikametrový skalní útes. Poté následuje poněkud klidnější stoupaní ve skalách, vystřídané pro změnu několika serpentinami a třemi kratšími žebříky. Tady jsme už zhruba v půli stezky. Již několikrát se nám ze skalních prahů a plošin otevřely krásné výhledy do krajiny pod námi. Poklidné nížině s rozesetými domky a usedlostmi vévodí bezesporu kostelík na vyvýšenině v Unterhöfleinu. Z takové výšky, kde se nyní nacházíme (asi 950 m n.m.), se však jeví jako dětská hračka.

Před pátým žebříkem nám náčrtek hlásí jeskyni Kleine Höhle. Jarda s Markem jsou přesvědčeni, že jeskyně se nachází někde dál ve skalách, avšak Jarmil oponuje, že tímto názvem v náčrtku je asi míněna malá temná díra hned vedle stezky - takže kdoví... Nad obstarožním žebříkem se dostáváme do poslední třetiny této krásné stezky. Zde se už jasně projevuje vyšší nadmořská výška a tudíž drsnější podmínky: stromy (převážně borovice) jsou čím dál nižší a ošlehanější, skály rozeklanější, dokonce se objevuje drobná pestrá květena typická pro vyšší polohy. Začíná i dost ostře pofukovat vítr. Jsme ale rádi, že je pod mrakem a do skal nepraží sluníčko. Posledních asi 50 - 100 metrů šplháme s pomocí ocelových lan zcela otevřeným terénem, až krátce po 11. hodině vystupujeme na vrcholovou skalní hranu. Cedulka na mohutné borovici avizuje konec stezky Wagnersteig a po pár krocích jsme na vrcholové horské louce.

Doslova několik kroků od nás se nachází horská chata Wilhelm Eichert Hütte, která jednoznačně splňuje představy o staré, ale pohostinné horské boudě uprostřed drsné divočiny. Nacházíme se na návrší zvaném Grosse Kanzel s udanou nadmořskou výškou 1052 m, čímž jsme dosáhli nejvyššího bodu dnešní výpravy. Od železniční zastávky jsme překonali dobrých 480 výškových metrů, samotná Wagnersteig má uvedené převýšení 350 metrů. Výstup hodnotíme jako perfektní zážitek! Náročnost lze přirovnat například ke stezkám ve Slovenském ráji - ke cti Slováků je třeba podotknout, že stoupací pomůcky na Hohe Wandu nejsou zdaleka v tak dobrém stavu, jako v Ráji. Přesto se ale na této stezce obtížnosti "A" není čeho obávat, zvládnou ji za pomoci rodičů určitě i zdatné děti cca od 6 let výše.

Jdeme se podívat k Wildenauerovu kříži, který byl tak dobře vidět zespodu od nádraží. Z jeho vyhlídky se nabízí fantastický výhled. Zaujme především mohutný Schneeberg (napravo), jehož vrcholek se dnes skrývá v mracích, ale sněhové splazy na úpatí osvětluje sluníčko - velice impozantní pohled. Neméně zajímavý je i výhled do sníženiny táhnoucí se od úpatí Hohe Wandu až kamsi za Wiener Neustadt. O to více zde ale fučí a my bychom se chtěli nasvačit. Na lavičkách v okolí to kvůli povětří nepřichází v úvahu, jdeme tedy o kousek dál po hřebenové stezce č. 231, která nás ostatně následně povede. Snad najdeme nějaké místo za větrem... Nacházíme jej po pár krocích, na verandě chaty Sepp Steinwender, která je evidentně soukromá, ale dnes opuštěná, takže pokud po sobě řádně uklidíme, nikomu bychom neměli vadit. V závětří verandy se tedy usazujeme a chystáme vydatnou svačinu z našich zásob.

Náhorní planinou Hohe Wandu po stezce č. 231

Po půlhodince se vydáváme na další cestu. Míjíme další soukromou chatu Ferdinand Nagl Haus a na přilehlé vyhlídce s křížem se opět kocháme výhledy do hlubin pod námi. Nedaleká cedulka avizuje vrchol skalní stezky Turmsteig (uváděná obtížnost B2+). Její ozdobou je bezesporu výlez okolo impozantní skalní jehly. My tuto jehlu vidíme svrchu také, na pozadí jasně svítí Schneeberg, a na jehlu právě lezou horolezci - takže náměty na super fotky! Přesně v poledne přicházíme k další horské boudě - Hubertushaus (946 m n.m.).

