Výšlap po zelené z Blanska do Boskovic, pěší turistika v Drahanské vrchovině

Turistika v Drahanské vrchovině

Krátce po šesté hodině ranní vyjíždí osobní vlak z Brna proti proudu Svitavy na Bílovice. Červená termoska plná horké kávy přes zaprášené okno zdraví ospalé letní ráno v lesnatém údolí řeky.

Půl sedmé a jsme v Blansku. Pán se svou pětiletou zmenšenou kopií utíká na autobus. Supermarkety jsou zavřené a ulicemi šedého Blanska brouzdá podivná směsice čerstvě probuzených lidí, co míří pro rohlíky a také ztracených existencí, co v noci nespaly. Novogotická správní budova firmy ADAST Blansko a.s. z let 1910 - 1911 se spoustou strakatých reklamních cedulí mírně šokuje tím, že ač inspirovaná zámkem Miramare u italského Terstu a postavena zakladatelem firmy K. & R. Ježek, dnes hostí nonstop sportbar s hernou.

V Delvitě za náměstím kupujeme moskevský chléb, dva romadůry a pepina, co dozrál. Cesta stoupá k panelákům a míjí temný železobetonový exteriér restaurace Sever. Na chvilku jsme ztratili zelenou a nechali se vést modře značenou trasou, kde však u rozcestníku Pálava využíváme pobídky KČT a klesáme 300 metrů podél chatek k zelené značce na rozcestníku Sloupečník. Hurá, je to navíc zkratka.

Potok Sloupečník

Cesta stoupá lesem a kopíruje níže tekoucí potok Sloupečník. Po třech kilometrech se ocitáme v nepopsatelné atmosféře, kterou ráno nastoluje polím s řepkou nad hájenkou Horníčky. Usedáme na lavičku u balvanu pod borovicemi a necháme se unášet mocnými dojmy z výhledu. Pod námi se v údolí Svitavy rozkládá Ráječko. Za řekou ku Skalici uhání rychlík.

Čtěte také: Babickou plošinou z Adamova do Křtin, Moravský kras

Nad tratí se naproti nám v přibližně severojižním směru táhne lesnatý hřeben, vidíme zarostlé vrcholy Bukovec (596,2 m n.m.) a Jedli (561,5 m n.m.), hřeben pak uzavírá městečko Černá Hora s dominantou světlého zámku. Nad zámkem západněji část obzoru tvoří vrcholový les s rozhlednou na kopci Babylon (656,5 m n.m.). Severozápadním směrem se otevírají výhledy na Lysicko a jižní část Boskovické brázdy s Velkým Chlumem (463,5 m n.m.) u Bořitova.

Pokračujeme lesem s mocnými polštáři mechu, míjíme rozcestník Tisy, les končí a před námi se vine bahnitá cesta mezi poli k silnici. Vpravo dole se k lesu choulí chata a pod ní rybník Podolí, u kterého stávala ve středověku ves stejného jména. Vlevo se mírně zdvíhá pole k silnici, po které pokračujeme k prvním domkům Petrovic.

Petrovice

Na travnatém kopečku nad námi své zdi ukazuje širokému okolí bývalý větrný mlýn z roku 1855, nyní přebudovaný na rekreační objekt. Malebná obec Petrovice leží v nadmořské výšce 420 - 560 m a je vzdálena asi 3 km západně od Sloupu a 4 km východně nad Rájcem - Jestřebí. První zmínky o vsi pocházejí, díky zdejší tvrzi, ze 14. století, kdy se roku 1374 po Petrovicích píše Mikuláš. Roku 1398 zboží zakoupil Smil z Osové.

Roku 1406 tvrz, která byla postavena zřejmě jen ze dřeva, přepadl a zapálil loupeživý Vok z Holštýna. Dle pověsti se mělo jednat o mstu odmítnutého nápadníka Anežky, Smilovy dcery. Podruhé byla tvrz vypálena za husitských bouří roku 1431, což byl její definitivní konec. Na místě, kde stávala dnes nalezneme jen terénní vyvýšeninu tvaru půloválu na zahradě domu čp. 26 u hřbitova, odhadnout lze i příkop široký 16 - 18 metrů a na severu zbytek půldruhého metru vysokého valu.Velkou část popsané terénní situace lze přehlédnout přes zídku hřbitova u kostela sv. Petra a Pavla.

Na návsi se dále nachází kaplička s lavičkou, od které lze vlevo dohlédnout k penzionu U Hraběnky, původní panské "Dolní hospodě", roku 1749 prodané Šimonu Matuškovi. Penzion je dnes pojmenován dle hraběnky Karoliny z Rogendorfu, manželky majitele rájeckého panství, oblíbené mezi lidem pro svou zbožnost a dobrotu, jež se projevila mimo jiné založením špitálu pro nemajetné nemocné. Penzion nabízí majetným hladovým bohatě jídel (včetně šesti polévek), žíznivým pak krom jiných nápojů méně šťastně Staropramen 10° a 12°.

