Treking > Cykloturistika > Mexiko a Yucatan na kole, cykloexpedice Amerikou
Mexiko a Yucatan na kole, cykloexpedice AmerikouNa kole Střední Amerikou (1): Mexiko a Yucatan, začátek cesty21.1.2013 | Jan Evják
Tak zase do staré dobré Ameriky, říkal jsem si, když jsem s trochou obav plánoval cestu na kole po střední Americe. Jak už to bývá, mnoho lidí mne varovalo (a určitě právem) před nebezpečím, jak ze strany lidí, rostlin či nevyzpytatelného hmyzu. Zkrátka a dobře teprve pár dní před odletem jsem celkem vzato propadl obavám a z těšení se stalo líné převalování na posteli a probdělé noci. Ale i Steinbeck píše, že by se nejraději před cestou omluvil sám sobě a zůstal raději doma. Přicházíme tím o naše jistoty, pohodlí a svět se s námi zřejmě mazlit nebude. To jsem poznal po příletu do Cancunu v Mexiku. Letadlo z New Yorku mělo sice dvě hodiny zpoždění, ale s tím se dá počítat. Celkem bezproblémovou cestu (ani jedno letadlo nebylo zcela obsazeno) značně znepříjemnilo běhání kufrů a ostatních zavazadel po páse. Moje krabice s kolem a vším vybavením mezi nimi nebyla. Čtěte také: Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu (3) Pásy utichly, rozjásaní Američané se přesunuli k vyděračům, kterým se všude po světě říká řidiči taxi a já osaměl. Prostě nevíme, kde vaše zavazadlo je, dala se slyšet paní u přepážky. Už jsem měl sto chutí jí něco naplno odpovědět, když se jednání chopila starší paní a všemožně se mi snažila pomoci. Vytiskla mi doklad o ztrátě zavazadla a poradila, kdy mám navštívit kancelář American Airlines. Létají tři letadla denně a možnost, že kolo dorazí, tedy je. Před letištěm jsem na všechny zapůsobil košilí a pohorkama, do tohoto vedra jak namalované. Ano tušíte správně, všechny mé věci znamenaly opravdu všechny mé věci včetně oblečení, obuvi, karimatky a stanu. Takže jsem měl k dispozici v batohu pouze dva foťáky, průvodce, stativ a několik drobností. Jelikož byla jedna hodina v noci, taxikáři mě informovali, že přespat nikde nejde a musím jet s jedním z nich za 60 USD. No tak to určitě. Problém je ale policie. Monitoring probíhá celý den a celou noc. Na plážích, letištích, téměř všude. To znám z loňska. Nakonec se uchyluji k půjčovně aut, která zrovna zavírá. Kluci říkají své názory na Americké aerolinie, ale hlavně mi dávají dvě láhve vody. Nakonec noc trávím na otevřeném terminálu odletu do USA. A pak že to nejde. Pořád přemýšlím, jak to asi všechno dopadne. Vzpomínám si na otce a jeho glosu. Vždyť ztratili zavazadla i hokejistům, tak tvoje kolo je zajímat určitě nebude. Nebudu napínat, strávil jsem v odletové hale ještě dvě noci, potkal fajn lidi, byli jsme pro policajty nedotknutelní (sami nám naopak pomáhali). Kolo přiletělo za dva dny z Panamy… Američani se mi omluvili, ale největším zážitkem bylo, když přes vysílačku zprostředkovali hovor s obsluhou vykládky zavazadel. Ti kluci věděli, že se sem chodím každý den ptát po kole. Byli moc rádi, že to tak dopadlo a přáli mi hodně štěstí. Byl to krásný moment, když se v interkomu překřikovali. Díky. Ještě večer montuji za asistence dvou Italů na letišti kolo a ráno 13.1.2013 konečně v 6.00 ráno vyrážím směr Tulum. Mexické cesty v této oblasti Yucatanu jsou s perfektním povrchem a vždy s přídavkem pro pomalá vozidla jako motorky a kola, takže ani projíždějící kamiony vás nemohou tlakovou vlnou ohrozit, ani když jste plně naloženi. Zobrazit místo Mexiko, Yucatan na větší mapě Postupně si zvykám na kolo a ještě něco dotahuji, seřizuji až je k bezmezné spokojenosti vše dle mne v pořádku. 124 kilometrů do Tulumu je pryč, vyplatí se přes poledne dát si oraz, teploty pro nás rozhodně příznivé nejsou. Ale vše je o zvyku. Potom se to nějak zlomí a člověk je už jedním z těch, kterým je teplo ukradené a přes poledne polehává spíš ze zvyku. Střídám těch pár dní v Mexiku, den jedu, den odpočívám, jako třeba v Tulumu, pláže jsou prostě skvělé. Když jsem čekal v Cancunu na letišti, zajel jsem si i do města a na pláže a taky do blízkého města Playa de Carmen. Tulum je z těchto tří pro mně nejpřijatelnější. Je to centrum baťůžkářů, ceny jsou tady minimální a není tady tolik Američanů, jejich největší výskyt je kolem Cancunu. Plaza je zase spíše evropská. Není to ale to pravé Mexiko, to je jasné každému, kdo trošku přičichl k tomuto krásnému, ale nebezpečnému federativnímu státu. Dále pod Tulume je to ale mnohem zajímavější. Malé vesničky spíše přežívají, všude správný bordel, pobíhající psi. Ti právě tvoří největší nebezpečí. Musel jsem si kvůli nim pořídit speciální klacek, někdy to bylo totiž opravdu naostro. Lidi jsou fajn. Stará generace mává, střední tak od 30 do 45 podporuje i slovně a fotí si kolo a ti nejmladší pokřikují Gringo a vrhají předměty, různého druhu, zřejmě dle nálady. Zaznamenal jsem jeden zásah, kdy jsem dostal mandarinkou do ramene od nějakého malého smrada na zpomalovacím pruhu. Hned jsem ho poučil několika vhodně spojenými českými slovy zcela podřadného významu o jeho mrzkém činu. A začínal jsem šlapat, protože se ohlížel, čím by po mně ještě mrskl. A že měl po ruce i ananasy… Především je ale senzační jídlo, ať už jsou to různé tortily, džusy z ovoce (opravdu 100procentní), maso na grilu. Žít se dá poměrně levně, pokud je člověk tulák a spokojí se s málem. Já mám ale už Mexiko definitivně za zády, tyto řádky píšu z Belize a už teď můžu říct, že tahle země stojí za hřích… Další související články:+ Cesta do Mexika+ Přes hory a doly Jižní Ameriky (1) + Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu (7) + Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu (1) Líbil se vám tento článek? |
|