I toto zařízení představuje klasickou horskou chatu pro nenáročné turisty, jejíž nabídka slibuje typickou rakouskou kuchyni (guláš např. lehce nad 7 €) a točené pivo Hubertus Bräu. V tuto chvíli je zřejmě relativně nejhorší počasí naší výpravy - dokonce na tvářích cítíme i pár dešťových kapek. Malinko váháme, zda se neuchýlit do pohostinství chaty, ale shodujeme se, že toho ještě máme hodně před sebou a bude nejlépe se nikde cestou nezdržovat.

Od Hubertushaus začínáme znatelně klesat a nejen průhledy mezi stromy ve směru naší trasy, ale i vrstevnice v mapě slibují přechod docela hluboké rokle - Leitergraben. Z jejího dna se dá odbočit dolů do nížiny, konkrétně k vesnici Zweiersdorf. Dole je orientační tabule a my si kontrolujeme čas - žádné váhání, jde se nahoru! Výstup do protisvahu o nějakých 150 výškových metrů je poměrně zdlouhavý a vyčerpávající, nakonec se však po půlhodince setkáváme všichni nahoře u pohodlné lavičky.

Využíváme její pohostinnosti a pěkného výhledu a opět doplňujeme dávku kalorií a tekutin. Odtud kráčíme po téměř vycházkové cestičce a blížíme se k dalšímu významnému bodu trasy - horskému hotelu Hochkogelhaus (930 m n.m.). Zcela zjevně patří do daleko vyšší kategorie než předchozí chaty. Dalo by se říci, že v těchto místech končí ta pravá horská romantika a nastává jakýsi lesopark pro sváteční turisty. Hned za hotelem je třeba věnovat větší pozornost nepřehlednému turistickému značení, ale Jarda neopomene u každé infotabule s panoramatickým vyobrazením pohoří zkontrolovat tu správnou trasu, takže maršrúta je bez chyby.

Zhruba po kilometru chůze lesem docházíme na horské louky s chatou Postl (892 m n.m.) u níž končí jedna z horských silniček. O kousek dále je odbočka na skalní vyhlídku Skywalk. Už se nemůžeme dočkat, až se před námi zjeví železná konstrukce vystrčená nad bezednou hloubku! - jak ji známe prozatím z fotografií. Jdeme se pokochat jedinečným pohledem za Skywalku - nedá se to snad ani slovy popsat, tam se zkrátka musí jít osobně! Máme štěstí, že jsme ze začátku na atypické vyhlídkové plošině sami, takže můžeme nerušeně obdivovat daleké rozhledy a fotit. Kdesi pod námi vede jedna z nejnáročnějších zdejších ferrát - HTL Steig. A skutečně, v hloubce i docela blízko registrujeme hned několik skupin lezců. Obdivování Skywalku věnujeme dobrou čtvrthodinku, pak už se sem začínají trousit další výletníci. Prosíme jednu Slovenku, aby nám cvakla společnou fotku a pokračujeme v našem putování.

O kousek dále procházíme okolo pěkně zrekonstruované staré vápenné pece, u které je naučná tabule s tématem, jak se zde vápno těžilo a pálilo. Pak jsme viděli ještě několik pozůstatků pecí, ale ty byly bohužel ponechané osudu. Následuje chata Almfrieden a od ní už víceméně kopírujeme horskou silničku. Ještě krátce odbočujeme ke kapli Engelbertkirche a hned na to přicházíme na křižovatku silnic s velkým rozcestníkem. V tuto chvíli už máme za sebou dobrých 11 kilometrů, takže můžeme směle říci, že jsme za půlkou dnešní výpravy. Můžeme si tedy dovolit menší zacházku ze stezky č.231: kráčíme i nadále po silnici k horskému penzionu Kohlröserlhaus (900 m n.m.), u nějž mapa slibuje další výhledový bod.

A skutečně - bezlesý skalní útes nám odkrývá nádherný pohled už více na východ. Hned pod skalou vede další kovový chodník, ne nepodobný Skywalku (mapa uvádí název Felsenpfad).

Po chvíli odpočinku jdeme ještě pár desítek metrů po silnici, pak se ale trasa č. 231 stáčí opět do lesa a dokonce procházíme i lesní naučnou stezkou Waldlehrpfad. Krátce po třetí hodině odpolední přicházíme k naší dnes poslední horské boudě: Herrgottschnnitzerhaus (826 m n.m.). Kategorií se opět vrací k prvním chatám typu Hubertushausu, takže velice váháme, zda si přece jen nedat pivko...

