Treking > Cykloturistika > Severní Nikaragua na kole, cykloexpedice Amerikou
Severní Nikaragua na kole, cykloexpedice AmerikouNa kole Střední Amerikou (8)19.3.2013 | Jan Evják
Jako každá země, tak i tato neměla na růžích ustláno a prodělala změny režimu, občanské války a jako všude za studené války se zde potkaly také strany vyzbrojené Západem a Východem. Dnes je ale situace zcela jiná. Poslední výstřely utichly v roce 1993 a Nikaragua se pomalu, ale jistě začala otřepávat z válečných hrůz. Téměř nepřístupné pobřeží Karibiku má za následek, že většina populace žije v městech v severní a centrální části země. V našem povědomí může být tato země nebezpečná a cizí. Skutečnost je však až zarážející. Sopečným kotlem severozápaduTato část země patří k místům s nejvyšší hustotou vulkánu ve Střední Americe. Mnoho z nich je aktivních a části země ve které se nachází se říká jednoduše - Údolí sopek. K jedněm z největších patří Momotombo nedaleko Granady. Čtěte také: Honduras jen na špičku jazyka, na kole Střední Amerikou (7) Jak jsem psal již minule, první kontakt s Nikaraguou nebyl z nejlepších, ale dal se lehce přežít. Maskáčový klobouk je v trapu a snad mu bude dobře sloužit. K uniformě se mu hodil jelikož jsou v teto zemi u koryta komunisti, tak kalašnikov patří k nezbytnému koloritu. Ze zbraně jde respekt, zkratka to není nějaká plastiková 5,56 mm. Dostávám razítka a vše je kupodivu bez problémů, pohraničník v civilu mně ještě ujišťuje, že spát venku není dobrý nápad a mohl by byt i posledním. Nocleh nabízí nedaleké město, špinavé a řvoucí. Jo nejsme z Hondurasu daleko… První pohledy na vzdálené sopky ve večerním slunci jsou okouzlující. Ubytování je za přijatelnou cenu, ale je to opět bojovka. Ženská je příjemná, ale klíče od pokoje nemá a nesvítí světlo. Náhradní žárovku nemá. Kupuji si tedy v obchodě svoji. Namontovat ji ale nemůžu, protože bych mohl kdoví jak zasáhnout do zaběhnutého řádu tohoto objektu. Osoba určená k výměně žárovky tu není a baba tam nedosáhne. No nic počkám. Zatím mi ukazuje, jak je zde bezpečno. Klíče nejsou potřeba, vše hlídá ona se svým mužem. Jako důkaz, že je vše bueno mi otvírá pokoj v sousedství. Věci tam má nějaký Amík, ten by se asi divil. Jdu zkusit sprchu. Ani jsem nečekal, že poteče voda. K dispozici je sud a naběračka s miskou. Snad v ní pak nedělá salát. Průjem neprůjem, je na čase zkusit místní pivo, za celý den jsem vyprahlý. Pivo číslo jedna v Nikaragui je Tona a vychlazené se dá zařadit mezi excelentní piva Střední Ameriky. Pohled na mapu prozrazuje, že opravdový odpočinek přijde až ve městě Leon, starém koloniálním sídle. Američan z New Yorku, kterého jsem odpoledne potkal, hodlá nocovat tam. Je to dobrá volba. Zvlášť pokud jede člověk na KTM. Nevadí, nic mi neuteče. LeonMěsto se spolu s Granadou řadí právem k nejkrásnějším sídlům, vše je založeno na koloniální architektuře. Spolu s příjemnými lidmi a okolní přírodou je to jednoznačná volba k odpočinku. Pláže Tichého oceánu nejsou příliš vzdálené a ceny jsou i pro našince velmi příznivé. Zkouším štěstí v Big Foot hostelu a na několik dní se stávám hostem tohoto pěkného místa. Výhodou je, že je člověk konečně v kolektivu mladých lidí a může si vyměňovat informace, pokecat o knížkách, historii, přírodě nebo třeba jen zajít zahrát kulečník a napít se mojita. Místo má svoji atmosféru a zastavují tady jak běžní baťůžkáři, tak i motorkáři, kteří