Stará Planina, přechod bulharského pohoří

Tilak Treking 2006; soutěžní článek č. 6

Základní plán pro letošní dovolenou byl jasný – pojedeme k moři i do hor. Do těch hor tentokrát jen na pár dní, a nejlépe, aby byly někde "po cestě". Po pár hodinách nad mapou a internetem bylo vybráno – jedeme do Bulharska, na Starou Planinu.

Stará Planina představuje nejrozsáhlejší horský masiv v Bulharsku, je přes 500 km dlouhá, složením hornin různorodá. Většina našich turistů však zná spíše Rilu a Pirin, další bulharská pohoří, která jsou vyšší a vzhledově výraznější. Staré Planině se také říká "Balkán", je to tedy pohoří, které dalo jméno celému poloostrovu. Táhne se téměř středem Bulharska od východu na západ, jeho centrální část kopíruje železniční trať ze Sofie do Burgasu, což pro naše účely bylo ideální.

Průvodce upozorňují na časté změny počasí v této oblasti, což se nám jednoznačně potvrdilo. Turistických chat je zejména na okrajích pohoří dostatek, dá se v nich přespat, ale i solidně se najíst. Vody je v pohoří dost. Turistů jsme však potkali minimum. Dojem, který v nás zanechaly tyto hory je jednoznačný: krásné, typicky "rumunské hory", v centru Bulharska. K návštěvě jsme si vybrali nejvyšší část pohoří, tzv. Trojansko - Kaloferskou Planinu, s nejvyšší horou celé Staré planiny - Botevem (2 376 m).

Doprava do oblasti

Vzhledem k počtu zúčastněných (deset osob) jsme využívali po celou dobu vlak. Bohužel přímý vlak od nás do Sofie v podstatě nejezdí, proto jsme zvolili cestu s přestupy v Budapešti a Bělehradu. Tato varianta je rychlejší než přesun přes Rumunsko, samozřejmě pouze v případě, že vlaky nemají zpoždění a neujedou vám všechny přípoje, jak se stalo v obou směrech nám.

V takovém případě není třeba zoufat, Bělehrad i Sofie mají své kouzlo, a jeden den tam vydržíte. Jednodušší a rychlejší možností je však využít autobus, který z Prahy přes Brno do Sofie jezdí velmi často. Do Sofie se můžete poměrně levně dostat i letecky. Doprava po vnitrozemí je ve směru do Burgasu vhodná spíše vlakem, dále pak autobusem.

Mapy a informace

Mapy Staré planiny koupíte kdekoliv v Bulharsku. My jsme však využili mapu staženou z internetu. Informace lze najít v dnes už klasickém průvodci "Rumunské a bulharské hory" z Olympie, případně i novějších u nás dostupných publikacích. Internet tentokrát zklamal, moc informací v češtině nenajdete. Naše cesta je popsaná na stránkách www.zajicvyjenamesic.com.

Takže konečně vyrážíme. Ze Sofie vyjíždíme až odpoledne rychlíkem směrem na Burgas. Naší cílovou stanicí je město Karlovo, přímo pod úpatím hor. Ve vlaku je příjemně, ale za okny to vypadá na škaredou bouřku, padají i kroupy. V podvečer, když v Karlovu vysedáme, už sice neprší, ale je nám jasné, že přespíme kousek za městem a nikde se navečer hnát nebudeme. Ujímá se nás místní mladý muž, který nás provádí celým městečkem a ukazuje nám, kudy do hor (kupodivu za to nic nechce). Ještě povečeříme v nedaleké restauraci (centrum města je pěkné, čisté, funguje jako klimatické lázně, najít restauraci není problém) a se soumrakem mizíme na okraji.

Jenže ouha, daleko jsme nedošli. Hned za městem začíná soutěska (ta jde ostatně již z náměstí vidět) a na jejím okraji je vodní elektrárna, takže svahy jsou strmé a značka šplhá hned nahoru. No nic, využíváme jediných přijatelných míst hned u cesty, stavíme stany, a doufáme, že nás nikdo nevyžene, protože jinak už nás čeká snad jen nedaleký městský park. Ráno se budíme dusotem běhajících důchodců (asi je tu opravdu zdravý vzduch) a rychle balíme. Včera jsme na autobusovém nádraží zjistili, že až na hřeben nás může dovézt autobus mířící do Trojanu, a tak na něj nasedáme.

Po hodině v serpentinách vysedáme v Trojanském průsmyku (1 565 m) a jsme na trase. Národní park Balkán nás vítá svými cedulemi a upozorňuje, co smíme a co ne. Průsmyk je typický obrovským betonovým monumentem, viditelným z velké dálky, připomínajícím jakési výročí. Přímo z průsmyku po hřebeni vedou značky a my po nich míříme na chatu Děrmjanka (1 504 m). Značení není v nejlepším stavu, základní orientaci ale poskytuje. Počasí je podmračené, ale viditelnost je přijatelná.

