Volia veža (2 373 m n. m.) horolezecky aneb slovenské Vysoké Tatry na laně a v horolezecké přilbě

Volia veža na laně, Vysoké Tatry horolezecké

Tento nejkrásnější vrchol Volieho chrbáta v 26 km dlouhém hlavním hřebeni Vysokých Tater dosahuje výšky 2 355 m. Tedy nepatří zdaleka k nejvyšším štítům. Nalezneme ho mezi Hincovou vežou (2 377 m) a Žabí vežou (2 338 m), prvý výstup byl zaznamenán v roce 1905. Jižní stěna z mohutných žulových pancířů bývá častým horolezeckým cílem, je zde hned několik lezeckých cest.

My se pokusíme vystoupit jihovýchodním pilířem, který má pět lanových délek a je příjemně "chytlavý". Má to být "čtyřka".Využíváme předposledního zářijového víkendu roku 2005, vyjíždíme z Ostravy v pátek odpoledne a před devátou večer sedíme v restauraci horského hotelu u Popradského plesa ve výšce 1 500 m nad mořem, abychom zjistili, že v 21 hodin "zatvarajů". Rovněž vinárna je na rozdíl od let minulých mimo provoz, i když je hotel plně obsazen. Bez komentáře.

Cena pro jednoho je v osmilůžkovém pokoji "pouze" 390 Sk. Ale ve sprchách je teplá voda. V sobotu ráno vstáváme již záhy, balíme lana a "vercajk". Před hotelem potkáváme tatranskou legendu - Ivana Gálfyho st., kterému je již 72 let. Odchází se skupinkou přátel do Zlomiskové doliny.

Kromě řady prvovýstupů v Tatrách a expedic v cizině proslul rovněž jako filmová hvězda v nedávném televizním seriálu o horské službě v Tatrách, který byl z nepochopitelných důvodů dabován v češtině. Tam oslňoval oko diváka šarmem náčelníka horské služby, kterým dříve skutečně býval.

Vzhůru Mengusovskou dolinou

Vyrážíme nedočkaví do tatranské přírody, prozářené ranním podzimním sluncem v režii "naplánovaného" babího léta. Hladinu Popradského plesa škádlí ranní sluneční paprsky. Kousek na jih dává soutok Hincova potoka a potoka Krupa vznik řece Poprad, jejíž další cesty vedou přes Dunajec a Vislu do Baltského moře. Na rozdíl od dalších slovenských řek, které směřují do Dunaje a do Černého moře. Vychutnáváme pohledy na štíhlou Ihlu v Ostrve (1 923 m), na kterou stačí jedna lanová délka, o čemž jsme se přesvědčili vloni. Ale i zde je řada velmi těžkých delších cest nejvyšších stupňů obtížnosti.

Jdeme Mengusovskou dolinou po modré značce, která vede k Hincovému plesu, největšímu v Tatrách na Slovensku (20,08 ha). Po půl hodině zahýbáme doprava již po značce červené Žabí dolinou k Žabím plesům. Odtud na severu dominuje pyramida Mengusovského Volovce (2 227 m), nazývaného také jako štít Olgy, který je koncovým vrcholem jižního bočního hřebene Hincovy veže a dělí horní část Mengusovské doliny na kotlinu Žabích ples a Hincovu kotlinu.

Andrášiho VHT průvodce

Ve vysokohorském průvodci TATRANSKÉ VRCHOLY pana Julia Andrášiho z roku 1966, kdy se ještě mohlo po Tatrách chodit svobodně, je označován jako lehce přístupný. V knize je popsáno celkem 199 pěších turistických cest (lehká - středně těžká - těžká) na 150 štítů, sedel či štěrbin. Na Voliu vežu je popsána trasa přes Velkou Volí štěrbinu za 3 hodiny od Popradského plesa jako lehká. Pan Andráši byl pak často následně označován jako "vrah českých turistů", protože trasy popisoval z pohledu špičkového tatranského horolezce.

