Treking > Cykloturistika > Severní Guatemala, Tikal a Cobanu, Amerika na kole
Severní Guatemala, Tikal a Cobanu, Amerika na koleNa kole Střední Amerikou (4)8.2.2013 | Jan Evják
Guatemala je magická země. Můžete se ponořit do historie Mayů, procházet se po horách, zažijete neuvěřitelně pestré trhy a trochu apatické domorodé obyvatelstvo a tisíce dalších věcí, které vám vezmou dech, ať už svou krásou či nebezpečím. V tom horším případě vám ale dech z plic nemusí vzít jen nepopsatelná krása přírody, ale také gangy ozbrojených a všeho schopných zločinců. Zločinnost je zde na denním pořádku, ať už se jedná o únosy, ale hlavně vraždy. Těch se vyšetří ročně jen 5 procent, policajti jsou jako štvaná zvěř a v hlavním městě na ně gangy pořádají zřejmě hony, jak se dá soudit z novin. Není jediného dne, kdy by nedošlo k úmrti policisty či vojáka. Čtěte také: Středni Belize s Joergem, na kole Střední Amerikou (3) Korupce je také na denním pořádku a jen pro dokreslení. Policie měla za krátkou dobu čtrnáct ředitelů, jeden z nich byl zbaven funkce potom, co si přivlastnil drobný obnos 300 000 USD z drogového zátahu… Nechejme ale ksindl ksindlem a pojďme na to zajímavé. Přes čáruSe člověk dostane poměrně snadno, samozřejmě opět formality s kolem, Guatemala v pohodě, ale od pohraničníků z Belize musím mít tři razítka. No nevím, podle mně by se to bez nich taky nepo… Guatemalská strana začíná dobře, člověk je až překvapený, na jaké úrovni jsou tady cesty, perfektní asfaltky s pruhem pro cyklisty. A to jsme prosím na cestě, kterou hučí tahače a náklaďáky v jednom tahu. Samozřejmě nemůže být nic stoprocentní a najdou se úseky, kde je dočasně povrch odfrézován nebo prostě není a zbývá jen podklad, který tvoří různě barevná hlína. Za sucha se to práší za kočárem, ale když prší, jako teď, tak cesta není žádné Hopsa hejsa do Bradejsa, ale stává se protivnou lepivou a nebezpečnou. Bahno doslova teče mezi prsty, pokud zastavíte a musíte sesednout, tam si na tento pocit rychle zvykněte. Nejhorší ale je, že se špiní kolo, řetěz, přehazka, komplet všechno. Do toho začíná zase pršet, takže krása. Od Belize jsem rezignoval na pláštěnku a jedu v dešti v košili, zase na mě uschne a nemusím pořád zastavovat a měnit věci. Hlavní motivací akce proti převlékání je ale lenost v mém podání. Nechce se mi prostě stoupnout do bahna a zase cítit a slyšet, jak protéká mezi prsty. Míjím kulometná hnízda a vojenské hlídky, všechny cyklistice přátelsky naladěné. Ač se to za současného stavu nezdá, tak tahle silnice patřila ještě před několika lety k tvrdým zkouškám řidičů a jen málokterý kamion tudy jel bez ozbrojeného doprovodu. Pokud teda nevezl zrovna špejle. Směřuji k Tikalu, jednomu z největších mayských měst. Je i architektonicky odlišné a pyramidy mají zcela jiný tvar než u jiných z mayského osídleni. Tikal - mayské město mrakodrapůUbytovávám se ve vesničce El Remate. Odkud je to do Tikalu a stejnojmenného národního parku jen 34 km a na kole by to měla být brnkačka. Sehnat ubytování večer ovšem není nic jednoduchého, nakonec se daří a obsazuji za 40 Qeutzalu nádherný pokojíček ze dřeva z místních plundrovaných pralesů. K dispozici jsou i teplé deky, přece jenom nadmořská výška je už někde jinde a prosluněné Belize je to tam. Ráno šlapu k Tikalu. Žádná sranda, je to vlastně, jak později poznám, první ochutnávečka sklonu cest v Guatemale. Kolem cesty jsou pro našince zvláštní cedule. Pozor, hadi, pozor krocani, pozor jaguáři. Připomíná mi to naši Pozor krávy, o jejíž instalaci bych se s radostí postaral nejen v blízkosti zemědělského družstva. Zobrazit místo Severní Guatemala a NP Tikal na větší mapě Najednou mně předjíždí kamiónek s českou vlajkou, všimli si mně a troubí. Je to cestovka Pangea tours a