Treking > Karpattreky > Túra z Velkého Choče na Velkou Fatru, Fatransko-tatranský Karpattrek (4),
Túra z Velkého Choče na Velkou Fatru, Fatransko-tatranský Karpattrek (4),Hřebenovka ze Strečna do Telgártu29.6.2013 | Otakar Brandos
Noc byla opět hodně teplá a ranní obloha je jako obvykle zatažená. Nevadí, okolí "Hotelu" Choč jsem již nafotil včera a dnes budu moci využít chladnějšího počasí k přechodu na Velkou Fatru. Mám před sebou téměř 30 km a pořádné převýšení atakující hranici 1 700 m… Loučím se s dnešním nocležištěm, mávám Velkému Choči a mířím na jih. Dva dny budu udržovat tento kurz neomylně jako Kolumbova Santa Maria při cestě na Hispaniolu. Přes nenápadnou zalesněnou kótu Kýčera (1 310 m) přecházím na další malou polanu, kde v letech 1924 - 1944 stávala Hviezdoslavova útulna. Tato útulna byla postavena s pomocí 3. horského praporu v Dolnom Kubíne a spálená fašisty v prosinci 1944. O existenci útulny informuje malá tabulka, pod níž se nachází pramen vody. Na oběd do města RužomberokPo lesním chodníku začínám ztrácet výškové metry. V horách ale nic není zadarmo. Obvykle platí, že co na výšce ztratíte, to budete muset opět vystoupat. Nejinak je tomu i v mém případě. Dostal jsem se na širokou traverzovou lesní cestu, jejichž služeb si ale užívám jen krátce. Přes stromy se na mě směje Zadný Choč (1 288 m) a za chvíli Predný Choč (1 249 m), na nějž musím vystoupit ze sedla Spuštiak (1 095 m), které se objevuje vzápětí. Čtěte také: Fatransko-tatranský Karpattrek (4), hřebenovka ze Strečna do Telgártu Stoupání je zprvu vcelku výživné a končí u odbočky ke kříži. Protože sám mám pár křížků, tak odbočku ignoruji a mířím dále převážně bukovým lesem. Brzy se objevuje mírný sešup a první opičí dráha. Cestou je potřeba překonávat tu a tam padlé stromy. Nic tragického. V lese je zatím příjemný chládek a sluníčko nejeví snahu prodrat se skrz mraky. Brzy se objevuje další rozcestí označené dřevěnými cedulkami. Na Predný Choč se musí kousek popojít po významové odbočce. Protože jsem tam ale před časem byl, výhledů bylo pomálu a dnes je nejen pod mrakem, ale čeká mě ještě pořádná porce kilometrů (tajně doufám, že i oběda), tak pokračuji vlevo mírně dolů po červené turistické značce směr hrad Likava. Tady je opičí dráha již promakanější. Spadaných stromů, které je nutno přelézat je krapet více. Z rozcestí Predný Choč (1 243 m) začíná hodně strmý sestup, jenž nenechá nohám příliš vydechnout. Průsekem lesem je vidět Ružomberok, Malinô Brdo a vrcholky Velké Fatry. Ty jsou ale zastřeny silným oparem. Brzy se objevuje krásný letecký výhled na hrad Likava. Procházím obrovské rubanisko, potkávám prvního turistu se psy a brzy marně klepu na hradní bránu. Mají ještě zavřeno. Od hradu Likava (629 m) proto sestupuji do Likavky a dále do města k vlakovému nádraží, u kterého v místní restauraci s venkovním posezením dávám první pořádný oběd. Buď tady vaří skvěle a nebo mi pořádně vyhládlo (nebo dokonce obojí), ale kokodak řízek s brkaší a dvěma pivy ve mně rychle mizí… Kalvárií na Malinô BrdoCo na Ružomberku "miluji" je turistické značení. Zcela nepochopitelně turistické značení nezačíná u nádraží, ale až na náměstí A. Hlinky. Jistě, asi všichni turisté sem jezdí limuzínami, nikoliv vlakem či autobusem. Já již vím, kde