Veporské vrchy, hřebenovka pohoří na Slovensku; Rudohorský Karpattrek (8)

Veporské vrchy, hřebenovka: Trek na Chatu pod Hrbom

Už je tady opět ráno. Mechanicky balím batoh, dávám ranní čaj a opět vyrážím vstříc desítkám kilometrů. Dnes jsem si naplánoval dobrých 45 kilometrů, chci dojít až na Chatu pod Hrbom. S tím závažím na zádech to ale nebude jednoduché a nejsem si zcela jist, že to zvládnu. Kdyby bylo zle, hodím bivak na salaši Obrubovanec…

Loučím se s Gazdovským dvorem na Chlipavici a po žluté turistické značce mířím k prvnímu rozcestí. Na tabulce je napsáno Chlpavice (920 m), ale po včerejší debatě s Váňou vím, že správně má být Chlipavica. Vykládal mi, že pamatuje dvojí mapování v této oblasti a pokaždé došlo ke zkomolení a nebo úplnému přepsání místních názvů, které jsou v řadě případů zcela jiné…

Z rozcestí Chlipavica (920 m) po pěkných loukách a kolem několika stavení pokračuji směr Machniarka. Výhledy jsou však špatné, protože se zatáhlo a dokonce začíná mžít. Je dusno a snad 100% vlhkost vzduchu, začínám se obávat, zda-li se dnešní počasí ještě více nesepsuje.

Čtěte také: Přechod Muránské planiny a Veporské vrchy, Rudohorský Karpattrek (7)

Klenovské blatá a Chata pod Vartou

Konečně je tady sedlo Machniarka (1 041 m) na úbočí vrchu Báňova (1 078 m), ve kterém se opět napojuji na červeně značenou Rudnou magistrálu. Je tady uzamčená chata s velkou zastřešenou verandou, nouzově by se tady dalo přespat. Ze sedla konečně pokračuji po pěkném hřebínku s minimálními výškovými rozdíly. Jen to maliní je po nočním dešti pořádně promáčené, takže musím na sebe navléknout goretexové kalhoty, které ke slovu přicházejí na tomto treku již podruhé.

Přes kótu 1 063 m mě červená značka vede jižním směrem k vrcholu Rozsypok (1 128 m), z nějž ale nevidím nic, neboť mlha pořádně zhoustla. Je ale docela teplo, takže šlapu dále jen v termotriku. Za vrchem Rozsypok míjím Přírodní rezervaci Klenovské blatá o výměře 4,57 ha. Jedná se o významná prameniště a rašeliniště, která jsou domovem řady chráněných vlhkomilných rostlin i živočichů. V mlze vypadá rezervace neobyčejně ponuře a tajemně, trochu mi to připomíná šumavské slatě.

Trasa je značena dobře, Veporské vrchy jsou proznačeny lépe než východněji ležící Volovské a Stolické vrchy. Ani jsem se nenadál a je tady Sedlo pod Vartou (1 120 m). Na chvíli opouštím hřeben Veporských vrchů a jdu se kouknout doleva dolů po zelené turistické značce k útulně pod Vartou (1 065 m). Chci se podívat v jakém je stavu, nebyl jsem tady spoustu let, raději ani nepočítám, protože to bylo v minulém tisíciletí.

Neplánovaný a nucený bivak

Na útulně potkávám dva maníky, kteří přišli na Chlipavici včerejšího večera, ale při baterkách pokračovali později dále. Říkají, že to dnes zalamují, že je špatné počasí a že pokračovat po hřebeni nemá smysl. Mé poznámce, že do večera se to vybere se jen smějí. Loučíme se a já jsem uprostřed Slovenského rudohoří opět sám. Vytahuji skrovné zásoby a pouštím se do opožděné snídaně.

