Muránská planina a přechod přes Veporské vrchy; Rudohorský Karpattrek (7)

Muránská planina a Veporské vrchy

Noc byla neuvěřitelně krátká a svítání přichází bleskurychle. Barva oblohy slibuje slunečný den. Mraky jako mávnutím kouzelného proutku zmizely a opět se vyjasnilo. Na přechod Muránske planiny tedy budu mít ideální počasí.

Za masivem Stolice začíná obloha rudnout, sluníčko se již dere nad obzor. Balím věci, vytahuji snídaní a nalehko mašíruji na Muránsky hrad, na němž si chci užít brzké snídaně za fantastických výhledů na okolní hřebeny Slovenského rudohoří.

Hradní brána mě vítá v nezměněném stavu, v areálu hradu však nacházím staveniště. Obec Muráň se pustila do konzervace hradu a podle rozsahu prací to vypadá, že to myslí opravdu vážně. Takže tuším, že za nějaký ten pátek si i na Muránsky hrad, třetí nejvýše položený hrad na Slovensku, pěkně připlatíme za vstupné…

Čtěte také: Přes Stolicu na Muránskou planinu, Rudohorský Karpattrek (6)

Maretkiná a Studňa na Muránskej planině

Výhledy jsou opravdu úchvatné. Nepřístupné bradlo Cigánka (935 m) se odělo do podzimních barev, jako na dlani mám Revúckou vrchovinu, Muránskou planinu i Stolické vrchy. Údolí jsou utopena v mlze, která dodává záběrům na malebnosti. Fotím spoustu záběrů, ne vždy to počasí tady takto fantasticky vyjde.

Přecházím na severní stranu hradu, zda-li nezahlédnu hřeben Nízkých Tater. Ten se však schovává za hradbou mraků, ze kterých jako vztyčený prst vykukuje pouze stožár vysílače na Králové holi (1 948 m).

Po kochačce a snídani scházím nazpět k chatě Zámok. Cestou dolů potkávám skupinky lidí v montérkách. Asi dělníků, kteří šlapou nahoru na hrad na stavbu. Na chatě se již nezdržuji. Nahazuji bágl na záda a kousek od Wesselenyiho jeskyně se vracím nazpět na rozcestí Veľká lúka - Piesky (887 m), z nějž pokračuji dále po asfaltce vedoucí na Studňu. Okolní stromy doslova hýří barvami, podzim je opravdu nejbarevnější roční dobou a tady již opět drží otěže pevně v rukou.

Po levici se ukazuje bradlo Cigánka se siluetou Muránského hradu, kterému naposledy zamávám. Tak zase někdy příště, díky za krásné ranní přijetí a nádherné výhledy. Opouštím asfaltku a po široké zpevněné cestě, která se vine po úbočí vrcholu Jaškova muka (1 057 m) kráčím vstříc Muránské planině. Nejdříve míjím stejnojmenné rozcestí se žlutou turistickou značkou a již jsem u hájenky Maretkiná (995 m).

Tady se dá odbočit na bradlo Poludnica (960 m), ze kterého se otevírají fantastické výhledy. Dnes je odbočka již dobře označena, ale ještě před pár lety měli někteří turisté problém s orientací, značení tady nebylo úplně nejšťastnější. Dnes na bradlo ale nejdu, byl jsem tam mnohokrát a letos v zimě se tady chci vrátit. Navíc mě trochu honí čas, protože mám na odpoledne domluvenou vstreču na Zbojské s největším slovenským trekerom.

Kousek za hájovnou Maretkiná opuštím zpevněnou cestu a po šotolinové cestě pokračuji doprava severozápadním směrem. Po červené TZ, tzv. Rudné magistrále stále vpřed. Na tomto úseku jsou dvě místa (odbočky), kde je potřeba dávat trochu větší pozor. Platí - tlačím se vždy více doprava a jsem na správné cestě. Foťák mám v neustálé pohotovosti. Planina je liduprázdná a ostružin naopak hafo, takže očekávám medvěda. Bohužel opět marně…

Za slabou hodinku jsem na Studni na Muránskej planině (1 180 m). Dávám pauzu a lehkou sváču na lavičkách u lesácké chaty na Studni, doplňuji vodu z blízkého pramene a užívám si hřejivých slunečních paprsků. Na planině panuje takové to příjemné a teplé pozdní léto, které předchází babímu létu.

