Fatranská hřebenovka přes Chatu pod Suchým

Tilak Treking 2006; soutěžní článek č. 1

Jako každý rok jsem i tentokrát přemlouvala svého přítele, aby mě na prázdniny vzal na hory, čímž jsem samozřejmě myslela naše české kopečky. Jenomže on si pod pojmem hory představoval minimálně slovenské velikány. A tak začalo "nelítostné" poznávání hor, cest necest a mnou obávaných traverz. Přes vrozené závratě, nešikovnost a panickou hrůzu z pádu jsem s ním absolvovala Nízké i Vysoké Tatry. Zamilovala jsem se do Slovenska jako školačka. Proto letos nebylo co řešit.

Na řadu přišla další krasavice – Malá Fatra. Malá Fatra, v roce 1988 vyhlášena Národním parkem, se dělí na dvě základní části - Kriváňskou Fatru a Lúčanskou Fatru. Nejvyšším vrcholem Kriváňské Fatry a zároveň nejvyšším vrcholem celého pohoří je Velký Kriváň (1 709 m), nejvyšším vrcholem Lúčanské Fatry, někdy nesprávně zvané Martinské hole, je Velká Lúka(1 476 m). Z dalších významných vrcholů jmenujme Kľak (1 351 m), Malý Kriváň (1 671 m) a zejména typický Velký Rozsutec (1 611 m). Malá Fatra sousedí s dalšími významnými slovenskými pohořími. Jsou to především Velká Fatra, Strážovské vrchy a Oravská Magura.

Rozhodli jsme se tentokrát, na rozdíl od let předchozích, kdy jsme se za příplatek mačkali s dalšími horomily v IC Košičanu, využít rychlíku Fatra, snad abychom byli styloví. A skutečně. Osud nám dopřál netísnit se, strávit pohodlně pětihodinovou cestu a vychutnat plnými doušky nádhernou scenérii hor při přejezdu na Slovensko.

V Žilině jsme poobědvali na nádraží za spoluúčasti vos, kterých se letos urodilo, a vydali se přeplněným autobusem směr Štefanová. Autobusy do této vesničky nejezdí tak často (zhruba po dvou hodinách) jako do sousední obce, větší Terchové (i několikrát do hodiny), ale je možné kombinovat autobus a vlastní fyzické síly. Mnohokrát jsme dojeli do Terchové a zbytek cesty šli po silnici lemované skalními útvary Tiesňav pěšky (cca 4 km). Ubytování ve Štefanové jsme našli na Internetu, ale pokud pojedete naslepo, ubytujete se také. Tamější obyvatelé nabízejí komůrku, nám se několikrát stalo, že nás místní odchytili, jestli prý máme kde přespat.

Teoreticky jsme o Fatře věděli vše, vlastníme dva turistické průvodce (z edice S batohom po Slovensku a z nakladatelství Sky), internet (www.malafatra.sk) a Turistický atlas Slovensko 1:50.000 (vydavatelství Shocart), avšak o tom, že nám bude téměř celých deset dní pršet, se v průvodci nezmiňovali. Musím ale podotknout, že i já, milovnice sucha, jsem krásami tohoto pohoří byla vylákána do dešťů a krup, neboť nechat si ujít Diery, Tiesňavy, Boboty, Kriváně, Rozsutce a mnoho dalších krás Kriváňské Malé Fatry "jenom" kvůli nepřízni počasí by mohl snad jen blázen.

Plánů jme měli mnoho, elánu také, ale veškeré snahy jsme byli nuceni uzpůsobit rozmarům svatého Petra. Jedno jsme si však vzít nedali. I za cenu prodloužení pobytu jsme se rozhodli uskutečnit přechod západní části Kriváňské Malé Fatry. Nejsme typy na tahání krosen a přespávání, kde se dá, máme rádi celodenní, poměrně náročné pochody.

Nastal den D, plánovaná hřebenová túra. Dlouhonohá Slovenka nás ve zprávách ujistila, že pršet bude jenom někdy a někde, tak proč právě dnes a tady? Autobusem jsme se nechali dopravit do vesničky Strečno (mimochodem autobusy do Žiliny jezdí poměrně často, zvláště z Terchové, a ze Žiliny se pak už dostanete téměř kamkoli) a vyrazili na osmihodinovou hřebenovou túru.

Počasí nebylo z nejhorších, vrcholky hor se sice ztrácely v mlze, ale nutno podotknout, že oproti předešlým dnům vůbec nepršelo. Rozhodli jsme se pro výstup s tím, že problémy budeme řešit, až (pokud) nastanou. Plán byl následující: Strečno – Starý hrad (45 min) – Chata pod Suchým (2 h) – sedlo Príslop (25 min) – sedlo pod Suchým (30 min) – sedlo Priehyb (1h) – Malý Kriváň (45 min) – Velký Kriváň (30 min) – Snilovské sedlo (30 min) – Chata Vrátna (1 h).

