Honduras jen na špičku jazyka, putování na kole

Na kole Střední Amerikou (7)

Mayské pyramidy jednoho z největších měst - Copanu a možnost poznat nádhernou přírodu. To je zřejmě jen málo z možností, které nabízí Honduras. Vše má ale své ALE. Země v počtu vražd atakuje přední místa žebříčku, mnoho lidí má ve vlastnictví zbraně a přítomnost drog je zcela bez diskuse. K bezpečnosti země nepřispěl ani zatím poslední vojenský státní převrat v Latinské Americe v roce 2009.

V turistických městech jako Copán, Gracias, Comayagua nebo na ostrovech v Karibském moři se budete cítit bezpečněji než ve velkoměstech jako Tegucigalpa nebo San Pedro Sula. S trochou rozumu se ale dá bez problému cestovat po celé zemi.

Čtěte také: Tepajícím El Salvadorem, na kole Střední Amerikou (6)

A je to tady, říkal jsem si, když jsem se po několika kilometrech vracel zpátky na hranici Hondurasu. Projel jsem totiž bez vstupního razítka. Nikdo mně nezastavil ani nechtěl nic dokumentovat a předložit. Až policajt na kontrolním bodu mně upozornil, že bylo záhodno jaksi oficiálně vstoupit do země s názvem Honduras.

Jak jsem psal v předchozím článku, pohled na věci se mění a poté, co jsem se rozhodl střihnout trasu Salvadorem, padlo rozhodnutí také ohledně Hondurasu. Nemá opravdu cenu se v této zemi zdržovat více, než je nezbytně nutné, pohled na mapu odhalí, že na sever je cesta přes hory a vede k hlavnímu městu, což bych tedy nějak nerad prožil na vlastní kůži a legendární mayské město Copan je na hony vzdáleno u Guatemalských hranic.

Zvolil jsem proto osvědčenou cestu mnoha bikeru přede mnou - cestu přes drobný výběžek Hondurasu. Za dva dny musím být za hranicemi s Nikaraguou, ať se děje, co se děje.

Jeď rychle, tvař se drsně

Stále trvající potíže se žaludkem se neustale protahuji, nezabírá nic. Cesty jsou sice v pořádku, co se týká povrchu a dopravy, ale ten bordel, co je kolem se nedá snad ani slovem popsat. Člověk si postupně zvykne na obrázky, kdy supové trhají ještě hýbající se tělo nebohého psa, který padl za oběť řítícímu se kamionu a jakž takž zkousne odporný zápach rozkládajících se těl zvířat podél cest.

To vše je za mnou a myslel jsem, že mně jen tak něco nepřekvapí. Nestačil jsem se ale divit, když jsem nasál do nosu onen známý pach. Na kraji cesty ležel sražený kůň, napůl v rozkladu a jen kousek od vesnice. Supové otrhali již většinu masa. Nikdo ale torzo zvířete neodklidí. Ještě, že jedu z kopce a mám odporný zážitek rychle za sebou.

Zastavuji u malého obchůdku a chci si koupit alespoň dva litry vody. Výběr není veliký, kupuji dvě petky vody a zapíjím poslední tablety uhlí proti průjmu. Už vím, že moc nefungují, ale přesto alespoň pro ten dobrý pocit je užiji. Ze zadního traktu obchodu je slyšet mužský hlas, zní jako hlas starého člověka.

Během chvilky ale pozoruji zřejmě majitele obchodu, nevypadá opile, zase ale nejsem si tak jist, že je vše v pořádku, tikavé pohyby a hlavně Colt 1911 a náhradní zásobník v kapse riflí mě utvrzuje v tom, že je nejlepší důstojně a ne ve spěchu opustit toto místo, kde mne určitě nic dobrého nečeká.

Nocleh za všechny prachy

Jedu na doraz, abych vše stihl podle mých představ a plánů. Několik kopců a průjem ale porcuje moje plány na dost mizivé kousky a se setměním dojíždím k městu, kde se dá podle informaci sehnat nocleh.

Není to ale tak jednoduché. Zkouším alespoň deset míst a ceny jsou dost závratné. Pro mne. Lidi tady asi těží z blízkosti dvou hraničních pásem. Nakonec se vracím k prvnímu motelu a s pomocí vrátného dostávám kolo dovnitř ne zrovna čistého motelu.

Kluk mě upozorňuje, že nejde elektřina, protože prostě není a taky není zámek od pokoje. Takže nejde větrák, v sítích na oknech jsou díry, takže komáři mají volné letové zóny a nesvítí světlo.

Svítím telefonem, čelovku dávno nemám, vzala za své v Guatemale. Alespoň, že teče voda. Úmorné vedro nevětraného pokoje je nesnesitelné a zrovna dnes bych se potřeboval vyspat.

Dveře klasicky jistím naloženým kolem a pro jistotu ještě stolíkem a po sprše na chvilku usínám. Vedro je takové, že za půl hodiny jsem na nohou a namáčím prostěradlo ve vodě a zkouším se alespoň takto osvěžit. Taky zjišťuji, že jsem na trhu ztratil brýle. No dneska samé šupy. Tak to ale prostě je.

Náladu mi zvedá několik esemesek z ČR. Díky za ně. Kolem druhé hodiny ráno se najednou jako zázrakem rozproudila v žilách motelu elektřina, takže mě budí ostré světlo žárovky a hučení větráku. No sláva, alespoň tak. Dávám na nabíječku telefon a ráno o půl šesté vyjíždím do stopy a nechávám za sebou špinavý pokoj a špinavé město.

Směr Nikaragua

Honem, honem, ať alespoň 50 kilometrů stihnu ujet, než nastane vedro a slunce přidá na intenzitě. Na dvou benzínkách se zásobím vodou a džusy. Stráže jsou vyzbrojeny celým muzeem zbraní. Podle toho, jak jsou hlavně a pažby odřené, mají bouchačky za sebou dlouhou službu. Ještě že neumí mluvit. Kdo ví, co za příběhy by se člověk dozvěděl…

Podařilo se a ve čtyři hodiny odpoledne přejíždím hranice. Voják za hranici mi sice zabavuje maskáčový klobouk, protože se mu líbí a určitě ho bude v budoucnu potřebovat pro pochůzky s kalašnikovem po mostě přes hraniční řeku, ale to už je jedno. Jsem pryč z Hondurasu.

Netvrdím, že se nejedná o krásnou zemi, já měl příležitost prožít v ní jen dva dny, ale podle toho, co jsem viděl a i podle informací od mnoha lidí z Hondurasu, které jsem potkal v Nikaragui, nebezpečí tady je a jsem rád, že se mi vyhnulo. Tož tak. Faráme dál. No ni…

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.