Malá Fatra, přechod hřebene pohoří na Slovensku

Přírodní šou v podání Malé Fatry. Tilak Treking 2005; soutěžní článek č. 5

Téměř pravidelně jezdíme na Slovensko čerpat síly do dalších pracovních dní. Kouzelná příroda dává zapomenout na všední starosti dnešní uspěchané doby. Tentokrát padla naše volba na Malou Fatru. Návštěva této mezi českými turisty velmi oblíbené oblasti doposud nezapadala do našich plánů a tak jsem velmi rád, že naše kroky vedou nyní právě sem.

S dopravou do oblasti nejsou problémy. Využili jsme dobrého vlakového spojení Žiliny s Ostravou. V posledních letech je na Slovensku výrazně vyšší frekvence autobusových spojů nežli u nás a tak není problémem svézt se ze Žiliny do Terchové a přechod hřebene začít od východu.

Vystupujeme kousek za Terchovou, u hotelu Diery, a naše putování po Malé Fatře zahajujeme scenéricky nádherným průchodem soustavy soutěsek Dierového potoka. Pro takováto místa těsně semknutých skal, mají Slováci hezké a přiléhavé pojmenování – tiesňavy.

Procházíme tiesňavy nazvané Dolné a Horné diery a obdivujeme nádherné přírodní divadlo, které je zpřístupněno lávkami a kovovými žebříky. Těsně pod sedlem Medzirozsutce je při modré značce, která nás soutěskami provedla, upravený pramen vody. V sedle schováváme své batohy a nalehko se vydáváme k nedalekému (20 min.) vrcholu Malého Rozsutce.

Cesta je v horních partiích zajištěna několika nataženými lany a tak se zanechání objemných a těžkých batohů v sedle jeví jako rozumná věc. Malý Rozsutec (1 343 m) je výrazným skalnatým vrcholem severní části Krivánské Fatry. Skvělý výhled, který poskytuje, nám dnes bohužel překrývá lehký opar.

Vracíme se do sedla Medzirozsutce a z povzdálí obdivujeme mohutnost právě navštívených skalních stěn. Pro svou skalní členitost je spolu se svým vyšším jmenovcem, Velkým Rozsutcem, ve fatranském hřebeni výjimečný a pro turisty znamená velké lákadlo.

Právě k Velkému Rozsutci směřují naše další kroky. Před chvílí jsme jej měli jako na dlani. Někde však musíme nabrat výškové metry a tak cesta není tak krátkou, jak se mohlo zdát. Velký Rozsutec (1 610 m) svým tvarem a výškou jednoznačně dominuje celému okolí. Je výborným vyhlídkovým bodem a je považován za jeden z nejkrásnějších slovenských "kopců".

Nechci se pouštět do polemik, které jsou v případě slovenských hor bohužel obehraným evergreenem, a tak pouze pro pořádek. Úsek páteřní červené značky mezi sedly Medzirozsutce a Medziholie, tedy přechod Velkého Rozsutce, je až do 30. června sezónně uzavřen. Sestupujeme do sedla Medziholie a naše kolena dostávají pod tíhou batohů zabrat. V kamení a na skalnatém podkladu není možno ani na chvíli ztratit koncentraci nad kontrolou svých vlastních kroků a tak sestup rozhodně není fádní.

Sedlo Medziholie je velikou a významnou křižovatkou turistických cest. Totiž, ony jsou tady křižovatky vlastně hned dvě. Ta první je přímo v sedle a další pak kousek níž, u bývalé Chaty pod Rozsutcem. Ta bohužel v lednu roku 1985 vyhořela. Co zůstalo, je pramen a tedy možnost doplnit zásoby vody. Zůstáváme chvíli v sedle a vyhříváme se na sluníčku. Proměnlivost počasí však zapříčiňuje náš ústup do lesa, kde se ukrýváme před deštěm. Po půlhodině se počasí opět vylepšuje a tak se můžeme vydat na cestu letní zkratkou.

Jedná se o traverz vrcholu Stohu, coby alternativa k červené magistrále, která vede přes kopec. Za deštivých dnů se tato zkratka ovšem může stát bahenní pastí. Naše obavy se nakonec nenaplňují a bahenní koupel se nekoná. Následuje méně náročná, ale krásná cesta hřebenem přes Poludňový Grúň a Steny. Od Stohového sedla přicházíme po zhruba 90 minutách do sedla Za Hromovým, odkud se již spouštíme k cíli naší dnešní cesty, k Chatě pod Chlebom. V této nejvýše položené chatě na Malé Fatře se ubytováváme a po celodenním putování doplňujeme síly na další den.