náměstí A. Hlinky je, ale před léty jsem městem také křižoval jako bludný Holanďan… Přecházím řeku Váh, kochám se pohledem na vrch Čebrať (1 054 m), poslední vrchol severní části Šípské Fatry. Sluníčko opět začíná přebírat nadvládu nad mraky a na náměstí A. Hlinky (485 m), kde v místním kostele probíhá pravidelné nedělní, hojně navštěvované, školení mužstva (ženstva i dítětstva), přicházím k začátku značených turistických tras. Velkou lípovou alejí se dostávám do blízkosti kalvárie, kde mě čeká pěkně strmé stoupání. A za plného svitu sluníčka, které mě laská svými hřejivými paprsky. Na konci stoupání a slunečního laskání opět vím, jak vypadají zpocená vrata od chléva. Nesnáším ten pocit… "Odpocuji" se na rozcestí Kalvária (612 m) za pěkných výhledů na město Ružomberok, Malou Fatru, Chočské vrchy, Západní Tatry i část Vysokých Tater, kterým kraluje Kriváň (2 494 m). Dívám se na Velký Choč (1 611 m) a nechce se mi věřit, že ještě ráno jsem se procházel po jeho úbočích. Jeho bělostná silueta s tmavě zelenými pásy lesa se hrdě tyčí proti modravé obloze. Zemědělci mají rovněž napilno, sklízejí seno. Vše ale dnes ovládá mechanizace (viz obrázek). Na Rázcestí pod Kalváriou (860 m) na němž nechápu, proč je "pod", když jsem již dávno "nad" se po modré turistické značce vydávám příjemnou lesní pěšinou vstříc Vlkolínským loukám. Alespoň na hoďku opět užiji chladivého stínu lesa. Ano les, to je úžasný organismus a v letních dnech poskytovatel blahodárného stínu i svěžího aróma prosyceného silicemi. S těmi průmyslovými karcinogenními imitacemi z marketů se to nedá vůbec "rovnat". Na Vlkolínských loukách (820 m) se sluníčko opět schovalo za mraky. Snad proto, abych nemohl fotografovat. Nevadí, však to tady mám prochozené a profocené skrz naskrz. Původně jsem chtěl zamířit na Májekovu chatu, ale tam byl již pro aktuální informace Miro. Nezdržuji se proto a přes Ústie Suchého Hrabova (Vlkolínské lúky) pokračuji po zelené značce vstříc Šiprúni. Nejprve kousek po asfaltce, pak výšvihem lesem a následně po šotolinové lesní cestě mířím k upravenému prameni kousek pod loukami pod Vtáčnikem (napravo od cesty). Doplňuji vodu, páchám opožděnou odpolední hygienu a dodatečně pucuji zuby. Ráno jsem to nějak zapinkal, nechtěl jsem v bivaku plýtvat vodou. Ale raději pozdě než nikdy… Po krátké pouze opět nahazuji bágl na záda a hned na to vycházím na krásné rozkvetlé louky pod vrcholem Vtáčnik (1 164 m). Otevírá se výhled k Šiprúni (1 461 m) a nalevo i na Nízké Tatry s Prašivou a Velkou Chochulí. Na tyto vršky mám rovněž namířeno, ale nějaký ten den to ještě bude trvat. V Sedle pod Vtáčnikom (1 120 m) se moc nezdržuji. Registruji, že zbytky staré salaše zmizely. Při mé první návštěvě Velké Fatry se přitom s odřenýma ušima daly využít k bivaku. Nu což. Stejně stíhám největšího slovenského trekera Mira, jenž již od včerejška šlape z Vlkolínca. "Už" je na Smrekovici. Čas mám dobrý, rozchozený jsem, takže jej dnes určitě doženu. Kolem Šiprúně a Smrekovice na Skalnú AlpuZe Sedla pod Vtáčnikom krátce sestupuji, potkávám tři odvážné trekerky středního věku a opět nabírám výšku. Mám rád tyto houpačky, trasa pak není vůbec jednotvárná. V lese potkávám další grupu, která jde natěžko, ale jejich styl se mi nepozdává. Nikdy jsem