Přes křižovatku u hasičské zbrojnice s keramickým sv. Floriánkem míříme podél čerstvě vystavěných barevných domků, vzájemně se lišících jen barvou omítky a značkou vně zaparkovaného vozu, do necelý kilometr vzdáleného Žďáru. Jméno Žďár prý původně značilo osadu, založenou v místech, kde byly vypáleny lesy. Černý pes v okně v divokém úsměvu vyplazuje dlouhý růžový jazyk. Kolem nově opravené kapličky pokračujeme ze vsi polem k lesu Obora. Odbahněné koupaliště u Obory na svém břehu hostí stan, bečku piva, dvě auta a menší grilující skupinu lidí, posedávající na plastikových židlích.

Rybník Domaška

Přes kopec k točně autobusů nad vsí Kuničky a dále krajem lesa nás zelená vede k místům, odkud se otevírají výhledy na vzdálenější Lysicko a bližší pasáže Boskovické brázdy, včetně Velkého (463,5 m) i Malého (488,6 m) Chlumu. Pokračujeme členitým lesním terénem přes dva potůčky a po kratším stoupání dosahujeme rozcestníku pod zalesněnou skalkou Na Babyloně (656 m).

Po dalším lesním kilometru usedáme k občerstvení v tichu, co vládne břehům rybníčku Domaška. Pár dalších stovek metrů nadáváme na asfaltový povrch silničky, kterou nás nemilosrdně zelená přibližuje k Boskovicím. Emoce nám zatemňují mysl a tak míjíme odbočku z asfaltky a trestáme sami sebe sestupem v prudkém svahu, korytem potoka a obřími kopřivami ku ztracené značené stezce podél potůčku. Po jeho přebrodění již snadno dosahujeme říčky Bělé a okraje města.

Boskovice

Boskovice, ležící 381 m.n.m. na hranici mezi Boskovickou brázdou a Drahanskou vrchovinou, objímají lesnatý hřeben korunovaný mohutným kamenným svědkem minulosti - zříceninou Boskovického hradu.

Město udivuje širokým spektrem možností pro milovníky památek, což plyne z jeho bohatých dějin. Vzniklo na místě starší osady kolem poloviny 13.století, první zmínka je však ještě o něco starší - v roce 1213 se připomíná Jimram z Boskovic. Po místě se píší páni z Boskovic, jeden z nejslavnějších moravských šlechtických rodů s erbem, kde v červeném poli je umístěn sedmizubý stříbrný hřeben. Městečkem je od 15. století, za město se považuje od poloviny století osmnáctého.

Mezi šlechtickými držiteli Boskovic se za více jak sedm století historie města vystřídali pánové z Boskovic, rod pánů z Kunštátu, uherští důlní podnikatelé Ederové, dále rytíři Morkovští ze Zástřizl, Ditrichštejnové a nakonec hrabata Mensdorff - Pouilly.

Centrum města, i dnešní městské památkové zóny, tvoří protáhlé, ulicovité náměstí se dvěmi kašnami. Dominantou jeho jihovýchodního konce je asymetrická pozdně renesanční radniční věž s budovou radnice, hostící od roku 1996 Galerii Otakara Kubína (1883 - 1969), místního rodáka, moderního malíře, grafika a sochaře světového věhlasu.

Naproti, v severozápadní části náměstí, nalezneme farní kostel sv. Jakuba Staršího, stavbu původně gotickou, dnešní podoba je výsledkem pseudogotických úprav z let 1845 - 1847. V interiéru kostela jsou hodny pozornosti renesanční náhrobky některých příslušníků rodiny Morkovských ze Zástřizl.

Židovské ghetto

Na centrum jihozápadním směrem navazuje plochou asi 5 ha unikátní komplex bývalého židovského ghetta, jednoho z nejvýznamnějších v naší zemi. Roku 1823 vyhořelo, proto je vzhled dnešní zástavby převážně výsledkem empírové přestavby po požáru, kdy byla čtvrť brzy vybudována na původně středověkých základech.

Celým areálem vede naučná stezka seznamující nás mimo pohnuté historie místa s existencí tří synagog, bývalých lázní, židovské školy i třetího nejrozsáhlejšího židovského hřbitova v republice, pochází z poloviny 17. století. Nás zaujala při procházce těmito místy svou vývěsní tabulí především hospoda U Rudiho a restaurace Makabi, podávající židovské speciality.

