Treking > Cestování > Mongolská setkání, nevšední zážitky z mých cest - vzpomínky na cestu do pouště Gobi
Mongolská setkání, nevšední zážitky z mých cest - vzpomínky na cestu do pouště GobiVzpomínky na cestu do vzdálené asijské země a pouště Gobi13.3.2018 | Lubomír Linhart
K prvnímu kontaktu s Mongoly došlu už ve starověku, kdy do středoevropského prostoru pronikli Hunové. Tataři se k nám naštěstí nedostali. Mongolské národy byly součástí oddílů sovětské armády a tu a tam se stalo, že se narodily mírně šikmooké děti. Od padesátých let minulého století proud česko - mongolských setkání směřoval opačným směrem. Do Mongolska jezdili na delší dobu naši odborníci v rámci v rámci pomoci někdejšího RVHP Mongolsku. Podstatně méně Mongolů u nás studovalo, převážně geologii. Já jsem tam jel za poznáním. Domluva byla těžká, většinou pomocí ruštiny, u absolventů československých škol pomocí českého studentského slangu a u nejmladší generace byla společným jazykem angličtina. Čtěte také: Cesta do země modrého nebe, expedice Mongolsko Hlavní město je ve srovnání s předválečnými fotozáběry k nepoznání. Kromě několika církevních staveb poplatných lámaistického náboženství jsou sice ve městě zbytky jurtových okrsků v ohradách, ale převážná část města se skládá z panelových sídlišť, ve kterých donedávna bydleli sovětští "experti" s rodinami. Široké třídy a ulice svědčí o tom, že ve státě se dvěma milióny obyvatel na ploše třiceti Českých republik je místa dost. Lidé tu nespěchají. Postávají na zastávkách městské autobusové dopravy nebo lelkují, ale vždy mají důvod navzájem si něco sdělovat. Pídil jsem se především po lidech, kteří vystudovali v bývalém Československu. Byli k nalezení v kožedělném závodě a mezi geology. S vděčným úsměvem na rtech vzpomínali na naši opravdu nezištnou pomoc při geologickém průzkumu a budování závodu na zpracování kůží a kožešin. Jeden z nich se vyučil strojní výrobě rukavic v Dobříši, druhý si přinesl odborné znalosti z bývalého Gottwaldova a musel jsem mu vysvětlovat, že se toto město jmenuje jako dříve Zlín. Za chladného rána jsem se vydal pastvinami na nekonečnou cestu do vrchů nad metropolí Ulánbátar. Hory se zdály v průzračném vzduchu celý den jako na dosah ruky, neboť viditelnost je v suchém náhorním vzduchu úžasná. Nebýt nákladního auta, nebyl bych se tam nikdy dostal. Pastevci se na úpatí hor právě chystali k dojení kobyl a na příchozího neměli čas. Teprve po setmění se sesedli v snadno přenosné jurtě kolem plechových kamínek, vařili čaj a popíjeli ho se solí a omaštěný zvětralým máslem. Posadili mne na čestné místo vedle stařešiny a debata se rozproudila. Točila se kolem změn, výdělků a vyhlídek do budoucnosti. Naše poměry a problémy je nezajímaly a na rozdíl od jiných národů tudíž ani nesrovnávali svou a naši životní úroveň. Potom se na hostovu počest hodovalo. Uzená koňská žebra nebyla pro mne exotikou, ale zuby starce nebyly v stavu uzením ztuhlé maso z kostí dokonale ohlodat. Zapíjení kyselým mlékem se mi jaksi nezamlouvalo, a tak jsem se vrátil k obligátnímu čaji, který je přece jenom po převaření hygieničtější. Byli by pili a hodovali dlouho do noci, ale poznali, že se mi klíží víčka a že mé oční otvory jsou ještě užší než jejich mongolské. Rozložili po zemi koberce a houně a připravili prošívané deky na přikrytí. Obával jsem se chladu od země, ale ani k ránu zima nebylo. V kamnech praskalo modřínové dřevo a brikety ze sušených kravinců vydržely dlouho žhavé. Když jsem se ráno probudil, byl jsem v jurtě sám, neboť ostatní odešli za svítání na pastviny. Měl jsem příležitost studovat strukturu jejich obydlí. Stěny tvořily křížem šikmo postavené tyčky. Střechu pak jiné tyčky a pruty sbíhající se ke středu, jenž byl volný a umožnil trčet plechovému komínku ven. V jiných jurtách jím procházel kouř z otevřeného ohniště. Celá konstrukce byla potažena zplyšovatělou houní z velbloudí srsti. Během dopoledne ji koldokola podkasali, aby mohl jurtou proudit vzduch a nebylo v ní na prudkém horském slunci horko. Nechtěl jsem být více na obtíž a nejbližším kolemjedoucím nákladním autem jsem odcestoval. Bylo mi jedno, kam jede. Určitě někam k lidem. Tentokráte do primitivních lázní kolem teplých minerálních pramenů. Mongolové se rádi koupou a léčí. Mají k tomu důvod. Život na stepi s obrovskými rozdíly mezi denní a noční teplotou způsobují časté revmatické choroby. Po zavedení zdravotní péče se stala návštěva lékaře módou a jen s