Jižní Nikaragua na kole, cykloexpedice Amerikou

Na kole Střední Amerikou (9), cykloexpedice

Namlsán pobytem v Leonu a osvěžen odpočinkem pokračuji směrem na jih k dalšímu městu, které stojí za to vidět - totiž ke koloniální Granadě. Jen se člověk trošku zamyslí a zleniví, už se veze po nesprávné cestě a to směrem na Managuu.

Hlavní město Nikaraguy je jedno z mnoha, které opravdu nepotřebuji navštívit. V průvodci je dokonce napsáno, kde a za kolik jdou koupit ruční granáty. Naštěstí mám ještě jednu možnost, jak odvrátit nebezpečný průjezd městem a nocleh zároveň, nabízí se jakási zkratka přes vrchovinku, která spojuje starou a novou cestu na Managuu.

Čtěte také: Severní Nikaragua, na kole Střední Amerikou (8)

Terén je z počátku samá suť, postupně ale nastupuje kamenitý povrch a co je nebezpečnější, písečné lavice. Písek mám rád, což o to, ale pokud se najede v rychlosti na takovouhle lavičku, kolo dostane neodolatelnou touhu pokračovat jaksi samo a hlavně tam, kam já vůbec nepotřebuji.

Vyškolen průletem nad řidítky, najíždím vzorně a pomalu i na další, až naprosto otupím a pouštím rychlost na maximum a zkouším, co to udělá. Tak si to někdy projet na celopéru, to by bylo… Potkávám místní a ptám se jich, jak daleko je napojení cesty na hlavní. No jo. Říkají 25 km, v mapě je 30 km odhadem, nakonec je to 38 km. Už jsem si na to zvykl.

Malebné okolí San Marcos

Taky značky jsou matoucí a pokud jsou, vyplatí se sledovat názvy měst a kontrolovat jen směr. Ono totiž míjíte značku, kde je Granada 45 km a za ani ne sto metrů máte tu čest být seznámeni s naprosto kolosálním objevem - Granada 39 km. To je ještě fajn, horší je, když kilometry přibývají.

Lidem absolutně nevěřím, netuší správně ani kilometry ve svém okolí a pokud, tak je to snad i náhoda. Spíš se bavím tím, že po cestě vesnicí se zeptám několika lidí a zkouším z informací udělat nějaký střed. Jednu noc trávím v krásném městečku San Marcos, jdu se protáhnout do fitka a těším se, až si krásně odpočinu.

Vedle ale mají párty řidiči a zedníci, co bydlí na ubytovně se mnou. Je tam s nimi i majitel, který je fajn a pomohl mi sehnat klíč na kolo, který mi někde vypadl. Jsou tady kluci z Hondurasu a z Kostariky, pije se whisky se sodovkou a ledem. Příjemné osvěžení. Dostávám dary, pokračuji do Kostariky, tak se Kostaričani můžou přetrhnout. Jsou zlatí.

Dávají mi nádherný popelník s papoušky Ara, mám takový pocit, že s tím kšeftují, ale dostávám i peníze. Na památku. Pokud je někdy uvidíte, pochopíte proč. Bankovky jsou velmi barevné a s motivy tropických zvířat. Dopíjíme druhou láhev whisky a jde se spát. Ještě fotka s kolem na památku.

Za zvuku mohutného zvracení z vedlejších dvou pokojů usínám. Jo, nic se nemá přehánět. Nicméně ráno nic nebrání tomu, aby sedli za volant a před šestou odjeli do práce. Já startuji za malou chvilku po nich a za pár hodin jsem v Granadě. Mapa a lidi zase lhali a netrefili se do kilometru. Tentokrát mi ale tato chybka nevadí.

Granada

Všemi vychvalované město na mne působí celkem normálním dojmem, na dohled je sopka Momotombo, což mi zní nějak africky, ale kdoví. Přijíždím na centrální náměstí, kde se konají trhy s nejrůznějšími věcmi a suvenýry. Pěkné místo. Taky ubytování mám famózní - malý hostel s tropickou džunglí mezi pokoji.

Nesnáším hledání ubytování stylem: "Pojďme se podívat ještě tam a pak tam a tam to bude ještě lepší…" Festival ztraceného času. Dávám na instinkt a pokud se mi líbí prostředí a cena, tak zůstanu. Ušetřený čas můžu obětovat pro něco jiného, než pro obíhání hotelů a hostelů.

Odpoledne se město plní lidmi, něco se bude zřejmě dít. A je to tak. Probíhá tady celosvětový sraz poezie a jejich tvůrců. Fotím z věže kostela a také z chodníku, oslava je to veliká, průvod tvoří masky, tanečníci, dění je plno všude kolem a lidi jsou namačkaní jeden na druhém.

Postupně ruch utichá a hlavní aktéři se přesouvají na náměstí, kde akce pokračuje čteným slovem až do pozdních nočních hodin. Další dny courám po městě a objevuji dávno objevené… Více mně zajímají lidé a tváře než stokrát ohrané a focené památky. Večery v hostelu mají taky šťávu, bydlí tady kosmopolitní osazenstvo a je o čem povídat.