Vyrazili jsme po červené (nějaký značkař filuta nás nahnal do hustého křoví, teprve po chvíli jsme zjistili, že vedle vede pohodlná asfaltka a obě cesty ústí ve stejném místě) na Starý hrad, kde jsme si udělali oddechovou přestávku s krycím názvem "kochání". Ostatně kochat se opravdu bylo čím. Odkryl se nám neskutečně krásný pohled na Domašínský meander. I sám Starý hrad stál za průzkum, na rozdíl od přepečlivě zrekonstruovaného Strečna, které sice dotváří nádhernou scenérii Pováží, ale shora vypadá jako železobetonový bunkr. Já vím, nutné sanační práce.

Cesta od Starhradu na Chatu pod Suchým neměla sice patřit k nejlehčím, ale vlivem neustálých dešťů byla podmáčená a půda se pod našima nohama neustále sesouvala. Někdy bylo zapotřebí využít i dalších dvou končetin, abychom po břiše nesjeli zpátky do údolí. Přemýšleli jsme, zda nebylo vhodnější zvolit namísto červené modrou turistickou značku, ale vystoupat k chatě jsme přece museli tak jako tak. Navíc před případným setkáním s medvědem, jehož jsem se neustále obávala, by mě nezachránilo ani alternativní řešení.

Poučená z průvodců a časopisu Treking jsem laicky sledovala teritoriální značení těchto velkých šelem a nutno podotknout, že jsem v blátě spatřila rýhy od čtyř velkých prstů. Přítel se mi však smál. Prý tu jen prošel stejný srab jako já, který lezl nahoru po čtyřech, a já hned o medvědech. Ale kdo ví…

Špinaví a hladoví jsme v pravé poledne překvapili majitele Chaty pod Suchým. Ráno sice vyprovázel partu Angličanů, kteří u něj nocovali, ale na dva blázny, kteří se vyloupli uprostřed mlhy a mají v plánu dojít až do Štefanové, nějak připraven nebyl. Tvrdil nám, že jdeme pozdě, ale to jsme věděli také. Inu, nějak bylo, nějak bude.

Komu nevadí "obyčejná" jídla jako smažák, může se vydatně a hlavně bez vysokohorské přirážky, jak jsme zvyklí z Krkonoš, nasytit. Doporučuji nevynechat polévku, která je velice chutná a poctivá. Navíc Chata pod Suchým je jedinou možností občerstvení na celé trase. Alternativním řešením občerstvení i noclehu je využít v druhé části trasy Chaty pod Chlebom, 25 minut chůze od Snilovského sedla (150 - 230 Sk/os/noc).

Na adresu "chatára" nutno podotknout, že byl velice milý, ochotný, jakož i jeho "posádka". Dokonce nám poradil vhodnější cestu. Měli jsme v plánu vynechat Suchý, jednak kvůli nepříliš dobrým rozhledům a jednak kvůli časovému presu. Onen dobrý muž nám poradil delší, ale dle jeho úsudku jednodušší trasu. S povděkem jsme radu přijali. Jenom jsme plně nechápali význam věty, kterou se s námi loučil: "Za dvě hodiny si na vás vzpomenu". Zřejmě budeme funět do prudkého kopce, napadlo nás.

U chaty jsme se napojili znovu na červenou turistickou značku, posilněni obědem lehce vystoupali k rozcestí Javorina a odtud se vydali po červené do sedla Príslop. Zde jsme ještě malinko otáleli, zda se máme vydat raději vlevo podle našeho původního plánu anebo vpravo, kam nás nasměrovali na chatě. Uposlechli jsme rady starších a vydali se po žluté do sedla pod Suchým a dále do sedla Priehyb, kde jsme se měli napojit zpátky na červenou značku. Ale ouha! Cestu výrazně znepříjemňovaly spadané stromy, pravděpodobně se tu v nedávné době přehnala vichřice.

Z plánovaných dvou hodin se vyklubaly hodiny tři, neboť traverz okolo Suchého byl neskutečným zážitkem. Cesta v prudkém svahu byla úzká a příšerně smekavá, bylo jasné, že tudy už dlouho nikdo nešel. Ostatně taky proč. Jistili jsme se vzájemně, drželi se i příslovečného stébla a dodnes nevíme jak, ale nakonec jsme se skutečně v sedle Priehyb ocitli. Zda druhá cesta byla ještě šílenější, anebo si z nás domorodec vystřelil, se už asi nedozvíme. Možná se jen držel hesla "delší, ale o to horší trasa". Faktem ale je, že za ty zmiňované dvě hodiny jsme právě traverzovali okolo Suchého. Tak proto na nás chatař myslel? Rozedraní od hustého borůvčí blahořečili jsme si k nápadu vzít si dlouhé kalhoty, přestože slunce začalo již vydatně připalovat.