U Velkého Žabieho plesa (1 921 m) zahýbáme zřetelným chodníčkem doleva a okolo Malého Žabieho plesa (1 919 m) stoupáme pomalu k Vyššímu Žabiemu plesu (2 046 m). Zde máme malý odpočinek a dohodneme si strategii výstupu. Poslední "choďák" je pod jihovýchodní pilíř Volie veže, kde jsou již překvapivě četné skupinky horolezců, kteří si rozvážně v klidu připravují lezecký materiál. Je v tom až něco obřadného a vyjadřuje to úctu k hoře.

Nástup na horolezeckou túru

I my se přezouváme, navlékáme úvazky a navazujeme se. Naštěstí je zde několik cest, na té naší - nejlehčí, se usazuje dvojice hochů z východních Čech, která není příliš rychlá, což vyhovuje hlavně mně. Máme tedy dostatek času na kochání se okolní krásou. Žabí plesa jsou pod námi jako na dlani, stejně tak zubatý hřeben Bašt (2 364 m), Satan (2 416 m) a Hlinská veža (2 330 m). V dáli vykukuje dominanta východní části Nízkých Tater - Kráľova hoľa (1 948 m) s vysílačem, kde kdysi možná juchal u vatry Jánošík (1688 - 1713) a vzadu, již v oparu, se rýsuje Slovenské rudohorie, které se táhne od Košic až ke Zvolenu. Projít ho celé dá pěknou fušku a zabere spoustu času. Ale stojí to za to!

Naše čtveřice se rozděluje, zkušený horolezec Šéďa poleze s manželkou Renátou, matkou dvou dětí, čímž porušuje nepsanou zásadu, že rodiče nemají být na jednom laně. Ale oba to tu kdysi lezli a Pavel je borec. Kdysi vypadl ze severní stěny Kežmaráku (2 558 m) a jeho 250 metrů dlouhý pád s přežitím byl v horolezeckých kruzích dlouho vysoce hodnocen. Naštěstí to bylo v zimě.

Já polezu s Přemkem z rourovny, respektive za ním a budu sbírat matroš. V práci je to naopak, v hutnickém cyklu patří rourovna až za ocelárnu a vyrobené kontislitky jsou vstupem do válcovacích Stiefelových tratí. Je podstatně zkušenější lezec, leč má o deset let méně než já. Je mu pouhých 49 let. Jeho krásná manželka si mezitím odskočí na Rysy a bude po něm toužit.

Do batohů bereme jen něco málo na oblečení pro případné zhoršení počasí, foťáky, svačinu a pití, já pro případnou oslavu úspěchu v zrádné hoře tři plechovky piva. I když jsem ochrannou přilbu nosil třicet pět let na ocelárně v Kunčicích, v té žluté horolezecké si připadám nezvykle. Je řádně otlučená. Ale alespoň nejsou vidět šediny. Mladší přítel Pavel zešedivět nestihne, byť se jmenuje Šedivý. Ale pleš je dnes v kurzu a Renáta ho miluje za všech okolností. Navíc prý je holá lebka příslibem sexuální výkonnosti. Asi proto si tolik borců nechává holit hlavu. Ale pozor, pleš bývá taky nazývána jako základna pro parohy! Takže aby se v tom čert vyznal!

Horolezecký materiál

Musím potvrdit,že když je horal ověšený smyčkami, karabinami, vklíněnci (stopery), friendy, háčky a jinými zázraky, připadá si značně mužně. A když je posléze zajištěn lanem, připadá si jako hrdina. Dotyk chladné stěny je přátelský i vzrušující, adrenalin skýtá pocit vzrušení. To asi platí u svátečních lezců mého typu stejně jako u himalajských "tygrů". Hledání chytů a stupů bývá často provázeno zvláštním pocitem - "Co když je nenajdu?" Ale zase člověka uklidňuje, že ten nahoře je našel. Tak jaképak copak. Měl jsem za úkol sbírat materiál ze stěny a pak ho zase vrátit. Jak mi přikázali, tak jsem činil.