Budíme se do nevlídného počasí. Prší, oblačnost je všudypřítomná a fouká ostrý vítr. Chatař Milan, znalý zdejších podmínek, předpovídá zlepšení, tak uvidíme. I tak koketujeme s náhradním programem. Po hřebeni chceme pokračovat až za opětovně lepšího počasí. V poledne se situace opravdu mění. Oblačnost je ta tam a tak se můžeme vydat na hřeben.

Vycházíme do Snilovského sedla a vystupujeme na Velký Kriváň. Tento nejvyšší vrchol Malé Fatry (1 709 m) je hojně navštěvován turisty, protože pod zmiňovaným Snilovským sedlem je horní stanice sedačkové lanovky z Vrátne. Sestupujeme do sedla Bublen a blížíme se k Malému Kriváni. Je dobré vědět, že i tady je přímo u značky pramen vody.

Vystupujeme na Malý Kriváň (1 671 m). Užíváme si krásných výhledů a to nejen zde, ale i po celou zbývající cestu krásným hřebenem Krivánské Fatry. Přes sedla Priehyb a Vráta přicházíme na poslední výrazný a významný vrchol krivánského hřebene, na Suchý (1 468 m).

Tady je možnost rozhodnout se, kde a jak sestoupit do údolí Váhu. Buď dokončit cestu po červeně značené magistrále přes Chatu pod Suchým a sestoupit západním směrem k Žilině. Nebo jít po zelené značce na chatu Klačianska Magura a sestoupit směrem k Martinu.

My budeme pokračovat v přechodu Malé Fatry výstupem na Martinské hole a tak nás bude provázet téměř až do konce páteřní červená značka. Probíjíme se klečí a začínáme sestupovat. Pro dnešek končíme na Chatě pod Suchým (1 075 m). Stejně jako na Chatě pod Chlebom je i zde plno. Díky tomu, že nedorazila jedna předem objednaná parta, získáváme nakonec takřka "luxusní" místa v šestilůžkovém pokoji. Chata je bez elektrického proudu a tak je po setmění po určitou dobu v provozu alespoň generátor.

Je neděle ráno a nás čeká nejprve sestup do údolí Váhu a následně nástup na hřeben Lúčanské Fatry. Na zříceninu Starého hradu, což je náš další postupný cíl, trvá cesta přibližně 90 minut. Starý hrad je postaven na ostrém hřebeni a je odsud nádherný výhled na Strečianský průsmyk. Svahy zde spadají strmě k Váhu, který dělí Malou Fatru na dva podcelky – Lúčanskou a Krivánskou. Tento nádherný úsek říčního toku, byl v dobách splavování dřeva pro voraře velmi obtížným.

Starý hrad je velmi příjemným místem. Zdejší národní přírodní rezervace chrání krásné dubové porosty. Hrad zažíval největší slávu hned z počátku své existence. Datum jeho založení spadá do 13. století. Stal se centrem zdejšího panství, do kterého patřila mimo jiné i Žilina, a vybíralo se zde mýto. Než bylo postaveno nedaleké Strečno, byl hrad nazýván Varínem.

Sestupujeme k řece do Nezbudské Lúčky. Tuto malou obec spojuje se Strečnem na protějším břehu lávka pro pěší a také přívoz. Hrad Strečno byl otevřen v roce 1995 po sedmnácti letech oprav. Patří k nejvýznamnějším historickým památkám na Slovensku a hlavně tvoří neodmyslitelnou součást povážské přírodní scenérie.

Na další cestu se vydáváme s vědomím, že máme před sebou 1 000 výškových metrů rozdílu, které musíme nastoupat na nepříliš dlouhém úseku. Cesta vede poměrně dlouho po trase plynovodu a nutno říci, že v některých úsecích naskakují metry nadmořské výšky velmi rychle. Postupně přicházíme do sedla Rakytie a Javorina. Pak už se dostáváme do vrcholové partie nejvyšší části hlavního hřebene Lúčanské Fatry. Ta se nazývá Martinskými holemi a tady na severu začíná Minčolem (1 364 m), pod kterým se právě nacházíme. Budeme zde muset někde přenocovat, ale máme trochu problém s vodou.