Ještě jsem se ani nezakousl do okoralého chleba a začíná pršet. To přejde, říkám si. Jenže déšť naopak stále sílí a za chvílí je tady úplný chcalda. Meteorologové by řekli, že průtrž mračen. Čekám deset minut, půl hodiny, ale déšť nijak výrazně nepolevuje. Vytahuji spacák a roztahuji jej na jedné z postelí. Počkám, až přestane pršet, pěkně v teple. Jenže uběhla jedenáctá, dvanáctá a z oblohy se stále valí provazy vody. Dnes již na Chatu pod Hrbom nemám šanci dojít.

Jsou dvě hodiny odpoledne a z oblohy stále leje jako z konve. Zatápím v kamnech a jdu pro vodu do pramene pod chatou. Zdá se mi, že déšť poněkud polevil, ale na nějaké juchání to stále ještě není. Zatím uvařím na plotně čaj a polévku. Kolem třetí začíná déšť ustávat. Do tmy (v lese) mám tak tři, tři a půl hodiny. To bych mohl stihnout alespoň na Obrubovanec. Tak, tak. Nakonec se rozhoduji na noc zůstat na Vartě a vyrazit až dalšího dne brzy ráno. Za svítání.

Roztápím kamna pořádně, přesto se dovnitř stále valí dým. Zítra budu jako uzenáč… Spát jdu opravdu brzy, po dnešním relaxu ale nemohu zabrat. Za šera déšť téměř ustal, ale obloha se ne a ne rozjasnit. Začínají ale pocvrkávat cvrčci, neklamné znamení blížícího se pěkného počasí.

Klenovský Vepor a Machnáčov grúň

Ráno jsem vzhůru ještě před svítáním. Po obloze se ale stále převalují mračna, viditelnost je špatná a vrchol Klenovského Vepra se stále schovává v mlze. Když se trochu rozední sbalím věci, uklidím na útulně (ta podlaha chce opravdu alespoň jednou za uherský rok pozametat) a vyrazím nazpět k hlavnímu hřebeni Veporských vrchů.

Ze Sedla pod Vartou pokračuji vlevo po červené turistické značce. Les je tichý, bukové mlází po celodenním dešti pěkně promáčené. Bez nepropro bundy bych byl již po pár metrech jako vodník Česílko. Ani ne tak zelenej, jako mokrej…

Bukový les s maliním v podrostu se skrývá v cárech mlhy, sluníčko se ale stále ne a ne protlačit. Začíná opět opičí dráha. Přelézání mokrých a pěkně kluzkých kmenů padlých stromů je zajímavým zpestřením úvodních kilometrů. Objevují se první andezitová skaliska, neklamný znak vulkanického zrodu této části Slovenského rudohoří.

Najednou cesta míří prudce dolů. Stezka je vyšlapaná, ale značka nikde. Nějak se mi to nezdá a tak obracím. No jasně! U skalek jsem měl pokračovat v prudké serpentině doleva… Ještě že jsem línej kufrovat a zašel jsem si jen nějakých 200 metrů…

Konečně se strmě se zvedající chodník narovnává a objevuje se skalka s kovovou růžicí s popisy okolních vrcholů. Má to však jednu drobnou chybku - je mlha a vidět je kulové. Tedy ne kulové, ale dřevěná plastika zbojníka či koho. Trošku se do něj začínají pouštět houbičky, vono je dřevo potřeba trochu ošetřit…

A je tady samotný vrchol s křížem a vrcholovou schránkou. Chtěl jsem udělat zápis, avšak tužka či propiska ani v jedné ze schránek nebyla. Nu což, příště. Klenovský Vepor (1 338 m), resp. samotný vrchol je bez výhledů, ale podle ohniště je znát, že je využíván trekery k bivaku. To i přesto, že Klenovský Vepor je součástí stejnojmenné přírodní rezervace.

Sluníčko stále nikde, takže se loučím s Klenovským Veprem a po kluzkých kořenech a v mazlavém blátíčku se pouštím do strmého sestupu. Naštěstí bez pádu. Smrdět a ještě být špinavý, to by mě nepustili asi ani do chaty a z cíle treku bych to musel odšlapat asi až do Banské Bystrice…

Míjím odbočku ke studánce Jánošíkova slza (asi 20 minut), vody mám dost. Smrkovým lesem se dostávám přes Machnáčov grúň (1 097 m) na první paseky, kde konečně začíná svítit sluníčko a rozpouštět mlhy. Opravdu fotogenické a příjemné, sluneční svit dokáže řádně pozvednout náladu.