Potkávám Němce z Leonu, který mi prozrazuje, že Nicaragua je nádherná země. Příroda ani historie ho nezajímá. Nejvíc ho fascinuje to, že může jít na párty v kteroukoli hodinu a zkrátka to, že všude jsou párty. To je podle něj nejúžasnější na této zemi. Je to prý stejné jako v Berlíně nebo Hamburku. Tam to jede. Si tak říkám, proč nezůstal u nich v Rajchu a obtěžoval se vůbec sem, frikulin.

Ometepe

Chcete-li ostrov Ometepe na stejnojmenném jezeře. Jezero je největší v Nicaragui a pokud mrknete na mapu, zjistíte, že by se dalo přirozeně přes tohle jezero spojit jeden oceán s druhým. To samé napadlo Huga Cháveze a za pomoci Číňanků se zřejmě pokoušel tento záměr uskutečnit. Jen zbývá dodat, že nápad to zřejmě nebyl tak zcestný, ale naštěstí zůstalo jen u přání.

Život v jezeře by vzal definitivně za své a kdoví, jak by fungovala krajina okolo. Nikdy neříkej nikdy, ale tento nápad se snad již neuskuteční. Chávez už dnes přikládá se Stalinem v pekle pod kotle a zřejmě není nikdo další, kdo by chtěl podobnou věc zkusit. Jo jo, peklo se nikdy nemýlí…

Na samotný ostrov se dostanete po chvilce trajektem. Tvoří jej vlastně dvě sopky, mohutně vyhlížející Concepcion a menší, ale lesnatější Madera. Hlavni nápor je samozřejmě na větší části ostrova. Můžete zkusit túru na stále aktivní Concepcion, líně se povalovat na plážích jezera - ve kterém plavou žraloci adaptovaní na sladkou vodu - nebo, jen vychutnávat atmosféru baru a uvolněné atmosféry.

Vedlejší Madera s hlavním sídlem Meridou je menší a více klidná. Poznávám Michala, který pracuje v Nicaragui a má tady bráchu s dětmi na dovolené. Zvou mně na výlet kajakem do mangrovu mezi oběma ostrovy. Lákavá nabídka se neodmítá.

Druhý den po 34 kilometrech na kole stojím u mořského kajaku a vyrazíme na kajmany. Děcka jsou nadšená, počasí nemá chybu, takže žádné negativum. Kdyby se podařilo tak vidět ještě toho kajmana… A máme štěstí. Indián objevil postupně několik kajmanů, kteří jsou nenápadně zašití v mangrovech a porostech rostlin a čekají na kořist. Jednoho zahlednu i já, ale musím se k němu přitáhnout za větev i s kajakem. Pohled z očí do očí je chvilkový, ale stoji za to…

Madera, cesta na vrchol

Když už jsem na Madeře, zkusím si vylézt i sopku. Není již dávno aktivní a na rozdíl od sousedního Concepcionu ji pokrývají fantastické mlžné horské lesy. Nacházím nádherné ubytování na staré kávové farmě, na fince Magdalena. Budovy zůstaly zachovány a jen do nich umístili postele a zázemí.

Moc lidí tu není, neprodává se tady moc alkoholu a není v blízkosti hospoda, což činí tohle místo naprosto luxusním, klidným a odpočinkovým spotem. Cesta na vrchol s průvodcem stojí 30 doláčů a jak mne informuje průvodce i obsluha fincy, cesta tam i zpět trvá zhruba 8 hodin. Zároveň se ale dočítám, že přímo za ubytovnou vede stezka na vrchol sopky. Jdu informaci prověřit a je pravdivá. Takže ráno v 5:30 vyrážím bez průvodce s ušetřenými 30 dolary.

Cesta lesem je krásná, mlha se střídá s okamžiky dalo by se říci slunečnými. Postupně ale mlhy přibývá a na vrcholu není vidět téměř nic. Nevadí, rostliny a zvířata vše vynahradí. Problém je jen s blátem, je ho tady neskutečné množství a člověk je hned jako čuně. Při pronásledování motýlů a jejich focení se nějak ztrácím a nakonec vycházím z lesa asi tři kilometry jinde, než jsem nastoupil. No co, všechny cesty vedou do Říma.

Adios Nicaragua

Snad jediný problém je, že Američané každý den prověřují nabídku místních barů a vrací se dost pozdě, zliti jak vázy. Na společném pokoji s patnácti postelemi tuto uvolněnou atmosféru pocítíte dosyta, to mi věřte.

S jedním Argentincem řešíme situaci ranní protiofenzívou, oba vstáváme dost brzo a vyrážíme na výlety, takže ranní čas budící rozcvičky patří zase nám a řekl bych, že je lepší být probuzen ve tři hodiny ráno jásajícími ochmelky, než být vytržen v šest ráno z vyspávání draka velmi odměřeným Valachem a stejně namíchnutým Argentincem.

Loučím se s Omete a vlastně i s Nicaraguou, bylo to zlaté časy a země mně překvapila. Na hranici s Kostarikou je to co by kamenem dohodil a kdybych dvakrát nepíchnul na Interamerikaně kolo, byl bych tam dřív. Ale vše souvisí se vším, zase bych nepoznal kovboje, který mi na koni dovezl pumpu na auto a jeho rodinu. Cestování je hlavně o lidech.

• Pokračování cestopisu

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.