mají tady takový komplexní zájezd. Potkávám se potom s řidiči, hlavně s Pavlem a konzultujeme situaci v Hondurasu a Salvadoru. Samotné město Tikal se nachází v rozsáhlém pralese, stejně jako mexický Calacmul. Kolo nechávám v restauraci a nedočkavě vstupuji na naučné stezky toho bájného města. A věřte, že je se na co dívat. Vše je dobře označeno, je vidět, že tady proudí skutečně davy lidí. Sem tam se přidám k nějaké skupince a poslouchám výklad průvodce, tedy pokud mu všechno rozumím. Můžu říct, že mám za sebou více návštěv unikátních mayských památek, ať už to jsou mexická města Edzna, Mochima, Palenque, Tulum, Chichen Itza, Calakmul, Uxmal nebo belizíjský Altun Ha a Lamanai. Spolehlivě vám ale můžu říct, že Tikal je opravdu zvláštní a naprosto jedinečný. Vidět tohle město jako první, věřte, že budete nad ostatními ohrnovat nos. Téměř nebetyčné pyramidy dávají tušit, že tohle město bylo opravdu velkolepé. Tikal vznikl vlastně v nejstarší mayské historii, přibližně v roce 250. Město se`postupně rozvíjelo, ale největší slávy dosáhlo zhruba v sedmém století našeho letopočtu. Jeho vládci nejenže byli echt vojensky zdatní a zavedli do provozu nové taktické pokyny pro své vojáky, ale hlavně se angažovali ve vizi města jako hlavního sídelního celku. Za současnou podobu fotogenického hlavního náměstí vděčíme hlavně čímanovi Ah Cacauovi, který nechal postavit většinu pyramid kolem hlavního velkého náměstí. Většina turistů navštíví a vzhlíží jen k hlavním tahákům - pyramidám Jaguara a Velkému templu ale v okolní džungli je rozeseto mnoho dalších staveb, které jsou lesem naprosto pohlceny. Představíte-li si toto místo komplexně i s osídlením kolem, působí to velkolepě. Je zde zpracován plastický model města, tak, jak vypadalo a vyvíjelo se v průběhu staletí. Udává se, že nejlepší je navštívit Tikal brzy ráno či pozdě večer a vychutnat si tak krásu samoty v tomto jedinečném komplexu. A vůbec nejvíce se doporučuje strávit zde noc v kempu. Živě si to umím představit, zažil jsem to před více než týdnem v Lamanai, prales ožívá, a za křiku opic a papoušků se pyramidy nad džunglí halí do rudého sametu zapadajícího slunce. To je teda rajc. Stojí za to tohle zažít, protože nejen, že vám tento okamžik nikdo nevezme, ale zůstane ve vás na hodně dlouho. Samotný kmen Itzu se před řáděním Španělů schoval v hlubinách krajiny Petenu na ostrov na jezeru Peten Itza a zde vzdoroval až do 16. století. Džungle této oblasti jsou dodnes téměř neprostupné a není tedy náhodou, že zde byly vyhlášeny národní parky, jak ze strany Mexika, kde se kousek za hranicemi nachází majestátní Calakmul, tak ze strany Guatemaly (NP Tikal a biosférická mayská rezervace) a Belize (NP Rio Bravo). Směr jihPředpověď je optimistická, já taky, není tedy problém vyrazit dále směr Coban, který tvoří jakousi křižovatku cest v centrální Guatemale a je hlavní branou do hor v této oblasti. Cesta se jen drobně vlní a nedává tušit, že za pár kilometrů se vyloupnou z mraků Kordillery a z radostného šlapání se stane krvavá dřina v kopcích těchto majestátních hor. Přeci ale jde i v této oblasti ujet s naloženým kolem za den 150 kilometru. Není ale o co stát a k podobným výkonům se vyšponuji jen tehdy, když mi hrozí, že budu muset prožít noc v malé špinavé indiánské vesnici či prostě někde venku. Situace s obyvatelstvem se po Mexiku opět přiostřuje. Jedu cestou, kde se moc turistů nepohybuje, právě sem tam jen nějaký cyklista. Tato cesta k Tikalu nemá na nejdůležitější pasáži most, takže autobusy s cestovkama se tady nedostanou. Proto zřejmě je kontakt na takové úrovni. Staří jsou fajn, ale mladí řvou pořád Gringoooo a už neházejí mandarinky, ale rovnou šutráky. Taky psi si nabrousili zuby na kostech chcíplých krav a koní kolem