Podle velmi staré mapy v knižním průvodci ze sedmdesátých let, by měl být pod Minčolem, mezi červenou magistrálou přicházející od Strečna a modrou značkou do Piatrové – Vrútek, pramen vody. V daleko novějších mapách a průvodcích se však tento údaj už nikde neobjevil. Rozhodně jsme na něj tedy nechtěli vsázet. Nyní je však situace taková, že bychom museli být poměrně dlouhou dobu bez vody a tak se vydáváme pramen hledat. Bohužel podle všech ukazatelů nic nenasvědčuje tomu, že by tady voda někde mohla být. Ztrácíme náladu a hlavně víru v úspěch. Navíc Eva, jediná žena v naší skupině, zmizela kdesi ve předu a dlouho se nevrací.

Po půl hodině, kdy jsme si už začali dělat starosti, se Eva objevuje a… nese vodu! Opět jeden z mnoha příkladů, že žena má pro nás muže vždy po ruce nějaké překvapení. Když nás později Eva vede k prameni, nezbývá, než smeknout klobouky. Nejen, že neztratila trpělivost a nevzdala se, ale prokázala skvělou intuici a zkušenosti. Prostě a jednoduše nám po právu srovnala to naše trochu vyčnívající mužské ego.

Pro ty, kdo by potřebovali pod Minčolem najít vodu, tak jako my, alespoň stručný popis cesty: U již zmiňovaného rozcestí červená-modrá se vydejte po modré značce. Po 7 až 8 minutách chůze odbočuje značka prudce vpravo, dolů ze svahu. Vy pokračujte rovně, po patrné pěšině! Přijdete do nízkého smrkového lesa a po dalších dvou minutách od sejití ze značky odbočte vpravo. Je zde palouček s ohništěm. To už jste téměř na místě. Možná i tady budete ještě chvíli hledat, protože k vodě nevede žádná viditelně vyšlapaná cesta, ale výsledek se dostaví. Pod svahem vpravo vytéká poměrně vydatný pramen. Od rozcestníku pod Minčolem je to sem přibližně 10 minut cesty.

Další den pak pokračujeme dále na Martinské hole, které vrcholí Velkou lúkou (1 476 m). Opouštíme Minčol, kde je, coby památka na osvobozovací boje během 2. světové války, umístěna armádní technika. Po více jak hodině přicházíme na Krížavu, kde stojí televizní vysílač. Bohužel vzhled krajiny poznamenává nejen tato z dálky viditelná stavba, ale i ohyzdně příšerná betonová zeď, která ji z velké části obklopuje. S vodou zde nejsou problémy, na pramen upozorňuje rozcestník přímo na vrcholu Velké lúky. Další prameny jsou značené kousek od rozcestí Vidlica při žluté značce.

Přicházíme na jižní konec klečí porostlého hřebene Martinských holí a čeká nás sestup. Hřeben opouštíme na Veterném (1 442 m), místě, které dělá čest svému jménu. Po žlutě značeném chodníku sestupujeme Svitačkovou dolinou. Naše putování po Malé Fatře tak prakticky dospělo ke svému závěru. Své kroky ještě zastavujeme u zámku Kunerad. Je v něm umístěna léčebna přináležící k nedalekým lázním v Rajeckých Teplicích. Secesní, oku lahodící stavba, pochází z roku 1916. Na konci 2. světové války byla vypálena fašisty a po osvobození znovu obnovena.

Před námi už je nyní pouze cesta domů. Z nedaleké obce Kunerad jezdí téměř co hodinu autobusy do Rajeckých Teplic. Zde si již můžeme vybrat, zda pokračovat do Žiliny autobusem, nebo vlakem. V tomto úhledném lázeňském městečku definitivně zavíráme bránu proudícímu přívalu nového poznání, přívalu zážitků z cestování krásnou přírodou. Malá Fatra patří rozhodně k nejcennějším slovenským krajinným celkům. Nikoliv nadarmo byla Krivánská Malá Fatra vyhlášena národním parkem. Stala se tak nejzápadněji položeným NP v rámci celého karpatského oblouku.

Mapa: VKÚ č.110 – Malá Fatra-Vrátna, 1:50 000
Průvodce: Otakar Brandos a Kamil Balaj, Malá Fatra a Chočské vrchy, Nakladatelství SKY 2002
Internet: www.kmf.szm.sk, www.vratna.sk.

Ubytování

• Chata pod Suchým, cena ubytování: 150 - 200 Sk os./noc, telefon: +421 903 527 528
• Chata pod Chlebom, cena ubytování: na posteli bez spacáku 200,- Sk, na posteli s vlastním spacákem 130 Sk, na zemi v lokále, či na půdě s vlastním spacákem 50 Sk, telefon: +421 905 861 042

Další možnosti levného ubytování naleznete na www.kmf.szm.sk.