Objevují se výhledy na zalesněné hřebeny Veporských vrchů, válející se cáry mlhy dodávají snímkům ten pravý náboj. Vůbec za tento den jsem pořídil nejvíce snímků. Jednak bylo úžasné počasí a jednak jsem procházel fantastickou a malebnou krajinou. Přes vrch Šopisko (1 084 m), kde procházím "hřbitovem lesa" s obrovskými holosečemi se konečně dostávám na rozcestí na stejnojmenném vrcholu Tri chotáre (1 141 m). Cestou si užívám výhledů na kopaničářské usedlosti osady Javorina, která se nachází na okraji tzv. Sihlianské planiny. Velice fotogenický úsek.

Přes Sedmák na Tlstý javor

Konečně vycházím na louky a pastviny a plně se mohu oddat nádherným výhledům. Okolní krajina je neobyčejně malebná a zaslouží si samostatnou návštěvu. Však se tady opět vrátím a budu pokračovat ve fototoulkách, stále je tady co "objevovat".

Od rozcestí Kysuca, Uhliarka (925 m) se konečně otevírají výhledy nazpět na Klenovský Vepor, jenž se vyloupl z mlhy a ukazuje svůj "useknutý" hřebínek v plné kráse. Vepor je opravdu zajímavá a fotogenická hora, která má kus odsud, na Polaně své dvojče - Vepor zvaný rovněž Ľubietovský Vepor. Ten však již (stejně jako celé pohoří Poľana) patří do Slovenského středohoří.

Ze sedla nabírám opět výšku. S přibývajícími metry se dále lepší výhledy a objevují se další nezvyklé pohledy na obce Sihla, Drábsko a Lom nad Rimavicou. A také na vrchol Poľany (1 458 m), nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří. Kdo tady s sebou táhne fotoaparát nemůže odolat a nedokáže nefotit…

Míjím řadu samot a chat a přes vršek Sedmák (1 004 m) pokračuji k vrchu Dlhý grúň (1 061 m). Cestou míjím velké stádo ovcí, které se tady pasou na stále ještě zelené trávě. A opět nelze nefotit…

Na rozcestí Tlstý javor, odb. (1 022 m) pokračuji vpravo - po asfaltce. Nelze jinak než kousek přetrpět po asfaltové silnici č. 529, která spojuje Čierny Balog a Hriňovou. Provoz je tady naštěstí minimální. Přesto se našel ale jeden pitomec v černém mercedesu, jenž si myslel, že je Fitipaldi… Za chvíli je tady další rozcestí Tlstý javor, rázc. (1 023 m) a Tlstý javor (1 030 m) s pomníkem a hroby z doby SNP. Většina hrobů je dnes ale neudržovaná, SNP již bylo opravdu dávno a pamětníků ubývá.

Obrubovanec a Zákľuky

Následující cesta vede po pěkných kosených loukách s remízky, takže se člověk ani nenaděje a malebnou krajinou se dostává pod vrch Obrubovanec (1 020 m) a na rozcestí Obrubovanec (980 m) u salaše Obrubovanec, které by se dalo využít k bivaku. Menší rekonstrukce, zejména střechy, by ji ale neuškodila.

Následuje další velice fotogenický a krajinářsky úchvatný úsek s ohromnými a fotogenickými buky. Stále po hřebínku a po loukách za výhledů na Poľanu a na hřeben Nízkých Tater na severu. Za zády se opět vynořuje Klenovský Vepor. Tam že jsem byl ráno? Po necelých šesti kilometrech za Obrubovancom se objevuje vrch Zákľuky (1 012 m), z nějž se otevírají parádní a kruhové výhledy. Opět fotím, dávám malou sváču, na nějaké vysedávání ale nemám času, mám před sebou ještě přes 16 kilometrů…

