Triglav, výstup na nejvyšší horu Slovinska

Tilak Treking 2005; soutěžní článek č. 4

Slovinské Julské Alpy patří mezi pohoří, které svými krásami nadchnou snad každého návštěvníka. Ne nadarmo je okolí Triglavu vyhlášeno za národní park, dolina Sedmi Triglavských jezer je dokonce zapsána jako rezervace UNESCO. Toto pohoří je z České republiky poměrně snadno dosažitelné, po dálnici se sem dá autem dorazit za půl dne. Kvalita služeb nabízených turistům je na úrovni ostatních alpských zemí, na naše poměry jsou zde ceny za tyto služby poněkud vysoké.

Také my jsme se nechali přesvědčit k návštěvě Julských Alp. Navíc jsme se poprvé rozhodli vyrazit do hor s cestovní kanceláří. S očekáváním jsme tedy v sobotu večer nasedli do autobusu. Po nočním přesunu z Čech do Slovinska a následném odpočinku při prohlídce Bledu a okolí stavíme stan v kempu u Bohinjského jezera ležícího uprostřed hor v nadmořské výšce pouhých 560 metrů. Ráno brzy vstáváme, rychle snídáme a balíme batohy. Některé nepotřebné věci ještě odkládám do autobusu, který nás na konci našeho čtyřdenního přechodu pohoří zase vyzvedne.

Vydáváme se spolu s ostatními členy zájezdu na cestu. Nejprve si prohlédneme vodopád Savica a pak začínáme stoupat vzhůru k Černému jezeru. Stoupání je to brutální a taky naše batohy jsou s každým krokem těžší a těžší. Není potom divu, že někteří odvážlivci dokonce skočí do studené vody Černého jezera. My aspoň na chvíli shazujeme batohy a po krátké svačině vyrážíme dále Lopučninskou dolinou až ke Koče pri Triglavskih jezerih. V chatě ochutnáváme místní polévku s kruhem (chlebem), někteří hasí žízeň pivem.

Náležitě posilněni vyrážíme dále do doliny Triglavských jezer. Tato dolina patří k nejkrásnějším místům celé cesty. Všude kolem nás kvetou různobarevné květiny a stromky, vše doplňuje zářivě bílý vápenec v& kombinaci s čistou vodou horských jezer a s okolními horami nasvícenými zapadajícím sluncem. Procházíme dolinou dále skoro až k Zasavské koče, ke které ovšem nedorazíme, a tak stanujeme u Zelených jezer.

Ráno vstáváme do husté mlhy. V noci trochu pršelo a tak balíme mokrý stan a vydáváme se do sedla Hribarice. V rozlehlém sedle trochu bloudíme ve změti balvanů a proláklin, nakonec však díky dobrému orientačnímu smyslu a mapě nacházíme rozcestí, ze kterého vede stezka do sedla Dolič. Po příchodu do sedla Dolič (2 164 m) usedáme v chatě Trzaška koča, ve které sníme obligátní polévku s kruhem. U chaty pak necháváme batohy a vyrážíme nalehko na Triglav. Postupujeme po chodníku, který zde byl vytvořen vojáky v 1. světové válce.

Přibližně v polovině cesty na Triglav chodník opouštíme, chvíli poté stoupáme sutí až k nástupu do stěny Triglavu, kde poprvé na naší cestě potkáváme lana a další zpřístupňovací pomůcky. S jejich pomocí vystoupáme postupně skrz Triglavskou škrbinu a po cestě nad ní až na vrcholek Triglavu, který leží ve výšce 2 864 m nad hladinou moře.

Bohužel však máme smůlu, protože je dnes vršek zahalen v mracích, a tak z avizovaných dalekých výhledů není nic. Sotva vidíme sami sebe a jakousi nepovedenou raketu, která "zdobí" vrcholek. Po nezbytném fotografování na vrcholu a v raketě se vydáváme na zpáteční cestu k batohům.

Sestup probíhá nečekaně hladce a dokonce u chaty nacházíme naše batohy, které si po svačině zase naložíme na záda a vyrážíme dále. Při sestupu po širokém vojenském chodníku stále více obdivujeme práci tehdejších vojáků, kteří cestu doslova zakrojili do svislých skalních stěn.

Sestupujeme asi 700 výškových metrů, abychom mohli z cesty odbočit vpravo a začít zase stoupat až do sedla Luknja. To však rychle opouštíme hlavně kvůli vlezlému větru, který nás rychle ochlazuje. Sestupujeme sutí až k bivakovací chatce pod sedlem, u které rozděláváme stany a večeříme. Po náročném dni pak všichni brzo usínáme.

Ráno se budíme do krásného slunečného počasí, které nás už po celý zbytek cesty neopustí. Po snídani ještě doplňuji vodu, které je neustále značný nedostatek a vyrážíme na severozápad do sedla Dovška vratca. Cesta stoupá poměrně prudce vzhůru sutí, za odměnu se stoupáním neustále vylepšuje výhled na strmou severní stěnu Triglavu.