Charakter hor v nás vyvolává vzpomínku na všechny prošlé rumunské hory, nečekali jsme, že je "objevíme" v samém srdci Bulharska. Po několika hodinách chůze po příjemně zvlněném terénu (minuli jsme pouze zaslon Orlí hnízdo, který vypadal obydleně, podle psa u boudy) přicházíme k chatě Děrmjanka. Ochutnáváme místní pochutiny (omaštěná rýže s dvěmi kousky masa a hřibová polévka) a nápoje (velmi nedobré pivo Ledenika v plastu) a jako bonus dostáváme zadarmo teplý puding. Je nám jasné, že kdybychom zůstali déle, už bychom zakořenili, takže rychle dál.

Naší další zastávkou má být další chata, tentokrát se jmenuje Dobrila (1 750 m). Procházíme zase mírně zvlněnou krajinou, ve které se střídají lesy a louky, občas se objevuje pár skalek. Kousek od malého zaslonu, ukrytého ve stráni, rozbíjíme dnešní tábor. Borůvek je tu dostatek, a dostatek je i zásob slivovice, jejíž večerní ochutnávání pak přivodí kromě pozdního ranního vstávání i bolest hlavy některých konzumentů.

Ráno vysvitlo i sluníčko, proto nás překvapuje, že v blízkém lesíku nacházíme hromady ledových krup… brzy pochopíme, jaké tu bývá počasí. Po lesní cestě dorážíme za hodinku na chatu Dobrila, kde v mlze za ní se tyčí i první vyšší hora Levski (2 166 m). Z původní stavby zůstalo obrovské nedostavěné monstrum, vedle ní však nově postavili malou dřevěnou chatu, která slušně funguje (záchody jsou tam tak krásné, že jsme přehlédli olejovou pachuť vody, kterou jsme nabrali). Dali jsme si, co měli, a šli bychom i dál, kdyby se nám neztratila jedna členka výpravy.

Po hodině tvorby krizového plánu se naštěstí sama objevuje, prý odbočila a šla směrem na chatu Nezabravka (k ní vede fungující lanovka ze Sopot, asi 5 km od Karlova, což je také možná cesta na hřeben). Vysvětlení je jednoduché – pro svůj nízký věk neumí přečíst azbuku, ve které jsou značky psány, ruština ve škole ji minula. Teď nás čeká první větší výstup, a to na vrchol Levski, který je oblý a travnatý, s malinkým plechovým zaslonem na vrcholu. V dálce se nám mezi mraky odhaluje na chvíli i Botev, na který máme namířeno. Charakter krajiny se pomalu začíná měnit. Začínají skalky, hřeben má ostřejší tvary a začíná připomínat naše Roháče.

První větší překážka se před námi objevuje v podobě Goljam Kupenu (2 169 m), který vypadá na první pohled nedobytně. Zblízka vidíme, že pokořitelný je, je totiž dobře zajištěný ocelovými fixními lany. Exponovaný terén nás docela překvapil, nikde jsme nic takového nevyčetli – cesta dolů je ještě trošku horší.

Nestěžujeme si, celý úsek je krásný, ale s batohy na zádech a v deseti lidech se postup zpomaluje. Začíná se pomalu stmívat a nám nezbývá, než stany postavit v jediném sedýlku, které široko daleko vidíme. Místa je tu málo, vítr profukuje, ale díky alespoň za to. Navíc je to místo s pravděpodobně nejvyšším výskytem berušek na světě, některé z nich jsme dovezli až domů.

Další den zůstává terén podobně "roháčovský". Pokračujeme v podmračeném počasí po hřebeni (nebo pod ním, když jsme si nevšimli, že značka vede i vrchem – chůze po vysoké trávě je mnohem horší než po skalách), bohužel vhledem k indispozici jednoho člena výpravy velmi pomalu. Před námi se občas mihne Botev, na který máme namířeno. Botev je v podstatě ale také jediné, co tu vzhled krajiny kazí – na jeho vrcholu je obrovský, zdáli viditelný vysílač, a skoro to vypadá, jako by Bulharsko v rámci kosmického programu co nevidět chystalo start raketoplánu…

Přestože je všude docela vlhko, ukazuje se, že nám dochází naše olejová voda, naštěstí brzy překračujeme malé prameniště, kde se podaří trošku nabrat. Navíc to vypadá, že touha po vodě bude brzy vyslyšena i jinak – kaboní se a vypadá to na déšť. Ještě stihneme poobědvat a obléct se do pláštěnek a pak to začíná. Taková malá horská apokalypsa. Z ničeho nic padá neprostupná mlha, ve které by zabloudil i Rákosníček, jsme rádi, že vidíme tři metry před sebe.

