Jbel Toubkal, túra na nejvyšší horu Maroka

Král Vysokého Atlasu. Tilak Treking 2006; soutěžní článek č. 12

Po několika létech odkládání a rozmýšlení jsem stejně neodolal. Letos v říjnu jsem se vypravil se svými přáteli do Marockého království, do země, kde pokud člověk nebyl, neví, kolika chutěmi lze hýčkat jazyk, kolika barvami šálit zrak a kolika vůněmi omámit čich. Sbalili jsme si nezbytné věci a s batohem na zádech vyrazili vstříc novému dobrodružství a nevšedním zážitkům.

Vábení severní Afriky

V našem napěchovaném itineráři nemohl chybět ani výstup na nejvyšší horu Maroka – Džebel Toubkal (4 167 m) ve Vysokém Atlasu, nejvyšším horském pásmu severní Afriky. Ačkoli nejsme žádní trénovaní horalové a výška hory v nás vzbuzovala respekt, plní očekávání a odhodlání a snad i s jistou naivitou a neznalostí jsme se do této akce pustili.

Příliš jsme nevěřili, že horu zdoláme. Naše osobní zkušenosti z výstupu na Sněžku, či vyšší kopec někde ve slovenských Tatrách nám asi moc platné nebudou. Ovšem po přečtení turistického průvodce jsme nabyli dojmu, že to musí zvládnout téměř každý.

Zdolání Džebelu patří u turistů k těm nejoblíbenějším kratochvílím v Maroku. Vděčí za to především dobrou přístupností hor od Marrákeše místní dopravou a technicky poměrně nenáročnou cestou na vrchol. Po celý rok se v této lokalitě pohybuje mnoho jednotlivců, expedic i členů organizovaných zájezdů z Francie, Německa a Velké Británie. A tak tu potkáte jak drsně vyhlížející po zuby vyzbrojené horolezce, tak i rodiny s malými dětmi, starší páry nebo "osamocené" dámy v doprovodu mladého berberského průvodce, které se nechají na mezkovi vyvést až k chatě Toubkal (3 207 m), poslední základně před výstupem na vrchol.

Cesta do Maroka, příprava a cesta do hor

Vstupní branou do Maroka byl pro nás přístav Tanger, kam jsme přijeli trajektem ze španělského Algecirasu (35 €). Za docela velký peníz (350 Dh; 10 Dh je cca 1 €) jsme se přesunuli nočním expresem v lehátkovém voze první třídy do Marrákeše. Ubytovali se v Hotelu Afriquia (50 Dh osoba/noc), jednom z četných levných hotýlků v okolí náměstí Djemaa el-Fna a dali si tři dny na aklimatizaci a první seznámení s Marokem.

S přípravou na hory jsme si moc hlavu nelámali. Nakoupili jsme chlebové placky, tavené sýry a rybičky v konzervě. Na súku (trhu) ovoce, zeleninu, datle a fíky. Nechyběla ani čokoláda a tatranky - vzpomínka na domov. K úpravě vody jsme si koupili ještě v Čechách v lékárně roztok Sanosil, stojí asi 80 Kč a upraví se s ním 50 l vody.

Protože jsme z hor měli v plánu jen výstup na Džebel, nevezli jsme s sebou ani stan. Na zádech jsme ostatně nesli vše, co jsme si přivezli z domova na měsíční lopocení v prachu pouště a protože jsme si výstup naplánovali na první týden v Maroku moc z tíhy batohu neubylo. Se zásobou vody vážil něco málo přes dvacet kilo.

Cestou k taxíkům přívětivým říjnovým ránem, kdy slunce zatím jen hřeje, ale ještě nespaluje, naposledy procházíme náměstí Djemaa el-Fna, zastavujeme se u jednoho z mnoha stánků a objednáváme si čerstvý pomerančový džus (3 Dh), na kterém jsme se stali za tři dny skoro závislí. Oblast Toubkal je od Marakéše vzdálena asi 60 km na jih. Tuto vzdálenost překonáme grand taxíkem až do Imlilu. Taxíky mají své stanoviště nedaleko brány Bab er-Rob v jižní části mediny.