trochou nadsázky mohu tvrdit, že co Mongol, to marod. Velice se jim zajídá omezování výdajů na zdravotnictví a stále více jich touží po návratu starých zlatých časů za socialistického lenošení. Nevěděli ovšem, jak obrovské nerostné bohatství někdejší Sovětský svaz z Mongolska odčerpával za výstavbu panelových sídlišť s lékařskými středisky a s internátními školami. Klášterů bylo v zemi, kde byl každý pátý člověk lámou, velice málo. Poslední léta se obnovují. Místo, odkud vládl Čingischán, se jen zvolna vzpamatovává a zachovalo se v minulých desetiletích jen díky turistickému ruchu. V hlavním městě jsou v klášterech převážně muzea. Hlavní buddhistická svatyně Gandan se však udržela i v době pronásledování vyznavačů lamaismu. Byl jsem tam přítomen tajemným bohoslužbám. Oranžově a červeně odění lámové seděli v řadách naproti sobě a zvolna listovali v podlouhlých svazcích za basového brumlání. Občas jsem se lekl, to když zazněl znenadání gong nebo jeden z tvůrců bohoslužeb zatroubil na dlouho plechovou vodorovně položenou troubu. Nabídli mi také nějakou mléčnou tekutinu z misky bez ouška. Přetvařoval jsem se, že piji, neboť předtím z ní srkala celá řada lámů. K fotografování jsem se neodhodlal, když předtím přetáhli jednoho turistu holí přes záda. Popsané zvuky doplňuje vůně doutnajících rostlin na způsob kadidla. Tytéž rostliny doutnají před vchodem do modlitebny z veliké nádoby ve tvaru stylizované lví hlavy. Nad popisovaným Gandanem je hrobka jakéhosi svatého a před ní lehátka, na které střídavě lehají a zase se zvedají věřící jako píďalky. Absolventům vojenské služby jejich cviky připomínají klencáky. A nad tím se zvedá budova s posvátnými knihami a nad ní jako pěst na oko nepřístupný televizní vysílač. Na opačném konci města je návrší, z něhož je vidět celé město. Mám ho jako na dlani. Ještě lépe bylo vidět z letadla, kterým jsem doletěl na poušť Gobi. Ačkoliv je to tak na našich mapách a v atlasech napsáno, není to povětšině pravá písečná poušť, jak si ji každý z nás díky školnímu zeměpisu představuje. Pouze čtyři procenta Mongolska pokrývají písečné přesypy. V doslovném překladu znamená "gobi" step pokrytou nejčastěji drobnými kamínky a porostlou drobným rostlinstvem, mezi kterým nás potěší miliony protěží a aster zdobící anglický trávník. Tam je oáza Dalan Dzagadad s letištěm a meteorologickou stanicí, která zaznamenává nižší srážky než Žatecko a teploty kolem 0 °C. Tam jsem zatoužil pobýt. Nabídli mi jurtu s hotelovým zařízením. Skládalo se z peřináče, věšáku a postele. Uprostřed byla kamínka na modřínová polena. Dveře překrásně malované prý na nějaké Moravě a koberec byl z Vratislavic nad Nisou. Stravování probíhalo ve velké restaurační jurtě, kterou obcházela číšnice v mongolském kroji a stále dolévala čaj. Celou noc docházela do jednolůžkové jurty štíhlá pokojská a po přiložení dvou polínek do bubínku upravovala mou pokrývku a ptala se, zda nemám ještě nějaké přání. Naklonivši se spatřil jsem obě oblá tělesa ve výstřihu v mihotavé záři kamínek ještě svůdnější. Přijel jsem však pozorovat mongolskou pouštní a velehorskou přírodu a nikoliv její vnady. A tak neuspěla a já ušetřil za léčení případné syfilidy, kterou prý takové děvy mívají. Džíp mne vyvezl do soutěsky v horách, ve kterých kroužil orlosup nad uhynulým jakem. Poznal jsem tehdy, jací jsou jaci. Hnědí, černí, bílí, strakatí, vpředu rohatí a vzadu mají koňský ohon. Objížděla je nezletilá dívka na koni s předlouhým ocasem, jenž vlál, když kůň běžel dolinou jako s větrem o závod. Neuměla pouze jezdit na koni, ale vládla i lukem. Své umění předvedla bohužel na kolem letícím ptáku a přišla si pro vyznamenání v podobě dolarů. Dostala pochvalu od všech přítomných, ale v rukou cizinců nic nezašustilo. Zklamaná jela stěžovat si otci, který ji v hlídání jačího stáda vystřídal. Po návratu do "hotelu" předvedla Gobi, co dovede. Teplota výjimečně neklesla k bodu mrazu. Ráno bylo pětadvacet, zdvihl se žhavý vítr, zahalil oblohu, vzduch se stal bez šátku nedýchatelný a jemný prach pronikal všude. I do fotoaparátu. Letadla nevzlétala a tak jsem zažil ještě jednu noc na poušti. Noc byla teplá, pokojská nedocházela, ale meluzína v komínku zpívala celou noc. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusiDalší související články:+ Pohoří Chentej, Mongolsko+ Mongolské hory + Transsibiřská magistrála + Sajany křížem krážem + Diashow turné "Mongolsko 2009" + Neobvyklé možnosti turistiky v Tuvě |
|