Splnil jsem úkol jako Franta Šiška v písni Milionář od Jarka Nohavici. Později jsem se dozvěděl, že původ karabin sahá do vojenské výstroje 2. světové války a traduje se, že první vklíněnce si horolezci "vypůjčili" na železnici ve waleském Snowdonu. Teprve v 70. letech došlo k revolučnímu vynálezu nastavitelných vklíněnců - friendů, které má na svědomí Ray Jardin z USA pro spáry ve skalách v Yosemitském údolí. Jen jeden zvláště odolný vklíněnec jsem bezúspěšně tahal asi pět minut pomocí speciálního háčku, než mi shora nezavolali, že není náš, a že je tam "věčný", někdo na něm zřejmě zahučel.

Volia veža

Leze se krásně, skála je skutečně chytlavá, jak tvrdili předem znalci. V tom stěna značně připomíná ženu, taky je každá úplně jiná. Na "štandu" zase jistím Přemka pomocí slaňovací osmy, což mi dodává příjemný pocit důležitosti. Ale on padat nechtěl. Vlevo od nás si na velkých plotnách počínají podobně další dvojice, je stále slyšet - "Lez, lezu, dober, jistím, zruš, zrušeno" a tak pořád dokola. Má to svůj zažitý řád, nikdo neodmlouvá, dokonce i ženské na lanech poslouchají chlapy, což je jev zřídka se vyskytující. Ale po vyproštění ze spárů lan a karabin se z těchto poslušných tvorů opět stávají krvelačné dračice, které chtějí větší výplaty, vymalovat byt či chodit na plesy.

Poslední lanová délka

Před poslední lanovou délkou se cesty horolezců spojují, takže zase musíme čekat a kochat se. Adrenalin mixovaný se starobou , chorou páteří, "jablkovým kompotem" v koleně má zvláštní náboj, pevně věřím, že se příštího března dožiji plánované šedesátky. Naštěstí ortéza na levém koleni drží tak dobře, jako se já držím šutrů.

Rozhlížím se šťasten z výšin. Vpravo je Žabia veža (2 338 m) i známý cíl lezců Žabí kôň a pak snad nejnavštěvovanější štít Tater - Rysy (2 499 m). Jsou odtamtud fantastické rozhledy na celé slovenské i polské Tatry. Rysy jsou rovněž nejvyšší vrchol Polska. Chata pod Rysmi je nejvýše položená chata v Tatrách (2 250 m).

Na špici je nyní odhadem snad dvě stě lidiček, možná i více. Další davy milovníků horstev se valí z polské i slovenské strany. Turista V.I. Lenin by měl zcela jistě radost, že má následovníky. Ale kapitalismus v Tatrách v obou zemích by ho asi příliš nepotěšil. Náš dnešní cíl, Volia veža, byla taky v dobách nedávných nazývána jako "Husákův štít", nevím, co k tomu dodat.

Na Rysy chodil taky kromě Lenina bývalý president ČSSR generál Ludvík Svoboda, na Gerlachu (2 655 m) zase byli ještě za dob Československa budovat "dvoudomek" pánové Pithart s Čarnogurským, náš současný president ČR prof. Václav Klaus byl v Tatrách skoro všude. Kde byl Vladko Mečiar nevím, ale někde byl určitě taky. Gerlach se jmenoval dříve Stalinův štít. Takže se možná v budoucnu budou přejmenovávat i další štíty - dobře by zněl např. Kožený štít nebo Krejčířovo žebro. A dost!

Konečně vytoužený vrchol

Na dalším "štandu" ruším konečně jistící stanoviště. Na vrchol je to po poslední lanové délce již jen pár metrů po balvanech. Naše čtveřice se radostně vítá, dáváme pusu Renátě a oslavujeme vrchol pivem. Zapisujeme se do vrcholové knihy, ukryté v rafinovaném obalu z umělé hmoty. Dáváme sváču a půlhodinový relax, zdravíme se s dalšími borci i borkyněmi. Fotíme a fotíme.