Tzv. grand taxi je v Maroku běžným meziměstským dopravním prostředkem na větší vzdálenosti. Většinou je to tak 20 - 30 let starý osobní pětimístný Mercedes, který pojme 6 cestujících plus řidiče a dokud se nenaplní prostě neodjede, leda by jste doplatili neobsazená místa. Nás je pět, proto si obvykle kupujeme celý vůz "jen" pro sebe.

O cenu musíme většinou tvrdě smlouvat. Po půl hodině vyjednávání se dostáváme z 500 Dh na 250 Dh za vůz. I tak je to dost, ale na této pro turisty zajímavé trase nemáte moc šanci usmlouvat cenu nižší. Levnější, ale zdlouhavější variantou by bylo využít autobus do města Asni a taxíka si najmout až na poslední sedmnácti kilometrový úsek cesty do Imlilu. Celkově nám cesta z Marákeše do Imlilu zabere tak dvě hodiny. Pokud máte v plánu první den přenocovat na horské chatě Toubkal (dříve Neltner) je vhodné naplánovat odjezd z Marrakéše na časné ranní hodiny.

Od Imlilu k chatě Toubkal

Imlil, horská vesnice a základna pro mnoho treků ve vysokém atlasu, leží v nadmořské výšce 1 740 m. Cesta proběhla nedávno rekonstrukcí, takže je v dobrém stavu. Řidič taxi jede na marocké způsoby pomalu a opatrně.

V Imlilu zastavuje na vyasfaltovaném prostranství kde nás obklopí pěkný zástup podnikavců, hoteliérů, dohazovačů, majitelů mezků a restaurací. Chrlí na nás všemožné nabídky a jsou neodbytní. Právě zde máte možnost najmout si horského průvodce, mezky či sehnat ubytování. My máme v plánu pokračovat dále do vesničky Aroumd (1 920 m), vzdálené podle průvodce asi 1,5 hodiny, a proto nejevíme o žádné služby zájem.

Procházíme kolem obchodů se suvenýry a každou chvíli z nich na nás kdosi pokřikuje lámaně "ahoj" a "zadarmo", Čecha poznáš na sto honů. Je pravé poledne a slunce dokazuje, jakou silou v říjnu ještě umí žhnout. Pokračujeme asi půl hodiny skrze ořešákové sady. Potkáváme tři kluky, které z české národnosti usvědčuje jejich oblečení. Dáváme se do řeči, scházejí z Džebelu, radí nám najmout si mezka (za cca 100 Dh), na chatu Toubkal se tak dá prý "vyběhnout" za 4 hodiny. My však chceme dojít dnes jen do Aroumdu, tam přenocovat, uschovat si některé věci a pokračovat dál. Ve vesnici je několik ubytoven, nabízejících větší klid, než v sousedním Imlilu. Pokračujeme vyschlým kamenitým korytem řeky.

Neustále nás stíhá stará paní v modrých šatech a pantoflích, vždy, kdykoli se zastavíme na pití nebo jídlo, nás předběhne. Vyměníme si několik pozdravů, ona nám vždy věnuje na oplátku široký úsměv. Stezka je celkem dobře patrná. Je prošlápnuta mezky, kteří denně nosí na chatu Toubkal zásoby jídla, turistům batohy a turisty samotné. Je velké vedro, potíme se a začínáme toho mít plné zuby. Naše úsměvy se mění v zoufalé tváře. Za každou zatáčkou čekáme Aroumd. Co chvíli kolem nás projdou mezci s batohy a za nimi pochodují turisti "nalehko". Vypadá to, že bez batohu je to skutečně jen náročnější procházka drsným terénem.