Občerstvujeme se špenátovou pizzou a česnekovou polévkou, žízeň nemilosrdně dusíme v zárodku několika pivy z nedaleké Černé Hory. Boskovice působí dojmem místa trhajícího rekordy v porodnosti, všude se motá za doprovodu rodičů plno lidí ve stáří do deseti let. Následující upozornění na plakáty slibující večerní pohádkovou veselici vše vysvětlují.

Pokračujeme z náměstí po červených značkách ku zřícenině. Hned za náměstím po pravé straně míjíme na Hradní ulici jeden ze vstupů do ghetta - Židovskou bránu. Naproti ní stojí jednoposchoďová, žlutě omítnutá budova barokní panské rezidence. Byla stavěna za použití kamenů z postupně rozebíraného hradu ve 20. létech 18. století.

Muzeum Boskovicka a empírový zámek

Za vchodem, tvořeným vraty s původním kulatým klepátkem, se skrývá nádvoří se studnou a částečně dochované arkády. Rezidence sloužila po opuštění již nevyhovujících prostor hradu za dočasné sídlo Ditrichštejnů. Dnes je domovem Muzea Boskovicka, na stěně budovy bronzová deska upomíná na jednoho z nejvýznamnějších rodáků města, muže mnoha profesí, legendárního otce Moravského Krasu - profesora Karla Absolona (1877 - 1960).

O něco výše se červená komplex hospodářského zázemí majitelů Boskovic - panský dvůr ze 17. století. Část přízemní čtyřkřídlé budovy se sedlovou střechou kolem pravoúhlého dvora hostí nyní kinokavárnu. V závěru hradní ulice po levé straně nalézáme empírový skleník a novogotickou jízdárnu.

Po pravé ruce míjíme v žáru letního slunce perlu moravských empírových staveb usazenou v parku za kovanou branou - čtyřkřídlý, dvouposchoďový empírový zámek, jenž vznikl přestavbou starší budovy zrušeného dominikánského kláštera v letech 1819 - 1826 za hraběte Františka Xavera z Ditrichštejna. Zpřístupněná expozice dobového vybavení asi dvaceti pokojů v hlavním reprezentačním patře je dokladem života v 19. století. V současnosti vlastní zámek hraběcí rodina Mensdorff-Pouilly.

Zámecký kopec a Boskovický hrad

Překonáním asi půl kilometru do kopce se ocitáme mezi skupinkami lidí a psů povykujících kolem impozantních zbytků goticko renesančního komplexu Boskovického hradu, který je posazen na výběžku Zámeckého kopce (487 m). Procházíme branským stavením v sousedství renesanční hlásky a ocitáme se tak za zevním pásem hradeb. Po symbolickém poplatku za vstup dostáváme do ruky text, jenž nahrazuje průvodce z masa a kostí a přibližuje jednotlivé zastávky prohlídkové trasy hradním areálem.

Před námi se nachází masivní pozůstatky budov vystavěných na místě stavebního úsilí s nejstarším datem, původního poměrně jednoduchého hradního jádra, jež bylo položeno na skalnatém vrcholku Dnes nejsou patrny pozůstatky velké věže, lze soudit, že obranu zajišťovala masivní plášťová zeď. Zalamovaná hradba uzavírala prostor o rozměrech asi 45 × 35 m, tento celek je navíc k sedlu přiostřen do tupého břitu. Na jihu a jihovýchodě k hradbě přiléhal palác, vstup do areálu umožňovala brána na severu, k níž se podél hradu vinula cesta v posledním úseku navíc stoupající po konstrukci dřevěné rampy.

K založení hradu i rodu pánů z Boskovic se váže místní i heraldická pověst o ptáčníkovi Velenovi. Ten jednou natrefil na brněnského knížete, jenž se při lovu ztratil své družině a zabloudil v hustých lesích. Ptáčník knížete pohostil, nechal přespat a navíc vzácnému hostu poskytl očistu těla po lovu, včetně česání vlasů hřebenem. Kníže jej pak pozval na brněnský hrad, kde mu za prokázané dobrodiní daroval kraj kolem ptáčníkova bydliště a sedmizubý hřeben do znaku. Velen si na nabytém území vystavěl hrad. Původ názvu místa se má vázat k bolestivé chvilce, co postihla Velena. Chodil bos po hradě a kopl se do palce, přičemž zasyčel bolestí: "Již nebudu chodit bosko více!", odtud pak Boskovice.

Ačkoli pánové z Boskovic se píší již od první poloviny 13. století, první zmínka o hradu se datuje k roku 1313 v souvislosti s navrácením hradu dobytého Janem Lucemburským do rukou odbojného Arkleba z Boskovic. V rukou pánů z Boskovic sídlo zůstává krom padesátileté přestávky, kdy v 1. polovině 15. století náležel pánům z Kunštátu, až do roku 1547, ve kterém bylo panství prodáno důlním podnikatelům z Uher, rodu Ederů.