nedokázal v horách chodit jako husa v zástupu… Ale nechť, hlavně že nesedí před telkou. Na konci stoupání se opět objevují pěkné louky. Vrchol Šiprúně je na dosah ruky, za zády se pak vlní hřebeny severněji ležících pohoří. Siluetu Velkého Choče již neobdivuji z podhledu, jak tomu bylo v Ružomberku, ale tak nějak zarovno. Nastoupané metry jsou znát. Přecházím nad místem, kde v minulosti stávala úžasná salaš. S nostalgií na ni vzpomínám, mnohokráte mi poskytla přístřeší při mých toulkách v těchto končinách při podzimních přechodech Velké Fatry. Dokonce jednou jsem v ní se skupinou známých trávil nezapomenutelného Silvestra. Je to jedno z míst, kde můžete legálně na Velké Fatře bivakovat. Ovšem místo je to dnes zarostlé buřinou, nerovné, bez jakéhokoliv zázemí. Nechápu, proč Správa NP Velká Fatra vybírá takto nevhodná místa, nijak je neoznačí ani neupraví. A pak se soudruzi diví, že lidí spějí "kadětadě". Ano lidí takto spávali, spí a spávat budou, s tím ani národní park nic nenadělá. Ani zákony, ani vyhlášky, ani nařízení ani uniformovaní příslušníci. Alespoň ne do té doby, dokud nevyhradí vhodná místa a ve větším počtu, o která se bude alespoň symbolicky starat. A ty kecy, že to nelze si, prosím, nechte od cesty. Jde to, řada jiných zemí je toho důkazem. Konečně je tady Vyšné Šiprúnske sedlo (1 385 m) i Nižné Šiprúnske sedlo (1 327 m), ve kterém potkávám další skupinu turistů. Nezdržuji se, ale pokračuji dále po zelené turistické značce k vrškům Poľana (1 374 m), přírodní rezervaci Jánošíkova kolkáreň a Malé Smrekovici (1 485 m). Znovu je pod mrakem, takže mohu jít rychlejším tempem. Fotografování přesto neflákám, i na tomto poměrně lesnatém hřebeni je co vidět a fotit. Navíc mám tento úsek velice rád. A ani vlastně nevím proč… Asi pro ty okolní krásy. Na loukách na Malé Smrekovici obdivuji nejen rozsáhlé porosty borůvčí, ale také skvělé výhledy. Na severu se táhne hradba hor od Tater až po Malou Fatru, v blízkém okolí identifikuji řadu vrcholů Velké Fatry i Nízkých Tater. Za výhledů na Rakytov (1 567 m) sestupuji na Smrekovici k zotavovně Granit (ještě nedávno Smrekovica), kde konečně potkávám největšího slovenského trekera Mira. Jaké radostné zvítanie. Já uchozený, on odpočatý… Na setkání mě hned ponouká ionťákem, z nějž si pořádně přihnu. Buď mi sluníčko vysušilo mozek a nebo jsem špatně slyšel, ale já fakt myslel, že jde o ionťák a ne pálenku. Nu což, z Ukrajiny jsem zvyklý, takže jsem se ani nezakuckal… Zapíjím to trochou zteplalého piva z PETky (pivaři snad prominou) a po krátké pauze míříme dále. Přes kótu (1 368 m) po slunečných loukách a za výhledů na úžasný vrchol Ploská (1 532 m) a Borišov (1 510 m) nejprve k Horskéhu hotelu Smrekovica. Chtěl jsem se stavit na hotel na pivko, když před 14 dny měli zavřeno, prý jej ale tady nečepují, dí Miro. Později, při setkání s dvěma Pražáky zjišťuji, že měli… A pak věřte slovenským trekerům. Na hřeben pod vrchem Skalná Alpa (1 463 m) přes rozcestí Močidlo, hotel Smrekovica (1 310 m) je to již kousek. Sice se již připozdívá, ale na útulnu Limba to v pohodě stíháme. U posezení s fantastickými výhledy na Nízké Tatry, Slovenské rudohoří, Starohorské vrchy a samozřejmě Velkou Fatru rozděláváme piknik. Během něj tak nějak jednomyslně přicházíme s ideou