Potkáváme Francouzsku, zdvořile se ptá, kam jdeme? Odpovídáme, že do Aroumdu. Divně se podívá a nechápe. Vysvětlujeme jí, že Aroumd "is the next village", podívá se ještě udiveněji a bez slova odchází směrem dolů. V hlavách nám hlodá podezření, že jsme Aroumd asi minuli, neradi si musíme po chvíli připustit, že je to pravda. Rozmýšlíme, co dál? Propadáme záchvatům smíchu nad naší hloupostí a zároveň obavám o to, kde dnes přespíme. Rozhodli jsme se pokračovat, jiná možnost ani už není, jsme v půli cesty mezi Imlilem a chatou. Doufáme, že to stihneme alespoň do tmy, i když jistí si moc nejsme.

Začínáme litovat, že jsme si i my nenechali batohy vynést. Na tyto úvahy je už teď stejně pozdě. Cestou žvýkáme datle a fíky. Procházíme vískou Sidi Chamharouch (čti šidi šamharúš, pozn. red). Je to jen pár stánků, kde je možné koupit pitivo a malé občerstvení a suvenýry za ceny vysokohorské. Jsme teprve v půli dnešní cesty a tak si necháváme zajít chuť a dupeme dál. Začíná se nám hůře dýchat a batohy bychom nejraději svalili dolů ze svahu. Ještě hůře jsou na tom naše holky.

Začínáme mít obavy, zda vůbec je v naších silách do setmění dojít k chatě. V noci je tu chladno a stan nemáme. Jediným řešením bylo odchytit kolemjdoucího domorodce s mezkem a domluvit s ním odvoz alespoň dvou báglů našich žen. Po krátké diskuzi o ceně jsou batohy naloženy na hřbet mezka a jde se dál. Za odnos chtěl 50 Dh.

Začíná se smrákat a chata v nedohlednu. Po krátkých úsecích pokračujeme vzhůru. Odpočinek je častější než chůze samotná. Konečně jsme zahlédli vytouženou chatu. Cesta k ní však zabere ještě neuvěřitelně dlouhou hodinu. Je skoro tma a jsme rádi, že jsme u dnešního cíle. Výstup z Imlilu nám zabral šest hodin. Máme za sebou 10 km neustálého stoupání s převýšením 1 467 m. Zbytky sil plýtváme na vítězné objímání s ostatními členy výpravy a úlevný smích. V chatě je spousta turistů. Doufáme, že bude volno.

Chata Toubkal ve výšce 3 207 m patří organizaci CAF (Club Alpin Français de Casablanca). Ta je vlastníkem dalších čtyř chat v této oblasti: v Imlilu, Tachdirtu, Grudleru a Tazarhartu. Správcem je ochotný Maročan. Vede nás do pokoje a ukazuje na volné postele. Uf, tak to bychom pro dnešek měli. Máme tu v plánu zůstat dvě noci. Za přespání se účtuje poplatek 80 Dh, jste-li majiteli např. karty Youth Hostels tak 60 Dh a členové klubu CAF platí 40 Dh, stan před chatou 12 Dh.

Vybalujeme se a s nadšením míříme do teplé sprchy (15 Dh) vydrhnout naše propocená těla. Teprve teď zjišťujeme, že zásoby jídla táhneme skoro zbytečně. Celkem levně vám tu uvaří marocká jídla - polévku hariru a tadžín. My si však pro dnešek objednáváme jen velkou konvici mátového přeslazeného čaje (15 Dh) a k tomu přikusujeme gumovou placku s taveným sýrem. Nabereme vodu do PET láhví a dezinfikujeme ji na ráno. Pokoj sdílíme společně s dalšími, asi 10 turisty.