cesty a stávají se dost agresivními. Parchanty, kteří řvou a hrozí vždy podělím fakáčem, pokud jde o vrhače kamenů, tak naštěstí zase jen jednou trefili špice kola. Tak jsem jim ho poslal zpátky, ať se taky něco nasmějou. Psy, pokud to stihnu, rovnám klackem, ale zjistil jsem, že gumy pro připevnění brašen na kolo jsou vhodné i kvůli svému zvukovému efektu a s gustem je používám. Zkrátka horská oblast je dost nepříjemná, jak potvrzuje i Joerg, který jede asi dva dny za mnou. Zabijácké kopce CobanuCoban je rychle tepající město a přirozená základna pro túry do okolí, po horách a mayských památkách. Hlavně tady ale člověk vidí více souvislostí této země. Znečištění je obrovské, bordel je téměř všude, indiáni z hor kácí lesy na topení pod svými ohništi, ale nové stromy už nevysazují. To má za následek, že na některých územích nastupuje eroze, není voda a vše jde do, však víte kam. Z indiánů, kteří nic neumí a jsou navíc negramotní se stávají bezdomovci a přirozeně se stahuji do měst, kde dělají jen to jediné, co umí, totiž plácat tortily a chlastat. Ani ostatní lidi ve městě nějak nejeví aktivitu k nějakému rozvoji a za jóó borce se tady považuje majitel obchodu se vším. Když už tady něco funguje, tak je to zásluhou Evropanů. Narazil jsem na jednoho z nich, padesátiletého Švýcara, který tady žije se svou manželkou, která je z Itálie. Provozuje tady restauraci a úbytko. Dlouho mu kupříkladu trvalo, než našel spolehlivou kuchařku, která přijde do práce každý den včas a může jí bezmezně věřit. Je to stará vrásčitá indiánka a je celkem sympatická. Vaří famózně. Majitel mi zároveň potvrzuje situaci se znečištěním, jo, je to děs. Nová vláda má dost starostí s bojem proti drogové mafii, takže času na vzdělání a ekologii je pomálu, prachy to samé. Švýcar si chová i vlastní králíky a pěstuje chilli, peče v restorce vlastní chleba a má víno ze Španěl. Schází se k němu honorace, ale i normální lidi, protože ceny jsou lidové. Ale sami tohle dělat nebudou. Holt tak to je. Ještě perličku na závěr. Coban byl v půlce 19. století rozvinutý s pomocí Němců, kteří tady vybudovali farmy na pěstování kávy. Město vzkvétalo a vše šlo jaksi hladce. Ale jak to chodí u Němců… Téměř všichni podporovali nacisty a to i finančně a po druhé světové válce jim Guatemalci na žádost Američanů (kteří strkají pazoury taky do všeho a všude) zatli tipec. Dodnes ale v této končině blonďatá hlava vzbuzuje u místních rosení čela. Zjišťovali totiž u jednoho místního Němce, jak se německy řekne slovo odpočinek. Na to jim bodrý German odpověděl, že v jazyce německém takového slova není. A to indiány a kreoly a všechny "maňanisty" šokovalo. Nevím, zda je to pravda, ale k něčemu by to dobré být mohlo. Z cesty do nitra hor toho k psaní moc není. Litry potu odtekly, jazyk se přestal lepit na patro a jisté je jen jedno. Nad 2 000 metru nad mořem je i v "suché sezóně" mokro a zima. Až tady jsem nějak zjistil, že jsem si v samé rozjásanosti nad teplem nevzal žádnou bundu. No co. Nějak bylo, nějak bude. Další související články:+ Ráj zvaný Kostarika, turistika a příroda+ K magickému zelenému oku sopky Irazú + Cesta do Mexika + Přes hory a doly Jižní Ameriky (1) + Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu (7) + Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu (1) + Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy + Torres del Paine - perla chilské Patagonie Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
o zapomenuté bundě jsi mi připomněl bivak na Kriváni v Tatrách, kde jsem byl fotit noční oblohu. Také jsem zapomněl bundu a vůbec teplé oblčení. Nu což, člověk si nějak poradí. Líbí se mi tvůj stoický přístup k problémům, přeji pohodovou další cestu a ještě jednou díky za další pěkný článek.
|
|