Další cesta by byla procházkou růžovým sadem nebýt času, který neskutečně letěl. Přesto ale pohledy do údolí a na okolní hory byly úchvatné. Fascinující scenérii dotvářely strmé lavinové svahy na pravé straně chodníku. Ze sedla Priehyb jsme po červené vystoupali po téměř širokém chodníku na Malý Kriváň (1 671 m), který jsme již notnou dobu z povzdálí mlsně pozorovali. Čerstvý vítr rozehnal mraky, sluníčko vysušilo cesty a ze zamračeného dne se vyklubal nejhezčí den celého týdne. Najednou se v protisměru začali vynořovat turisté, takže už nám cesta nepřipadala tak opuštěná a nekonečná. Na Malém Kriváni si dva odvážlivci ustlali na kamenech, jiní turisté dali přednost Chatě pod Suchým (150 - 200 Sk/os/noc).

Přes sedlo Bublen a ostrý vrch Pekelník jsme se dostali občasným klesáním a stoupáním až k Velkému Kriváni. Otevíraly se nám nádherné pohledy na všechny světové strany, viděli jsme Žilinskou kotlinu, Lúčanskou Fatru, Velkou Fatru; rozeklané Rozsutce byly přímo na dosah. Mít dostatek času, nejméně půl dne by mě z Kriváně nikdo nedostal. Stanula jsem již na mnoha "tisícovkách", ale tahle patří k těm nejúžasnějším.

Radost ze zdolání nejvyššího vrcholu Malé Fatry s nadmořskou výškou 1 709 m nám trochu kazil fakt, že tento vrchol mohou zdolat i dámy v lodičkách, neboť stačí vyjet lanovkou do Snilovského sedla a pak procházkou dojít až na vrchol. Snad i proto je chodník neúměrně široký a dost poničený. My jsme však Kriváň pokořili poctivě, s pocitem vítězství a se vždy přítomnými zásobami čokolády v batohu.

Jenomže to už mi před očima naskakovaly řádky z průvodce, který varoval před velmi strmým sestupem po zelené ze Snilovského sedla na Chatu Vrátna, zvláště v období dešťů, kdy je "chodník schodný len s problémami". Chtěli jsme trochu ulevit kolenům a využít lanovky dolů (to přeci není žádná ostuda). Jenomže jsme si vybrali špatný den. Lanovka, mimochodem na můj vkus dost předražená (210,- Sk jízda bez ohledu na směr - nahoru nebo dolů, 250,- Sk zpáteční), v ten den "nepremávala", neboť na ní cosi opravovali. Nevadí, vydali jsme se tedy cestou necestou po zelené značce vstříc dobrodružství.

A skutečně. Cesta byla zpočátku velmi prudká a kamenitá. U turistů s krátkýma nohama vyžaduje taková cesta značné akrobatické výkony a použití více končetin. Když jsme se dostali na výškovou úroveň chaty na Grúni (989 m), kterou jsme celou dobu sledovali, cesta začala být místy rozbahněná a navíc rozježděná těžkou technikou. Chvílemi jsme popojížděli a brzdili, o co se dalo, občas jsme byli nuceni si popoběhnout, couvat, lézt po čtyřech… Zkrátka a dobře, jestliže jsme výstup považovali za namáhavý, s převýšením 1 309 m, nebylo to nic ve srovnání se sestupem. Jak nadšeně jsme po dvou hodinách namísto plánované jedné žízniví a zničení, zpocení až tam, kde záda ztrácejí dobré jméno, doslova vběhli do Chaty Vrátna, kde jsme si s ohledem na mizející zásoby poručili každý půl litru džusu!

Obsluha se sice velmi podivovala, ale našemu přání vyhověla. A protože nám před patnácti minutami ujel autobus do Štefanové (když se daří, tak se daří), museli jsme vzít zavděk našima nohama a pěškobusem se dopravit ještě na chatu. Stmívalo se a my byli vděčni, že jdeme po silnici, kam přece jenom nějaké to světýlko občas zabloudí. Že by nám zastavilo nějaké auto, se zdálo být jako sci-fi, takže jsme zanechali marných nadějí a hřáli se vidinou osvěžující sprchy. Krátce po desáté jsme si ohřáli uschovanou večeři a s plným žaludkem a bohatými zážitky šli spát.

Osmihodinová túra se protáhla na dvanáct hodin, ale nelitujeme, výhledy i radost z pobytu v tak fascinující krajině stály za vynaloženou námahu a určitě i za zopakování.

Celkově je tato túra náročná na převýšení i vzdálenost. Možnosti občerstvení během pochodu i možnosti případného přenocování jsou poměrně dobré (viz již dříve zmiňované chaty). Orientačně je cesta bezproblémová, ačkoli někdy si ji musíte prorazit vlastním tělem v houští borůvčí nebo husté luční trávě.

Ztížení pohybu v našem případě bylo zapříčiněno jednak neustálými dešti v předcházejících čtyřech dnech, neboť za stálého počasí by časové údaje v mapě odpovídaly reálným, a jednak shodou náhod (špatný terén ještě zhoršený technikou při opravách lanové dráhy). Pokud chcete uskutečnit tuto túru v opačném směru, musíte počítat s časem přibližně devět hodin. A co říci závěrem? Nezbývá než použít slova klasika: "Já se tam vrátím".