Kolem zaniklé továrny Diana k výrobě části stíhaček Messerschmitt, skal a nebo železničních mostů

Vracím se zpět na silnici a pokračuji po ní až k vlevo odbočující cestě k okraji lesa a pak doprava na vyhlídkové místo nad Níhovem. To kromě posezení zdobí další plastika, tentokrát v podobě šišaté zlaté koule s reliéfy. Kousek níže se na hranici lesa rozkládá trojice rybníčků s i v mlze viditelným vodníkem, kde se rozhlížím, kudy se přes les dostanu na louku a dál do údolí potoka Halda. Touto cestou jdu poprvé a kupodivu jsem si ji podle mapy zapamatovala správně.

Pěšinkou kolem oplocené pastviny zamířím ke strmému klesání lesem, které vystřídá cestička klikatící se kopcem s vyústěním u potoka. Jenže. V korytě teče podstatně více vody než jindy, takže dle předpokladu není zamrzlé, aby se dalo jednoduše přejít. Brodit v ledové vodě se mi ale nechce. Nakonec se mi podaří nějak přelézt místy nakupené kry, aniž bych se namočila.

Ve stráni mezi stromy probleskuje portál prvního ze tří tunelů, které se na železniční dráze mezi Níhovem a Tišnovem nacházejí. Půl kilometru dlouhý tunel postavený v roce 1942 se - stejně jako dva zbývající - v posledních devíti měsících druhé světové války stal pracovištěm stovek dělníků z řad totálně nasazených i válečných zajatců, kteří tam vyráběli části stíhaček Messerschmitt Bf 109. Do vyražených tunelů na před válkou rozestavěné dráze Brno - Tišnov - Křižanov - Žďár nad Sázavou byly z Rakouska z důvodu častého bombardování spojeneckým vojsky přesunuty provozy továrny Diana.

V tunelech budovaných mezi skalami tehdy ještě nebyly položeny koleje a pro účely výroby došlo k jejich rozdělení na dvě výšková patra. Vchodové portály dělníci zazdili a dovnitř vedly pouze malé branky. Lidé si uvnitř při práci svítili rtuťovými lampami a výbojkami, nouzové osvětlení představovaly pruhy natřené fosforeskující barvou na zdech.

Kolem potoka Halda tehdy vedla úzkorozchodná, necelých osm desítek centimetrů široká drážka, po níž jezdily vláčky, které mezi jednotlivými tunely přepravovaly části výrobků a na tišnovské nádraží převážely hotové kusy. Drážka v některých místech potok přetínala, k čemuž sloužily mostky, z nich se dodnes zachovaly zbytky pilířů. Stejně tak se podél potoka dochovaly pozůstatky náspu úzkokolejky.

U dalšího brodu to vypadá hůř, kry s ostrými okraji nejsou moc silné a na zledovatělém kmeni přes potok se neudržím. No nic, v tomto případě lepší zout boty a řízeně přebrodit než se ne(z)řízeně vymáchat. Kousek za brodem zarůstá mechem a náletovou vegetací další pozůstatek Diany. Vybetonované nádrži se říká Kopyto, vzdáleně připomíná lidskou stopu a s největší pravděpodobností se používala k tlakovým zkouškám křídel stíhaček vyráběných v druhém z tunelů. Kromě zrezivělého torza přístupového žebříku se dochovala i výpusť či betonové schůdky na opačné straně rezervoáru. Nádrž má nepravidelný tvar, aby z výšky vypadala jako přírodní jezírko, nikoliv objekt vhodný k bombardování.

Naproti za potokem, což znamená další brod, který jsem tentokrát překonala po čtyřech po nahromaděných krách a pevně doufala, že mě unesou, se vypíná Pochopova skála a o kus dál na opačné straně svahu je zřetelná jeskyně. Cestička přecházející z jedné stany potoka na druhou je už ale vzhledem k přibližující se chatové oblasti u osady Kutiny, kde se Halda vlévá do řeky Libochovky, vybavená lávkami.

V Kutinách stával velký pracovní tábor pro zaměstnance Diany a po válce tam nějakou dobu byl zajatecký tábor. Dnes už jsou v těch místech převážně jenom chataři a některé dlouhé táborové baráky byly v průběhu dalších desetiletí, která přežily, přestavěny na hospůdky či rekreační zařízení sloužící dodnes.

Z Kutin vede zelená značka kolem 'malého' železničního viaduktu nad silnicí do nedalekého Lubného a dál pod dvaatřicet metrů vysoký 'velký řikonínský viadukt', který se před více než půl stoletím zapsal do dějin železničních tragédií. K neštěstí došlo v ranních hodinách 11. prosince 1970 a předcházelo mu vykolejení několika vozů nákladní soupravy, které se na viaduktu dostaly do cesty projíždějícímu rychlíku Pannonia mířícímu z Vídně do Prahy. Po nárazu do nich první rychlíkový vůz spadl z mostu do údolí, přičemž o život přišlo 31 lidí. Neštěstí připomíná pamětní deska na jednom z mostních pilířů.

Zelené značení dál prochází kolem toku Libochovky podél skal a chat až k rozcestníku Pod Žďárcem, kde přechází řeku a asi tři sta metrů se obloukem vrací zpět, aby se pak cestička spořádaně obrátila k Rojetínu. Cestou míjím okraj přírodní památky Rojetínský hadec s několika hadcovými skalkami a přímo ve vsi mě upoutá galerie výtvarnice Martiny Fialové stojící pod kapličkou, respektive spíše skutečnost, že ji "střeží" bílý bradatý kozel. Zvědavě vykukuje z branky, ale když usoudí, že se nic zajímavého neděje, vrací se do své boudičky a já k autu.

• Oblast na turistické mapě

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.