U vrcholového kříže se radíme nad mapou a zvažujeme poslední varianty trasy. Nabízí se nám sice nějaká ta sestupová "ferratka" typu Wagnersteigu: Zischkasteig anebo Drobilsteig. Ale už toho máme v nohách poměrně dost a je potřeba se dostat bez zdržování na nejvhodnější vlakovou zastávku. Zůstáváme proto i nadále věrni trase č. 231 a v zatáčkách lesní cesty ostřeji sestupujeme z Hohe Wandu dolů. Nakonec scházíme na louky a ve stísněném údolí pod námi vidíme městečko Waldegg - náš cíl po bezmála dvacetikilometrové túře.

Spoje na Wiener Neustadt odtud jezdí každou celou hodinu - a za přejezdem už houká vlak. Na perón docházíme akorát s jeho příjezdem do stanice. Je to krásná příměstská souprava Desiro Classic s pohodlnými sedadly, takže se uvelebujeme a vstřebáváme první dojmy z právě ukončené trasy. Zcela bezhlučnou jízdou se přes Bad Fischau dostáváme do Wiener Neustadtu, kde čekáme na přestup. V 17:40 odjíždíme vlakem třídy REX (regional-expres) do rakouské metropole.

Ve Vídni nám hůře navazují spoje, máme více jak dvě hodinky času, které využíváme m.j. i k návštěvě rozlehlé botanické zahrady nedaleko nádraží Südbahnhof. Pak neváháme ani minutu: orosené točené na počest dnešní jedinečné výpravy si prostě v typické vídeňské hospůdce dát musíme. A ještě horkou polévku na zahřátí a doplnění energie! Objednáváme proto hovězí vývar s mohutným játrovým knedlíkem a pečivem. Z přestupové stanice Rennweg odjíždíme ve 20:20 a nakonec se téměř prázdným vlakem dostáváme těsně před desátou hodinou večerní do Laa, kde můžeme výpravu ukončit a autem se přepravit domů na Moravu.

Informace, rady, tipy:

Doprava: z pohraničních stanic je do Vídně a dále výborné spojení vlaky ÖBB - lze vyhledávat v našem IDOSu. Skupina 2-5 osob s výhodou využije skupinovou jízdenku Einfach-Raus-Ticket (ERT) za jednotnou cenu 28 euro, která platí na osobní a regionální spoje (nikoliv dálkové expresy, euro- a intercity). V nádražním automatu jsme provedli platbu kartou, čili za koruny v aktuálním kurzu. Pozor, jízdenku je třeba podepsat a uvést počet cestujících.

Přestupování ve Vídni je bez problémů, přestup lze provést kdekoliv na páteřní vídeňské trati (zhruba od Floridsdorfu po Meidling). Autem to na Hohe Wand také jistě není daleko, ale při jízdě vlakem je člověk ušetřen nevyzpytatelné dopravní situaci ve Vídni, koupi rakouské dálniční známky, případnému setkání s rakouskou policií atd.atd. Cestování vlakem v Rakousku je velmi pohodlné, rychlé a příjemné, a pro malou skupinu turistů cenově výhodné.

Informace na webu: www.naturpark-hohewand.at a www.hohewand.net. Informace o zajištěných stezkách především na: www.bergsteigen.at, kde se lze pomocí vhodně složených klíčových slov dostat na jednotlivé stezky či pohoří - pod ikonami zde lze (kromě fotek) zpravidla najít i pěkně vyvedený panoramatický náčrtek požadované stezky, který jsme v terénu s úspěchem používali. Při plánování výpravy, zejména co se týče předpovědi počasí, nám přinesly cenné informace stránky: www.hohewandcam.at (webkamery) a www.wetter.at/wetter/oesterreich/niederoesterreich/hohe-wand (aktuální počasí a předpověď na několik dní dopředu).

Mapa: Kompass č. 210 - Wiener Hausberge 1:50.000. Používali jsme naskenovaný výřez A4, protože si nedovedu představit, že bych plachtu od Kompassu co chvíli rozbaloval ve větru v terénu... Při změti a množství všech možných značek a tras je však "padesátka" v Rakousku na tak malém prostoru poněkud nepřehledná. Osvědčil se spíše sken panoramatické mapy Hohe Wandu.

Turistické značení: připravte se na typicky rakouský styl - přehršel značek a ukazatelů různých typů, barev, stáří a původu. Pro našince navyklého jednotnému a unikátnímu stylu KČT zkrátka trochu zmatek... Je vhodné si kontrolovat směr i číslo značky dle map a panoramatických tabulí v terénu, kterých je zde dostatek.

Možnosti občerstvení: četné turistické chaty různých kategorií při trase č. 231 uvedené v textu.