Směr Nižná Kľaková a Stožky

Po odpočinku navštěvuji přírodní památku Ľadová jama na Muráni. Je to jen krátká zacházka a zastesklo se mi po propastiě, ve které se do letních měsíců udržuje díky příhodným teplotním poměrům sníh a led. Však jej prý v minulosti pastevci využívali k chlazení piva. Prý… Já si myslím, že tady ale spíše chladili pálenku, kdo by se třepal s pivem až do nitra Muránske planiny. A na Slovensku…

Po Rudné magistrále pokračuji dále. Lesy a malebnými loukami s jednou solidní skalní vyhlídkou na úbočí hory Kľak (1 409 m) se dostávám na Nižnou Kľakovou (1 200 m), kde stojí turistická útulna, kterou lze využít k noclehu během přechodu Muránske planiny. V okolí viditelně ubylo stromů, těžaři odsud odtáhli pěkných pár stovek či tisíců kubíků dřeva. Však v blízké chatě klepou matrace jejich zástupci.

Okouknu útulnu, která je v dobré kondici. Na zastřešené verandě je upravené ohniště, které zřídilo vedení NP Muránska planina. To proto, že na dřevěné podlaze někdo stále rozdělával oheň. Bohužel i mezi turisty a trekaři se najdou pitomci, kteří se řídí heslem - "po mně potopa". Dosud jsem si myslel, že dělat oheň na dřevěné podlaze (parketách) je výsadou českých či slovenských "hinduistů"…

Na Nižné Kľakové se na chvíli loučím s Rudnou magistrálou a sestupuji po žluté TZ na Stožky. Kolem upraveného pramene vody (asi 5 minut od útulny) se dostávám po strmě se svažujícím chodníku s kluzkými kameny na rozcestí Pod skalnou bránou (1 112 m). Bránu však vynechávám, mám přece tu vstreču s největším slovenským trekerem Mirem a času nemám nazbyt.

Konečně se objevují louky, po kterých se po špatně značené stezce dostávám kolem uzamčené chaty pod Velkou Stožkou (1 297 m) na rozcestí Horáreň Stožky (865 m), kde se ve velkém činí těžaři. Všude kolem ohromné hromady dříví a zejména klestí. To kdyby chytlo, tak to nikdo neuhasí. To by byl opravdu pořádný hukot, jenž by byl slyšet až do Bystrice…

Cesta do sedla Burda

Žlutá značka společně s modrou míří dále k bývalé salaši Randavica, kterou je v případě potřeby možno využít k bivaku. Bouda je v dobré kondici a ještě pěkných pár let bude i bez rekonstrukce sloužit.

Kolem velkého pomníku s plaketou upomínající na činnost partyzánského oddílu Stalin pod velením podplukovníka Šukajeva v době SNP (toho Šukajeva mi při promítáních nikdo nechce věřit, proto připojuji snímek s detailem bronzové desky se jménem) nabírám kurz ke zmíněné salaši a dále na rozcestí Randavica (1 025 m), od kterého se (podobně jako z dosavadní výstupové trasy) otevírají fantastické výhledy do doliny Dudlavka i na skalní stěny vrcholů Veľká Stožka a Malá Stožka (1 204 m). Je to jedna z nejmalebnějších partií celé Muránske planiny.

Po pravici se krátce otevírá výhled na horu Fabova hoľa (1 439 m), která je nejvyšším vrcholem Veporských vrchů. Fabovou holi však málem nepoznávám, její svahy jsou holé a bezlesé. Opravdu pohroma ty holoseče, větrné kalamity a kůrovec.

Další cesta je bez výhledů a vcelku fádní a bez medvědů. Na rozcestí Pod Vysokým vrchom (1 015 m), kde se opět napojuji na Rudnou magistrálu je to kousek. Zbývá deset minut do sedla Burda (1 008 m), kde po pár dnech potkávám opět nějaké trekaře. Ti však neumí ani pořádně odpovědět na pozdrav. No nic, odpovídám si na pozdrav v duchu sám…

Po cyklostezce a zeleně značené turistické trase pokračuji ke srubu Burda, respektive ke spáleništi, které po srubu zbylo. Snad se zdejším borcům brzy podaří Burdu obnovit. Průběh tras v této části je jiný, než jak je zakresleno v tištěných turistických mapách, ale i tak s orientací není problém. Stačí jít po rozumu…

Na rozcestí Kučelach (1 140 m, v mapách je uvedeno Kučalach) jsem brzy. Zvažuji půlhodinovou zacházku k pramenům Rimavice, ale času není nazbyt, nechci nechat největšího slovenského trekera na Zbojské dlouho čekat. Vy si tam ale zajděte, pramen je to zajímavý, postaveno je u něj i krmítko pro turisty. Minule jsem tam byl a kouknu tam i příště. Určitě.