ženou mašinu ze Severní Ameriky či Kanady a také cyklisté jako já. Teď jsem ale výjimkou, tak se těším zájmu a focení kola. Naproti je další hospoda s kulečníky a kubánskou hudbou, pekárna a internet je hned vedle, trh s ovocem u nejznámější katedrály ve Střední Americe dva bloky odsud. Ráj. Nevydržím a hned večer pádím do města fotit tu nádheru. A že se je opravdu na co dívat. Snad je jen škoda, že se o kostely, kterých je tady velké množství příliš nestarají. Pláže PacifikuPo dvou dnech v Leonu si potřebuji trochu protáhnout nohy a na dva dny se jedou porozhlédnout na pobřeží Tichého oceánu. Pláže jsou téměř opuštěné a kdyby nebylo několika surfařů a důležitého Čecha z Jablonce nad Nisou, kterému tatínek koupil v Praze dům a zaplatil soukromou vysokou školu, člověk by měl klid. Cesty jsou v dobré kondici a téměř beze střepů a 22 km je zpátky do kopce, ale člověk se moc nenadře. Po pravdě je nejhorší horko. Joerg je před Leonem a další den se potkáváme na snídani. Shání mapu Nikaraguy a valí dál , chce zkusit pláže dál na jihu. Ukáže se to jako špatná volba. Až teď mně napadá, že jsme se viděli naposled právě v Leonu, městě, které se pro mně stalo daleko přitažlivější než s ním soutěžící Granada. Leon není nebezpečný, poflakující se množství turistů na sebe váže stejné, ne-li větší množství policistů. Na rozdíl od špindírů v již projetých zemích jsou perfektně oblečeni a pořádková policie je přátelská, je v ní hodně žen a dokonce její příslušníci slouží beze zbraně. No to mně podrž. Zkrátka další věc, která je jiná od ostatních zemí. Držte si kloboukyVracím se do Leonu a chci zůstat ještě dva dny. Jeden den plánuju obětovat na zřejmě zcela ojedinělý zážitek, sjíždění sopky na jakémsi sopkoboardu. Cesta náklaďákem je divoká a jedna holka z Kanady na ní doplatí, větev ji lehce břinkne do čela. Naštěstí neteče krev a za chvíli je vše v pořádku. Výstup na vulkán je malina až na vítr, který si s deskou na sjíždění pěkně pohrává. Jsem sám v čele, nevím, nač bych měl jít za průvodcem. Ten je bez toho rad, má dost starostí s těmi, co prkno ve větru neudrží. Jak se věc ze zdola zdála jednoduchá, pohled dolů z ještě aktivního vulkánu vám udělá knedlík v krku. Jede se po jemném čedičovém písku a štěrku, pády nejsou vyjímečné, ale žádná vážná zranění zatím turisté neutrpěli. Až na jednoho, který dosáhl maximální rychlosti na boardu a stanovil tak rychlostní rekord 92 km/h jako téměř nepřekonatelný limit. Pravda, strávil pote tři měsíce ve špitále, ale hned potom se vrátil a sjel to taky na kole. Dobrý ogar. Nikdo nechce jet první, holky pofňukávají. Tak to rozseknem, ne? Sedám a jedu. Dole čeká řidič náklaďáku a měří rychlost. Nebudu vás napínat. Třikrát jsem si nabil hubu, asi jsem dlouhé nemehlo nebo co. Naštěstí to bylo jen ze začátku, v místě největšího fičáku jsem uháněl 51 km/h a se svíravým pocitem v žaludku a zpocený jsem přistál na rovině pod sopkou. Zlatých 82 km/h na horském kole z Lysé hory. Jo, zůstanu u kol. Další související články:+ Severní Guatemala, na kole Střední Amerikou (4)+ Ráj zvaný Kostarika, turistika a příroda + K magickému zelenému oku sopky Irazú + Cesta do Mexika + Přes hory a doly Jižní Ameriky (1) + Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu (1) + Včil v Chile aneb jak jsem potil kšandy v horách jménem Andy + Torres del Paine - perla chilské Patagonie Líbil se vám tento článek? |
|