Právě jsme pochopili, proč je tu značení i tyčové, a tak se snažíme se tyčí držet. Spouští se neuvěřitelný liják, který do dvaceti minut dokáže, že výrobci goretexových bot se mohou jít zahrabat (různých druhů, různého stáří, všichni dopadli stejně mokře). Nevidíme vůbec nic, a navíc zjišťujeme, že jsme asi posledních pár minut nešli podél tyčí, ale podle vysokých divizen, kterých tu roste víc než dost. Značku sice nacházíme za chvíli, ale podle toho, kam směrovky (oprýskané a neúplné) ukazují, jsme se stihli během půl hodiny ztratit a úplně sejít ze směru. Navíc cedulka Botev vůbec není přítomna. Zkusíme několik marných pokusů o vytažení mapy a buzoly, ale déšť a šílený vítr nám to vůbec nedovolí.

Promočení jsme na kost (ani výrobci drahých pláštěnek si to nemohou dát za rámeček), navíc vítr začíná být opravdu silný a nejsme schopní ani stát rovně na místě. Trošku odevzdaně se shodujeme na "asi" správném směru a vyrážíme jakoby zpět. Počasí se nezlepšuje a my asi další hodinu kráčíme po hřebeni minimální rychlostí – na jeden krok dopředu vítr každého z nás poodsune dva kroky doleva. Vichr dosáhl takové síly, že levnější pláštěnky jsou na cáry, a bohužel se ani nemůžeme podívat doleva na rozcestník, protože vítr a déšť nedovolí tím směrem vůbec otevřít oči. Ti, co mají kraťasy, už mají na nohách téměř krvavé šrámy.

Po další půlhodině nacházíme rozcestník, bohužel nečitelný, nicméně v dálce vidíme malinkou budku. Víme, že pod Botevem by měl být zaslon, takže pookříváme. Z budky se vyklubala malinká trafostanice – no, není to kýžený zaslon, ale vypadá to na civilizaci, navíc se zdá, jakoby odtud vedlo něco jako cesta (spíš jsou to stopy po zakopaném potrubí či drátech) naším směrem. Počasí je pořád stejně šílené, pomalu postupujeme k další "budce" a nálada v týmu už rozhodně není nejlepší.

Mlha se sem tam protrhne, ale Botev stejně nevidíme. Až za chvíli… asi půl km před námi se zjevuje malý zděný domeček. Zrychlujeme, naděje dostává zřetelnější obrysy. Do zaslonu, který tedy fata-morganou nebyl, dorážíme úplně zničení, mokří, ale neuvěřitelně šťastní. O to šťastnější, že zaslon je zcela nově vymalovaný a vybavený osmi patrovými postelemi, vodou, dekami a polštáři!!! A taky francouzskou rodinkou, která je tu už od rána, moc ale nekomunikuje. Zbytek dne a noci trávíme sušením, vařením, sušením, spánkem, sušením a zase spánkem.

Ráno přichází místní borec, asi správce zaslonu, který po nás chce 5 euro za člověka za noc. Poté, co si lokne naší uvítací slivovice (a do kafe naleje další deci), dokonce slevuje a nejmladší členku výpravy posadí na koně, aby se mohla vyfotit (aniž by po tom ovšem toužila). Venku je mlha, ale už neprší, a my vzhledem k absolutnímu promočení většiny věcí volíme variantu ústupu z hor.

Jak to v takových případech bývá, do půl hodiny je nádherně. Slunce svítí, my míříme po značce opět do Karlova, kde uzavřeme náš okruh, v dálce za námi vidíme Botev, který jsme nepokořili a už ani nepokoříme. Další možností by bylo sestoupit do Kaloferu (nedaleko se nachází Kaloferský klášter), je ale menší než Karlovo a nejsme si jistí, zda tu zastavuje vlak.

Po mírném terénu, krásných loukách, tentokrát už bez skalek, směřujeme na jiho…, poté v potůčku nabíráme vodu a sledujeme obrovské všudypřítomné kobylky. Vyhřívat se tu po dešti snaží i zmije, rychle ale před námi utíká. Po pár hodinách chůze se začínají objevovat první jehličnaté porosty a my se dostáváme na "hranu" pohoří, odkud jde vidět velmi prudký sestup dolů do Karlova (cca 600 m). Několikrát po cestě odpočíváme na sluníčku, nicméně výškový rozdíl nám dává pořádně zabrat. Na hranici lesa nás čeká překvapení – značka dolů vede jakýmsi kamenným "korytem" vymletým vodou, normální pěšina tu není.

Až skoro v osm večer přicházíme na okraj města. Občerstvujeme se ostružinami a mirabelkami a míříme na vlak. Zatímco v pondělí bylo Karlovo krásným lázeňským čistým městem, v pátek to bereme pěkně z druhé strany, přes cikánské čtvrtě a slumy, otřískané paneláky, před kterými se pasou koně a kozy, a přemýšlíme o členství této země v EU…

Vlak odjíždí po půlnoci. Míříme k moři, kde budeme na náš krátký výlet po hřebeni už jen vzpomínat. Měli jsme v plánu toho ujít v horách víc, na druhou stranu ale i těch pár dní představovalo silný zážitek. Až se příště pojedeme okoupat, třeba v trase budeme pokračovat. Starou Planinu nezbývá než doporučit – ale pozor, nepodceňujte ji.