Treking > Příroda > Hlíva plicní (Pleurotus pulmonarius), slovensky hliva buková. Atlas hub České republiky a Slovenska
Hlíva plicní (Pleurotus pulmonarius), slovensky hliva buková. Atlas hub České republiky a SlovenskaHlíva plicní (Pleurotus pulmonarius), houba z čeledi hlívovité8.7.2023 | Otakar Brandos
Hlíva plicní (Pleurotus pulmonarius), slovensky hliva buková, je vynikající jedlá, dřevokazná houba z čeledi hlívovité (Pleurotaceae). Hlíva plicní je zaměnitelná s dalšími podobnými druhy hlív, z nichž všechny jsou jedlé. Jde například o hlívu ústřičnou (Pleurotus ostreatus), hlívu čepičkatou (Pleurotus calyptratus), hlívu nálevkovitou (Pleurotus cornucopiae) a nebo o líhu jilmovou (Hypsizygus ulmarius). |
|
Hlíva plicní má klobouk o průměru 30 až 100 mm, který je zprvu nízce sklenutý s podvinutým okrajem, později má lasturovitý až vějířovitě polokruhový tvar, nad třeněm občas vmáčklý. Klobouk má kávově bělavý až světle okrový nebo nažloutle šedavý, který u starších plodnic při okrajích žloutne. Podobně jako husté 3 až 5 mm vysoké, poměrně husté lupeny sbíhající se k třeni. Slabě vyvinutý třeň je jen 10 až 50 mm dlouhý a 10 až 15 mm silný, někdy může zcela chybět a hlíva přirůstá k substrátu bokem. Dužnina je bílá, u mladých plodnic měkká a šťavnatá, nevýrazné vůně a nasládlé chuti, u starších plodnic tuhá a pružná zatuchlého zápachu. Výtrusný prach hlívy plicní je bílý. Hlíva plicní roste od května / června do října v trsech, střechovitě nad sebou na mrtvém i živém dřevě listnáčů, především na bucích, lípách, dubech, osikách a břízách, méně často i na dalších listnatých dřevinách, výjimečně i na jehličnanech, od nížin až po horské polohy. Hlíva plicní má bohaté využití v kuchyni. Přidává se do hotovek, polévek a nebo omáček, suší se a nebo nakládá do octa. Na internetu i v odborných publikacích nalezneme recepty na houbové rizoto, různé saláty a nebo masové pokrmy. Má podobné léčivé účinky jako příbuzná hlíva ústřičná. Vykazuje protizánětlivé, antimikrobiální, imunostimulační a dokonce i protirakovinné účinky. Obsahuje polysacharidy jako glukoxylan, xyloglukan a nebo mannogalaktoglukan. Použitá literatura[1] Aurel Dermek, Atlas našich húb; Obzor 1979 Líbil se vám tento článek? |