Přímo pod námi je na severu v Polsku kotlina Morského oka, odkud jsem kdysi ve sněhu vyrážel přes dvě sedla na Svinicu (2 301 m). Všude kolem je nekonečná řada štítů, sedel, věží i věžiček. Turisté na Rysech se zřetelně hemží jako mravenci, pro občany PR a SR je zde malý hraniční přechod, který byl nelegálně využíván odjakživa. Marně hledám očima Český štít (2 500 m), Přemek mi vysvětluje, že je rafinovaně krytý Vysokou (2 560 m) a splývá ve stínu této majestátní hory.

Je vidět i proslulý Ganek (2 459 m), známý svou "galerií", který dříve před léty vylezl náš vůdce Šéďa v zimě. Ale dobitý prý byl i on, naštěstí jen obrazně. Často lezl s Poldou Súlovským, přemožitelem Everestu (8 848 m). Ale K2 mu letos přivolala špatné počasí. Takže spolulezci Radkovi Jarošovi nedala už potřetí. I to se stává. Zpovídali se pak i v televizi, z otázek redaktora se mi dělalo špatně.

Dalšího přemožitele Bohyně matky světa, Zoltána Demjana, jsme potkali večer náhodně u piva v hotelové restauraci. Někde jsem četl, že má nejraději Malou Fatru. Má tedy vytříbený vkus, lze jen souhlasit. Kdo nebyl na Velkém Rozsutci (1 610 m), nebyl na Slovensku!

Sestup do Volie štrbiny

Šéďa kameruje, ale objevují se mračna, řada vrcholků se cudně ukrývá v mlíku. Němci tomu říkají "Die Suppe". Poslední labužnické pohledy na jezera Morské oko a Czsarny Staw a sestupujeme již bez lana do Volie štěrbiny. Musíme dávat pozor, ani zde není chodecký terén, je to dobrá "dvojka". Po dosažení Volie štěrbiny klesáme sutinovým skalním žlabem k našim baťohům pod stěnou, kde se přezouváme do "goráčů". U Vyšného Žabieho plesa vaří Pavel hned dva typy výživných instantních polévek z vody jezera, obě jsou téměř lahodné. Běda však, kdyby mi je chtěla uvařit doma paní Marie!

Řadíme se do prvomájového průvodu

U spodního plesa se ukázněně zařazujeme do téměř "prvomájového průvodu", navracejícího se z Rysů či z chaty pod Rysmi, která byla po zničení lavinou opět obnovena. Je nejvýše položená chata v Tatrách. Navzdory tomu jsou tam ceny přijatelné. Všichni turisté a turistky se tváří spokojeně, tak to má být. Při sestupu trpí naše bolavá kolena (Šéďa byl na operaci před třemi roky, urval vazy na lyžích v Alpách) a kyčle, ale dobře nám tak. Jsme staří, nikdo nám nepomůže. Cha,cha!

V hospodě nás čekají brynzové halušky s dvojitým špekem pro zvýšení hladiny cholesterolu, který vytlačí adrenalin. Můj starý dobrý přítel Šulejkin, taktéž horal, byť po bay-passu, si dává již tradičně špíček trojitý. Vychlazené pivo jen syčí a něco málo alkoholu (5,2%) reaguje s předchozími svinstvy. Obsahuje však navíc vitaminy, i ty, které věda ještě neobjevila. Je to lék, který netřeba zapíjet. Volia veža nezklamala, poskytla nám krásný středně náročný lezecký zážitek, stejně jako Ošarpance a Ihla v Ostrve předloni a vloni. Letos nebylo třeba slaňovat, což je činnost veskrze zábavná a dobrodružná. Ale musí se trochu umět.

I tato letošní hora byla štědrá na překrásné výhledy po našich milovaných Tatrách. Lezení trvalo necelé tři a půl hodiny, celá túra i s lenošením v překrásném zářijovém počasí osm hodin.

Pár roků poté

Český štít je již Ťažký štít a na K2 z ostravské expedice Poldy Sulovského v roce 2007 vylezl po Joskovi Rakoncajovi v pořadí druhý Čech - Libor Uher. Radek Jaroš je stále v očekávání, ale snad jeho den přijde!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.