Těsně pod sedlem se posilňujeme a zároveň udiveně koukáme na ostnaté dráty a další pozůstatky po válce. Poté přecházíme sedlo a vcelku pohodlnou stezkou přicházíme až k Pogačnikovu domu (2 050 m), kde máme v úmyslu přespat. Někteří se ubytovávají přímo na chatě, my odkládáme batohy na půdě stanice nákladní lanovky.

Po pozdním obědě z vlastních zásob ještě vyrážíme na obhlídku okolí. Vracíme se do sedla Dovška vratca, já vyrážím nahoru na Bovški Gamsovec (2 392 m), holky odchází sledovat kozorohy pasoucí se asi 500 metrů od stezky. Po hodině ostrého stoupání Gamsovec vzdávám a vracím se ke kozorohům, kteří jsou asi živeni správou národního parku jako atrakce turistům, protože se nyní zcela klidně popásají přímo u stezky a nevadí jim ani cvakání fotoaparátů.

Přibližně po půl hodině kozorozi odcházejí, nejspíš jdou pózovat fotografům na jiné stezce. My tedy také odcházíme zpět do chaty na polévku, pak ještě pozorujeme západ slunce a hned poté plni dojmů a Metaxy zapadneme do spacáků na naší půdě lanovky.

Brzy ráno se budíme do posledního dne našeho výletu. Je opět krásné počasí a tak se příliš nezdržujeme snídaní a vyrážíme na cestu. Strmou cestou, která je místy zajištěna kramlemi a lany, stoupáme vzhůru do sedla Planja. Některé kramle jsou od sebe tak daleko, že máme problémy překročit z jedné na druhou.

Po příchodu do sedla Planja necháváme ve skryté úžlabině naše batohy a z blízkých vrcholů volíme Razor (2 601 m), ze kterého slibuje průvodce nádherné výhledy. Cestou nahoru míjíme velikou jeskyni, která je však plná ledu, a tak její průzkum odkládáme na jindy. Asi půl hodiny pak lezeme po skalním hřebenu až na vrcholek. Z něj je opravdu nádherný výhled, všechny okolní vrcholy včetně Triglavu, Škrlatice, Mangartu, Jalovce a dalších máme jako na dlani.

Dolů vyrážíme až poté, co se dostatečně pokocháme výhledem a nafotíme spoustu fotek. Ačkoliv se vracíme stejnou cestou, tak se cesta dolů špatně hledá, zdejší značkaři mysleli asi jen na ty, kteří jdou nahoru. I přes tuto drobnou orientační potíž se nakonec vracíme k našim batohům, které na nás věrně čekají. Za odměnu si dáváme polední pauzu a ujídáme z poněkud předimenzované zásoby chleba a taveného sýra.

Po obědě vyrážíme za ostatními, kteří nám mezitím zmizeli v dálce. Postupujeme nejprve dolů sutí, po překonání této suti jdeme po hladkých skalních plotnách, po kterých bych za deště rozhodně jít nechtěl. Podle průvodce má nyní cesta obloukem obcházet neprůchodné místo, ve skutečnosti se motáme mezi balvany nahoru a dolů. Nakonec traverzujeme v zářezu v takřka kolmé stěně a scházíme na suťové pole pod skálou. Když se pak otočím, tak nevěřím, že jsme tudy prošli, stěna vypadá zdálky naprosto neschůdně.

Stezka se zde dělí na dvě části, jedna jde ferratami přes Prisojnik a jeho skalní okna, druhá má do sedla Vršič dojít pohodlnou cestou po úpatí hory. Volíme pohodlnější cestu a sestupujeme na úpatí Prisojniku, při průchodu nesnesitelně rozpálenými klečovými porosty ale litujeme, že jsme nešli horní cestou.

Navzdory naší únavě zvyšujeme tempo a docházíme hlavní skupinu našeho zájezdu. Spolu s nimi pak překonáváme poslední nekonečné metry stezky a nakonec docházíme až do sedla Vršič (1 611 m), ve kterém vezmeme útokem místní chatu Tičarjev dom. Asi po dvou nebo třech hodinách pro nás přijíždí autobus a odváží nás serpentinami pryč ze sedla. Další dva dny pak už trávíme odpočinkem u řeky a také opětovným výstupem k Prisojnikovu oknu a na jeho vrchol. V sobotu večer pak vyrážíme zpět do Čech.

Celkově je tato cesta náročná na převýšení i vzdálenost, největším problémem je zde výrazný nedostatek vody mimo horské chaty. Na všech chatách je voda označená jako nepitná, nikomu z nás ale neublížila. Vzhledem k dobrému rozmístění chat je také lepší nenosit stan (a možná ani spacák) a využít možnosti přespání na chatách zmíněných v textu. Odlehčit si batoh za pár Euro navíc za ubytování se rozhodně vyplatí.

V průběhu cesty se nám osvědčila mapa v měřítku 1:50 000 od vydavatelství Freytag & Berndt, také na turistické ukazatele a značky v terénu se s drobnými výhradami dalo spolehnout.