První přestavby Boskovic lze datovat zřejmě k roku 1389, realizovány byly úpravy paláce a plocha hradu byla rozšířena o parkán (prostor mezi vlastní hradbou a předsunutou parkánovou zdí). Modernizace vojenské techniky přinutila pány z Boskovic v druhé půli 15. století připojit ke stavbě nový hradební okruh kolem celé stávající dispozice chránící hrad široce na západě, severu a východě. Možnosti obrany nové hradby zvyšovaly hranolové, dovnitř otevřené bašty.

Na počátku 16. století započal přestavbu paláce Ladislav z Boskovic. Pro přístup do reprezentativních prostor vybavil palác zděným ochozem namísto původní dřevěné pavlače. Vstup do jádra se přesunul ze severu na východ, obvod celé centrální části hradu byl zpevněn masivními pilíři, kterým renesanční přestavby vtělily podobu zastřešených věžic.

V přestavbách čile pokračovali i další majitelé, rod rytířů ze Zástřizl. Ti nechali na východě opevnění zdokonalit stavbou polygonální bašty, jejich dílem je i nové, jižní předhradí, ve kterém vyrostla budova předbraní tulící se k renesanční hlásce, dnešní dominantě vchodu do areálu. Renesanční podoba hradu byla ucelena drobnými architektonickými prvky jako cimbuřím a atikami.

Ku konci 17. století hrad získali Ditrichštejnové, přičemž ještě František Walter z Ditrichštejna na hradě do roku 1720 bydlel, do roku 1733 zde byla vrchnostenská kancelář, sídlo pak bylo úplně opuštěno roku 1784. Ditrichštejnové stavěli svá sídla níže u městečka a na jejich stavbu používali zdivo hradu, což přispělo značně k rychlejšímu pustnutí areálu kdysi hrdého sídla. V současnosti je spolu se zámkem v držení rodiny Mensdorf - Pouilly.

Prohlídka hradu nadchne každého milovníka výhledů impozantními pohledy do krajiny z trosek hradního paláce. Severně vidíme přímo pod námi Boskovice s jeho částmi, dále vlevo Svárovskou vrchovinu a vesnice v Malé Hané, ještě více k obzoru pak část Podorlické pahorkatiny s Hušákem (626 m), uprostřed se táhne Mojetínský hřbet s nejvyšším vrchem Mojetín (608 m), podcelek Adamovské vrchoviny, kopce v pravé části výhledu již náleží Konické vrchovině.

Na severovýchod a východ se nabízí pohled na bližší lesy Adamovské vrchoviny s částí Mojetínského hřbetu a oblastí Valchovského prolomu, dále na obzoru vidíme vlny Konické vrchoviny s obcí Okrouhlá (600 m) a kopcem Kudlinkou (638 m). Pohledem z hradu na jih a jihozápad zachytíme vlevo pod námi hluboké Pilské údolí s říčkou Bělou na dně, údolí stráží protější dále ubíhající vrchy Adamovské vrchoviny: Zlatník, Hradisko a Na Strážce (541 m), za hláskou se díváme na výrazné dominanty Velký a Malý Chlum a dále na obzoru nás poutají vlnky Hornosvratecké vrchoviny, podcelku Českomoravské vrchoviny, s kopcem Babylon (656 m).

Skalice nad Svitavou

Ze zříceniny již spěcháme na vlak do Skalice nad Svitavou. Chceme se červenou trasou nechat dovést ke zbytkům předsunutého opevnění hradu, zvaným Bašta. Krátce po opuštění areálu však ztrácíme značku a smířeni se svou leností a nechutí jít znovu do kopce sestupujeme díky našemu omylu zpět k Boskovicím.

V objektu letního kina, za budkou občerstvení, jejíž betonové okolí je fanoušky stříbrného plátna mylně vykládáno jako WC, dáváme naše bloudivé kroky do opatrování modré značce. Ta traverzuje strmý hradní kopec a nakonec sestupuje až k říčce Bělé v malebném Pilském údolí.

Podél toku, který oživují malé dřevěné mlýnky pokračujeme až k rybníkům před Pilským dvorem. Na lavičce svačíme horkým dnem v batohu zazrálý romadůr. Rozumně vedená značka, která se ze všech sil vyhýbá asfaltové cestě, nám umožňuje zapomenut na bolestivé plosky nohou nesčetnými půvabnými scenériemi, co Bělá při svém toku údolím vytváří. Přes cestu a krajem pole pak v letním podvečeru dosahujeme nádraží ve Skalici, odkud nás již vlak dopravuje zpět do Brna.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.