Na Kučelachu (Kučalachu) jsou pěkné roubené domy, nikde ale ani živáčka. Jen ticho a omamná vůně dosušovaného sena. Po široké šotolinové cestě sestupuji do sedla Burda podél Kučalaského (Kučelaského) potoka. Sestup se sice docela táhne, přesto netrvá dlouho a jsem na další šotolinové cestě. Opouštím červenou značku a přímou spojkou mířím ke Zbojnickému dvoru v sedle Zbojská (725 m). Vyhlížím trekera, ten ale nikde. Objednávám pivo a halušky (chtěl jsem něco od masa, tady snad ale vaří jen brynzu) a treker stále nikde.

No nic. Popadnu mobil a nechám přivydělat synkům a děvuchám z kyslíka (prdón, z ouuu túúú). Párktát to opravdu udělá túúú túúú a treker to zvedá. Na otázku, "tož synak, kaj si" odpovídá, že sa mu nedá prísť. Jako bych to již někdy dříve slyšel. No fajn, nemusel jsem spěchat a klidně jsem mohl juknout k Skalní bránu i k prameni Rimavice…

Dávám tedy pivo i do párnej nohy a ptám se po place poletující děvuchy, jak by to bylo s noclehem. Omlouvala se, že je tady dnes nová a asi deset minut. I s cestou k baru. A že prý by bylo možno se ubytovat až na konci října, že mi zavolá majitele. Když odpovídám, že do konce októbra fakt čekat nemohu tak kouká nechápavě. A to nebyla ani blondýna… Raději platím ty halušky a dvě piva s kofolou a opět nahazuji na záda svého "miláčka". Tož sprcha ani dobíjení baterií dnes nebude, budu muset smrdět nadále…

Žádná Chlpavice, ale Chlipavica!

Přecházím koleje a cestu, která je v rekonstrukci a přemítám, kde to dnes zapíchnu. Ano, byla by možnost dojít až na Chlpavici (Chlipavici), ale této lokality se trochu obávám. Pokud platí druhá varianta názvu, pak je to nebezpečná lokalita, kde se může příliš mnoho chlipat…

Seník uvedený v mapě neexistuje. Kochám se tedy alespoň zpětnými pohledy na Zbojskou a Fabovou holi. Další bouda také neexistuje. No jo, opět ty "Harmanecké" seníky… Přes kóty 772 m a 987 m po chodníku Jakuba Surovca mířím do nitra Veporských vrchů. Značka tady vede strašně nesmyslně a hlavně je malována s hustotou not na buben. Že já blbec raději nešel rovnou po cyklostezce, která vede pěkně přímo až do sedla Diel (822 m). V sedle se kříží lesní cesty a nacházejí se tady pěkná Boží muka.

S boudami to vypadá zle až po Machniarku, takže nakonec dávám turistické značce vale a mířím na Chlipavici, jak je uvedeno na cykloturistickém rozcestníku. Pod širákem se mi spát nechce. Jednak kvůli medvědům a jednak kvůli mrakům slibujícím déšť. Po obloze se to totiž opět začíná nebezpečně honit.

Konečně mě vítá Gazdovský dvor a sedlo Chlipavica. Je po západu Slunce a začíná se šeřit. Ve dvoře je tma, takže už už vyhlížím vhodné přístřeší, tu ale registruji uvnitř pohyb a otevírající se dveře. Vcházím tedy dovnitř a zdravím. A prý nebylo-li by pivo. Bylo. Gazda mě hned usazuje ke svému stolu. Já jsem Ivan. Spolustolující se představuje také jako Ivan, říkat mu prý mám ale Váňa, narodil se za bolševika…

Pivo po druhé sklenici došlo, ale borovičky bylo stále dost. Brzy se objevila i gazdiná, která přivezla pivo. No pivo, medové a snad zázvorové či jaké, které mi ale opravdu nesedlo a nějak nešmakovalo. Přístřeší v Gazdovském dvoře je příjemné, obsluha ochotná a někdy možná bujará. Po zkušenosti z tohoto večera a debatě s Váňou mohu zodpovědně říci, že sedlo je opravdu Chlipavica, žádná Chlpavice! A bacha na Váňu…

Kilometráž sedmé etapy

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.