Hronček, Tri vody

Opět nahazuji bágl na záda a dávám se k ústupu. Následující průběh značky není zcela jasný, ale stačí se držet pravého okraje lesa a cesta vás spolehlivě přivede k velkému seníku. Kolem něj se dostanete k pěkné vyhlídce do údolí říčky Hronček a dalšímu seníku a již je tady asfaltka a rozcestí Hronček (651 m). Z něj se pokračuje fádní asfaltkou k vodní nádrži (tajchu) Hrončok (nebo má být, v rozporu s informační tabulí Hronček?), která sloužila k plavení dříví a k opuštěné hájovně Edreska, kde asfaltovou cestu konečně opouštím.

Opět začínají přibývat výškové metry. To ale pouze proto, aby od rozcestí Na Štompe (865 m, v mapách uvedeno Na Štrompe) mohly výškové metry opět ubývat. V okolních lesích se těžilo, ale lesní cesta je pěkně upravená, zarovnána a zbavená klestí. Je vidět, že to jde, když se lesákům chce. Těm místním děkuji, mohl jsem stále udržovat solidní tempo, času nebylo nazbyt. Celá cesta je ale bez výhledů a ani medvěda jsem na ní nepotkal…

Po širokých lesních cestách se dostávám na rozcestí Horáreň Tri vody (705 m), kde stojí stará vysoká pec, snad nejstarší v této části bývalého Rakousko-Uherska. Od rozcestí Tlstý javor sem to je prý 4 h 45 minut, o Klenovském Vepru se tady raději nic nepíše. Dnes mám za sebou již něco přes 33 kilometrů a před sebou necelých šest. Šlape se stále dobře, jsem rád, že se fyzička od loňska nezhoršila a že ujdu 40kilometrový úsek na jeden zátah. A bez znatelných následků…

Chata pod Hrbom

Proti proudu Jeleňovského potoka přes Červenou jamu muničku (památné místo SNP, za války se tady připravovalo střelivo pro povstalecké jednotky) pokračuji táhlým stoupáním kolem dvou přístřešků po asfaltce a následně lesních cestách k Chatě pod Hrbom (1 087 m), která stojí pod vrcholem Hrb (1 255 m), jenž je geografickým středem Slovenska. U chaty jsem docela brzy, sluníčko ještě nezapadlo.

Beru za kliku, dveře ale nepovolily! Koukám na lístek na dveřích "Z technických príčin zatvorené". A kur… (kurňa), to snad ne! No nic, čtyřicet kilometrů jsem ušel v pohodě, padesát ujdu také. Dávám pár sušenek a balím batoh. Přijíždějí dvě auta, klapnou dveře a nic. Beru batoh a najednou slyším rachotit klíče v zámku vchodových dveří.

Ze dveří se vynořila hlava chataře a či bych si nedal pivo. Nuž hej, pivo bych si dal, to nemůže uškodit. Na dotaz, či by se nedalo i přespat, dostávám zprvu zamítavou odpověď, za chvíli se objevuje i chatařka a že prý hej. Avšak nemohou mi nabídnout žádné služby. Nevadí, však mám ještě půl balíčku sušenek. A měl jsem pivo, metrák ostružin… Člověk se nemá přežírat, je to nezdravé. Na druhou stranu ale půlka divočáka a dva řádky brambor by také nebyly k zahození. Tak snad zítra odpoledne…

Nakonec na chatě zůstávám, dobíjím baterky do mobilu a foťáku, vyřizuji nejnutnější telefonáty. Před cestou do civilizace se chce ale trochu zušlechtit. Popadám ručník, mýdlo a šampón. Lezu do sprchy, voda je však ledová. Chvíli čekám, zda-li se z hlubin chaty v trubkách nepřištrachá alespoň žejdlík vlažné vody. Nic. Nu což, i ta ledová voda se po chvíli stává "teplou". Člověk si rychle zvykne a umýt se v tom nakonec dá.

Po více než týdnu jsem se mohl pořádně umýt, dokonce uléhám do peřin. Jaký to nezvyk. Ale nepříjemné to není .

Kilometráž osmé etapy

A

B

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.