Vzhůru k nebesům

Vzhledem k vysoké nadmořské výšce nemáme nikdo z nás klidné spaní. Když už jsme konečně zabrali, budí nás ve čtyři ráno budíky ostatních turistů. Vycházejí ještě za tmy, protože po výstupu na Džebel mají v plánu sejít dolů do Imlilu. To však není náš případ a tak si dopřáváme ještě dvě hodinky spánku. Ke snídani pojídáme opět vlastní zásoby, čokoládu a mátový čaj. Do batohu balíme teplé oblečení, vodu, datle, fíky…

Máme před sebou výstup/sestup s převýšením 960 m. Po včerejším náročném výstupu to bude asi dost makačka. Nejprve nás čeká přejít namáhavý svah s kamenitou sutí. Překračování velkých balvanů nám hned na začátku ubírá sil.

Fouká silný studený vítr, který s námi místy dost cloumá. Dostavují se první příznaky nevolnosti z nadmořské výšky. Holkám se točí hlava a mně několikrát tekla z nosu krev. Zpomalujeme a stoupáme s častými přestávkami. Nakonec se nám daří tělo udržet v relativní pohodě a tak pokračujeme dál. Počasí nám celkem přeje, je sice opar a skoro zataženo ale hlavně, že neprší.

Po třech hodinách vyčerpávající chůze dobýváme vrchol. Král Maroka nás milostivě přijímá k audienci. Jižní část Vysokého Atlasu je ponořena do černých těžkých mraků. Nad námi a na severu je viditelnost o něco lepší. Náležitě vychutnáváme dobytého cíle. Slavnostně spořádáme dvě tabulky čokolády, uděláme pár fotek a pouštíme se do sestupu. Ten, jak se ukázalo, byl horší než výstup. Pod nohama nám prokluzuje kamení a nápor na naše kolena byl neúprosný.

K chatě docházíme po dvou hodinách zcela vyčerpáni. Jsou tři hodiny odpoledne a my před chatou relaxujeme a odpočíváme. Vychutnáváme si klid, pozorujeme ptáky a usrkáváme horkého mátového čaje. K večeři si objednáváme tadžín a hariru (30 Dh/osoba). Ani jsme nečekali, že večeře bude tak dobrá. V Maroku jsme okusili na tucet tadžínů, ale chuťově se tomuto z Toubkalu nevyrovnal žádný, přestože podíl na výtečné chuti měl jistě i náš hlad a vyčerpání.

Tadžín je typickým marockým jídlem. Je to směs dušené zeleniny (brambor, mrkev, cuketa, lilek…) masa (kuřecí, skopové) a různých přísad (mandle, rozinky, olivy…). To vše je dobře okořeněno a přineseno ve speciální keramické nádobě s velkým množstvím chlebových placek. Slušně jsme se přejedli. Před spánkem tělu dopřáváme opět očistnou horkou sprchu, zachumláme se do spacáku a usínáme. Ani dnešní noc jsme nespali moc dobře.

Sestup a návrat do Marrákeše

Vstávání je pro nás vysvobozením. Balíme se, snídáme a jdeme ke správci vyrovnat dluh za ubytování a stravu. Přemýšlíme o možnosti naložit své batohy na mezky a odnést si je do Imlilu. Nakonec jsme si řekli, že když to šlo s nimi nahoru, tak dolů to půjde zajisté samo. Sestup nám zabral s přestávkami asi 3 hodiny. Na stanovišti grand taxíků jsme si dohodli odvoz zpět do Marrákeše. Tentokrát jsme jeli za cenu 230 Dh. Naše první kroky vedly opět na vynikající pomerančový džus.

Přestože jsme v horách strávili jen krátký čas, nám to stačilo. Původně jsme měli v plánu pokračovat z Imlilu vedlejším údolím do Setti Fatmy. Ale po tomto třídenním, náročném výstupu bychom s tím asi měli problémy. Navíc v noci v Marrakéši nás začaly trápit zdravotní problémy, takže bylo dobře, že jsme se nepustili dále do hor Vysokého Atlasu. Chystáte-li se i vy prozkoumat toto pohoří, tak tam od nás pozdravujte. Hlavně stařenku v modrých šatech. A pozor na ni, je ve formě!