fotografování západu Slunce a bivaku. A západ Slunce byl opravdu fantastický. Od Strážova ve Strážovských vrších, přes Martinské hole, Lysou horu se Smrkem i Radhoštěm v Moravskoslezských Beskydech, Malou Fatru, Chočské vrchy, Tatry i Nízké Tatry obdivujeme nekonečné pásmo hor. Slunce se sklání k obzoru, ale stále hřeje. Úchvatná podívaná i atmosféra. Slunce se dotýká obzoru a brzy zcela mizí. Utichá ptačí zpěv a teplota začíná klesat. Po tmě se nám na Limbu již nechce. Jasně, nesmí se to … A noci pod širákem jsou úžasné. Sem tam meteor, sem tam nějaká družice, mléčná dráha a stovky, tisíce hvězd. Byť v tomto období nastává pouze astronomický soumrak, nikoliv noc, je noční obloha úchvatná. A ráno, kdy Slunce vyšlo opravdu brzy a po té, co nás navštívili vlci… byste žádnou stopu po našem bivaku tady ráno nenašli…
Karpattrek pas, Fatransko-tatranský Karpattrek Další související články:+ Fatransko-tatranský Karpattrek (1), hřebenovka ze Strečna do Telgártu+ Fatransko-tatranský Karpattrek (2), hřebenovka ze Strečna do Telgártu + Fatransko-tatranský Karpattrek (3), hřebenovka ze Strečna do Telgártu + Trek z Kremnických vrchů na Velkou Fatru, Fatransko-turčanský Karpattrek (5) + Hřebenovka Velké Fatry aneb Velkofatranská magistrála, Fatransko-turčanský Karpattrek (6) + Trek hřebenem Velké Fatry na Malou Fatru, Fatransko-turčanský Karpattrek (7) + Velká Fatra, hřebenovka - přechod hlavního hřebene Velké Fatry + Přechod Šípské Fatry a Turčianské větve Velké Fatry Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Šípská Fatra pokračuje trochu nelogicky i jižně od Váhu, takže Čebrať opravdu není posledním vrcholem Šípské Fatry a Šíp není vrcholem nejvyšším (tím je Vtáčnik, ale ne ten popsaný v článku, nýbrž ten, nacházející se nedaleko Tlsté hory u červené značky z Čerňova na rozcestí u Chabzdové, nedaleko Tlsté hory).
bylo myšleno (této) tedy severní části Velké Fatry. Šípska Fatra opravdu pokračuje i jižně od Váhu. Nejen v oblasti Rbk, ale i západněji v okolí Ľubochně v podobě masívu vrchu Kopa (1 187 m). Pokud jde o nejvyšší vrch Šípske Fatry, tím je pravděpodobně skalní vrch Malinô Brdo (1 209 m). Vámi zmíněný Vtáčnik (1 236 m) by již měl ležet v podcelku Šiprúň, u Tlsté hory (1 208 m) je (podle GM mapy) zlom směřující k JV. Nakonec je to ale jedno, čtenáře to nejspíš nezajímá a text není o podrobném GM členění :-))
Ono to asi moc čtenářů zajímat nebude, ale asi závisí na použitzém zdroji, nejen já využívám tento server http://194.160.66.6:8088/esprit2/mapviewer.jsf?width=1030&height=487, je to na Slovensku asi nejdetailněji zpracované geomorfologické členění.
mapu 1:200 000 vyd. katastr. a zeměměř. ústavem. Vámi uváděnou mapu znám, ale nepoužívám ji, protože práce s touto mapou je šílená. Ovládání je snad z pravěku a je asi určeno pro ty, kdo mají strašně hodně času a chuti čekat, až se mapa načte. Mi to ani na jednom kompu neběhá dobře. Proto stále využívám onu klasickou tištěnou mapu, byť větší mírka by občas byla k užitku.
no bol by som rád keby to bola pravda, ale asi je tam preklep, "Přecházím řeku Váh, kochám se pohledem na vrch Čebrať (4 054 m), "
u nás naozaj nemáme 4 tisícky...
za upozornění. Zajímavý překlep :-)) Když ta jednička se čtyřkou jsou na numerické klávesnici hnedka vedle…
|
|